Hi, many of you probably got here because you couldn't find The Reference Frame.
A few hours ago, I received an e-mail that the whole blog with 3,000+ postings and 4,500+ unique visitors a day was erased due to "malware". I have no idea what it could refer to. Google's official diagnostic tool says that the blog is clean - free of malware.
You may try to do various tests of the files in the Google cache. This must be some unpleasant bug. I am not accusing Google or its employees from anything else than a technical glitch at this point. Update: And I will not change this opinion because the blog was restored 4 hours later. Thanks to BW!
čtvrtek 17. prosince 2009
sobota 5. září 2009
Kopaná: Česko - Slovensko 2:2
Zápas skončil remízou. Šance českého týmu na mistrovství zůstává, ale spíše na teoretické úrovni. Není důvod ke smutku. Slovákům bychom měli fandit i v Africe, protože jsou to jen zdivočelí Češi. ;-)
...
Tady byl vnořen slovenský kanál STV 3. Dvojitě klikněte na obraz pro celou obrazovku.
ČT2 vysílá například přes Justin.TV (klikni), ale je třeba půl minuty počkat na začátku a také se to zadrhává.
Stačí-li Vám zvuk, zápas vysílá Radiožurnál (klikni na modré tlačítko "Spustit rádio").
Chcete-li video s nesrozumitelným jazykem, zkuste hladké čínské vysílání nebo IraqGoals kanál 5 na Justin.TV.
Doporučuji spustit si na obraz čínskou televizi a na tu se dívat a zároveň si pustit některý ze zadrhávajících se českých nebo slovenských zdrojů jako zvuk - nebo rádio.
...
Tady byl vnořen slovenský kanál STV 3. Dvojitě klikněte na obraz pro celou obrazovku.
ČT2 vysílá například přes Justin.TV (klikni), ale je třeba půl minuty počkat na začátku a také se to zadrhává.
Stačí-li Vám zvuk, zápas vysílá Radiožurnál (klikni na modré tlačítko "Spustit rádio").
Chcete-li video s nesrozumitelným jazykem, zkuste hladké čínské vysílání nebo IraqGoals kanál 5 na Justin.TV.
Doporučuji spustit si na obraz čínskou televizi a na tu se dívat a zároveň si pustit některý ze zadrhávajících se českých nebo slovenských zdrojů jako zvuk - nebo rádio.
pátek 21. srpna 2009
Relativita, smyčková kvantová gravitace a Fermi
V roce 1905 Albert Einstein dospěl k novému, revolučnímu pohledu na čas a prostor. Výchozími předpoklady jeho speciální teorie relativity byly dva postuláty: všechny přírodní zákony mají stejný tvar z hlediska všech "inerciálních" pozorovatelů, tj. pozorovatelů v rovnoměrném přímočarém pohybu vzhledem k ostatním "inerciálním" pozorovatelům; a univerzální rychlost světla, nehledě na pohyb zdroje nebo pozorovatele.
Tyto dva přirozené předpoklady plynuly už z tehdejších pozorování (a také z Morleyových-Michelsonových měření éterového větru, kterým ovšem sám Einstein nepřikládal tolik pozornosti), do sebe zapadaly a Einstein z nich dokázal vyvodit všechny úžasné relativistické závěry o času a prostoru: čas a prostor nelze oddělit, současnost dvou událostí závisí na úhlu pohledu, stárnutí se zpomaluje ve větších rychlostech, objekty se zkracují ve směru pohybu a zvyšují svou hmotnost, takže také nikdy nelze překonat rychlost světla. Navíc je ve vší hmotě skryta obří latentní energie E=mc2, jejíž malou část dokážeme získávat například z jader atomů v elektrárnách a bombách.
Tyto dva přirozené předpoklady plynuly už z tehdejších pozorování (a také z Morleyových-Michelsonových měření éterového větru, kterým ovšem sám Einstein nepřikládal tolik pozornosti), do sebe zapadaly a Einstein z nich dokázal vyvodit všechny úžasné relativistické závěry o času a prostoru: čas a prostor nelze oddělit, současnost dvou událostí závisí na úhlu pohledu, stárnutí se zpomaluje ve větších rychlostech, objekty se zkracují ve směru pohybu a zvyšují svou hmotnost, takže také nikdy nelze překonat rychlost světla. Navíc je ve vší hmotě skryta obří latentní energie E=mc2, jejíž malou část dokážeme získávat například z jader atomů v elektrárnách a bombách.
pátek 17. července 2009
Miloš Jakeš: kůl v plotě
Slavný projev "Kůl v plotě" generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše byl pronesen v Červeném Hrádku u Plzně (tři kilometry od mého bydliště) 17. července 1989, tedy před 20 lety.
Já dostal svou kopii kazety s projevem jen pár dní poté. O rozšíření se zasadil tehdejší disident Saša Vondra. Pokud máte hodinu volnou, můžete si ho připomenout.
Klikněte trojúhelníček pro spuštění zvuku. Soubor WAV (11 MB) si můžete i stáhnout. Pro ukázku je na YouTube i 10 minut videa z projevu.
V jídelně JZD napsal soudruh Jakeš zemědělcům, že tady "máte dobrou kuchini". :-)
Já dostal svou kopii kazety s projevem jen pár dní poté. O rozšíření se zasadil tehdejší disident Saša Vondra. Pokud máte hodinu volnou, můžete si ho připomenout.
Klikněte trojúhelníček pro spuštění zvuku. Soubor WAV (11 MB) si můžete i stáhnout. Pro ukázku je na YouTube i 10 minut videa z projevu.
V jídelně JZD napsal soudruh Jakeš zemědělcům, že tady "máte dobrou kuchini". :-)
čtvrtek 16. července 2009
Amor Magor
Tupý kupid Amor popleta, nazdařbůh střílí šípy do světa,
stojím tu plonkovej jak děsnej křen
a nikdo ne a ne byl postřelen!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak to je můj kříž!
Mě sejmul ale do ní von se netrefil,
ten Amor magor asi zřejmě předtím pil!
Já marně hrozím do nebe a čekám až se trefí taky do tebe!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor, tak to je můj kříž!
R:Nechá mě zestárnout on nechá mě tu stát!
Než ten mi něco uloví, tak je mi nejmíň padesát!
Kdo je tu slepý jestli on či já!
Na lásku přece musíme být dva.
Kdy hodlá ten svůj šíp už vystřelit,
grrr tak herdek tak už bodne ať uz máme klid!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak je můj kříž!
Je asi slepý jako patrona, netrefil by se ani do slona !
Pěknej bůh lásky tenhle nelida, to spíš odprásku já toho kupida!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak to je můj kříž!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak to je můj kříž!
Kupid, tupý kupid, kupid, tupý kupid, kupid.
stojím tu plonkovej jak děsnej křen
a nikdo ne a ne byl postřelen!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak to je můj kříž!
Mě sejmul ale do ní von se netrefil,
ten Amor magor asi zřejmě předtím pil!
Já marně hrozím do nebe a čekám až se trefí taky do tebe!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor, tak to je můj kříž!
R:Nechá mě zestárnout on nechá mě tu stát!
Než ten mi něco uloví, tak je mi nejmíň padesát!
Kdo je tu slepý jestli on či já!
Na lásku přece musíme být dva.
Kdy hodlá ten svůj šíp už vystřelit,
grrr tak herdek tak už bodne ať uz máme klid!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak je můj kříž!
Je asi slepý jako patrona, netrefil by se ani do slona !
Pěknej bůh lásky tenhle nelida, to spíš odprásku já toho kupida!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak to je můj kříž!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak to je můj kříž!
Kupid, tupý kupid, kupid, tupý kupid, kupid.
úterý 23. června 2009
Klimatická debata s Prof. Lapinem
Pokud vám nebudou vadit vizuální nedokonalosti, video celé debaty je zde.
Ve středu 17. června jsem se zúčastnil v BISLA tj. v Bratislavské mezinárodní škole liberálních studií debaty s panem profesorem Milanem Lapinem, snad nejznámějším slovenským klimatologem. Debatu férově moderoval ekolog Alexander Ač, který je možná čtenářům Psa známý, a to navzdory tomu, že technicky patří mezi lidi, kteří jsou na rozdíl od autora tohoto článku i od redaktorů Neviditelného psa znepokojeni hrozbou klimatické změny.
Nechci říkat, kdo debatu "vyhrál", ačkoliv asi tušíte, co slýchám od svého okolí. Ale rozdíly mezi mými a Lapinovými názory byly až překvapivě zásadní a dotýkaly se charakteru vědecké metody, jejích základních principů a mravních předpokladů, vyhodnocování dat z minulosti i hypotéz, které je mají vysvětlit, jakož i v podstatě všech aktuálně měřených čísel relevantních pro debatu o oteplování.
Naše reakce na slova druhého mluvčího byly vždy dostatečně důležité a nikdy se nezačaly točit do kolečka, takže je vlastně dobře, že pan Ač nechal této debatě relativně volný průběh. Jedním z důsledků bylo, že jsme probrali asi jen pětinu témat, na která jsme všichni byli připraveni.
Na akci byla pozvána řada většinou "zelených" známých pana Lapina, ale diskuse ukázala, že rozložení skeptiků a panikářů v sále bylo přibližně 50 na 50, a to i mezi vědci a vědeckými funkcionáři.
MFF UK v Praze a v Bratislavě
Jak v Praze, tak v Bratislavě existuje matematicko-fyzikální fakulta Univerzity K. (buď Karlovy nebo Komenského). A obě tyto fakulty mají svou meteorologickou katedru. A protože jsem poznal, že meteorologové na pražském matfyzu byli rozumní lidé, kteří stále na vědecky zabarvené otázky hledí racionálně (a jediný profesor na katedře, Jan Bednář, se asi z dobrých důvodů stal studijním prorektorem UK), očekával jsem něco podobného i v Bratislavě. Zmýlil jsem se.
Pražská katedra meteorologie a ochrany prostředí je studenty obecně považována za provozovatele "nejsnazšího" oboru, který si mohou fyzici vybrat. Tento obor studují primoví lidé, parťáci z hospod, a vzhledem k relativně vysokému počtu děvčat i řada skvělých milenek a manželek, ale povědomí o tom, že meteorologie není žádným výběrovým oborem, není pro nikoho na MFF UK žádné tabu. Při bratislavské debatě jsem otevřel tohle téma "druhých houslí" a účastníci, včetně pana Lapina samotného, potvrdili, že i tam hledí na klimatology ostatní fyzici svrchu. Totéž jsem pozoroval na MIT a asi to platí i ve zbytku světa.
Přesto rychlý pohled na rozvrh pražské katedry počasí ukazuje, že je to stále fyzikální katedra, kde se studují seriózní fyzikální předměty jako hydrodynamika a dynamika oceánů, teorie chaosu, analýza povětrnostních map, programování, statistika, letecká meteorologie a další. Indoktrinace klimatickým strachem tu v podstatě neexistuje: na MFF UK nepatří hlavně proto, že klimatická panika je určena splašeným lidem s průměrným IQ kolem 90, zatímco MFF UK je určena pro lidi s průměrným IQ kolem 130, což jsou značně odlišní jednotlivci.
Priority bratislavské se zdají být odlišné. Vrhněme se tedy na ony dramatické rozdíly mezi mými a Lapinovými názory. Rozdělím je do čtyř oblastí: filosofické otázky o autoritách a vědeckém pokroku; emoce a ideální interakce mezi vědci a politikou; výběr nejúčinnějších metod vylepšování hypotéz a znalosti o klimatických modelech a dynamice klimatu v obdobích delších než 30 let; konkrétní a aktuálně měřená data o atmosféře a oceánech. Neshodli jsme se v podstatě ani v jedné netriviální otázce.
Byl jsem srozuměn, že pan profesor dostane příležitost zhodnotit debatu ze svého hlediska, jak to teď činím já.
Filosofické otázky o znalosti a pokroku ve vědě
Předně musím říct, že na jedné věci jsme se shodli: že totiž nemáme rádi vágní argumenty, které hovoří o tajemných jevech, jejichž důsledky pro klima se nedají jasně ani měřit, ani jadrně definovat. A osobně jsem se tedy všem takovým mlhavým výrokům vyhýbal, dávaje přednost jasným možným hypotetickým mechanismům a kvantitativní analýze jejich očekávaného energetického rozpočtu.
Ale hned v dalším kroku mezi nám byly velké rozdíly. Pan profesor Lapin si zjevně myslí, že pouhá touha "nebýt vágní" stačí k tomu, abychom správně a snad i přesně chápali příčiny rozmanitých jevů a uměli úspěšně předpovídat jevy budoucí. Jeho uvažování tedy vypadá takto: první model, který by nás napadl, že pomocí přírodních efektů popisuje chování globálních teplot, nesouhlasí s čísly z teploměrů. Proto musí být špatně. Jedinou ostře formulovatelnou náhradou je jiný model, v němž je přidána produkce a vliv oxidu uhličitého. Z toho plyne, že oxid uhličitý je hlavní měnitel klimatu. Říct, že něco nevíme, by pro něho bylo nevědecké.
Takový argument je samozřejmě absurdní. To, že s určitými nástroji nelze správně pochopit chování nějakého systému v přírodě, zdaleka neznamená, že první další vysvětlení, do kterého vrazíme hlavou nebo které se někomu hodí, musí být správně. Ve skutečnosti existuje řada možných odlišných vysvětlení: některá z nich můžeme popsat již dnes, jiná mohou být správně vědecky pochopena až v budoucnosti.
Je hezké snažit se být konkrétní, ale tato touha nemění nic na tom, že dnešní věda neví úplně všechno, i když by si to mnozí z nás přáli. Vědecký pokrok pokračoval a neustále pokračuje. Ale i když zůstaneme u zcela konkrétních a známých jevů, je jasné, že relativně malé výkyvy v atmosféře mohou zodpovídat za celou pozorovanou změnu teploty.
Na jeden čtvereční metr dopadá asi 342 Wattů sluneční energie: to je číslo získané jako průměr přes roční období, denní doby i místa na povrchu Země. Část se odrazí hned, část se pohltí a vyzáří ze Země v jiné formě později. Oxid uhličitý mění tento energetický rozpočet asi o 1,5 Wattu na čtvereční metr. Ale oblačnost v průměru ochlazuje povrch asi o 30 Wattů na čtvereční metr, což je 20x více. Je jasné, že i několikaprocentní trvalejší změna v množství mraků dokáže převážit nad jakoukoliv realistickou změnou CO2. Tvorba mraků kosmickými paprsky, které mohou být odstíněny měnícím se magnetickým polem Slunce, je konkrétní a značně pravděpodobný mechanismus, jak k takové přírodní modulaci mraků (a klimatu) může docházet a asi dochází (jak ukazují mnohá geologická pozorování a snad jak i potvrdí experiment CLOUD probíhající v CERNu).
Pan profesor také používal mně nesrozumitelnou definici toho, že "chápeme jistý jev". Například mluvil o tom, že už několik desítek let měříme toky energie atmosférou v celé oblasti spektra. To ale vůbec neznamená, že známe příčiny toho, proč jsou tyto toky, jaké jsou, a proč se mění tak, jak se mění.
Právě naopak. Protože pan Lapin zanedbával jisté vlivy na klima, jako třeba dlouhodobé oceánské cykly jako Pacifická dekádová oscilace nebo erupce sopek, tak je zcela jasné, že jeho model nemůže správně vysvětlit toky energií s přesností zlomků Wattu na čtvereční metr nebo globální teplotu s přesností zlomků Celsiova stupně. To jednoduše není možné, protože chyba, kterou zapříčiní vynechání oněch efektů, je sama o sobě větší a závisí na čase. Toto moje tvrzení lze jednoduše demonstrovat konkrétními čísly. Navíc i alarmisté samotní, například James Hansen, rádi argumentují neshodou mezi teoretickými a měřenými toky energie (o 0,8 Wattu na m^2). Neinterpretují samozřejmě tuto neshodu jako náznak toho, že něčemu špatně rozumí, ale vždy jen jako důvod si myslet, že katastrofa bude ještě horší, než říkali včera.
Abych situaci shrnul, mnozí klimatologové včetně pana Lapina rádi říkají, že příčiny určitých změn spolehlivě chápají, ačkoliv je nad Slunce jasné, že tomu tak není.
Emoce a vztahy mezi vědou a politikou
Neměli jsme dostatek času, abychom zhodnotili očekávaný vliv změny hladiny CO2 v atmosféře na globální teplotu. Já bych zmínil holý skleníkový jev, z něhož plyne relativně přímočarým výpočtem oteplení o 1,2 °C při zdvojnásobení koncentrace CO2 (například z preindustriálních 280 ppm na 560 ppm, očekávaných kolem roku 2100) a tvrdil bych, že jevy "zpětné vazby" toto již beztak malé číslo ještě více zmenší, protože část přidaného tepla se přirozeně "spotřebuje" zesílením procesů, které mají tendenci teplo ubírat (negativní feedback). Shrneme-li tato fakta, je téměř zaručeno, že za 21. století přispějeme emisemi CO2 k oteplení méně než jedním stupněm Celsia, což nestojí za řeč - jak už jsme ve století dvacátém viděli.
Pan Lapin by asi citoval nějaké "statisticky napjaté" argumenty IPCC postavené na vybraných "třešničkách z dortu" a mohl by dojít po započtení ohromných hypotetických "pozitivních feedbacků" a při zanedbání těch negativních k číslu jako 3 °C, které je mnohem větší, než co považuji za slučitelné s racionální interpretací existujících dat, ale zase to není číslo astronomicky odlišné od mého. Hlavní rozdíl tedy je v našich odhadech, co takové oteplení o jeden nebo dva stupně může znamenat. Tyto projekce se nemohly lišit více.
Já jsem vysvětlil, že otázka, co se stane s místními atmosférickými jevy, pokud se teplota zvedne o jeden stupeň, se může zdát být složitým fyzikálním problémem. O kolik více vody se vypaří? Co tato pára udělá? Bude více pršet? Existuje ovšem jednoduchý způsob, jak tyto věci hned sečíst a dát dohromady. Překročte Dunaj a podívejte se do Maďarska, kde průměrná teplota je o nějaký ten stupeň vyšší než v Bratislavě už dnes. Život v Maďarsku je možný a v podstatě se neliší od toho na Bratislavsku. I pokud se teploty budou měnit asi o stupeň nebo dva za století, tak víme, co budoucí generace čeká: v podstatě nic nového.
Zvláštní diskusi zasluhují tající ledovce a stoupající hladiny moří, ale jsou dobré důvody si myslet, že tempo nepřesáhne asi 20-40 cm za století, což je nynější tempo nárůstu hladin. Za tisíce let hladina stoupne o metry, a to i při absenci antropogenních jevů: například před 20 tisíci lety byly hladiny o 120 metrů níže, než jsou dnes, protože za doby ledové pokrývaly mírné pásmo obří pevninské ledy. Jejich tání bylo v podstatě dokončeno před 6000 lety, právě v době, kdy začaly vzkvétat první starověké civilizace. To asi není náhoda, protože kilometrový led nad hlavou může být pro civilizaci poměrně špatná zpráva.
Popis reality z úst pana Lapina byl zcela odlišný a dal by se shrnout slovem Armagedon. Pan Lapin popsal několik jevů s přehřátou kapalinou, které se spíše podobaly popisu nitra hvězd než počasí v mírném podnebném pásu, v němž je teplota o skromné 1-2 °C vyšší než dnes. A z těchto vědeckofantastických fyzikálních jevů údajně způsobených oním nevinným oteplováním také budou plynout senzační důsledky pro společnost. Tak například lidé přijdou o domov. Kolik lidí? Nejstrašlivější hrozby dosud mluvily o desítkách milionů lidí - zdůvodnění spočívalo v nadhodnocení budoucího růstu mořských hladin o desetinásobek. Panu Lapinovi to bylo málo, a tak se rozhodl mluvit o miliardách. A protože mu ani 6,8 miliard dnes žijících lidí nestačilo, tak hovořil hned o 10 miliardách lidí: připočetl si "pár" lidí, kteří se ještě "možná" narodí. Svými nezodpovědnými činy tak podle pana Lapina nutíme 10 miliard lidí k emigraci.
Tyto poznámky mně připadaly tragikomické, a tak jsem přidal pár humorně laděných, ale přesto vážně míněných poznámek o ledních medvědech, kteří už dokázali přežít ledacos. Připomněl jsem také podobnost mezi hysterií ohledně globálního oteplování a panikou ohledně populační exploze v 70. letech, která měla zahubit miliardy lidí hladem. Diskuse se stala ještě serióznější, a jakmile se připojilo publikum, rozebrali jsme i to, že skutečnou hnací silou naprosté většiny emigrací není klima, ale ekonomika (což je pravda i pro mé strýčky-emigranty na obou stranách), a i pokud je důvodem klima, lidé se stěhují oběma směry a spíše do teplejších oblastí. Ekonomika samotná není příliš korelována s klimatem.
