pátek 16. října 2020

15 characteristics of white supremacy

James Lindsay (who is one of the three scholars behind the mass production of hoaxes in grievance studies) posted this incredible list of the evil aspects of "white supremacy", as they are taught to kids at the Belvedere Elementary School in Virginia (and almost certainly most schools in the U.S. and perhaps most schools in white NATO member states, too):



Wow, this summary of the "critical race theory", a subject that seems worse than any propaganda that the Soviet bloc students have experienced during communism, is truly yummy and attacks quite some elementary prerequisites of the civilization – and, indeed, of the human supremacy in comparison with other animals.

sobota 28. března 2020

Virová sebevražda Západu po vzoru Říma

SLAVIA-VIKTORIA

Luboš Motl

Esej vyšla 25.3.2020 anglicky na RT.com pod názvem Dekadentní po vzoru pozdní Římské říše, Západ páchá sebevraždu svou iracionální odpovědí na COVID-19

Mnozí dospěli k závěru, že COVID-19 je odrůdou invaze mimozemšťanů, která je předzvěstí konce světa. Ale opravdovou hrozbou je pro nás virus mnohem smrtelnější: nenávist k hodnotám, na nichž naše civilizace stála po celá staletí.

Léta mně vrtalo hlavou, proč Římská říše přestala existovat a byla nahrazena společenstvími ve srovnání s ní necivilizovanými. Proč a jak se pokrok lidstva obrátil podobným způsobem zpět? Zážitky z posledních týdnů záhadu objasnily. Nebylo třeba žádné devastující události; příčinou pádu Říma byla jednoduše ztráta chutě jejích obyvatel podporovat svou "říši" a hodnoty, na nichž stála. A jak se dělo asi před 1500 lety, tak se děje i dnes.

Krize okolo COVID-19 – konkrétně ohledně reakce na virus – ukazuje, že se z lidí stali znudění jedinci, kteří ztratili kontakt s celkem a kteří jsou lehce ovlivnitelní myšlenkami, které nemají nic společného s kořeny jejich společnosti. Všichni nyní jsme – nebo alespoň velká část z nás je – Římany fin de siècle.

Velká část lidí na Západě nemá problém s přijetím sebevražedného zastavení svých ekonomik ve snaze zastavit virus, jehož hlavním důsledkem je, že jisté množství velmi starých nebo nemocných lidí odejde o několik týdnů nebo měsíců dříve, než by odešli jinak. Stejně jako nadšeně podporují prohlášení, že počet pohlaví je 46 a nikoliv 2; že je třeba omezit nadýmání krávy, abychom zachránili ledního medvěda; že je třeba do Evropy přivítat miliony exotických migrantů a považovat je za neurochirurgy; a tak dále.

Rozšířený názor, že všechno, včetně celých ekonomik, je třeba obětovat v zájmu boje s koronavirem, je oživením středověkých honů na čarodějnice; oběť se zdá znovu být důležitější než hledání efektivní metody, jak se vypořádat s problémem.

Naše stále více dekadentní masová kultura se postupně stala více ideologická a otevřeně odporující hodnotám, z nichž vyrostla západní civilizace. A zatímco se tato kultura vydává za "protikulturu" a symbol nezávislosti, ve skutečnosti získala praktický monopol na téměř všechny informační kanály, které určují názory většiny lidí, včetně médií středního proudu a mainstreamových politických stran.

Naši vedoucí politici byli vtaženi do tohoto syndromu skupinového myšlení a s radostí vyhlašují regulace a omezení aktivit a podniků, které mohou vést k nejhorší hospodářské krizi dějin. Tisíce podniků se již zavírají a dlouhodobé perspektivy jsou ponuré.

Vlády zároveň vstupují do hry tím, že platí celé platy a financují další služby. S tím, jak se daňové příjmy stávají téměř neexistujícími, veřejný dluh poroste. Některé vlády mohou vyhlásit platební neschopnost nebo se uchýlit k neomezenému tištění peněz, což povede k vysoké inflaci. Takové vlády mohou najednou ztratit schopnost platit zdravotní péči, policii nebo armádu. Jejich země mohou být oslabeny natolik, že budou obsazeny zeměmi jinými a vymazány z mapy světa.

To je možná nejhorší možný scénář, ale již teď je prakticky jasné, že důsledkem celonárodních karantén bude recese srovnatelná s Velkou hospodářskou krizí. A jak se na to dívá většina lidí na Západě? Buď si těchto budoucích událostí nejsou vědomi nebo je tyto události nezajímají a nebo z nich mají doslova radost. Zdá se, že nemají žádný cit pro nebezpečí, která z těchto událostí vyvěrají. Místo toho jsou posedlí zprávami o tom, která nejnovější celebrita chytila slavný virus.