Opravdu mám dojem, že klimatologové si natolik oblíbili přehánět své ponuré předpovědi, že už dokážou zmást i sebe samotné. Absurdita Lapinových tvrzení o miliardách obětí podle mého byla očividná, zatímco pro mého spoludiskutujícího byla jeho slova důvodem, abychom si všichni sedli na hýžďové svaly. Prý nemáme my ani lidé na Internetu právo vtípkovat, když jde o domov 10 miliard lidí. Většina lidí by se tímto moralizováním nechala zastrašit: nikdo nechce vypadat jako ten, kdo způsobuje utrpení miliard lidí, i když je takové utrpení jen nesmyslnou povídačkou na papíře. Já si ale věřím, že bych před soudcem uměl obhájit svou nevinu, že jsem totiž 10 miliard lidí nepřipravil o střechu nad hlavou. A tak jsem naopak bez výčitek svědomí tvrdil, že je naprosto zásadní pro přežití demokratické civilizace, aby se o směšných věcech žertovalo a abychom se nikdy nedali zastrašit iracionální atmosférou strachu. Tento strach se snaží lidi ovládat podobně jako v mnoha temných obdobích minulosti.
Už jsem zmínil, že pan Lapin v podstatě souhlasil, že klimatologové hrají na fyzikálních fakultách druhé housle. Dostali jsme se ale i k rozboru toho, kdo je v Mezivládním panelu pro klimatické změny, IPCC, a jak tato instituce pod OSN funguje. Napůl žertovně jsem zmínil příhodu z Velkého švindlu s globálním oteplováním, podle níž IPCC založila Margaret Thatcherová, když zaplatila klimatologům první peníze za budoucí důkaz škodlivosti CO2, protože to chtěla nandat protivným a stávkujícím hornickým odborům a nahradit výsledky jejich práce jadernou energií. Spolu s několika osvícenými lidmi z publika jsme se shodli, že v IPCC je ohromné množství vládních úředníků a aktivistů, a ačkoliv je tam i řada kompetentních vědců, organizace celé této skupiny je taková, aby bylo zajištěno, že úředníci a aktivisté nakonec prosadí svou nehledě na jakákoliv vědecká data.
Pan Lapin paradoxně tvrdil přesně totéž - jen si neuvědomil, jak tragickým svědectvím o fungování této instituce jeho slova jsou. Také on řekl, že mezi členy IPCC je velké množství skeptiků a že řada prací citovaných uvnitř celé masivní zprávy IPCC má skeptické důsledky pro klima. Na otázku, jak je možné, že navzdory této pestrosti a nejednoznačnosti vědecké literatury vypadají shrnutí zpráv IPCC tak jednoznačně katastroficky, jak vypadají, pan profesor nedokázal odpovědět. My jsme to učinili za něho: nositelé předem určených "správných názorů" IPCC ovládají a vždy zajistí, že nehledě na tvrzení a nálezy článků zařazených do procesu budou shrnutí a novinové články o práci IPCC od těchto shrnutí odvozená vypadat tak, jak oni chtějí: lidstvo ohrožuje klima a je třeba zavést obří celosvětovou regulaci toku uhlíku, tedy prvku, který definuje život.
Pana profesora tento zjevný důkaz neobjektivity a nevědeckosti práce IPCC nijak neznepokojuje, právě naopak. Naše postoje tedy byly zcela neslučitelné. Podle mého názoru je pro vědu klíčové, aby se vědci nebáli objektivně posuzovat a srovnávat různé hypotézy a teorie, aby je nikdo nezastrašoval, aby kouzelná slůvka jako "10 miliard bezdomovců" neměla kapacitu vypnout racionální uvažování lidí nebo smysluplnou diskusi a aby závěry vědeckého výzkumu byly také správně a objektivně shrnuty ve zprávách určených stále větším částem veřejnosti. Shrnu-li názory svými slovy, podle pana Lapina by už i vědci samotní měli primárně vycházet z respektu k 10 miliardám (neexistujících) bezdomovců a jejich závěry by měly být na všech úrovních filtrovány a zkreslovány tak, aby to vyhovovalo nátlakovým skupinám environmentalistů a rostoucímu financování jeho oboru. Proto je podle něho s IPCC všechno v nejlepším pořádku.
Velká část diskuse byla věnována i ekonomice "boje proti klimatickým změnám", což je svérázná, byť módní forma boje proti jednomu z přírodních zákonů, kterým měnící se klima nesporně je. Některé z účastnic diskuse v publiku nemohly za žádnou cenu pochopit, že utrácení bilionů dolarů ročně za fiktivní hrozby by mohlo mít i negativní důsledky (peníze se dají dotisknout, že ano - alespoň v říši zelených aktivistů, kteří znají jen peníze, které vysáli z jiných lidí, nejčastěji od vlád, a proto si logicky myslí, že jejich hodnota je nulová). A nedokázaly pochopit ani to, že lidem v chudých zemích jde často o přežití a že jednoduše nemají prostředky na zakoupení luxusních zdrojů energie, jako jsou solární panely, na které často nemáme peníze ani my samotní, tj. lidé v bohatším světě. Přesto v publiku převládali rozumní lidé, alespoň pokud šlo o ekonomické otázky.
Klimatické modely a chování atmosféry na mnoha časových měřítcích
Část diskuse byla věnována i obecným vlastnostem klimatických modelů a tomu, co jsou a nejsou schopny vysvětlit a předpovědět. Množství bodů nesouhlasu mezi námi dvěma bylo ohromující, ačkoliv jsem přesvědčen, že moje výroky byly prokazatelně správné, zatímco výroky mého oponenta byly prokazatelně chybné. Vyberu dva příklady: 30letý práh klimatologie a závislost skleníkového jevu na nadmořské výšce.
K prvnímu tématu. Přišla řeč i na to, že se globální teplota již od roku 1998 neroste: jak ještě zmíním později, lineární regrese vede k ochlazujícímu trendu za období 1998-2009. Takže pan Lapin se vysmál jakémukoliv pozorování 10letých období. Je to směšné, říkal: 10 let se může dít zcela cokoliv a mnohokrát už se také "cokoliv" deset let dělo. Na druhé straně, oteplení za posledních 30 let hovoří zcela jasným jazykem a nikdo nemá právo si z něho dělat legraci.
Vysvětlil jsem, že takový postoj je nekonzistentní. 30 let je delší doba než 10 let, ale zase není kvalitativně delší. Na každé časové škále existují nové efekty, které obohacují klima o variace dané frekvence. Navíc těch 10 let ochlazování už je dnes vlastně 11 let a časem může narůst na 20 nebo 30 let. A různé jevy se "statisticky vyloupnou" ze šumu počasí za dobu, která závisí na charakteru a síle těchto jevů: žádné univerzální číslo "30 let" neexistuje a existovat nemůže. Čím slabší je signál, tím delší dobu potřebujeme, abychom ho izolovali od šumu. Charakter počasí statisticky studovaný v 30letých nebo delších obdobích se nazývá "klimatem", ale žádná ostrá propast mezi počasím a podnebím neexistuje. Doba 30 let je víceméně konvencí a je zvolena tak, aby byla srovnatelná s dobou, kterou průměrný člověk stráví v období dospělosti - tedy maximální doba, po kterou je schopen shromažďovat zkušenosti.
Postoj pana Lapina byl diametrálně odlišný. U délky 30 let prý existuje obrovská propast a trendy pozorované za dobu 30 let lze extrapolovat. Samozřejmě jsem prosil svého oponenta o fyzikální vysvětlení toho, proč je doba 30 let podle něho tak zvláštní. Fyzikálního vysvětlení jsme se nedočkali: místo toho nám bylo řečeno, že naši předci byli moudří, že takto zvolili onu hranici. To je půvabné, ale moudrost našich předků není vědecký argument, ale náboženský argument, a tento konkrétní náboženský argument je prokazatelně vědecky chybný.
Celý vědecký pokrok je nakonec založen na tom, že představy našich předků vypadají stále více vrtkavé, nedokonalé, nepřesné, nezdůvodněné a chybné - jednoduše proto, že toho víme o světě více než oni a víme stále více. Trvat na autoritě předků je pravý opak vědeckého postupu. Navíc u této technické otázky je nadmíru jasné, že žádná propast v době 30 let neexistuje. Zatímco oceánské jevy El Nino a La Nina mají periodu 1-4 roky, existují pomalejší procesy v oceánu, například Pacifická dekádová oscilace tj. PDO, která vydrží v jedné fázi právě přibližně 30 let. Pokud bylo 30 let relativně teplo a bylo tomu tak zčásti kvůli PDO, tak je naopak rozumnější očekávat, že dalších 30 let bude spíše chladněji, protože PDO se spíše překlopí do opačné fáze. Těchto dalších 30 nebo 60 let může být nepodstatných pro jednotlivce, který se jich nedožije, ale pro vědu o dlouhodobých změnách klimatu tato léta důležitá jsou.
Erupce velkých sopek se odehrávají také několikrát za století a ovlivňují chování klimatu na dobách delších než 30 let: neshodli jsme se ani v tom, zda frekvence velkých erupcí narostla za posledních 10 nebo 30 let, nebo nikoliv. Kromě toho existují efekty o něco pomalejší. Tak například sluneční 11leté cykly jsou modulovány pomalejšími procesy, které mají periodu srovnatelnou s 200 lety: toto střídání intenzivní sluneční aktivity a minim (jako Maunderova, Daltonova, nebo pravděpodobně přicházejícího Eddyho minima) nejspíše také ovlivňuje klima na Zemi a asi zapříčinilo nahrazení středověkého klimatického optima malou dobou ledovou. Mohli bychom pokračovat: klima na tisících a desetitisících let je ovládáno Milankovičovými cykly, souvisejícími s nepravidelnostmi oběhu Země kolem Slunce a s nakláněním osy rotace, a tyto nepravidelnosti způsobují střídání dob ledových a meziledových.
Pro další příklady klimatických jevů o různé frekvenci, viz Racionálně o počasí a podnebí. Pro pana Lapina žádné klimatické efekty s periodou delší než 30 let neexistují, a když měl vysvětlit, jak mohou neexistovat ty, které evidentně existují, tak řekl, že jsou příliš pomalé - delší než 30 let - a tak je lze zanedbat. Půvabný argument.
Proto se mně i zde zdálo, že naše postoje byly neslučitelné. Já propagoval maximálně přesné, úplné a chladnokrevně kvantitativní rozbory jevů, které lze přímo a nepřímo pozorovat dnes, a ignorování všech možných předsudků, mýtů a očekávání, kterým kdy mohli lidé věřit v minulosti z důvodů, které dnes nelze reprodukovat, stejně jako iracionálních pseudoargumentů vymyšlených našimi současníky (z různých důvodů, většinou proto, že se jim určité závěry hodí do krámu). Pan profesor Lapin naopak dával přednost slepé víře v konvence náhodně zvolené vybranými předky a zastrašování každého, kdo by si dovolil uvažovat o věci jinak nebo zohlednit "nepohodlné" údaje a argumenty. Ačkoliv jsme si udrželi korektní interakce v průběhu celé debaty, jeho postoj je podle mého názoru svou samotnou podstatou pavědecký.
Druhým příkladem, který souvisí s obecnou analýzou klimatických modelů, je naše debata o závislosti skleníkového jevu na nadmořské výšce. Jak popíšu níže, dostali jsme k diskusi o tom, zda jsou kvalitnější satelitní měření teploty Země, a nebo ty spojené s pozemními meteorologickými stanicemi. Satelitní stanice ukazují trend oteplování výrazně pomalejší, než naznačují pozemní stanice - asi poloviční.
V tomto bodě jsme se shodli. Pan Lapin také řekl, že to znamená, že trend oteplování je podle měření pomalejší ve vyšších nadmořských výškách. I s tím jsem souhlasil. Ovšem navíc jsem dodal i druhou, klíčovou část této věty: podle klimatických modelů s převládajícím skleníkovým jevem by tomu mělo být zcela jinak.
Pan profesor Lapin se rád vykresloval jako jediný člověk v místnosti, který četl kompletní zprávu IPCC. Ovšem tento příklad samotný stačí k tomu, abychom viděli, že i pokud ji četl, tak její naprosto základní tvrzení nezaregistroval nebo nepochopil. Otevřete-li 9. kapitolu zprávy IPCC z roku 2007, na straně 675 (tedy v souboru 13/84) naleznete obrázek 9.1. V jeho částech c resp. f (pouze skleníkový jev resp. kompletní předpověď modelů od všech jevů) je barevně znázorněna závislost předpovídaného trendu oteplování za jedno desetiletí na nadmořské výšce a zeměpisné šířce.
Pokud se na obrázek podíváte, uvidíte, že klimatické modely předpovídají zdaleka nejrychlejší oteplování v "horkém bodě" asi 10 kilometrů nad rovníkem (a mezi obratníky): má tam být asi o polovinu rychlejší než u povrchu. Reálná pozorování ukazují něco zcela odlišného: jak pan Lapin správně řekl, všechna pozorování naznačují, že k nejrychlejšímu oteplování docházelo těsně u povrchu Země. Tento nesoulad v "otisku prstů" mezi klimatickými modely a pozorováními je silným argumentem pro tvrzení, že existující klimatické modely ovládané skleníkovým jevem popisují atmosféru chybně.
Ale od pana profesora byste se o této "nepohodlné předpovědi" klimatických modelů nedozvěděli. Pan Lapin fakticky existenci tohoto grafu a závěru klimatických modelů popřel a zmínil svoje vlastní a chybné tvrzení, že trend oteplování v daném bodě roste jen s koncentrací CO2. A všichni čtenáři Psa, kteří nedokážou kliknout na odkaz výše nebo nemají Adobe Acrobat Reader, mu jeho mystifikaci mohou i spokojeně věřit.
Aktuální měřená data o klimatu
V předchozích odstavcích jsem rozebíral svůj chmurný dojem ze znalostí pana profesora o tom, jak fungují klimatické modely a jaké efekty je třeba započítat k předpovězení změn na různých místech a v různých dobách. Ovšem podobný dojem jsem měl i z jeho interpretace konkrétně měřených meteorologických dat. Uvedu čtyři příklady: trend globálních teplot od roku 2001, srovnání satelitů a pozemních stanic, momentální podmínky El Nino a aktuální plochu oceánského ledu.
V jisté chvíli pan Lapin souhlasil s tím, že od roku 1998 nedošlo k oteplování, protože rok 1998 byl neobvyklé teplý, primárně zásluhou "El Nina 20. století", tedy nejsilnější kdy pozorované epizody El Nino, hydrometeorologického jevu, při němž je Tichý oceán v oblasti rovníku teplejší než obvykle, čímž také zvyšuje globální teplotu. S touto větou jsem souhlasil. Jinak tomu bylo s větou další, konkrétně s jeho výrokem, že "kdybychom počítali trend jen od roku 2001, tak samozřejmě dostaneme opět oteplování".
Vysvětlil jsem, že tato věta je napůl nepravdivá. Existuje několik týmů, které měří globální teplotu: UAH MSU a RSS MSU tak činí s pomocí satelitů, zatímco HadCRUT3 a GISS staví na pozemních stanicích. Satelitní týmy ukazují, že trend byl ochlazující i od roku 2001. Kupříkladu, z dat UAH MSU plyne ochlazovací trend mezi lednem 2001 a květnem 2009 o 1,34 °C za století, což je rychlejší trend ochlazování, než byl trend oteplování pozorovaný za 20. století: jedno kliknutí a přímočarý výpočet stačí k ověření tohoto faktu. Zdálo se mi, že si pan profesor byl těchto faktů vědom, pouze je chtěl zamlčet.
Takže odpověděl tak, že se satelitům nedá věřit a že pozemní stanice jsou spolehlivější. Řekl jsem, že pozemní stanice dokážou opravdu přesněji změřit teplotu na daném místě, ale teplota na daném místě je velmi odlišná od teploty globální. Všechny městské stanice vykazují trend oteplování způsobený rostoucím teplem z městské zástavby (tzv. urban heat islands). Navíc detailní analýzy vedené Anthony Wattsem (a tisíců dobrovolníků) ukázaly, že stovky stanic v USA a jinde stojí v těsné blízkosti větracích šachet, nově vylitého asfaltu a dokonce grilů, a proto jsou data z těchto stanic (při troše nadsázky) dobrou mírou toho, jak rádi mají jejich správci pikniky a steaky - spíše než mírou globálního oteplování.
Pan Lapin si těchto nálezů byl vědom, ale opáčil, že globální teploty podle "pozemních měření" ve skutečnosti nepocházejí ze všech těchto stanic, ale pouze ze stovky velmi kvalitních a vybraných stanic. To jednak není pravda, ale i kdyby to pravda byla, tak to je opět velký problém, protože stovka stanic po světě nestačí na reprezentativní pokrytí celého povrchu zeměkoule. V tomto ohledu jsou satelitní měření téměř perfektní. Navíc vynikají v měření teploty právě v těch oblastech atmosféry, kde má být podle skleníkové hypotézy oteplování nejrychlejší. Podle satelitů je právě tam ale oteplování téměř 10x pomalejší, než by plynulo z některých tvrzení IPCC - asi jen 0,5 °C za století podle satelitů místo 5 °C za století podle projekcí IPCC.
Pan profesor říkal chybné věci i o stavu oceánů a oceánského ledu. Relativně chladnější teploty v současnosti vysvětlil tím, že probíhá La Nina. Opravil jsem ho, že už několik měsíců probíhají neutrální podmínky ENSO a že momentální oceánské teplotní indexy jsou opět ve stavu El Nino, ze kterého se zatím nestala nová epizoda. Neuznal to. Přitom čtenářům opět stačí jedno kliknutí, aby si jednoduše zkontrolovali, že můj výrok byl správný, zatímco výrok pana Lapina nebyl.
Můžete kliknout na mapy NOAA a uvidíte oranžovou oblast na rovníku západně od Jižní Ameriky. Ta signalizuje oceán teplejší, než je běžné pro toto období, čili podmínky El Nino. Před půl rokem tam byla barva modrá, signalizující jev La Nina. Můžete také kliknout na "status" a dostat se až k PDF souboru s týdenní zprávou o jevu El Nino. Tu NOAA vydává každé pondělí. V té poslední se na straně 3/30 dočtete, že povrchové teploty oceánu jsou v té oblasti již pozitivní a že se během následujících dvou měsíců očekává přechod z ENSO-neutrálních podmínek do režimu El Nino. To potvrzují i čísla na straně 5/30: jsou 0,6, 0,7, 0,8, 0,9: všechna jsou nad +0,5 °C, tedy nad práhem, který definuje El Nino podmínky (a pod +0,5 nebyly ani o týden dříve, kdy se uskutečnila debata). Navzdory začínajícímu El Nino jsou globální teploty viditelně nižší než v roce 1998 nebo 2005.
Podobné neshody panovaly i ohledně dalších konkrétních dat, například dat týkajících se plovoucího ledu v oceánech. Například jeden z obrázků pod předchozím odkazem ukazuje globální plochu oceánského ledu. V horní části obrázku je modře znázorněna plocha samotná, která složitě závisí na roční době, a to v milionech čtverečních kilometrů, zatímco v dolní části je červeně znázorněna anomálie, tedy odchylka od průměru naměřeného pro stejné období v roce za předchozí léta.
Můžete vpravo dole vidět, že momentální plocha globálního ledu je navzdory stovkám katastrofických zpráv o tajícím ledu fakticky lehounce nad průměrem pro druhou polovinu června. V druhé půli června 2009 bylo více ledu plovoucího v oceánu než v druhé půli června průměrného roku od roku 1979, kdy tato přesná měření začala. Můžete vidět, že úbytek na podzim 2007 byl v podstatě výjimkou (způsobenou speciální konfigurací větrů v Arktidě). Nynější anomálie blízká k nule znamená, že negativní anomálie z Arktidy, kde "chybí" asi 1 milion čtverečních kilometrů, je více než kompenzována "přebývajícím" ledem v okolí Antarktidy.
Pan Lapin se nejprve snažil tvrdit, že i teď je celková anomálie asi minus 3 miliony km^2 (místo plus něco málo!), ale po chvíli trochu zmoudřel. Opravdu jen trochu, protože jsme se dozvěděli, že chování ledu na severní polokouli nám říká všechno o globální teplotě (katastrofa za dveřmi!), zatímco chování (tedy růst) ledu na jižní polokouli je jen místním hydrometeorologickým jevem způsobeným cirkulací oceánu a hodným posměchu. Tato poznámka, podle které se obě polokoule řídí odlišnými přírodními zákony, a to právě tak, aby se to panu Lapinovi hodilo do krámu, byla natolik trapná a absurdní, že jsem ji nepoctil jakoukoliv odpovědí. Je o to více absurdní, že cirkulace oceánu je v okolí Antarktidy mnohem obtížnější než v Severním ledovém oceánu (a nikoliv naopak, jak tvrdí pan Lapin) jednoduše proto, že kolem jižního pólu se rozkládá jeden ze světadílů.
Shrnutí
V průběhu debaty jsem byl překvapen množstvím zcela základních, očividných a lehce prokazatelných skutečností, s nimiž můj soupeř v debatě přesto nesouhlasil. Jak tomu většinou bývá, v žádném z příkladů jsem nedokázal s naprostou jistotou určit, zda pan profesor Lapin uvádí evidentně chybné údaje důsledkem neznalosti, nebo zda posluchače navádí.
Je možné, že jde o kombinaci obou jevů. Katastrofičtí klimatologové a jejich hlásné trouby v médiích se naučili tak věrohodně přehánět a obelhávat, že už si možná ani sami neuvědomují, když říkají věci, které nejsou pravdivé. Stejně tak si možná neuvědomují, když evidentně vybírají pouze data, která se jim hodí: například pan Lapin nabídl srdceryvné úvahy o lidech zahubených vedry, ale jaksi nezmínil, že množství lidí, kteří umrznou, je ve skutečnosti mnohem vyšší, a že by tedy zvýšení teploty vedlo k omezení množství úmrtí zaviněných extrémním počasím.
Závěrem chci tedy říct, že je normální, když média píší o vědě víceméně neutrální věci, a pokud jsou chybné, tak ty chyby a zkreslení jdou na obě strany a v průměru se vykrátí: média většinou nemají žádný univerzální zájem "tlačit" vědeckou realitu na jednu stranu nebo na druhou, protože je jim v průměru vědecká pravda vlastně lhostejná. Ale v případě debaty o oteplování je tomu úplně jinak. Byl bych rád, aby se čtenáři zamysleli nad tím, zda jim sdělovací prostředky nabízejí skutečný obraz reality a vědeckého výzkumu a aby si určitá tvrzení zkusili nezávisle ověřit, místo aby se spoléhali na slepou víru. Já s tímto auditem klimatologie začal asi před 5 lety a za toto období se ukázalo, že propast mezi realitou klimatu na jedné straně a tím, co se o klimatu píše na druhé straně, je větší, než jsem si tehdy dokázal představit.
V "boji proti klimatickým změnám" jde dnes bohužel o bilion dolarů ročně - o celý navrhovaný nový sektor šedé (tedy "zelené") ekonomiky - a to je tak velká suma, že i její malá část bohužel dokáže pohřbít poctivost a objektivitu naprosté většiny lidí.
Ve středu 17. června jsem se zúčastnil v BISLA tj. v Bratislavské mezinárodní škole liberálních studií debaty s panem profesorem Milanem Lapinem, snad nejznámějším slovenským klimatologem. Debatu férově moderoval ekolog Alexander Ač, který je možná čtenářům Psa známý, a to navzdory tomu, že technicky patří mezi lidi, kteří jsou na rozdíl od autora tohoto článku i od redaktorů Neviditelného psa znepokojeni hrozbou klimatické změny.
Nechci říkat, kdo debatu "vyhrál", ačkoliv asi tušíte, co slýchám od svého okolí. Ale rozdíly mezi mými a Lapinovými názory byly až překvapivě zásadní a dotýkaly se charakteru vědecké metody, jejích základních principů a mravních předpokladů, vyhodnocování dat z minulosti i hypotéz, které je mají vysvětlit, jakož i v podstatě všech aktuálně měřených čísel relevantních pro debatu o oteplování.
Naše reakce na slova druhého mluvčího byly vždy dostatečně důležité a nikdy se nezačaly točit do kolečka, takže je vlastně dobře, že pan Ač nechal této debatě relativně volný průběh. Jedním z důsledků bylo, že jsme probrali asi jen pětinu témat, na která jsme všichni byli připraveni.
Na akci byla pozvána řada většinou "zelených" známých pana Lapina, ale diskuse ukázala, že rozložení skeptiků a panikářů v sále bylo přibližně 50 na 50, a to i mezi vědci a vědeckými funkcionáři.
MFF UK v Praze a v Bratislavě
Jak v Praze, tak v Bratislavě existuje matematicko-fyzikální fakulta Univerzity K. (buď Karlovy nebo Komenského). A obě tyto fakulty mají svou meteorologickou katedru. A protože jsem poznal, že meteorologové na pražském matfyzu byli rozumní lidé, kteří stále na vědecky zabarvené otázky hledí racionálně (a jediný profesor na katedře, Jan Bednář, se asi z dobrých důvodů stal studijním prorektorem UK), očekával jsem něco podobného i v Bratislavě. Zmýlil jsem se.
Pražská katedra meteorologie a ochrany prostředí je studenty obecně považována za provozovatele "nejsnazšího" oboru, který si mohou fyzici vybrat. Tento obor studují primoví lidé, parťáci z hospod, a vzhledem k relativně vysokému počtu děvčat i řada skvělých milenek a manželek, ale povědomí o tom, že meteorologie není žádným výběrovým oborem, není pro nikoho na MFF UK žádné tabu. Při bratislavské debatě jsem otevřel tohle téma "druhých houslí" a účastníci, včetně pana Lapina samotného, potvrdili, že i tam hledí na klimatology ostatní fyzici svrchu. Totéž jsem pozoroval na MIT a asi to platí i ve zbytku světa.
Přesto rychlý pohled na rozvrh pražské katedry počasí ukazuje, že je to stále fyzikální katedra, kde se studují seriózní fyzikální předměty jako hydrodynamika a dynamika oceánů, teorie chaosu, analýza povětrnostních map, programování, statistika, letecká meteorologie a další. Indoktrinace klimatickým strachem tu v podstatě neexistuje: na MFF UK nepatří hlavně proto, že klimatická panika je určena splašeným lidem s průměrným IQ kolem 90, zatímco MFF UK je určena pro lidi s průměrným IQ kolem 130, což jsou značně odlišní jednotlivci.
Priority bratislavské se zdají být odlišné. Vrhněme se tedy na ony dramatické rozdíly mezi mými a Lapinovými názory. Rozdělím je do čtyř oblastí: filosofické otázky o autoritách a vědeckém pokroku; emoce a ideální interakce mezi vědci a politikou; výběr nejúčinnějších metod vylepšování hypotéz a znalosti o klimatických modelech a dynamice klimatu v obdobích delších než 30 let; konkrétní a aktuálně měřená data o atmosféře a oceánech. Neshodli jsme se v podstatě ani v jedné netriviální otázce.
Byl jsem srozuměn, že pan profesor dostane příležitost zhodnotit debatu ze svého hlediska, jak to teď činím já.
Filosofické otázky o znalosti a pokroku ve vědě
Předně musím říct, že na jedné věci jsme se shodli: že totiž nemáme rádi vágní argumenty, které hovoří o tajemných jevech, jejichž důsledky pro klima se nedají jasně ani měřit, ani jadrně definovat. A osobně jsem se tedy všem takovým mlhavým výrokům vyhýbal, dávaje přednost jasným možným hypotetickým mechanismům a kvantitativní analýze jejich očekávaného energetického rozpočtu.
Ale hned v dalším kroku mezi nám byly velké rozdíly. Pan profesor Lapin si zjevně myslí, že pouhá touha "nebýt vágní" stačí k tomu, abychom správně a snad i přesně chápali příčiny rozmanitých jevů a uměli úspěšně předpovídat jevy budoucí. Jeho uvažování tedy vypadá takto: první model, který by nás napadl, že pomocí přírodních efektů popisuje chování globálních teplot, nesouhlasí s čísly z teploměrů. Proto musí být špatně. Jedinou ostře formulovatelnou náhradou je jiný model, v němž je přidána produkce a vliv oxidu uhličitého. Z toho plyne, že oxid uhličitý je hlavní měnitel klimatu. Říct, že něco nevíme, by pro něho bylo nevědecké.
Takový argument je samozřejmě absurdní. To, že s určitými nástroji nelze správně pochopit chování nějakého systému v přírodě, zdaleka neznamená, že první další vysvětlení, do kterého vrazíme hlavou nebo které se někomu hodí, musí být správně. Ve skutečnosti existuje řada možných odlišných vysvětlení: některá z nich můžeme popsat již dnes, jiná mohou být správně vědecky pochopena až v budoucnosti.
Je hezké snažit se být konkrétní, ale tato touha nemění nic na tom, že dnešní věda neví úplně všechno, i když by si to mnozí z nás přáli. Vědecký pokrok pokračoval a neustále pokračuje. Ale i když zůstaneme u zcela konkrétních a známých jevů, je jasné, že relativně malé výkyvy v atmosféře mohou zodpovídat za celou pozorovanou změnu teploty.
Na jeden čtvereční metr dopadá asi 342 Wattů sluneční energie: to je číslo získané jako průměr přes roční období, denní doby i místa na povrchu Země. Část se odrazí hned, část se pohltí a vyzáří ze Země v jiné formě později. Oxid uhličitý mění tento energetický rozpočet asi o 1,5 Wattu na čtvereční metr. Ale oblačnost v průměru ochlazuje povrch asi o 30 Wattů na čtvereční metr, což je 20x více. Je jasné, že i několikaprocentní trvalejší změna v množství mraků dokáže převážit nad jakoukoliv realistickou změnou CO2. Tvorba mraků kosmickými paprsky, které mohou být odstíněny měnícím se magnetickým polem Slunce, je konkrétní a značně pravděpodobný mechanismus, jak k takové přírodní modulaci mraků (a klimatu) může docházet a asi dochází (jak ukazují mnohá geologická pozorování a snad jak i potvrdí experiment CLOUD probíhající v CERNu).
Pan profesor také používal mně nesrozumitelnou definici toho, že "chápeme jistý jev". Například mluvil o tom, že už několik desítek let měříme toky energie atmosférou v celé oblasti spektra. To ale vůbec neznamená, že známe příčiny toho, proč jsou tyto toky, jaké jsou, a proč se mění tak, jak se mění.
Právě naopak. Protože pan Lapin zanedbával jisté vlivy na klima, jako třeba dlouhodobé oceánské cykly jako Pacifická dekádová oscilace nebo erupce sopek, tak je zcela jasné, že jeho model nemůže správně vysvětlit toky energií s přesností zlomků Wattu na čtvereční metr nebo globální teplotu s přesností zlomků Celsiova stupně. To jednoduše není možné, protože chyba, kterou zapříčiní vynechání oněch efektů, je sama o sobě větší a závisí na čase. Toto moje tvrzení lze jednoduše demonstrovat konkrétními čísly. Navíc i alarmisté samotní, například James Hansen, rádi argumentují neshodou mezi teoretickými a měřenými toky energie (o 0,8 Wattu na m^2). Neinterpretují samozřejmě tuto neshodu jako náznak toho, že něčemu špatně rozumí, ale vždy jen jako důvod si myslet, že katastrofa bude ještě horší, než říkali včera.
Abych situaci shrnul, mnozí klimatologové včetně pana Lapina rádi říkají, že příčiny určitých změn spolehlivě chápají, ačkoliv je nad Slunce jasné, že tomu tak není.
Emoce a vztahy mezi vědou a politikou
Neměli jsme dostatek času, abychom zhodnotili očekávaný vliv změny hladiny CO2 v atmosféře na globální teplotu. Já bych zmínil holý skleníkový jev, z něhož plyne relativně přímočarým výpočtem oteplení o 1,2 °C při zdvojnásobení koncentrace CO2 (například z preindustriálních 280 ppm na 560 ppm, očekávaných kolem roku 2100) a tvrdil bych, že jevy "zpětné vazby" toto již beztak malé číslo ještě více zmenší, protože část přidaného tepla se přirozeně "spotřebuje" zesílením procesů, které mají tendenci teplo ubírat (negativní feedback). Shrneme-li tato fakta, je téměř zaručeno, že za 21. století přispějeme emisemi CO2 k oteplení méně než jedním stupněm Celsia, což nestojí za řeč - jak už jsme ve století dvacátém viděli.
Pan Lapin by asi citoval nějaké "statisticky napjaté" argumenty IPCC postavené na vybraných "třešničkách z dortu" a mohl by dojít po započtení ohromných hypotetických "pozitivních feedbacků" a při zanedbání těch negativních k číslu jako 3 °C, které je mnohem větší, než co považuji za slučitelné s racionální interpretací existujících dat, ale zase to není číslo astronomicky odlišné od mého. Hlavní rozdíl tedy je v našich odhadech, co takové oteplení o jeden nebo dva stupně může znamenat. Tyto projekce se nemohly lišit více.
Já jsem vysvětlil, že otázka, co se stane s místními atmosférickými jevy, pokud se teplota zvedne o jeden stupeň, se může zdát být složitým fyzikálním problémem. O kolik více vody se vypaří? Co tato pára udělá? Bude více pršet? Existuje ovšem jednoduchý způsob, jak tyto věci hned sečíst a dát dohromady. Překročte Dunaj a podívejte se do Maďarska, kde průměrná teplota je o nějaký ten stupeň vyšší než v Bratislavě už dnes. Život v Maďarsku je možný a v podstatě se neliší od toho na Bratislavsku. I pokud se teploty budou měnit asi o stupeň nebo dva za století, tak víme, co budoucí generace čeká: v podstatě nic nového.
Zvláštní diskusi zasluhují tající ledovce a stoupající hladiny moří, ale jsou dobré důvody si myslet, že tempo nepřesáhne asi 20-40 cm za století, což je nynější tempo nárůstu hladin. Za tisíce let hladina stoupne o metry, a to i při absenci antropogenních jevů: například před 20 tisíci lety byly hladiny o 120 metrů níže, než jsou dnes, protože za doby ledové pokrývaly mírné pásmo obří pevninské ledy. Jejich tání bylo v podstatě dokončeno před 6000 lety, právě v době, kdy začaly vzkvétat první starověké civilizace. To asi není náhoda, protože kilometrový led nad hlavou může být pro civilizaci poměrně špatná zpráva.
Popis reality z úst pana Lapina byl zcela odlišný a dal by se shrnout slovem Armagedon. Pan Lapin popsal několik jevů s přehřátou kapalinou, které se spíše podobaly popisu nitra hvězd než počasí v mírném podnebném pásu, v němž je teplota o skromné 1-2 °C vyšší než dnes. A z těchto vědeckofantastických fyzikálních jevů údajně způsobených oním nevinným oteplováním také budou plynout senzační důsledky pro společnost. Tak například lidé přijdou o domov. Kolik lidí? Nejstrašlivější hrozby dosud mluvily o desítkách milionů lidí - zdůvodnění spočívalo v nadhodnocení budoucího růstu mořských hladin o desetinásobek. Panu Lapinovi to bylo málo, a tak se rozhodl mluvit o miliardách. A protože mu ani 6,8 miliard dnes žijících lidí nestačilo, tak hovořil hned o 10 miliardách lidí: připočetl si "pár" lidí, kteří se ještě "možná" narodí. Svými nezodpovědnými činy tak podle pana Lapina nutíme 10 miliard lidí k emigraci.
Tyto poznámky mně připadaly tragikomické, a tak jsem přidal pár humorně laděných, ale přesto vážně míněných poznámek o ledních medvědech, kteří už dokázali přežít ledacos. Připomněl jsem také podobnost mezi hysterií ohledně globálního oteplování a panikou ohledně populační exploze v 70. letech, která měla zahubit miliardy lidí hladem. Diskuse se stala ještě serióznější, a jakmile se připojilo publikum, rozebrali jsme i to, že skutečnou hnací silou naprosté většiny emigrací není klima, ale ekonomika (což je pravda i pro mé strýčky-emigranty na obou stranách), a i pokud je důvodem klima, lidé se stěhují oběma směry a spíše do teplejších oblastí. Ekonomika samotná není příliš korelována s klimatem.
Opravdu mám dojem, že klimatologové si natolik oblíbili přehánět své ponuré předpovědi, že už dokážou zmást i sebe samotné. Absurdita Lapinových tvrzení o miliardách obětí podle mého byla očividná, zatímco pro mého spoludiskutujícího byla jeho slova důvodem, abychom si všichni sedli na hýžďové svaly. Prý nemáme my ani lidé na Internetu právo vtípkovat, když jde o domov 10 miliard lidí. Většina lidí by se tímto moralizováním nechala zastrašit: nikdo nechce vypadat jako ten, kdo způsobuje utrpení miliard lidí, i když je takové utrpení jen nesmyslnou povídačkou na papíře. Já si ale věřím, že bych před soudcem uměl obhájit svou nevinu, že jsem totiž 10 miliard lidí nepřipravil o střechu nad hlavou. A tak jsem naopak bez výčitek svědomí tvrdil, že je naprosto zásadní pro přežití demokratické civilizace, aby se o směšných věcech žertovalo a abychom se nikdy nedali zastrašit iracionální atmosférou strachu. Tento strach se snaží lidi ovládat podobně jako v mnoha temných obdobích minulosti.
Už jsem zmínil, že pan Lapin v podstatě souhlasil, že klimatologové hrají na fyzikálních fakultách druhé housle. Dostali jsme se ale i k rozboru toho, kdo je v Mezivládním panelu pro klimatické změny, IPCC, a jak tato instituce pod OSN funguje. Napůl žertovně jsem zmínil příhodu z Velkého švindlu s globálním oteplováním, podle níž IPCC založila Margaret Thatcherová, když zaplatila klimatologům první peníze za budoucí důkaz škodlivosti CO2, protože to chtěla nandat protivným a stávkujícím hornickým odborům a nahradit výsledky jejich práce jadernou energií. Spolu s několika osvícenými lidmi z publika jsme se shodli, že v IPCC je ohromné množství vládních úředníků a aktivistů, a ačkoliv je tam i řada kompetentních vědců, organizace celé této skupiny je taková, aby bylo zajištěno, že úředníci a aktivisté nakonec prosadí svou nehledě na jakákoliv vědecká data.
Pan Lapin paradoxně tvrdil přesně totéž - jen si neuvědomil, jak tragickým svědectvím o fungování této instituce jeho slova jsou. Také on řekl, že mezi členy IPCC je velké množství skeptiků a že řada prací citovaných uvnitř celé masivní zprávy IPCC má skeptické důsledky pro klima. Na otázku, jak je možné, že navzdory této pestrosti a nejednoznačnosti vědecké literatury vypadají shrnutí zpráv IPCC tak jednoznačně katastroficky, jak vypadají, pan profesor nedokázal odpovědět. My jsme to učinili za něho: nositelé předem určených "správných názorů" IPCC ovládají a vždy zajistí, že nehledě na tvrzení a nálezy článků zařazených do procesu budou shrnutí a novinové články o práci IPCC od těchto shrnutí odvozená vypadat tak, jak oni chtějí: lidstvo ohrožuje klima a je třeba zavést obří celosvětovou regulaci toku uhlíku, tedy prvku, který definuje život.
Pana profesora tento zjevný důkaz neobjektivity a nevědeckosti práce IPCC nijak neznepokojuje, právě naopak. Naše postoje tedy byly zcela neslučitelné. Podle mého názoru je pro vědu klíčové, aby se vědci nebáli objektivně posuzovat a srovnávat různé hypotézy a teorie, aby je nikdo nezastrašoval, aby kouzelná slůvka jako "10 miliard bezdomovců" neměla kapacitu vypnout racionální uvažování lidí nebo smysluplnou diskusi a aby závěry vědeckého výzkumu byly také správně a objektivně shrnuty ve zprávách určených stále větším částem veřejnosti. Shrnu-li názory svými slovy, podle pana Lapina by už i vědci samotní měli primárně vycházet z respektu k 10 miliardám (neexistujících) bezdomovců a jejich závěry by měly být na všech úrovních filtrovány a zkreslovány tak, aby to vyhovovalo nátlakovým skupinám environmentalistů a rostoucímu financování jeho oboru. Proto je podle něho s IPCC všechno v nejlepším pořádku.