Spotřebitelé této masové kultury nepostavili a nevymysleli nic podobného, co postavili naši předci – osvícenství, teorii relativity, parlamentní demokracii, industrializaci, velké pokroky ve filozofii, vědě, literatuře a inženýrství. Nemusí chránit žádné skutečné hodnoty proti hmatatelnému nepříteli, protože jim více než dostačuje, když se schovají ve stádě, jež si osvojilo syndrom skupinového myšlení.

Naši předci měli těžké a často krátké životy; museli tvrdě pracovat, vyprodukovat dost, aby přežili, bojovat s nepřáteli a ochraňovat, co zdědili od předchozích generací. Z tohoto úsilí vykrystalizovaly mnohé statky s dlouhodobou hodnotou. Nynější pokolení obyvatel Západu jsou nejlepší v produkci neustále eskalující iracionality a paniky.

Nebudou-li dvouměsíční národní karantény stačit k tomu, aby byl virus izolován nebo poražen, tito lidé jsou připraveni radostně souhlasit s rozšířením karantény na šest měsíců, ne-li na roky. Čína se rozhodla uplatnit velmi striktní omezení života, ale jejich asertivita stačila k tomu, že je země mohla do dvou měsíců ukončit; mnozí lidé na Západě chtějí omezení o něco méně drastická, ale jsou připraveni na jejich mnohem delší trvání. To je očividně iracionální přístup; místo "zplacatění křivky" se racionální vůdci (včetně těch v Pekingu) snaží tvar křivky změnit na útes. Čím rychleji je virus eliminován, tím je to lacinější.

Nesmrtelnost jako lidské právo

Podpora pro ekonomicky sebevražedné regulace nezačala s nemocí COVID-19. Západ strávil poslední desetiletí ve stavu prosperity, v níž lidé považují materiální bohatství a dobrou zdravotní péči za samozřejmost. Lidé zapomněli, co je hlad (a většinou i nezaměstnanost). Místo toho si rádi osvojili stále hlubší "nároky" a práva, včetně "práva nebýt uražen".

Aktivisté senzačně líčili stále menší nebo méně pravděpodobná nebezpečí a nutili vlády, aby se těmto nebezpečím vyhnuly. Konkrétně klimatické hnutí obhajovalo názor, že 1 až 2 °C oteplení, které emise CO2 mohou způsobit za celé století, představuje apokalypsu, které je třeba se vyhnout, ať je cena jakákoliv.

V takové atmosféře jsme mohli očekávat, že jakmile se objeví první "reálná hrozba" – a nová nemoc podobná chřipce reálnou hrozbou jistě je – strach lidí se vymkne kontrole. Protože lidi byli vytrénováni, aby považovali změnu teploty o stupeň nebo dva za konec světa, můžeme se divit tomu, že jsou zcela zděšeni z viru, který má reálnou šanci na světě zabít milion lidí nebo i o něco více, byť lidí většinou starých a/nebo nemocných?

Existenční hrozba, kterou představuje koronavirus – nebo alespoň náš iracionální postoj k němu – je větší než hrozba související s klimatem (byť stále velmi malá). Obyvatelé Západu, kteří se s žádnou hrozbou nesetkali velmi dlouhou dobu, si vypěstovali psychologický problém, který americký písničkář Remy pojmenoval slovem "affluenflammation" (zánět způsobený bohatstvím) a který spočívá v chorobném zvyku zveličovat zanedbatelné hrozby. Když se toto nafukování pocitů aplikuje na hrozbu skutečnou, konkrétně epidemii, takoví lidé zcela přijdou o rozum.

V kontextu COVID-19, kdy je každá smrt ohlášena jako událost v hororovém filmu, lze vidět, že "nesmrtelnost" se stala jen další položkou ve stále delším seznamu "lidských práv", na která mají občané nárok. Z této nové moudrosti plyne, že politici zcela zklamali, protože "nárok občanů" na nesmrtelnost nedokázali ochránit. Ale tato přehnaná citlivost je jen jednou stránkou potíží.

Mnozí jedinci v našem světě aktivně chtějí ekonomikám a firmám ve svých zemích, bohatým lidem a vládám ublížit, protože se necítí s nimi být jakkoliv pozitivně spojeni a nemají za ně žádnou zodpovědnost. Bezpečnost a prosperitu, které se těší, berou jako samozřejmost. Jejich peníze a jídlo přicházejí z nějakého "penězovodu" nebo "pivovodu" a oni se nemusí starat, kde je zdroj, z něhož peníze a jídlo pramení.