Velká část diskuse byla věnována i ekonomice "boje proti klimatickým změnám", což je svérázná, byť módní forma boje proti jednomu z přírodních zákonů, kterým měnící se klima nesporně je. Některé z účastnic diskuse v publiku nemohly za žádnou cenu pochopit, že utrácení bilionů dolarů ročně za fiktivní hrozby by mohlo mít i negativní důsledky (peníze se dají dotisknout, že ano - alespoň v říši zelených aktivistů, kteří znají jen peníze, které vysáli z jiných lidí, nejčastěji od vlád, a proto si logicky myslí, že jejich hodnota je nulová). A nedokázaly pochopit ani to, že lidem v chudých zemích jde často o přežití a že jednoduše nemají prostředky na zakoupení luxusních zdrojů energie, jako jsou solární panely, na které často nemáme peníze ani my samotní, tj. lidé v bohatším světě. Přesto v publiku převládali rozumní lidé, alespoň pokud šlo o ekonomické otázky.
Klimatické modely a chování atmosféry na mnoha časových měřítcích
Část diskuse byla věnována i obecným vlastnostem klimatických modelů a tomu, co jsou a nejsou schopny vysvětlit a předpovědět. Množství bodů nesouhlasu mezi námi dvěma bylo ohromující, ačkoliv jsem přesvědčen, že moje výroky byly prokazatelně správné, zatímco výroky mého oponenta byly prokazatelně chybné. Vyberu dva příklady: 30letý práh klimatologie a závislost skleníkového jevu na nadmořské výšce.
K prvnímu tématu. Přišla řeč i na to, že se globální teplota již od roku 1998 neroste: jak ještě zmíním později, lineární regrese vede k ochlazujícímu trendu za období 1998-2009. Takže pan Lapin se vysmál jakémukoliv pozorování 10letých období. Je to směšné, říkal: 10 let se může dít zcela cokoliv a mnohokrát už se také "cokoliv" deset let dělo. Na druhé straně, oteplení za posledních 30 let hovoří zcela jasným jazykem a nikdo nemá právo si z něho dělat legraci.
Vysvětlil jsem, že takový postoj je nekonzistentní. 30 let je delší doba než 10 let, ale zase není kvalitativně delší. Na každé časové škále existují nové efekty, které obohacují klima o variace dané frekvence. Navíc těch 10 let ochlazování už je dnes vlastně 11 let a časem může narůst na 20 nebo 30 let. A různé jevy se "statisticky vyloupnou" ze šumu počasí za dobu, která závisí na charakteru a síle těchto jevů: žádné univerzální číslo "30 let" neexistuje a existovat nemůže. Čím slabší je signál, tím delší dobu potřebujeme, abychom ho izolovali od šumu. Charakter počasí statisticky studovaný v 30letých nebo delších obdobích se nazývá "klimatem", ale žádná ostrá propast mezi počasím a podnebím neexistuje. Doba 30 let je víceméně konvencí a je zvolena tak, aby byla srovnatelná s dobou, kterou průměrný člověk stráví v období dospělosti - tedy maximální doba, po kterou je schopen shromažďovat zkušenosti.
Postoj pana Lapina byl diametrálně odlišný. U délky 30 let prý existuje obrovská propast a trendy pozorované za dobu 30 let lze extrapolovat. Samozřejmě jsem prosil svého oponenta o fyzikální vysvětlení toho, proč je doba 30 let podle něho tak zvláštní. Fyzikálního vysvětlení jsme se nedočkali: místo toho nám bylo řečeno, že naši předci byli moudří, že takto zvolili onu hranici. To je půvabné, ale moudrost našich předků není vědecký argument, ale náboženský argument, a tento konkrétní náboženský argument je prokazatelně vědecky chybný.
Celý vědecký pokrok je nakonec založen na tom, že představy našich předků vypadají stále více vrtkavé, nedokonalé, nepřesné, nezdůvodněné a chybné - jednoduše proto, že toho víme o světě více než oni a víme stále více. Trvat na autoritě předků je pravý opak vědeckého postupu. Navíc u této technické otázky je nadmíru jasné, že žádná propast v době 30 let neexistuje. Zatímco oceánské jevy El Nino a La Nina mají periodu 1-4 roky, existují pomalejší procesy v oceánu, například Pacifická dekádová oscilace tj. PDO, která vydrží v jedné fázi právě přibližně 30 let. Pokud bylo 30 let relativně teplo a bylo tomu tak zčásti kvůli PDO, tak je naopak rozumnější očekávat, že dalších 30 let bude spíše chladněji, protože PDO se spíše překlopí do opačné fáze. Těchto dalších 30 nebo 60 let může být nepodstatných pro jednotlivce, který se jich nedožije, ale pro vědu o dlouhodobých změnách klimatu tato léta důležitá jsou.
Erupce velkých sopek se odehrávají také několikrát za století a ovlivňují chování klimatu na dobách delších než 30 let: neshodli jsme se ani v tom, zda frekvence velkých erupcí narostla za posledních 10 nebo 30 let, nebo nikoliv. Kromě toho existují efekty o něco pomalejší. Tak například sluneční 11leté cykly jsou modulovány pomalejšími procesy, které mají periodu srovnatelnou s 200 lety: toto střídání intenzivní sluneční aktivity a minim (jako Maunderova, Daltonova, nebo pravděpodobně přicházejícího Eddyho minima) nejspíše také ovlivňuje klima na Zemi a asi zapříčinilo nahrazení středověkého klimatického optima malou dobou ledovou. Mohli bychom pokračovat: klima na tisících a desetitisících let je ovládáno Milankovičovými cykly, souvisejícími s nepravidelnostmi oběhu Země kolem Slunce a s nakláněním osy rotace, a tyto nepravidelnosti způsobují střídání dob ledových a meziledových.
Pro další příklady klimatických jevů o různé frekvenci, viz Racionálně o počasí a podnebí. Pro pana Lapina žádné klimatické efekty s periodou delší než 30 let neexistují, a když měl vysvětlit, jak mohou neexistovat ty, které evidentně existují, tak řekl, že jsou příliš pomalé - delší než 30 let - a tak je lze zanedbat. Půvabný argument.
Proto se mně i zde zdálo, že naše postoje byly neslučitelné. Já propagoval maximálně přesné, úplné a chladnokrevně kvantitativní rozbory jevů, které lze přímo a nepřímo pozorovat dnes, a ignorování všech možných předsudků, mýtů a očekávání, kterým kdy mohli lidé věřit v minulosti z důvodů, které dnes nelze reprodukovat, stejně jako iracionálních pseudoargumentů vymyšlených našimi současníky (z různých důvodů, většinou proto, že se jim určité závěry hodí do krámu). Pan profesor Lapin naopak dával přednost slepé víře v konvence náhodně zvolené vybranými předky a zastrašování každého, kdo by si dovolil uvažovat o věci jinak nebo zohlednit "nepohodlné" údaje a argumenty. Ačkoliv jsme si udrželi korektní interakce v průběhu celé debaty, jeho postoj je podle mého názoru svou samotnou podstatou pavědecký.
Druhým příkladem, který souvisí s obecnou analýzou klimatických modelů, je naše debata o závislosti skleníkového jevu na nadmořské výšce. Jak popíšu níže, dostali jsme k diskusi o tom, zda jsou kvalitnější satelitní měření teploty Země, a nebo ty spojené s pozemními meteorologickými stanicemi. Satelitní stanice ukazují trend oteplování výrazně pomalejší, než naznačují pozemní stanice - asi poloviční.
V tomto bodě jsme se shodli. Pan Lapin také řekl, že to znamená, že trend oteplování je podle měření pomalejší ve vyšších nadmořských výškách. I s tím jsem souhlasil. Ovšem navíc jsem dodal i druhou, klíčovou část této věty: podle klimatických modelů s převládajícím skleníkovým jevem by tomu mělo být zcela jinak.
Pan profesor Lapin se rád vykresloval jako jediný člověk v místnosti, který četl kompletní zprávu IPCC. Ovšem tento příklad samotný stačí k tomu, abychom viděli, že i pokud ji četl, tak její naprosto základní tvrzení nezaregistroval nebo nepochopil. Otevřete-li 9. kapitolu zprávy IPCC z roku 2007, na straně 675 (tedy v souboru 13/84) naleznete obrázek 9.1. V jeho částech c resp. f (pouze skleníkový jev resp. kompletní předpověď modelů od všech jevů) je barevně znázorněna závislost předpovídaného trendu oteplování za jedno desetiletí na nadmořské výšce a zeměpisné šířce.
Pokud se na obrázek podíváte, uvidíte, že klimatické modely předpovídají zdaleka nejrychlejší oteplování v "horkém bodě" asi 10 kilometrů nad rovníkem (a mezi obratníky): má tam být asi o polovinu rychlejší než u povrchu. Reálná pozorování ukazují něco zcela odlišného: jak pan Lapin správně řekl, všechna pozorování naznačují, že k nejrychlejšímu oteplování docházelo těsně u povrchu Země. Tento nesoulad v "otisku prstů" mezi klimatickými modely a pozorováními je silným argumentem pro tvrzení, že existující klimatické modely ovládané skleníkovým jevem popisují atmosféru chybně.
Ale od pana profesora byste se o této "nepohodlné předpovědi" klimatických modelů nedozvěděli. Pan Lapin fakticky existenci tohoto grafu a závěru klimatických modelů popřel a zmínil svoje vlastní a chybné tvrzení, že trend oteplování v daném bodě roste jen s koncentrací CO2. A všichni čtenáři Psa, kteří nedokážou kliknout na odkaz výše nebo nemají Adobe Acrobat Reader, mu jeho mystifikaci mohou i spokojeně věřit.
Aktuální měřená data o klimatu
V předchozích odstavcích jsem rozebíral svůj chmurný dojem ze znalostí pana profesora o tom, jak fungují klimatické modely a jaké efekty je třeba započítat k předpovězení změn na různých místech a v různých dobách. Ovšem podobný dojem jsem měl i z jeho interpretace konkrétně měřených meteorologických dat. Uvedu čtyři příklady: trend globálních teplot od roku 2001, srovnání satelitů a pozemních stanic, momentální podmínky El Nino a aktuální plochu oceánského ledu.
V jisté chvíli pan Lapin souhlasil s tím, že od roku 1998 nedošlo k oteplování, protože rok 1998 byl neobvyklé teplý, primárně zásluhou "El Nina 20. století", tedy nejsilnější kdy pozorované epizody El Nino, hydrometeorologického jevu, při němž je Tichý oceán v oblasti rovníku teplejší než obvykle, čímž také zvyšuje globální teplotu. S touto větou jsem souhlasil. Jinak tomu bylo s větou další, konkrétně s jeho výrokem, že "kdybychom počítali trend jen od roku 2001, tak samozřejmě dostaneme opět oteplování".
Vysvětlil jsem, že tato věta je napůl nepravdivá. Existuje několik týmů, které měří globální teplotu: UAH MSU a RSS MSU tak činí s pomocí satelitů, zatímco HadCRUT3 a GISS staví na pozemních stanicích. Satelitní týmy ukazují, že trend byl ochlazující i od roku 2001. Kupříkladu, z dat UAH MSU plyne ochlazovací trend mezi lednem 2001 a květnem 2009 o 1,34 °C za století, což je rychlejší trend ochlazování, než byl trend oteplování pozorovaný za 20. století: jedno kliknutí a přímočarý výpočet stačí k ověření tohoto faktu. Zdálo se mi, že si pan profesor byl těchto faktů vědom, pouze je chtěl zamlčet.
Takže odpověděl tak, že se satelitům nedá věřit a že pozemní stanice jsou spolehlivější. Řekl jsem, že pozemní stanice dokážou opravdu přesněji změřit teplotu na daném místě, ale teplota na daném místě je velmi odlišná od teploty globální. Všechny městské stanice vykazují trend oteplování způsobený rostoucím teplem z městské zástavby (tzv. urban heat islands). Navíc detailní analýzy vedené Anthony Wattsem (a tisíců dobrovolníků) ukázaly, že stovky stanic v USA a jinde stojí v těsné blízkosti větracích šachet, nově vylitého asfaltu a dokonce grilů, a proto jsou data z těchto stanic (při troše nadsázky) dobrou mírou toho, jak rádi mají jejich správci pikniky a steaky - spíše než mírou globálního oteplování.
Pan Lapin si těchto nálezů byl vědom, ale opáčil, že globální teploty podle "pozemních měření" ve skutečnosti nepocházejí ze všech těchto stanic, ale pouze ze stovky velmi kvalitních a vybraných stanic. To jednak není pravda, ale i kdyby to pravda byla, tak to je opět velký problém, protože stovka stanic po světě nestačí na reprezentativní pokrytí celého povrchu zeměkoule. V tomto ohledu jsou satelitní měření téměř perfektní. Navíc vynikají v měření teploty právě v těch oblastech atmosféry, kde má být podle skleníkové hypotézy oteplování nejrychlejší. Podle satelitů je právě tam ale oteplování téměř 10x pomalejší, než by plynulo z některých tvrzení IPCC - asi jen 0,5 °C za století podle satelitů místo 5 °C za století podle projekcí IPCC.
Pan profesor říkal chybné věci i o stavu oceánů a oceánského ledu. Relativně chladnější teploty v současnosti vysvětlil tím, že probíhá La Nina. Opravil jsem ho, že už několik měsíců probíhají neutrální podmínky ENSO a že momentální oceánské teplotní indexy jsou opět ve stavu El Nino, ze kterého se zatím nestala nová epizoda. Neuznal to. Přitom čtenářům opět stačí jedno kliknutí, aby si jednoduše zkontrolovali, že můj výrok byl správný, zatímco výrok pana Lapina nebyl.
Můžete kliknout na mapy NOAA a uvidíte oranžovou oblast na rovníku západně od Jižní Ameriky. Ta signalizuje oceán teplejší, než je běžné pro toto období, čili podmínky El Nino. Před půl rokem tam byla barva modrá, signalizující jev La Nina. Můžete také kliknout na "status" a dostat se až k PDF souboru s týdenní zprávou o jevu El Nino. Tu NOAA vydává každé pondělí. V té poslední se na straně 3/30 dočtete, že povrchové teploty oceánu jsou v té oblasti již pozitivní a že se během následujících dvou měsíců očekává přechod z ENSO-neutrálních podmínek do režimu El Nino. To potvrzují i čísla na straně 5/30: jsou 0,6, 0,7, 0,8, 0,9: všechna jsou nad +0,5 °C, tedy nad práhem, který definuje El Nino podmínky (a pod +0,5 nebyly ani o týden dříve, kdy se uskutečnila debata). Navzdory začínajícímu El Nino jsou globální teploty viditelně nižší než v roce 1998 nebo 2005.
Podobné neshody panovaly i ohledně dalších konkrétních dat, například dat týkajících se plovoucího ledu v oceánech. Například jeden z obrázků pod předchozím odkazem ukazuje globální plochu oceánského ledu. V horní části obrázku je modře znázorněna plocha samotná, která složitě závisí na roční době, a to v milionech čtverečních kilometrů, zatímco v dolní části je červeně znázorněna anomálie, tedy odchylka od průměru naměřeného pro stejné období v roce za předchozí léta.
Můžete vpravo dole vidět, že momentální plocha globálního ledu je navzdory stovkám katastrofických zpráv o tajícím ledu fakticky lehounce nad průměrem pro druhou polovinu června. V druhé půli června 2009 bylo více ledu plovoucího v oceánu než v druhé půli června průměrného roku od roku 1979, kdy tato přesná měření začala. Můžete vidět, že úbytek na podzim 2007 byl v podstatě výjimkou (způsobenou speciální konfigurací větrů v Arktidě). Nynější anomálie blízká k nule znamená, že negativní anomálie z Arktidy, kde "chybí" asi 1 milion čtverečních kilometrů, je více než kompenzována "přebývajícím" ledem v okolí Antarktidy.
Pan Lapin se nejprve snažil tvrdit, že i teď je celková anomálie asi minus 3 miliony km^2 (místo plus něco málo!), ale po chvíli trochu zmoudřel. Opravdu jen trochu, protože jsme se dozvěděli, že chování ledu na severní polokouli nám říká všechno o globální teplotě (katastrofa za dveřmi!), zatímco chování (tedy růst) ledu na jižní polokouli je jen místním hydrometeorologickým jevem způsobeným cirkulací oceánu a hodným posměchu. Tato poznámka, podle které se obě polokoule řídí odlišnými přírodními zákony, a to právě tak, aby se to panu Lapinovi hodilo do krámu, byla natolik trapná a absurdní, že jsem ji nepoctil jakoukoliv odpovědí. Je o to více absurdní, že cirkulace oceánu je v okolí Antarktidy mnohem obtížnější než v Severním ledovém oceánu (a nikoliv naopak, jak tvrdí pan Lapin) jednoduše proto, že kolem jižního pólu se rozkládá jeden ze světadílů.
Shrnutí
V průběhu debaty jsem byl překvapen množstvím zcela základních, očividných a lehce prokazatelných skutečností, s nimiž můj soupeř v debatě přesto nesouhlasil. Jak tomu většinou bývá, v žádném z příkladů jsem nedokázal s naprostou jistotou určit, zda pan profesor Lapin uvádí evidentně chybné údaje důsledkem neznalosti, nebo zda posluchače navádí.
Je možné, že jde o kombinaci obou jevů. Katastrofičtí klimatologové a jejich hlásné trouby v médiích se naučili tak věrohodně přehánět a obelhávat, že už si možná ani sami neuvědomují, když říkají věci, které nejsou pravdivé. Stejně tak si možná neuvědomují, když evidentně vybírají pouze data, která se jim hodí: například pan Lapin nabídl srdceryvné úvahy o lidech zahubených vedry, ale jaksi nezmínil, že množství lidí, kteří umrznou, je ve skutečnosti mnohem vyšší, a že by tedy zvýšení teploty vedlo k omezení množství úmrtí zaviněných extrémním počasím.
Závěrem chci tedy říct, že je normální, když média píší o vědě víceméně neutrální věci, a pokud jsou chybné, tak ty chyby a zkreslení jdou na obě strany a v průměru se vykrátí: média většinou nemají žádný univerzální zájem "tlačit" vědeckou realitu na jednu stranu nebo na druhou, protože je jim v průměru vědecká pravda vlastně lhostejná. Ale v případě debaty o oteplování je tomu úplně jinak. Byl bych rád, aby se čtenáři zamysleli nad tím, zda jim sdělovací prostředky nabízejí skutečný obraz reality a vědeckého výzkumu a aby si určitá tvrzení zkusili nezávisle ověřit, místo aby se spoléhali na slepou víru. Já s tímto auditem klimatologie začal asi před 5 lety a za toto období se ukázalo, že propast mezi realitou klimatu na jedné straně a tím, co se o klimatu píše na druhé straně, je větší, než jsem si tehdy dokázal představit.
V "boji proti klimatickým změnám" jde dnes bohužel o bilion dolarů ročně - o celý navrhovaný nový sektor šedé (tedy "zelené") ekonomiky - a to je tak velká suma, že i její malá část bohužel dokáže pohřbít poctivost a objektivitu naprosté většiny lidí.
sobota 30. května 2009
Darwinova teorie snůškou bludů?
Papírový Reflex, 21. 5. 2009
Neviditelný pes, 29. 6. 2009
Kvůli následujícímu eseji se asi dočkám z Hradu zaslouženého pokárání za další levicový text, ale toto riziko přesto podstoupím. S panem Hájkem totiž souhlasím jen z malé části.
Jakou reakci lze nakonec očekávat od absolventa matematicko-fyzikální fakulty UK? Vždyť její vznik osvětluje tato legenda: v roce 1952 dokázal profesor Vojtěch Jarník vznik Lenina z opice matematickou indukcí. Ideologická komise ho za to vyloučila z přírodovědecké fakulty, a tak vyběhl po schodech z Albertova na Karlov a zvolil se děkanem fakulty nové, matematicko-fyzikální.
V ČEM MÁ HÁJEK PRAVDU
Začnu s těmi postřehy pana Hájka, s nimiž souhlasím. Darwinova teorie ovlivnila nejen vědu, ale i politiku, obecnou kulturu a náboženství. Křesťanství asi oslabila více než jakýkoliv jiný objev učiněný v historii vědy. Tento vliv Darwinovy teorie na společnost byl často záporný. Zatímco eugeniku čili hnutí usilující o genetické vylepšení lidstva lze považovat za "pravicové" zneužití Darwinových poznatků, dnešní levice využívá naopak Darwina jako laciného nástroje, jak zesměšnit kohokoliv s "politicky nekorektními" názory.
Ačkoliv jsem si dříve myslel, že evoluční teorie musí být každému zřejmá, dnes si uvědomuji, že se v této otázce střetávají silné racionální i iracionální argumenty a hodnoty všemožných druhů. Mnozí lidé si jsou evolucí jisti jen proto, že byli zmanipulováni vzdělávacím systémem a sami o problematice dostatečně nepřemýšleli.
I když moje přesvědčení o platnosti Darwinovy teorie nijak nezesláblo od dob, kdy jsem tak rád polemizoval s kreacionisty, dnes si myslím, že odstranění kreacionismu ze škol bylo ke škodě věci, protože je přinejmenším částí západní kultury a historie. Vzrušující soutěž myšlenek by také mohla být pro žáky zajímavější než nudné podrobnosti o klasifikaci organismů.
Zmínil jsem, že důvěra v evoluční teorii ovlivňuje společnost mnoha způsoby, a to i negativními. Ale smyslem vědy není pozměňovat naše poznatky v zájmu vyšších ideálů a snů o lepší společnosti. Věda má za úkol hledat pravdivé odpovědi na otázky o světě, ať už tyto poznatky povedou k jakýmkoliv důsledkům.
A já mimochodem nevidím žádný ideový rozpor například mezi evolucí a klasickým liberalismem. Naopak, vývoj druhů a přírodní výběr mně připadají analogické mechanismům, které pohánějí kapitalismus a vývoj nových produktů a technologií. Dokonce by mě i překvapilo, kdyby tato podobnost klasického liberála nepraštila do očí.
PROČ POVAŽUJI EVOLUCI ZA FAKT?
Podle astronomických měření a přesvědčivých fyzikálních teorií vesmír vznikl asi před 13,7 miliardy let. Podmínky byly zprvu neslučitelné se životem. Totéž platí i o Zemi, která se zrodila asi před 4,5 miliardy let. Život tedy musel vzniknout v průběhu několika posledních miliard let.
Sama existence života vypadá jako jeden ohromný zázrak. Po celá tisíciletí se myslitelé lišili pouze v detailech, například v tom, kolik dní Stvořitel potřeboval k výrobě celého světa. Byli si však jisti, že stvoření muselo být zázrakem, tedy velmi nepravděpodobnou událostí, ale jelikož život existuje, k této nepravděpodobné události jednoduše muselo dojít. Nejpřijatelnější legenda o vzniku života pak pro ně byla ta, kterou slyšeli od svých rodičů.
Ačkoliv víra v zázraky může být pro člověka užitečná v mnoha situacích, pravidla vědy jsou jiná a jasná: hypotéza, podle níž nastanou pozorované jevy s vysokou pravděpodobností, má přednost před hypotézou, ve které nastanou s pravděpodobností velmi malou. Nejdůležitější bylo, že Charles Darwin a Alfred Wallace přišli s takovým vysvětlením, jež se bez zázraků obejde. Tím nedokázali, že jsou náboženské představy o původu života nemožné, ale dokázali, že nenáboženské představy jsou možné.
K tomu, aby evoluce fungovala, je třeba jen několik základních mechanismů, jejichž existence byla prokázána a které lze často bezprostředně pozorovat. Organismy se dokážou rozmnožovat. Potomci se podobají svým rodičům, ale také se od nich v lecčems náhodně odlišují. Jelikož určité vlastnosti zvyšují šance organismů přežít a rozmnožit se, což také víme z každodenního života, skladba živých forem se zákonitě mění a zdokonaluje. Miliardy let pak zřejmě stačí k postupnému vývoji od nejjednodušších forem života k člověku.
Zatímco dílčí poznatky o evoluci konkrétních druhů mohou procházet revizemi, samotný postupný vývoj komplexních druhů se zdá být jediným způsobem, jak skloubit všechna dnes známá vědecká fakta o světě a jeho historii. Tato teorie navíc předpovídá mnohé detaily o podobnostech a rozdílech mezi jednotlivými druhy, existenci nových fosilií a zjištění o rychlosti genetických změn, které dnes lze měřit analýzou molekul DNA. Dlouhá řada těchto předpovědí byla úspěšně ověřena.
HÁJKOVY PROTIARGUMENTY
Poněvadž nábožensky laděné poznámky mě přímo neoslovují ani nedráždí, soustředím se závěrem na tři víceméně vědecké protiargumenty proti evoluci: lidské oko, obrázky embrya a kambrickou explozi.
První z nich se týká principu nezjednodušitelné složitosti. Pokud by existoval dostatečně složitý orgán, jenž se nemohl vyvinout najednou čili jedinou mutací, ale který zároveň přináší živočichům výhody pouze jako celek, Darwinova teorie by v podstatě byla vyvrácena. Lidské oko je příkladem orgánu, který má k takovému protipříkladu nejblíže.
Bohužel pro kreační teorii i oko se vyvinulo postupně. Buňky citlivé na světlo byly pro živočichy užitečné, zvláště když se shromáždily do polokulového tvaru. Přesně touto fází skončil zrak kmenu ploštěnců, ale další druhy si začaly vytvářet "fotografickou štěrbinu", s jejíž pomocí viděly ostřeji, a tak dále. Známé živočišné druhy fakticky nabízejí "shrnutí" celého tohoto vývoje.
Podle některých expertů stačí na vývoj komplexního oka i půl miliónu let. A lidské oko mimochodem ani není nejdokonalejším okem v přírodě. Otázka, zda se Darwin obával, že podobný argument povede k vyvrácení jeho teorie, je relevantní pouze pro historiky. Ve vědě je důležité, k jakému závěru vede logické vyhodnocení všech přímých a nepřímých empirických dat, která jsou k dispozici dnes; navzdory ohromným zásluhám je Darwinova autorita v nejlepším případě druhotná.
Druhým protiargumentem jsou 150 let staré obrázky Ernsta von Haeckela, připodobňující vývin individuálního embrya k vývoji živočišných druhů. Podle pana vicekancléře lidé vydávali tyto obrázky za přesné, což nebyly, a to má údajně evoluční teorii oslabit.
Vývin jednotlivce a vývoj druhů se v lecčems podobají. To není náhoda, protože v jistém smyslu evoluce přidávala složitějším druhům "nová stadia života". Tato analogie však není dokonalá; evoluce stadia nejen přidávala, ale i měnila. A co je nejdůležitější, evoluční teorie dnes na této analogii ani na obrázcích z 19. století nestojí (a tvrdil bych, že ani nikdy nestála), takže případná zkreslení pana von Haeckela jsou opět zajímavější pro historiky než pro biology.
Třetím protiargumentem má být kambrická exploze, tedy rychlý rozvoj živočišných a rostlinných druhů asi před 530 milióny let, kdy život na Zemi začal "ve velkém". Podle pana Hájka by vedla rekonstrukce událostí k "evoluci vzhůru nohama"; o takovém "převráceném stromu života" slyším poprvé a bez znalosti podrobností takového "nálezu" mohu říct jen to, že nevěřím, že existuje. Navíc byl prý tehdejší rozvoj života příliš rychlý.
Je třeba zdůraznit, že evoluční teorie netvrdí, že tempo evoluce muselo být vždy konstantní. To určitě nebylo a podobná "rovnoměrnost" jistě není pro teorii potřebná. Za milión let došlo často k rychlejším "převratům" než za desítky miliónů let v dobách "stagnace". Z druhé strany je jasné, že v kambriu nevznikly všechny známé živočišné a rostlinné druhy. Tak například poměrně důležitá třída savců (do níž patříme) se začala vyvíjet až o 330 miliónů let později, před 200 milióny let, v době spodní (tedy rané) jury.
CO ŘÍCT ZÁVĚREM?
Evoluční teorie měla a má vliv na kulturu, politiku i mravní hodnoty ve společnosti, ale jedním z hlavních předpokladů vědy je, že její závěry by se měly řídit nikoliv politickými nebo mravními hodnotami, ale objektivními empirickými daty. Z těch plyne, že lidé - a dokonce i naši vládní představitelé - pocházejí ze zvířat podobných dnešním opicím. Často nám to může být líto, ale touha poznat pravdu - nehledě na to, jak nám takové poznání pomůže materiálně nebo psychologicky - je jedna z hlavních vlastností, v nichž jsme došli dále než opice, ať už jsou našimi příbuznými, nebo nikoliv. Tato touha má hodnotu sama o sobě a neměli bychom ji bagatelizovat.
Stejně tak bychom ale neměli předstírat, že nemohou existovat lidé mnohem moudřejší a kultivovanější než průměrný "darwinista", kteří dospějí k odlišným názorům. Sám jich řádku znám.
Neviditelný pes, 29. 6. 2009
Kvůli následujícímu eseji se asi dočkám z Hradu zaslouženého pokárání za další levicový text, ale toto riziko přesto podstoupím. S panem Hájkem totiž souhlasím jen z malé části.
Jakou reakci lze nakonec očekávat od absolventa matematicko-fyzikální fakulty UK? Vždyť její vznik osvětluje tato legenda: v roce 1952 dokázal profesor Vojtěch Jarník vznik Lenina z opice matematickou indukcí. Ideologická komise ho za to vyloučila z přírodovědecké fakulty, a tak vyběhl po schodech z Albertova na Karlov a zvolil se děkanem fakulty nové, matematicko-fyzikální.
V ČEM MÁ HÁJEK PRAVDU
Začnu s těmi postřehy pana Hájka, s nimiž souhlasím. Darwinova teorie ovlivnila nejen vědu, ale i politiku, obecnou kulturu a náboženství. Křesťanství asi oslabila více než jakýkoliv jiný objev učiněný v historii vědy. Tento vliv Darwinovy teorie na společnost byl často záporný. Zatímco eugeniku čili hnutí usilující o genetické vylepšení lidstva lze považovat za "pravicové" zneužití Darwinových poznatků, dnešní levice využívá naopak Darwina jako laciného nástroje, jak zesměšnit kohokoliv s "politicky nekorektními" názory.
Ačkoliv jsem si dříve myslel, že evoluční teorie musí být každému zřejmá, dnes si uvědomuji, že se v této otázce střetávají silné racionální i iracionální argumenty a hodnoty všemožných druhů. Mnozí lidé si jsou evolucí jisti jen proto, že byli zmanipulováni vzdělávacím systémem a sami o problematice dostatečně nepřemýšleli.
I když moje přesvědčení o platnosti Darwinovy teorie nijak nezesláblo od dob, kdy jsem tak rád polemizoval s kreacionisty, dnes si myslím, že odstranění kreacionismu ze škol bylo ke škodě věci, protože je přinejmenším částí západní kultury a historie. Vzrušující soutěž myšlenek by také mohla být pro žáky zajímavější než nudné podrobnosti o klasifikaci organismů.
Zmínil jsem, že důvěra v evoluční teorii ovlivňuje společnost mnoha způsoby, a to i negativními. Ale smyslem vědy není pozměňovat naše poznatky v zájmu vyšších ideálů a snů o lepší společnosti. Věda má za úkol hledat pravdivé odpovědi na otázky o světě, ať už tyto poznatky povedou k jakýmkoliv důsledkům.
A já mimochodem nevidím žádný ideový rozpor například mezi evolucí a klasickým liberalismem. Naopak, vývoj druhů a přírodní výběr mně připadají analogické mechanismům, které pohánějí kapitalismus a vývoj nových produktů a technologií. Dokonce by mě i překvapilo, kdyby tato podobnost klasického liberála nepraštila do očí.
PROČ POVAŽUJI EVOLUCI ZA FAKT?
Podle astronomických měření a přesvědčivých fyzikálních teorií vesmír vznikl asi před 13,7 miliardy let. Podmínky byly zprvu neslučitelné se životem. Totéž platí i o Zemi, která se zrodila asi před 4,5 miliardy let. Život tedy musel vzniknout v průběhu několika posledních miliard let.
Sama existence života vypadá jako jeden ohromný zázrak. Po celá tisíciletí se myslitelé lišili pouze v detailech, například v tom, kolik dní Stvořitel potřeboval k výrobě celého světa. Byli si však jisti, že stvoření muselo být zázrakem, tedy velmi nepravděpodobnou událostí, ale jelikož život existuje, k této nepravděpodobné události jednoduše muselo dojít. Nejpřijatelnější legenda o vzniku života pak pro ně byla ta, kterou slyšeli od svých rodičů.
Ačkoliv víra v zázraky může být pro člověka užitečná v mnoha situacích, pravidla vědy jsou jiná a jasná: hypotéza, podle níž nastanou pozorované jevy s vysokou pravděpodobností, má přednost před hypotézou, ve které nastanou s pravděpodobností velmi malou. Nejdůležitější bylo, že Charles Darwin a Alfred Wallace přišli s takovým vysvětlením, jež se bez zázraků obejde. Tím nedokázali, že jsou náboženské představy o původu života nemožné, ale dokázali, že nenáboženské představy jsou možné.
K tomu, aby evoluce fungovala, je třeba jen několik základních mechanismů, jejichž existence byla prokázána a které lze často bezprostředně pozorovat. Organismy se dokážou rozmnožovat. Potomci se podobají svým rodičům, ale také se od nich v lecčems náhodně odlišují. Jelikož určité vlastnosti zvyšují šance organismů přežít a rozmnožit se, což také víme z každodenního života, skladba živých forem se zákonitě mění a zdokonaluje. Miliardy let pak zřejmě stačí k postupnému vývoji od nejjednodušších forem života k člověku.
Zatímco dílčí poznatky o evoluci konkrétních druhů mohou procházet revizemi, samotný postupný vývoj komplexních druhů se zdá být jediným způsobem, jak skloubit všechna dnes známá vědecká fakta o světě a jeho historii. Tato teorie navíc předpovídá mnohé detaily o podobnostech a rozdílech mezi jednotlivými druhy, existenci nových fosilií a zjištění o rychlosti genetických změn, které dnes lze měřit analýzou molekul DNA. Dlouhá řada těchto předpovědí byla úspěšně ověřena.
HÁJKOVY PROTIARGUMENTY
Poněvadž nábožensky laděné poznámky mě přímo neoslovují ani nedráždí, soustředím se závěrem na tři víceméně vědecké protiargumenty proti evoluci: lidské oko, obrázky embrya a kambrickou explozi.
První z nich se týká principu nezjednodušitelné složitosti. Pokud by existoval dostatečně složitý orgán, jenž se nemohl vyvinout najednou čili jedinou mutací, ale který zároveň přináší živočichům výhody pouze jako celek, Darwinova teorie by v podstatě byla vyvrácena. Lidské oko je příkladem orgánu, který má k takovému protipříkladu nejblíže.
Bohužel pro kreační teorii i oko se vyvinulo postupně. Buňky citlivé na světlo byly pro živočichy užitečné, zvláště když se shromáždily do polokulového tvaru. Přesně touto fází skončil zrak kmenu ploštěnců, ale další druhy si začaly vytvářet "fotografickou štěrbinu", s jejíž pomocí viděly ostřeji, a tak dále. Známé živočišné druhy fakticky nabízejí "shrnutí" celého tohoto vývoje.
Podle některých expertů stačí na vývoj komplexního oka i půl miliónu let. A lidské oko mimochodem ani není nejdokonalejším okem v přírodě. Otázka, zda se Darwin obával, že podobný argument povede k vyvrácení jeho teorie, je relevantní pouze pro historiky. Ve vědě je důležité, k jakému závěru vede logické vyhodnocení všech přímých a nepřímých empirických dat, která jsou k dispozici dnes; navzdory ohromným zásluhám je Darwinova autorita v nejlepším případě druhotná.
Druhým protiargumentem jsou 150 let staré obrázky Ernsta von Haeckela, připodobňující vývin individuálního embrya k vývoji živočišných druhů. Podle pana vicekancléře lidé vydávali tyto obrázky za přesné, což nebyly, a to má údajně evoluční teorii oslabit.
Vývin jednotlivce a vývoj druhů se v lecčems podobají. To není náhoda, protože v jistém smyslu evoluce přidávala složitějším druhům "nová stadia života". Tato analogie však není dokonalá; evoluce stadia nejen přidávala, ale i měnila. A co je nejdůležitější, evoluční teorie dnes na této analogii ani na obrázcích z 19. století nestojí (a tvrdil bych, že ani nikdy nestála), takže případná zkreslení pana von Haeckela jsou opět zajímavější pro historiky než pro biology.
Třetím protiargumentem má být kambrická exploze, tedy rychlý rozvoj živočišných a rostlinných druhů asi před 530 milióny let, kdy život na Zemi začal "ve velkém". Podle pana Hájka by vedla rekonstrukce událostí k "evoluci vzhůru nohama"; o takovém "převráceném stromu života" slyším poprvé a bez znalosti podrobností takového "nálezu" mohu říct jen to, že nevěřím, že existuje. Navíc byl prý tehdejší rozvoj života příliš rychlý.
Je třeba zdůraznit, že evoluční teorie netvrdí, že tempo evoluce muselo být vždy konstantní. To určitě nebylo a podobná "rovnoměrnost" jistě není pro teorii potřebná. Za milión let došlo často k rychlejším "převratům" než za desítky miliónů let v dobách "stagnace". Z druhé strany je jasné, že v kambriu nevznikly všechny známé živočišné a rostlinné druhy. Tak například poměrně důležitá třída savců (do níž patříme) se začala vyvíjet až o 330 miliónů let později, před 200 milióny let, v době spodní (tedy rané) jury.
CO ŘÍCT ZÁVĚREM?
Evoluční teorie měla a má vliv na kulturu, politiku i mravní hodnoty ve společnosti, ale jedním z hlavních předpokladů vědy je, že její závěry by se měly řídit nikoliv politickými nebo mravními hodnotami, ale objektivními empirickými daty. Z těch plyne, že lidé - a dokonce i naši vládní představitelé - pocházejí ze zvířat podobných dnešním opicím. Často nám to může být líto, ale touha poznat pravdu - nehledě na to, jak nám takové poznání pomůže materiálně nebo psychologicky - je jedna z hlavních vlastností, v nichž jsme došli dále než opice, ať už jsou našimi příbuznými, nebo nikoliv. Tato touha má hodnotu sama o sobě a neměli bychom ji bagatelizovat.
Stejně tak bychom ale neměli předstírat, že nemohou existovat lidé mnohem moudřejší a kultivovanější než průměrný "darwinista", kteří dospějí k odlišným názorům. Sám jich řádku znám.
pondělí 4. května 2009
Přišlo mi to vhod
Autoři: Michal Horáček a Petr Hapka
Divadelní hra: Kudy kam
Dílo je lyrikál, nikoliv muzikál, neboť verše vznikly jako první...
Premiéra: říjen 2009: už běží
Zpěv: Richard Krajčo a Jana Lota
Fungující stránka se zvukem je zde.
Přišlo mi to vhod
Tma, co se rodí v hlavních kvérů,
se přes den plíží od severu.
A přepadá mě za večerů
a nutí mi svůj doprovod.
Dnes ale nejsem tápající,
jak vlci nebo námořníci.
Mám světlo, jemuž můžu říci:
"Tvá pomoc mi dnes přišla vhod."
Přišlo mi to, přišlo vhod,
že usnula's tu nepřikrytá.
Tvá pleť jak okno, za nímž svítá,
já byl ten, co jenom špitá,
o tom, co mu přišlo... vhod.
Přišlo ti to, přišlo vhod [hmm],
že usnula jsem nepřikrytá,
jak divoženka v lánu žita
a poslouchala hlas, co špitá.
Přišlo mi to, přišlo vhod.
Kam to mou tíseň ukryla jsi?
Snad pod postel, snad mezi vlasy.
Zlaté a husté jako klasy,
proč říkala's mi "lodivod"?
A taky's řekla, že jsem milý,
[snad bledý, ale plný síly,]
a tak jsi lhala každou chvíli
a mně to vážně přišlo vhod.
Přišlo mi to, přišlo vhod,
že jsi tu spala nepřikrytá,
tvá bledá pleť má dolce vita
a tak se nediv, že ti špitám:
"Přišlo mi to, přišlo vhod."
Přišlo ti to, přišlo vhod [hmm],
že usnula jsem nepřikrytá,
že nikdy nikdo nespočítá,
jak často jsi mi špital:
"Přišlo mi to, přišlo vhod."
Noc doutná, nic ji neuhasí,
až vstaneš, půjdeš k oknu asi.
A zhurta hvízdneš na Pegasy
a odletíš dál na východ.
Co svítí v noci, mizí ve dne,
[pátrání bude bezvýsledné,]
tvá něha ale nevybledne.
[A mnohokrát mi přijde vhod.]
Přijde, přijde, přijde vhod [hmm],
že jsem tu spala nepřikrytá,
jak jinak, nejsem celebrita,
i já jsem jenom ta, co špitá,
přišlo mi to, přišlo vhod.
Přijde, přijde, přijde vhod,
že jsi tu spala nepřikrytá,
tvá pleť jak okno, za nímž svítá,
[ty jen ten, co pořád špitá,]
přišlo mi to, přišlo vhod.
Divadelní hra: Kudy kam
Dílo je lyrikál, nikoliv muzikál, neboť verše vznikly jako první...
Premiéra: říjen 2009: už běží
Zpěv: Richard Krajčo a Jana Lota
Fungující stránka se zvukem je zde.
Přišlo mi to vhod
Tma, co se rodí v hlavních kvérů,
se přes den plíží od severu.
A přepadá mě za večerů
a nutí mi svůj doprovod.
Dnes ale nejsem tápající,
jak vlci nebo námořníci.
Mám světlo, jemuž můžu říci:
"Tvá pomoc mi dnes přišla vhod."
Přišlo mi to, přišlo vhod,
že usnula's tu nepřikrytá.
Tvá pleť jak okno, za nímž svítá,
já byl ten, co jenom špitá,
o tom, co mu přišlo... vhod.
Přišlo ti to, přišlo vhod [hmm],
že usnula jsem nepřikrytá,
jak divoženka v lánu žita
a poslouchala hlas, co špitá.
Přišlo mi to, přišlo vhod.
Kam to mou tíseň ukryla jsi?
Snad pod postel, snad mezi vlasy.
Zlaté a husté jako klasy,
proč říkala's mi "lodivod"?
A taky's řekla, že jsem milý,
[snad bledý, ale plný síly,]
a tak jsi lhala každou chvíli
a mně to vážně přišlo vhod.
Přišlo mi to, přišlo vhod,
že jsi tu spala nepřikrytá,
tvá bledá pleť má dolce vita
a tak se nediv, že ti špitám:
"Přišlo mi to, přišlo vhod."
Přišlo ti to, přišlo vhod [hmm],
že usnula jsem nepřikrytá,
že nikdy nikdo nespočítá,
jak často jsi mi špital:
"Přišlo mi to, přišlo vhod."
Noc doutná, nic ji neuhasí,
až vstaneš, půjdeš k oknu asi.
A zhurta hvízdneš na Pegasy
a odletíš dál na východ.
Co svítí v noci, mizí ve dne,
[pátrání bude bezvýsledné,]
tvá něha ale nevybledne.
[A mnohokrát mi přijde vhod.]
Přijde, přijde, přijde vhod [hmm],
že jsem tu spala nepřikrytá,
jak jinak, nejsem celebrita,
i já jsem jenom ta, co špitá,
přišlo mi to, přišlo vhod.
Přijde, přijde, přijde vhod,
že jsi tu spala nepřikrytá,
tvá pleť jak okno, za nímž svítá,
[ty jen ten, co pořád špitá,]
přišlo mi to, přišlo vhod.
pondělí 20. dubna 2009
Evropa? Žádná hráz míru
Z Reflexu 15/2009
V poslední době stále častěji slýcháme, že hlubší evropská integrace je nutnou a postačující podmínkou pro mír v Evropě. Očekává se, že uvěříme, že je třeba Evropu integrovat dokonale a docílit tak věčného míru a snad i neomezeného štěstí.
Ztotožnění evropského sjednocování s mírem je jedním z hlavních důvodů, proč někteří lidé považují pochyby o stále užší integraci našeho světadílu za neomluvitelné. Z historických zkušeností ale plyne poučení odlišné.
VZPOMÍNKY NA TÁBOR MÍRU
To, že je dnešní Evropa zárukou míru, údajně dokazuje i 64 poválečných relativně mírových let na evropské půdě. Jsou však skutečně důkazem toho, že evropská integrace a politická koordinace ochrání celé světadíly před válečnými hrůzami? Důkazem nejsou, a to proto, že historie Evropy ani dějiny její integrace nezačaly rokem 1945, ač se někteří vykladači dějin snaží v tomto roce historii chirurgicky zastřihnout.
Světová válka, která v roce 1945 skončila, totiž nebyla první, nýbrž druhá. A i po té první vzkvétaly snahy o koordinaci politiky na mezi národní úrovni. Společnost národů vznikla v roce 1919. V následujících letech se k ní připojila většina zemí: například Německo se stalo členem roku 1926.
Koordinaci zahraničních politik evropských velmocí ve 30. letech a snahu o jejich další sbližování dnes nazýváme politikou appeasementu. Mnichovská dohoda byla jejím největším výdobytkem. Francouzští a britští politici tehdy věřili, že jejich ústupky zachrání mír. Věřili tomu stejně upřímně jako dnešní dědici jejich ideálů. Ovšem tito politici se mýlili. Ústupky válce nezabránily, ale spíše posílily třetí říši a ztížily pozdější boje za její porážku. Evropa se poučila, že mír je sice hodnotou důležitou, ale jeho cena není nekonečná. Extrémní snahy o jeho zachování za každou cenu mohou vést k potupě celých národů a k ještě větším hrůzám v budoucnosti.
ZÁKONITÁ VÁLKA
I politika usmiřování a následující roky války jsou součástí dějin sbližování Evropy, byť součástí pro některé nepohodlnou. I v tomto extrémním případě platí, že pravým důvodem války nebyla něčí touha bezdůvodně bojovat, ale spíše snaha vymodelovat dobu míru k obrazu svému. Tato snaha Německa byla velmi nespravedlivá, ale v její nevídané perverznosti se skrývalo i racionální jádro. Německý národ se ve 30. letech obával války a možné prohry méně, než mu vadil pocit ponížení, jakož i chaos a hospodářské potíže výmarské republiky.
Druhá světová válka, ke které vývoj nakonec zákonitě dospěl, byla zážitkem natolik otřesným, že pokusy o válečné řešení problémů neměly naději získat podporu veřejnosti po dlouhá desetiletí. Strach z jaderné zkázy mír ještě více utužil. Ale vznik Evropského společenství uhlí a oceli (Montánní unie) v roce 1952 nebyl skutečným důvodem dlouhých let mírového soužití, jako spíše jedním z jejich důsledků. Obchod se stal významnějším než nebezpečné a nejisté snahy docílit čehokoliv prostřednictvím nových konfliktů.
MÍR V BUDOUCNOSTI
I v budoucnosti čeká Evropu mír za předpokladu, že život v míru bude přinášet Evropanům více radosti a uspokojení než pokušení zaútočit na své sousedy. Budou-li Evropané těžit více z mezinárodního obchodu než z falešného pocitu, že jeden národ je nadřazen ostatním, bude obtížné nastartovat novou konfrontaci. Obecněji, budou-li se jednotliví Evropané cítit šťastni, nebudou muset štěstí hledat v nacionalismu a kolektivistických ideologiích namířených proti skupinám jiným.
Avšak pocit štěstí nelze žádným dekretem Evropské unie občanům předepsat. Lidé mohou ostatním ke štěstí pomáhat, ale hlavním strůjcem svého štěstí zůstane každý jednotlivec sám. Občané mohou mít odlišné představy o ideálním mírovém soužití. Pokud takové odlišnosti jednou opět přerostou jistou kritickou mez, riziko dalších konfliktů a válek vzroste a zakrývání rozdílů se může stát projevem ztráty realistického pohledu na svět.
Je však jasné, že většina rozdílů mezi lidmi nemůže zabránit jejich soužití, jsou-li alespoň trochu tolerantní. Označovat někoho za obhájce války jen proto, že má na určité aspekty života v míru jiný názor, je pouze další z cest, jak zvyšovat napětí mezi lidmi a národy. Pokusme se všichni pochopit, že ideálem nemůže být společnost, v níž panuje mír proto, že všichni musejí mít stejné názory, ale spíše společnost, v níž existuje mír navzdory mnoha rozdílnostem.
V poslední době stále častěji slýcháme, že hlubší evropská integrace je nutnou a postačující podmínkou pro mír v Evropě. Očekává se, že uvěříme, že je třeba Evropu integrovat dokonale a docílit tak věčného míru a snad i neomezeného štěstí.
Ztotožnění evropského sjednocování s mírem je jedním z hlavních důvodů, proč někteří lidé považují pochyby o stále užší integraci našeho světadílu za neomluvitelné. Z historických zkušeností ale plyne poučení odlišné.
VZPOMÍNKY NA TÁBOR MÍRU
To, že je dnešní Evropa zárukou míru, údajně dokazuje i 64 poválečných relativně mírových let na evropské půdě. Jsou však skutečně důkazem toho, že evropská integrace a politická koordinace ochrání celé světadíly před válečnými hrůzami? Důkazem nejsou, a to proto, že historie Evropy ani dějiny její integrace nezačaly rokem 1945, ač se někteří vykladači dějin snaží v tomto roce historii chirurgicky zastřihnout.
Světová válka, která v roce 1945 skončila, totiž nebyla první, nýbrž druhá. A i po té první vzkvétaly snahy o koordinaci politiky na mezi národní úrovni. Společnost národů vznikla v roce 1919. V následujících letech se k ní připojila většina zemí: například Německo se stalo členem roku 1926.
Koordinaci zahraničních politik evropských velmocí ve 30. letech a snahu o jejich další sbližování dnes nazýváme politikou appeasementu. Mnichovská dohoda byla jejím největším výdobytkem. Francouzští a britští politici tehdy věřili, že jejich ústupky zachrání mír. Věřili tomu stejně upřímně jako dnešní dědici jejich ideálů. Ovšem tito politici se mýlili. Ústupky válce nezabránily, ale spíše posílily třetí říši a ztížily pozdější boje za její porážku. Evropa se poučila, že mír je sice hodnotou důležitou, ale jeho cena není nekonečná. Extrémní snahy o jeho zachování za každou cenu mohou vést k potupě celých národů a k ještě větším hrůzám v budoucnosti.
ZÁKONITÁ VÁLKA
I politika usmiřování a následující roky války jsou součástí dějin sbližování Evropy, byť součástí pro některé nepohodlnou. I v tomto extrémním případě platí, že pravým důvodem války nebyla něčí touha bezdůvodně bojovat, ale spíše snaha vymodelovat dobu míru k obrazu svému. Tato snaha Německa byla velmi nespravedlivá, ale v její nevídané perverznosti se skrývalo i racionální jádro. Německý národ se ve 30. letech obával války a možné prohry méně, než mu vadil pocit ponížení, jakož i chaos a hospodářské potíže výmarské republiky.
Druhá světová válka, ke které vývoj nakonec zákonitě dospěl, byla zážitkem natolik otřesným, že pokusy o válečné řešení problémů neměly naději získat podporu veřejnosti po dlouhá desetiletí. Strach z jaderné zkázy mír ještě více utužil. Ale vznik Evropského společenství uhlí a oceli (Montánní unie) v roce 1952 nebyl skutečným důvodem dlouhých let mírového soužití, jako spíše jedním z jejich důsledků. Obchod se stal významnějším než nebezpečné a nejisté snahy docílit čehokoliv prostřednictvím nových konfliktů.
MÍR V BUDOUCNOSTI
I v budoucnosti čeká Evropu mír za předpokladu, že život v míru bude přinášet Evropanům více radosti a uspokojení než pokušení zaútočit na své sousedy. Budou-li Evropané těžit více z mezinárodního obchodu než z falešného pocitu, že jeden národ je nadřazen ostatním, bude obtížné nastartovat novou konfrontaci. Obecněji, budou-li se jednotliví Evropané cítit šťastni, nebudou muset štěstí hledat v nacionalismu a kolektivistických ideologiích namířených proti skupinám jiným.
Avšak pocit štěstí nelze žádným dekretem Evropské unie občanům předepsat. Lidé mohou ostatním ke štěstí pomáhat, ale hlavním strůjcem svého štěstí zůstane každý jednotlivec sám. Občané mohou mít odlišné představy o ideálním mírovém soužití. Pokud takové odlišnosti jednou opět přerostou jistou kritickou mez, riziko dalších konfliktů a válek vzroste a zakrývání rozdílů se může stát projevem ztráty realistického pohledu na svět.
Je však jasné, že většina rozdílů mezi lidmi nemůže zabránit jejich soužití, jsou-li alespoň trochu tolerantní. Označovat někoho za obhájce války jen proto, že má na určité aspekty života v míru jiný názor, je pouze další z cest, jak zvyšovat napětí mezi lidmi a národy. Pokusme se všichni pochopit, že ideálem nemůže být společnost, v níž panuje mír proto, že všichni musejí mít stejné názory, ale spíše společnost, v níž existuje mír navzdory mnoha rozdílnostem.
pondělí 16. března 2009
Může Evropa zakázat slečny a paní?
Otištěno v Lidových novinách, 18. března 2009, "Úhel pohledu", "Konec slečen v Evropském parlamentu"
V neděli přinesl anglický deník Telegraph informaci, která připomíná buď vtip, pasáže z románu 1984 George Orwella nebo přinejmenším některé mé exotické zážitky z amerického univerzitního prostředí.
Generální tajemník Evropského parlamentu Harold Romer rozdal 785 poslancům brožuru, podle níž musejí nadále oslovovat kolegyně pouze jménem. Brožura jim tak zakázala slůvka paní a slečna nebo přinejmenším jejich západojazyčné ekvivalenty jako Frau, Fraulein, Mrs, Miss, Señora a Señorita. Stejně tak není dále možné užívat názvy profesí, z nichž lze vyčíst pohlaví, jako například sportovec, hasič, letuška, ředitelka školy, policistka, prodavačka, manažerka, uvaděčka v kině nebo pečovatel. Číšníci, servírky a porodní báby zůstaly povoleny proto, že pro ně očišťovatelé jazyka zatím žádné pohlavně neutrální náhražky nevymysleli.
Není zcela zřejmé, zda se soudruh generální tajemník (abych se raději vyhnul slovu "pan") úspěšně popral se složitým jazykovědným problémem ve všech jazycích EU, jelikož například v češtině pohlavně neutrální názvy profesí téměř vůbec neznáme (a možná je to škoda). Řádka poslanců se bouří a chce vědět, kolik peněz tato vymoženost stála. Z druhé strany je pravděpodobné, že značná masa poslanců z mnoha klubů nařízení vezme vážně a začne tak nepříznivě měnit atmosféru v parlamentu a možná i v celé unii.
V mnoha západních státech, včetně USA, narostla snaha o "úplnou rovnost" žen a o popření jakýchkoliv rozdílů mezi muži a ženami do tragikomických proporcí. Dnešní hlavní ekonomický poradce prezidenta Obamy, Larry Summers, musel před třemi roky rezignovat z funkce rektora Harvardovy university proto, že za zavřenými dveřmi vyjádřil o rok dříve pochyby o univerzálním dogmatu, že je menší zastoupení žen mezi fyziky a inženýry způsobeno jen a pouze brutální či skrytou diskriminací ze strany mužských šovinistů. Kacířsky totiž na konferenci věnované této otázce navrhl, že by mohly hrát roli i odlišné zájmy a vlohy žen a mužů, jakož i specifická role žen v rodině.
Poněvadž jsem byl z mladších členů fakultního sboru na celém Harvardu jediným, kdo "politicky nekorektní" názory rektora obhajoval, asi si dokážete představit, pod jakým tlakem z jistých míst jsem se tehdy ocitl.
Většina českých občanů necítí potřebu podobná tabu vytvářet. Částečně to vysvětlujeme tím, že jsme již pocítili, co to znamená ztratit svobodu slova. Ale je třeba říct, že podobná nařízení ohledně vztahu k ženám neměli v oblibě ani naši komunističtí představitelé za minulého režimu (a dnešní dědici jejich odkazu). Ačkoliv se Česko postupně stalo jednou z nejemancipovanějších zemí na světě, například podle zaměstnanosti žen, a nebo právě proto, Češky většinou nemají nutkání předstírat, že jsou úplně stejné jako muži. Na jisté běžné rozdíly jsou ba i pyšné.
Většina dívek žen je ráda, že se mohou matematice vyhnout s vysvětlením, že patří k něžnému pohlaví, zatímco ty, které mají exaktní vědy rády, vědí, že je jejich ženství samotné nemůže zastavit. A navíc si většina žen u nás nenalhává, že jim zásadně vadí galantnost nebo nepřímé vyjádření zájmu ze strany mužů. Lavinu žalob ohledně sexuálního harašení a diskriminace u nás není rozumné očekávat. I kdyby přišla, naši soudci ji asi zastaví. Jediné, co může českým ženám trochu vadit, je to, že z oslovení paní nebo slečna lze zjistit jejich manželský stav.
Z čeho pramení rozdíly mezi Českem a západními státy? Je jasné, že tyto rozdíly jsou symptomem hlubších kulturních odlišností. Pokud spolu s některými "mysliteli" na Západě definujeme západní kulturní prostor jako oblast, v níž je třeba za úplnou rovnost žen bojovat i transformací vlastního jazyka, který jsme bez podobných zásadních proměn používali asi tisíc let, potom je jasné, že Česko částečně patří ke kulturnímu prostoru východnímu.
Je-li tomu tak, měli bychom se za tuto národní vlastnost stydět? A měli bychom se bát o stabilitu společnosti nebo hospodářský růst? Připadá mně jasné, že odpověď na obě otázky je záporná. Pokud budeme my i naši zastupitelé v parlamentech používat slov slečna a paní, společenský kolaps ani hluboká hospodářská krize nám kvůli tomu nehrozí. Jelikož celá staletí ukázala, že český jazyk a další prvky naší kultury jsou slučitelné s relativní prosperitou a štěstím všech, měli bychom od našich zastupitelů očekávat, že ochrání naši svobodu chovat se tak, jak jsme zvyklí se chovat.
Abych řekl pravdu, ani se příliš nebojím, že tomu tak bude. Mnozí politici, kteří si od českého národa vydobudou důvěru a křesla ve vládě a jinde, jsou jistě schopni obhájit svou svobodu užívat ještě mnohem barvitější gesta a slova, než je slovo slečna.
V neděli přinesl anglický deník Telegraph informaci, která připomíná buď vtip, pasáže z románu 1984 George Orwella nebo přinejmenším některé mé exotické zážitky z amerického univerzitního prostředí.
Generální tajemník Evropského parlamentu Harold Romer rozdal 785 poslancům brožuru, podle níž musejí nadále oslovovat kolegyně pouze jménem. Brožura jim tak zakázala slůvka paní a slečna nebo přinejmenším jejich západojazyčné ekvivalenty jako Frau, Fraulein, Mrs, Miss, Señora a Señorita. Stejně tak není dále možné užívat názvy profesí, z nichž lze vyčíst pohlaví, jako například sportovec, hasič, letuška, ředitelka školy, policistka, prodavačka, manažerka, uvaděčka v kině nebo pečovatel. Číšníci, servírky a porodní báby zůstaly povoleny proto, že pro ně očišťovatelé jazyka zatím žádné pohlavně neutrální náhražky nevymysleli.
Není zcela zřejmé, zda se soudruh generální tajemník (abych se raději vyhnul slovu "pan") úspěšně popral se složitým jazykovědným problémem ve všech jazycích EU, jelikož například v češtině pohlavně neutrální názvy profesí téměř vůbec neznáme (a možná je to škoda). Řádka poslanců se bouří a chce vědět, kolik peněz tato vymoženost stála. Z druhé strany je pravděpodobné, že značná masa poslanců z mnoha klubů nařízení vezme vážně a začne tak nepříznivě měnit atmosféru v parlamentu a možná i v celé unii.
V mnoha západních státech, včetně USA, narostla snaha o "úplnou rovnost" žen a o popření jakýchkoliv rozdílů mezi muži a ženami do tragikomických proporcí. Dnešní hlavní ekonomický poradce prezidenta Obamy, Larry Summers, musel před třemi roky rezignovat z funkce rektora Harvardovy university proto, že za zavřenými dveřmi vyjádřil o rok dříve pochyby o univerzálním dogmatu, že je menší zastoupení žen mezi fyziky a inženýry způsobeno jen a pouze brutální či skrytou diskriminací ze strany mužských šovinistů. Kacířsky totiž na konferenci věnované této otázce navrhl, že by mohly hrát roli i odlišné zájmy a vlohy žen a mužů, jakož i specifická role žen v rodině.
Poněvadž jsem byl z mladších členů fakultního sboru na celém Harvardu jediným, kdo "politicky nekorektní" názory rektora obhajoval, asi si dokážete představit, pod jakým tlakem z jistých míst jsem se tehdy ocitl.
Většina českých občanů necítí potřebu podobná tabu vytvářet. Částečně to vysvětlujeme tím, že jsme již pocítili, co to znamená ztratit svobodu slova. Ale je třeba říct, že podobná nařízení ohledně vztahu k ženám neměli v oblibě ani naši komunističtí představitelé za minulého režimu (a dnešní dědici jejich odkazu). Ačkoliv se Česko postupně stalo jednou z nejemancipovanějších zemí na světě, například podle zaměstnanosti žen, a nebo právě proto, Češky většinou nemají nutkání předstírat, že jsou úplně stejné jako muži. Na jisté běžné rozdíly jsou ba i pyšné.
Většina dívek žen je ráda, že se mohou matematice vyhnout s vysvětlením, že patří k něžnému pohlaví, zatímco ty, které mají exaktní vědy rády, vědí, že je jejich ženství samotné nemůže zastavit. A navíc si většina žen u nás nenalhává, že jim zásadně vadí galantnost nebo nepřímé vyjádření zájmu ze strany mužů. Lavinu žalob ohledně sexuálního harašení a diskriminace u nás není rozumné očekávat. I kdyby přišla, naši soudci ji asi zastaví. Jediné, co může českým ženám trochu vadit, je to, že z oslovení paní nebo slečna lze zjistit jejich manželský stav.
Z čeho pramení rozdíly mezi Českem a západními státy? Je jasné, že tyto rozdíly jsou symptomem hlubších kulturních odlišností. Pokud spolu s některými "mysliteli" na Západě definujeme západní kulturní prostor jako oblast, v níž je třeba za úplnou rovnost žen bojovat i transformací vlastního jazyka, který jsme bez podobných zásadních proměn používali asi tisíc let, potom je jasné, že Česko částečně patří ke kulturnímu prostoru východnímu.
Je-li tomu tak, měli bychom se za tuto národní vlastnost stydět? A měli bychom se bát o stabilitu společnosti nebo hospodářský růst? Připadá mně jasné, že odpověď na obě otázky je záporná. Pokud budeme my i naši zastupitelé v parlamentech používat slov slečna a paní, společenský kolaps ani hluboká hospodářská krize nám kvůli tomu nehrozí. Jelikož celá staletí ukázala, že český jazyk a další prvky naší kultury jsou slučitelné s relativní prosperitou a štěstím všech, měli bychom od našich zastupitelů očekávat, že ochrání naši svobodu chovat se tak, jak jsme zvyklí se chovat.
Abych řekl pravdu, ani se příliš nebojím, že tomu tak bude. Mnozí politici, kteří si od českého národa vydobudou důvěru a křesla ve vládě a jinde, jsou jistě schopni obhájit svou svobodu užívat ještě mnohem barvitější gesta a slova, než je slovo slečna.
Dr. Luboš Motl. Autor je fyzik a bývalý člen fakultního sboru na Harvardově univerzitě.
pondělí 26. ledna 2009
Racionálně o počasí a podnebí
Neviditelný pes, 29.1.2009
Pan doktor Metelka odpověděl panu doktoru Kutílkovi na jeho článek, který pojednával racionálně o globálním oteplování, stejně jako Kutílkova nová a zajímavá kniha.
Minuty a hodiny
Jeden den
Většina dětí ví, že dny a noci se střídají zásluhou rotace Země kolem své osy. Někdy Slunce lze vidět, jindy nikoliv. Během dne je teplota v daném místě vyšší, protože Země vstřebává více sluneční energie. V noci je tomu naopak, protože převažuje infračervené vyzařování tepla ze Země, čímž se naše planeta ochlazuje.
Jeden rok
Jak jsme zmínili, vynecháme počasí, které ovlivňuje teploty na škále týdnů nebo měsíců. Místo toho zmíním nejdůležitější cyklus, tedy roční období. Většinou mluvíme o čtyřech, ačkoliv jejich počet a hranice jsou očividně dílem lidské konvence. Příroda na začátku jara žádného ministra počasí nepropustí, ačkoliv jarní rovnodennost je zajímavá pro astronomy.
Dva roky: cykly ENSO
Denní a roční cykly nám byly jasné, ale existují i mnohé další, pomalejší cykly. Jelikož o nich lidé nemají dobrou intuici, často o těchto jevech mluví jako o náhodných či chaotických. Ovšem tyto jevy ve skutečnosti mají vnitřní zákonitosti, které lze postupně chápat lépe a lépe. I pokud je považujeme za náhodné, je velmi důležité vědět, jak rychle teplotu mění, o kolik, jakou mají tendenci přetrvávat a čím je lze ovlivnit.
Pět let: setrvačnost vrchního oceánu
Existuje další efekt, který má typické trvání asi pět let. Není to cyklus, ale je spojený s exponenciálním poklesem vlivů. Pokud zeměkouli ohřejeme nebo ochladíme, povrch oceánu se bude této změně bránit, ale asi za 5 let tento odpor klesne asi na polovinu (nebo e-tinu) a oceán sám svou teplotu přizpůsobí. Hlubší partie oceánu nejsou schopny vyměňovat teplo tak rychle, ale zase si mohou pamatovat teplotu po mnohem delší dobu.
Sluneční 11letý cyklus
Magnetické pole Slunce mění intenzitu a směr v 22letých cyklech. Severní nebo jižní "znaménko" ale nehraje roli pro většinu otázek, a tak je cyklus v snadno pozorovatelných efektech, například v počtu slunečních skvrn, 11letý. Každých 8-14 let klesne počet skvrn na minimum a stoupne na maximum. V současné době začíná 24. oficiální měřený sluneční cyklus. Slunce je stále v blízkosti extrémního minima aktivity a skvrn, což mnozí považují za jeden z důvodů relativně chladného počasí.
Delší, 22letý cyklus se zdá být méně důležitý, ale ve skutečnosti se právě tento zdá být zachycen v klimatických datech. Je to asi proto, že magnetické pole Země hraje také roli a každých 22 let se vrátí relativní orientace slunečního a zemského magnetického pole do původního směru. Jejich společný účinek na kosmické paprsky a další jevy možná ovlivňující oblačnost není zcela popsán, ale podle naměřených korelací je celkem určitě velmi důležitý pro předpovídání počasí a podnebí.
25 let: erupce velkých sopek
Několikrát za století vybuchne sopka tak velká, že kouř z ní odrazí tolik slunečního svitu, že celá zeměkoule zchladne až o půl stupně Celsia. Exploze Mount Pinatubo v roce 1991 tak učinila. Různí lidé napjatě očekávají další erupce, například Yellowstonské supersopky, ale takové geologické procesy se připravují spíše tisíciletí než týdny, takže nikdo přesně neví, kdy k erupci dojde, ačkoliv mnohým se nyní zdá, že sopka nás právě "varuje".
30 let: Pacifická dekádová oscilace a další cykly
V 10letých, 30letých a delších údobích lze najít řadu atmosféricky oceánských cyklů podobných ENSO, které jsou však pomalejší proto, že ovlivňují větší partie světového oceánu. Pacifická dekádová oscilace (PDO) je asi nejdůležitějším z nich. Severoatlantická oscilace je dalším příkladem.
Antropogenní skleníkový jev: 200 let
Tento velmi často popisovaný jev není periodický, ale spíše "lineární".
Pomalé sluneční cykly: 400 až 1000 let
Zmínil jsem 11letý cyklus slunečních skvrn, ale i maximum slunečních skvrn za 11letý cyklus osciluje. Je tedy modulováno pomalejšími cykly, které trvají asi 400 až 1000 let. Díky nim nebyly po roce 1650 téměř žádné sluneční skvrny asi 50 let - Maunderovo minimum. Na začátku 19. století lidé viděli o něco slabší Daltonovo minimum.
Cirkulace v hlubinách oceánu: 1500 let
Zmínil jsem, že rychlé, povrchové vrstvy oceánu zachytí teplo jen asi na 5 let. Ovšem voda se postupně dostane i do hlubin, kde cykly oběhu trvají kolem 1500 let. Různě slané a teplé proudy v oceánu hrají roli pro jeho oběh. To vše znamená, že voda přicházející z hlubin nám vrací "vzpomínky" klimatických jevů, které ovlivňovaly oceán například v 6. století. Množství tepla, které může hluboký oceán přinést nebo odsát, je omezené, ale je rozhodně dostatečné k tomu, aby znalost stavu oceánu byla nepostradatelná pro analýzu pohybu teplot v době několika tisíciletí.
Doby ledové a Milankovičovy cykly: tisíciletí
Spirální ramena Mléčné dráhy: stamiliony let
Spolu s tím, jak sluneční soustava "probublává" různými oblastmi naší Galaxie, se mění množství galaktických kosmických paprsků v okolí Země. Vědecké rekonstrukce ukázaly, že teplota na Zemi zprůměrovaná přes miliony let se měnila velmi přesně jako jako funkce kosmických paprsků v Galaxii, asi o plus minus 2 stupně Celsia. To je relativně malá amplituda oscilací, ale ukazuje, že kosmické parsky hrají roli a oscilace jejich množství na kratších úsecích může ovlivňovat i počasí a podnebí v době desítek let. Kosmické paprsky mohou vytvářet "semínka" oblačnosti podobně jako v bublinkové komoře a ochlazovat tak povrch Země.
Kontinentální drift: stamiliony let
Desítky důležitých procesů zůstalo bez povšimnutí. Některé jsou velmi pomalé. Pohyb světadílů radikálně mění tvar kontinentů asi po stovkách milionů let. Tím se rapidně mění jejich klima, ale průměrné klima na Zemi je také silně ovlivněno, hlavně díky měnící se zeměpisné šířce průměrné suchozemské hmoty. Je ale poctivé říct, že podobné efekty jsou příliš pomalé na to, aby byly přímo relevantní pro debaty o antropogenních klimatických změnách. A tak nebudu mluvit o tom, jak se v historii Země rapidně měnila koncentrace kyslíku a řada dalších veličin, ani nebudu nahánět strach smrtí Slunce za několik miliard let (snad).
Dr. Luboš Motl. Autor je fyzik a autor The Reference Frame, podle ankety nejlepšího evropského blogu v roce 2008
Pan doktor Metelka odpověděl panu doktoru Kutílkovi na jeho článek, který pojednával racionálně o globálním oteplování, stejně jako Kutílkova nová a zajímavá kniha.Jako skeptik jsem samozřejmě na straně pana Kutílka, ale musím také souhlasit s panem Metelkou, že IPCC zmiňuje i jiné klimatické jevy než skleníkový efekt.
Problémem však je, že jim není přikládána téměř žádná váha a že politicky dosazení vědci-aktivisté sepisují "shrnutí" zpráv IPCC tak, aby všechny ostatní jevy než ten skleníkový v podstatě zmizely ze scény.
IPCC, tedy Mezivládní panel pro klimatické změny, je politická organizace, jejímž úkolem je selektivně vybírat a interpretovat (a často dezinterpretovat) výsledky vědeckých studií tak, aby obhájili předem určený a absurdní závěr, že lidská činnost povede ke klimatické katastrofě.
Tento závěr má politikům dodat pocit vlastní důležitosti a nepostradatelnosti (a umožní jim slibovat věci, které za jejich kariéry nikdo nebude moc zkontrolovat), levicovým aktivistům nástroj, jak za pomoci této hrozby ovládat celé státy, nejen bulvárním novinářům přinášejí téma pro strašení čtenářů a větší prodejnost novin a klimatologům, jako je pan Metelka, větší financování a prestiž jejich vědní disciplíny, kterou by jinak lidé právem považovali za nedůležitou, nespolehlivou a vědecky mělkou třešničku na dortu.
Pan Metelka nesouhlasí s panem Kutílkem v tom, že nás pozorování jevů před miliony let může něco naučit o chování klimatu v 20. a 21. století.
Nuže, člověk samozřejmě musí být opatrný, ale takové lekce nás opravdu leckdy mohou naučit mnohým věcem. Přírodní zákony se koneckonců nemění. Je zajímavé, že alarmisté samotní rádi poukazují na události v minulosti, aby lidi o něčem přesvědčili. Samozřejmě tak činí jen v případě, že důsledky dávných událostí pro dnešek vyzní katastroficky.
Počasí a podnebí: časová měřítka
Za podnebí obvykle považujeme statistické závěry o počasí platné pro a vyvozené z nejméně 30letých období. Abychom viděli, jak je klima komplexní a kolik jevů je třeba vzít do úvahy při jeho realistické analýze, podíváme se na některé procesy ovlivňující teplotu a seřadíme je podle typické doby trvání oněch vlivů - nebo teplejších a studenějších období.
Je třeba si předem uvědomit, že teplotní trendy mohou trvat kratší nebo delší dobu. I samotné znaménko trendu závisí na tom, z jak dlouhého období se snažíme trend extrapolovat. Neexistuje tedy samozřejmě žádné "univerzální globální oteplování". Trendy vyvozené z delších časových úseků jsou pomalejší (menší teplotní změna na jednotku času), ale ani na nejdelších časových úsecích nemohou tyto trendy klesnout na nulu, a to ani pokud eliminujeme jakýkoliv vliv člověka.
Tudíž trendy pozorované za 10 let nebo 30 let nebo 100 let mohou být zajímavé pro naše očekávání, co se stane v následujících 10 nebo 30 nebo 100 letech, ale jistě nemohou být slepě extrapolovány. Na druhé straně nemohou být ani ignorovány. Čím více údajů máme, tím více bychom měli být schopni z nich vyvodit. Ale podívejme se již na různé atmosférické jevy ovlivňující teplotu. Budou mezi nimi jevy
- kterým dobře rozumíme
- i jevy, kterým věda moc nerozumí.
Také mezi nimi nalezneme jevy
- periodické
- a neperiodické.
Samozřejmě, i "smíšené" a "nezařazené" efekty hrají roli: například 11letý solární cyklus je téměř periodický, ale nikoliv přesně. Není třeba říkat, že k některým jevům přispívá člověk, ale k většině nikoliv. Existují všemožné kombinace kategorií výše. Střídání ročních období je nejlépe chápaným periodickým cyklem. Mezi neperiodické, špatně chápané cykly patří oscilace oceánu. Periodický, ale špatně chápaný cyklus je například 22letý solární cyklus, který by neměl příliš ovlivňovat teplotu, ale přesto tak zřejmě činí. A určité neperiodické chaotické meteorologické jevy, jako třeba hurikány, jsou chápány relativně uspokojivě.
Neperiodické jevy často označujeme za "chaotické". To je ale krátkozraké, jelikož s vylepšujícím se vědeckým popisem můžeme jejich příčiny, nebo alespoň statistické rozdělení, lépe chápat a předpovídat. Nakonec, musíme si uvědomit, že řada efektů důležitých pro klima ani nemá jména, protože dodnes nevíme, v čem spočívají. Ale v seznamu níže budou zajisté chybět i mnohé jevy, jejichž jména známe. Teď se ale již opravdu vrhneme na jednotlivé jevy ovlivňující teplotu, a to od těch nejrychlejších.
Minuty a hodiny
Mraky a déšť, duhy a bouřky mohou přijít a zase odejít během minut či hodin a ovlivňují místní počasí. Také mohou setrvat celé týdny a měsíce, ale níže v textu se k nim vracet nebudeme. Pokud zprůměrujeme počasí přes celý den a přes přibližně 30 let, můžeme začít mluvit o klimatu. Ovšem hranice mezi počasím a podnebím není ostrá. Meteorologie samozřejmě nedokáže místní počasí předpovědět na delší dobu než několik týdnů.
Klimatologové obvykle předpokládají, že počasí se nemůže promítnout v delších časových úsecích, protože se vždy musí rychle vrátit k průměru. Uvidíme na realistickém modelu Brownova pohybu níže, že takový předpoklad není zcela správný. Předem řeknu, že například průměrná oblačnost na zeměkouli může setrvat na "dříve neobvyklých hodnotách" po celé roky, stejně jako například směnné kursy nebo cena ropy, jednoduše proto, že neexistují rychlé a efektivní mechanismy, které by tuto veličinu vrátily do "správných mezí".
Jeden den
Většina dětí ví, že dny a noci se střídají zásluhou rotace Země kolem své osy. Někdy Slunce lze vidět, jindy nikoliv. Během dne je teplota v daném místě vyšší, protože Země vstřebává více sluneční energie. V noci je tomu naopak, protože převažuje infračervené vyzařování tepla ze Země, čímž se naše planeta ochlazuje.
Jelikož maximální denní teploty obvykle dosáhneme kolem 14 hodin odpoledne, je jasné, že reakce Země na nerovnováhy v energetickém rozpočtu může být velmi rychlá. Z druhé strany si mohou určité části atmosféry a zemské vrstvy "pamatovat" vlivy na teplotu po mnohem delší dobu než dočasně zahřátý chodník za horkého letního dne. Stačí k tomu vyšší tepelná kapacita nebo nové veličiny jako oblačnost, které si mohou dlouhodobě dělat, co chtějí.
Jeden rok
Jak jsme zmínili, vynecháme počasí, které ovlivňuje teploty na škále týdnů nebo měsíců. Místo toho zmíním nejdůležitější cyklus, tedy roční období. Většinou mluvíme o čtyřech, ačkoliv jejich počet a hranice jsou očividně dílem lidské konvence. Příroda na začátku jara žádného ministra počasí nepropustí, ačkoliv jarní rovnodennost je zajímavá pro astronomy.
Úmyslně zařazuji i tento dobře známý cyklus, protože lidé mohou zapomínat, že nám dodává mnohem větší variabilitu teplot, než údajně "katastrofické" trendy dokážou vyprodukovat za celá staletí. Většina z nás zimu i léto přežije, ačkoliv se teploty mění o desítky stupňů, a to i z 35 °C na -15 °C, jak dobře víme a známe.
Může to znít překvapivě, ale nyní, když tu máme zimu, je Země blíže ke Slunci než v létě. Je tu poměrně chladno proto, že naše severní polokoule je odkloněna od Slunce. Ale přestaňme již s žerty a předpokládejme dále, že čtenář nespal při hodinách zeměpisu v páté třídě. Podíváme se na nějaké složitější cykly.
Dva roky: cykly ENSO
Denní a roční cykly nám byly jasné, ale existují i mnohé další, pomalejší cykly. Jelikož o nich lidé nemají dobrou intuici, často o těchto jevech mluví jako o náhodných či chaotických. Ovšem tyto jevy ve skutečnosti mají vnitřní zákonitosti, které lze postupně chápat lépe a lépe. I pokud je považujeme za náhodné, je velmi důležité vědět, jak rychle teplotu mění, o kolik, jakou mají tendenci přetrvávat a čím je lze ovlivnit.
Náhodné veličiny, jako například "šum", mohou mít různé "barvy", které jsou důležité pro předpovědi chování systému. U některých jevů znamená, že jeden teplejší rok naznačuje, že i ten následující bude teplý. U jiných je tomu spíše naopak, protože se chování má tendenci rychle "zprůměrovat".
Cykly El Niňo a La Niňa jsou prvním příkladem, jehož neznalost většinou lidí klimatičtí alarmisté zneužívají. El Niňo (španělsky chlapeček nebo Ježíšek) je jev, při nemž Tichý oceán je kolem rovníku teplejší než v průměru. Díky velikosti tohoto oceánu to znamená, že i průměrná teplota na Zemi je spíše vyšší. El Niňo přináší charakteristickou vlhkost a sníh nebo sucho, případně teplo či chlad do různých oblastí na světě. La Niňa (španělsky holčička) má důsledky přesně opačné. Holčička se pozná podle "chybějící" teploty v citlivých oblastech Pacifiku, z čehož vzešel onen název.
Asi 30 let převládaly epizody El Niňo, ale právě teď se vracíme do stavu La Niňa, viz modrý čili chladný pruh uprostřed obrázku výše, v němž jsme byli i před rokem. Dá se očekávat, že La Niňa bude v následujícím desetiletí nebo dvou častější, což samo o sobě může ochladit zeměkouli o půl stupně nebo více.
Typická perioda ENSO (El Niňo - jižní oscilace) trvá 1 až 4 roky. ENSO je nejdůležitější jev ovlivňující meziroční teplotní fluktuace. Silné El Niňo v roce 1998 z tohoto roku udělalo nejteplejší rok, který jsme za poslední století viděli, a tento rekord není pro klima zcela snadné překonat, ačkoliv rok 2005 byl blízko. Alarmisté rádi skrývají, že za tímto rekordním rokem byl čistě přírodní jev - "chlapeček".
Pět let: setrvačnost vrchního oceánu
Existuje další efekt, který má typické trvání asi pět let. Není to cyklus, ale je spojený s exponenciálním poklesem vlivů. Pokud zeměkouli ohřejeme nebo ochladíme, povrch oceánu se bude této změně bránit, ale asi za 5 let tento odpor klesne asi na polovinu (nebo e-tinu) a oceán sám svou teplotu přizpůsobí. Hlubší partie oceánu nejsou schopny vyměňovat teplo tak rychle, ale zase si mohou pamatovat teplotu po mnohem delší dobu.
Stephen Schwartz použil 5leté setrvačnosti k výpočtu citlivosti klimatu, tedy o kolik se Země asi zahřeje zdvojnásobením CO2 (což nás čeká někdy kolem roku 2100), a vyšel mu pouhý jeden stupeň Celsia (a jenom polovina z toho by nás čekala v budoucnosti). Všimněte si, že teplotní setrvačnost od oceánu trvá stejnou dobu, nehledě na velikost teplotní výchylky, protože při větší teplotní výchylce také oceány přetahují větší teplo. V každém případě oceány způsobují asi 5leté zpoždění průměrné teploty Země za jistými vnějšími vlivy, ale je třeba vědět, že velikost tohoto zpoždění není zcela pevná. Pro určité pomalejší jevy je důležitý i hluboký oceán, v němž cirkuluje voda mnoho staletí, jak uvidíme.
Sluneční 11letý cyklus
Magnetické pole Slunce mění intenzitu a směr v 22letých cyklech. Severní nebo jižní "znaménko" ale nehraje roli pro většinu otázek, a tak je cyklus v snadno pozorovatelných efektech, například v počtu slunečních skvrn, 11letý. Každých 8-14 let klesne počet skvrn na minimum a stoupne na maximum. V současné době začíná 24. oficiální měřený sluneční cyklus. Slunce je stále v blízkosti extrémního minima aktivity a skvrn, což mnozí považují za jeden z důvodů relativně chladného počasí.
Směr magnetického pole v lichých a sudých slunečních cyklech je opačný.
Sluneční 22letý cyklus
Delší, 22letý cyklus se zdá být méně důležitý, ale ve skutečnosti se právě tento zdá být zachycen v klimatických datech. Je to asi proto, že magnetické pole Země hraje také roli a každých 22 let se vrátí relativní orientace slunečního a zemského magnetického pole do původního směru. Jejich společný účinek na kosmické paprsky a další jevy možná ovlivňující oblačnost není zcela popsán, ale podle naměřených korelací je celkem určitě velmi důležitý pro předpovídání počasí a podnebí.
25 let: erupce velkých sopek
Několikrát za století vybuchne sopka tak velká, že kouř z ní odrazí tolik slunečního svitu, že celá zeměkoule zchladne až o půl stupně Celsia. Exploze Mount Pinatubo v roce 1991 tak učinila. Různí lidé napjatě očekávají další erupce, například Yellowstonské supersopky, ale takové geologické procesy se připravují spíše tisíciletí než týdny, takže nikdo přesně neví, kdy k erupci dojde, ačkoliv mnohým se nyní zdá, že sopka nás právě "varuje".
Ochlazování z takových erupcí není trvalé a zmizí do pěti let, společně s aerosoly v atmosféře. Přesto je jasné, že zvýšená nebo snížená frekvence erupcí může značně ovlivnit teplotu na Zemi. Další geologické jevy mohou mít také roli na klima. Navíc někteří lidé navrhli umělé sopky jako inženýrský způsob, jak ochladit celou planetu, a další navrhli produkci kouře mezi 40. a 80. léty minulého století jako vysvětlení relativního ochlazování v tomto období. Nicméně celkový vliv aerosolů produkovaných člověkem zůstává velmi neznámý, včetně znaménka, a to i ve zprávách IPCC, které se jinak snaží tvrdit, že vše je jasnější, než tomu je ve skutečnosti.
30 let: Pacifická dekádová oscilace a další cykly
V 10letých, 30letých a delších údobích lze najít řadu atmosféricky oceánských cyklů podobných ENSO, které jsou však pomalejší proto, že ovlivňují větší partie světového oceánu. Pacifická dekádová oscilace (PDO) je asi nejdůležitějším z nich. Severoatlantická oscilace je dalším příkladem.
PDO se pozná podle chladnějších či teplejších teplot podél západního břehu USA (ve srovnání s přilehlým středoseverním Pacifikem) a byla objevena podle silného vlivu na populaci ryb. Kupodivu se teplá období PDO přesně téměř kryjí s obdobími globálního oteplování. Právě se zdá, že začíná chladné období PDO, po 30 letech teplého období. Je také pravděpodobné, že chladné období zvyšuje frekvenci La Niňa epizod a naopak: PDO funguje jako "vnější parametr", který ovlivňuje frekvenci a charakter všech rychlejších cyklů, které se střídají v jednom odbobí PDO. Shrneme-li, nejnovější změny v PDO mohou Zemi přinést 10 chladných let či více.
Antropogenní skleníkový jev: 200 let
Tento velmi často popisovaný jev není periodický, ale spíše "lineární".
Energie přicházející ze Slunce se na Zemi nehromadí trvale: Země v podstatě stejnou energii vyzáří ve formě tepelného, infračerveného záření. Skleníkové plyny ho umí absorbovat a brání odchodu infračerveného záření ze Země do kosmu podobně jako poklička na hrnci brání úniku tepla, a tak Zemi o něco oteplují. Vodní páry mají na svědomí asi 30 stupňů oteplení jinak zamrzlé zeměkoule a všechny ostatní plyny, zejména CO2, asi dalších 3-5 stupňů. Malá část z těchto 3-5 stupňů - asi 0.6 °C - pochází z CO2, který člověk přidal do afmosféry od roku 1800.
Přiřadil jsem jevu ono časové údobí proto, že vyčerpání klasických fosilních paliv trvá asi 200 let, po nichž tento vliv nezbytně zmizí. A možná tato paliva budou vytlačena jinými technologiemi mnohem dříve, než začnou docházet. Doba kamenná také neskončila tím, že došly kameny.
Pokud paliva spotřebujeme úplně všechny, což se asi nestane, je rozumné odhadnout, že koncentrace CO2 vzroste z předprůmyslové doby až 4násobně, na 1 000 ppm (částí z milionu, čili jedno promile objemu). Taková atmosféra, srovnatelná s průměrně větranou halou, je stále velmi příjemná pro lidi a zvířata a mnohem lepší než ta dnešní pro rostliny, které se živí oxidem uhličitým. Člověk začne cítit nevolnost až při koncentraci 10 000 ppm.
Celkové oteplení příslušející spálení všech fosilních paliv na Zemi je rovno asi dvěma citlivostem klimatu, což je asi 2 stupně Celsia, a dá se víceméně zanedbat. Navíc níže uvidíme, že oteplení zdaleka není trvalé. Vyčerpání vší ropy nebo uhlí by jistě mělo i jiné nevýhody - skromný příspěvek k oteplení je mezi těmi zanedbatelnými.
IPCC systematicky přeceňuje oteplování spojené s CO2 asi trojnásobně, ve srovnání se seriózní, politicky nemotivovanou vědeckou literaturou, a tak "katastrofické" předpovědi na toto 200leté období dosahují až 6 stupňů Celsia (což je stále jen půl stupně na 20 let, a ten se ztratí v ostatním "šumu"). Toto přestřelení je důsledkem nadhodnocení "kladných feedbacků", jevů, které pomáhají zesilovat holé oteplení. V přírodě, která je stabilní, téměř určitě převažují zeslabující "záporné feedbacky", které každý původní jev redukují, jak diktuje La Chatelierův princip.
Každopádně je největší myslitelné oteplení, které může způsobit nejintenzivnější zacházení s fosilními palivy, kolem 2 stupňů nebo o něco více, a toto oteplení by bylo rozprostřeno na několik staletí. Nemůže být seriózních sporů o tom, že i dočasné problémy jedné či druhé banky jsou vážnějším problémem.
Pokles CO2 v atmosféře: 500 let
Pokud máte strach o naše vzdálené potomky, měli byste vědět, že CO2 a další stopové plyny nezůstanou v atmosféře trvale, ačkoliv tam vydrží mnohem déle než třeba nadbytečná vodní pára. Asi po 500 letech většina přidaného CO2 bude spotřebována a zakomponována do biosféry a oceánů díky zvýšenému růstu rostlin a pohlcování CO2 oceánem - který se zpočátku lehce okyselí, asi o 0.1 stupně na pH stupnici (oceán jsme zdědili na zásaditém pH 8 a stále se drží kolem pH 8, přičemž většině ryb nevadí pH mezi 5 a 9), ale pak se také vrátí do původní výše, jelikož uhlík přejde do hlubin oceánu, které mají kapacitu ho vstřebat prakticky neomezenou.
S tím, jak za 500 let zmizí většina oxidu uhličitého, který jsme přidali, se také "odčiní" oteplování tímto dodatečným plynem způsobené. Pálení uhlíkových látek tedy jistě nezpůsobuje nevratné změny podnebného systému. Otázkou jen je, jestli tempo zahřívání způsobené přidaným CO2 je dostatečně rychlé, abychom si ho v našich životech mohli všimnout dříve, než ho příroda zase začne viditelně odbourávat.
Osobně tipuji, že lidé budou fosilní paliva potřebovat ještě dlouhá desetiletí (než přejdou například na termonukleární fúzi) a dostanou příležitost naměřit a snad i "rozpoznat" nenulové oteplení jimi způsobené, ale schopnost něco naměřit přesnými přístroji a spočítat počítači je ještě velmi daleko od toho, aby taková změna znatelně ovlivnila životy většiny lidí. A i kdyby ovlivnila, oteplení by pravděpodobně většině prospělo. Vzpomeňte na to, kam Češi rádi jezdí na dovolenou.
Pomalé sluneční cykly: 400 až 1000 let
Zmínil jsem 11letý cyklus slunečních skvrn, ale i maximum slunečních skvrn za 11letý cyklus osciluje. Je tedy modulováno pomalejšími cykly, které trvají asi 400 až 1000 let. Díky nim nebyly po roce 1650 téměř žádné sluneční skvrny asi 50 let - Maunderovo minimum. Na začátku 19. století lidé viděli o něco slabší Daltonovo minimum.
Obě tato období (v tzv. malé době ledové) byla velmi chladná, až o 2 stupně či více chladnější než období se silnou sluneční aktivitou (např. středověké klimatické optimum). To celkem určitě není náhoda. Ačkoliv samotný výkon Slunce je skvrnami ovlivněn jen v řádu desetin procent, magnetické pole Slunce hraje roli pro stínění Země od kosmického záření, které je schopno vytvářet zárodky mraků. Jelikož se podle časového průběhu počtu slunečních skvrn zdá, že Slunce má tendenci zopakovat Daltonovo minimum, máme další důvod si myslet, že nás čekají chladné roky nebo desetiletí. Tento vliv sluneční aktivity může vyrovnat nebo i přebít veškerý vliv na klima, který můžeme docílit emisemi CO2.
Cirkulace v hlubinách oceánu: 1500 let
Zmínil jsem, že rychlé, povrchové vrstvy oceánu zachytí teplo jen asi na 5 let. Ovšem voda se postupně dostane i do hlubin, kde cykly oběhu trvají kolem 1500 let. Různě slané a teplé proudy v oceánu hrají roli pro jeho oběh. To vše znamená, že voda přicházející z hlubin nám vrací "vzpomínky" klimatických jevů, které ovlivňovaly oceán například v 6. století. Množství tepla, které může hluboký oceán přinést nebo odsát, je omezené, ale je rozhodně dostatečné k tomu, aby znalost stavu oceánu byla nepostradatelná pro analýzu pohybu teplot v době několika tisíciletí.
Doby ledové a Milankovičovy cykly: tisíciletí
Dostáváme se k dobám ledovým a meziledovým. Před 10 000 lety jsme měli dobu ledovou a teploty byly řádově o 8 stupňů chladnější než dnes. To je typická odchylka, kterou mohou způsobit astronomické cykly, jako třeba fluktuující výstřednost oběžné dráhy Země a precese v rotaci zemské osy (jejíž sklon se také mění). Také je ovšem možné, že velká část teplotních pohybů mezi dobami ledovými a meziledovými je "akumulované počasí".
Každopádně, jakmile se dostaneme k statisícům let, zdá se, že se průměrná teplota za toto dlouhé období začíná stabilizovat. V průběhu milionů let je dost pravděpodobné, že průměrné globální teploty téměř nikdy nevyskočily o více než 10 stupňů nad dnešní nebo pod dnešní teploty. Z druhé strany, na kratších časových měřítcích je dost možné, že si teplota může zcela přirozeně a svobodně pochodovat směrem, jakým uzná za vhodné, po celá staletí či tisíciletí.
Doby ledové omezí koncentraci CO2 z 280 ppm na 180 ppm. Kdyby nás příroda uvrhla do nové doby ledové dnes, což se spíše stane až za 10 000 let nebo více, asi by koncentrace CO2 spadla z 380 ppm zpět na 280 ppm. Každopádně změny koncentrací stopových plynů v průběhu cyklu zaledňování, a to nejen CO2, jsou důsledkem změn teplot a nikoliv přičinou. Teplejší oceán není schopen zadržet tolik plynů, a tak je vypustí do atmosféry.
Vliv skleníkového jevu na těsnou souvislost teplot a koncentrací byl historicky nejméně 10krát slabší. Změny koncetrace CO2 přišly asi až 800 let po odpovídajících změnách teplot: 8 °C oteplování z doby ledové přidalo 100 ppm CO2 do atmosféry, ale lidské přidání dalších 100 ppm zpětně způsobilo asi jen 0.6 °C oteplování a spíše jen část této změny. Jednoduchá závislost z dob ledových dnes očividně neplatí. Vliv "přírodním" směrem je mnohem silnější než vliv opačný, a tak je CO2 téměř irelevantní pro teplotu.
Zmínil jsem ale, že chaotické pohyby teplot mezi dobami ledovými mohou být výsledkem "náhodného počasí". Model náhodné procházky či Brownova pohybu znamená, že typická změna za čas "t" je úměrná odmocnině z "t". Tento model správně reprodukuje "autokorelaci" teplotních grafů jako funkci zpoždění a dává rozumné předpovědi pro typickou změnu průměrné teploty na Zemi za různé časy:
- 1 rok: 0.1 °C
- 100 let: 1 °C
- 400 let: 2 °C
- 900 let: 3 °C
- 2500 let: 5 °C
- 10000 let: 10 °C
Jak vidíte, jsou to rozumné odhady. Celé pohyby teplot mohou být náhodným Brownovým pohybem. Za kratší časové úseky jsou absolutní změny menší než za delší úseky, ale zase jsou větší čili rychlejší, než bychom očekávali z přímé úměry. V dobách delších než 10000 let začínají klimatické jevy náhodnou procházku "regulovat" a zajišťují, že průměrná teplota na Zemi neodskočí od "normálu" o více než 10 °C, a to ani za miliony let.
Nicméně "téměř trvalou" změnu teploty Země, na stovky a tisíce let, musí vysvětlovat jisté "volně se měnící" parametry, jako například průměrná odrazivost nebo oblačnost zemského povrchu, vedle dalších. Pro tyto veličiny nelze z přírodních zákonů spočítat žádné "jediné správné" hodnoty. Odrazivost povrchu například závisí i na druhu a barvě rostlin, které obsadí půdu. Včera jsme například v novinách četli o lesklejším ječmenu, který ochladí Zemi. A tento druh a barva se může měnit rychle a může se měnit na dlouho. Variabilita těchto veličin je průvodním znakem života a je možné, že tato variabilita Země byla i nezbytnou podmínkou pro to, aby se vyvinul inteligentní život.
Doby ledové a meziledové mohou kromě náhodných "meteorologických" oscilací a cyklů v pohybech Země také ovlivňovat nepříliš dobře popsané, pomalé "akustické" cykly uvnitř Slunce. Kompletní ověřená teorie dob ledových zatím není dostupná.
Spirální ramena Mléčné dráhy: stamiliony let
Spolu s tím, jak sluneční soustava "probublává" různými oblastmi naší Galaxie, se mění množství galaktických kosmických paprsků v okolí Země. Vědecké rekonstrukce ukázaly, že teplota na Zemi zprůměrovaná přes miliony let se měnila velmi přesně jako jako funkce kosmických paprsků v Galaxii, asi o plus minus 2 stupně Celsia. To je relativně malá amplituda oscilací, ale ukazuje, že kosmické parsky hrají roli a oscilace jejich množství na kratších úsecích může ovlivňovat i počasí a podnebí v době desítek let. Kosmické paprsky mohou vytvářet "semínka" oblačnosti podobně jako v bublinkové komoře a ochlazovat tak povrch Země.
Kontinentální drift: stamiliony let
Desítky důležitých procesů zůstalo bez povšimnutí. Některé jsou velmi pomalé. Pohyb světadílů radikálně mění tvar kontinentů asi po stovkách milionů let. Tím se rapidně mění jejich klima, ale průměrné klima na Zemi je také silně ovlivněno, hlavně díky měnící se zeměpisné šířce průměrné suchozemské hmoty. Je ale poctivé říct, že podobné efekty jsou příliš pomalé na to, aby byly přímo relevantní pro debaty o antropogenních klimatických změnách. A tak nebudu mluvit o tom, jak se v historii Země rapidně měnila koncentrace kyslíku a řada dalších veličin, ani nebudu nahánět strach smrtí Slunce za několik miliard let (snad).
Je jasné, že efekty, jejichž typické trvání je srovnatelné s dobou lidského života, asi 100 let, se staly nejpopulárnějšími, ale řada lidí má zcela iracionální představy o tom, kolik efektů tyto změny ovlivňuje - je jich hodně -, do jaké míry jsou předpovídatelné - v podstatě nejsou - a kolik změn lidé bez problémů snesou - snesou mnohokrát více, než jsou změny vydávané za "katastrofické".
Za 30 let, což je doba, na kterou má jistý smysl plánovat (kromě sci-fi filmů), přispěje skleníkový efekt čtvrtkou a nejvýše polovinou stupně k oteplení planety a existuje nejméně 5 dalších, přírodních efektů (nízká sluneční aktivita, La Niňa, Pacifická oscilace, lesklejší rostliny, aerosoly v atmosféře), které přispějí podobně nebo více, ale spíše s opačným znaménkem než se stejným. Je očividnou chybou předpokládat, že změny klimatu v jakékoliv dohledné nebo nedohledné době budou souhlasit se změnami našeho přístupu k fosilním palivům.
Ve většině textu jsme mluvili o průměrné teplotě na povrchu Země. Je jasné, že místní podnebí a počasí je ovlivňováno ještě mnohem větší, více fluktuující a hůře předpovídatelnou paletou efektů a šumů, v nichž se skleníkový plyn ztratí téměř určitě. Díky tomu bylo Metelkovo srovnání českého klimatu s předpověďmi IPCC jen směsicí šumu a pohádek.
Klimatická hysterie nyní ustupuje i na Západě, ale je naší dobrou národní vizitkou, že Česko se nikdy nenechalo nalákat na jednoduché odpovědi klimatické hysterie a že ani pan klimatolog Metelka u nás vážně nevěří tomu, že lidská činnost vede k destrukci světového klimatu.
Dr. Luboš Motl. Autor je fyzik a autor The Reference Frame, podle ankety nejlepšího evropského blogu v roce 2008
sobota 10. ledna 2009
Bitcoin
Because a breathtaking imbecile and troll on Twitter didn't get it and began to harass me and my followers, I must add this sentence that the text below is a prank. Sorry for ruining your day, everyone else.
Well, e-gold is down the toilet. Good idea, but again centralized authority.
The Beta of Bitcoin is live tomorrow. This is decentralized... We try until it works.
Some good coders on this. The paper rocks. https://bitcoin.org/bitcoin.pdf
My uncle lives in Melbourne but I have hired a fellow climate skeptic in Sydney who seems to be good at IT security issues, Craig Steven Wright, and told him to create a new fictitious Japanese identity, pay several coders, and complete the project. Let us hope it will work. He also claims to be able to read e-mails of the climate alarmists in the U.K. which could be helpful to show what they're internally doing but I don't want to have anything to do with hacking.
Well, e-gold is down the toilet. Good idea, but again centralized authority.
The Beta of Bitcoin is live tomorrow. This is decentralized... We try until it works.
Some good coders on this. The paper rocks. https://bitcoin.org/bitcoin.pdf
My uncle lives in Melbourne but I have hired a fellow climate skeptic in Sydney who seems to be good at IT security issues, Craig Steven Wright, and told him to create a new fictitious Japanese identity, pay several coders, and complete the project. Let us hope it will work. He also claims to be able to read e-mails of the climate alarmists in the U.K. which could be helpful to show what they're internally doing but I don't want to have anything to do with hacking.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)