A tak věří, že struktury, které jim jako celek umožňují přežít – včetně vlád, bank apod. – jsou "zlé". Někteří z lidí, kteří takovým představám věří, jsou finančně negramotní. Ale další vědí dobře, co říkají, a nelze přehlédnout, že jsou nadšení z představy, že biliony dolarů budou obětovány, aby se nekonečně málo snížila pravděpodobnost, že 90letá osoba chytí infekci, což trochu prodlouží život této osoby. Tito lidé si vůbec neuvědomují svou vlastní závislost na společnosti a celém systému. Nechápou, že jejich "lidská práva" a morální hodnoty jsou obhajitelná pouze tehdy, když za ně prosperující společnost zaplatí.

Jelikož jsem použil dramatický slovník, musím dodat: scénář, který jsem narýsoval – končící sebevraždou Západu – není nevyhnutelný. Ba i věřím a doufám, že se mu vyhneme. A znám několik lidí, kteří za přežití Západu budou bojovat.

Ale i když tento zrychlený pohyb směrem k celonárodním uzavírkám zvrátíme a země obnoví většinu "businessu" z doby před virem, náš svět nebude úplně stejný. Mnozí již budou vědět, že se jim krize vlastně hrozně líbila a budou usilovat o její opakování. Zákaz vycházení téměř jistě omezí světové emise CO2 za rok 2020, a tak mohou klimatičtí aktivisté zkoušel zopakovat podobné akce v budoucnosti. Teroristé si také mohou osvojit nové mikroorganismy – tato infekční choroba nakonec jasně přivedla Západ do stavu mnohem většího zděšení, než co dokázaly jakékoliv bombové útoky, natož útoky s nožem.

Lze si představit, že přiblížení se Západu ke své smrtelnosti povede k tomu, že se lidem zdravý rozum a pud sebezáchovy alespoň trochu vrátí. Možná bude muset několik zemí zbankrotovat, ale tyto události budou budíčkem pro ostatní. Možná lidé uznají, že jejich reakce na koronavirus byla neúměrná. Ale i v takovém případě se obávám, že to nebude stačit.

Budeme si stále muset přiznat, že kladný vztah obyvatel Západu ke kořenům jejich civilizace bude stále neexistující – a to je pomyslný virus, který představuje nesrovnatelně větší fundamentální existenční hrozbu než COVID-19.

středa 17. října 2018

Genderový časopis oslavně publikoval sesterský přepis "Mého boje"

Off-topic: Interpretace, Štědronín klima powerpoint, PDF


Sedm z dvaceti článků napsaných z recese bylo přijato k publikaci

Maďarská vláda potěšila řadu z nás a znepokojila jinou řadu tím, že zakázala univerzitám přijímat nové studentky do oboru "genderová studia". Podle některých zdrojů se zákaz dotkne všech univerzit, podle Sorosovy univerzity CEU se obory nefinancované maďarskou vládou a akreditované v USA budou moct zákazu vyhnout.

U nás se tento obor (nebo nešvar) nejvíce rozmohl na Fakultě humanitních studií UK, která kvůli podobným oborům byla prakticky v 90. letech založena, a to navzdory silnému nesouhlasu mnoha akademických senátů.

Jeden maďarský politik zdůvodnil vyřazení oboru ze seznamu povolených akreditovaných předmětů "nezájmem o absolventky na trhu práce": je jasné, že prakticky všechny musejí skončit v neziskových organizacích napojených na vládu. A podle všech lidí s trochu konzervativním pohledem na morálku je jediným dopadem práce absolventek vytváření nových rozporů, rozkližování společnosti a rodin. Jiný ministr ale též zpochybnil legitimnost genderových studií jako vědeckého nebo akademického oboru. Udělal to právem?

Odpověď "ano", zdá se, jasně plyne z hravého experimentu, který prováděli a kterým se od léta 2017 bavili tři badatelé, kteří se považují za "levicové", ale mají velký problém s "postmoderními" akademickými obory: Peter Boghossian (filozof v Oregonu), James Lindsay (doktorát z matematiky) a Helena Pluckrosová (anglická literatura). Dohromady poslali 20 článků, na nichž inteligentní čtenář rychle pozná, že jsou míněny žertem (a často jsou opravdu k popukání), do řady recenzovaných časopisů, které se zaměřují na genderová studia a podobné disciplíny, kterým trio kreativně říká "nauky o ukřivděnosti" (Grievance Studies).

Psaní článků po vzoru Alana Sokala

Několik prvních článků napsali a odeslali jako čisté žerty, bez analýzy existující literatury, a tyto články byly odmítnuty. Ovšem jakmile na den Díkůvzdání, tedy po 4 měsících práce, trio zvolilo "vážnější" metodu – seznámit se trochu se "svatými kravami" oboru (frázi míním jen napůl doslova), kterým je třeba trochu pochlebovat a na jejichž slogany je třeba absurdní vtipy navázat; a hlavně formulovat každý argument jako odrůdu "boje proti privilegovaným skupinám" – najednou články začaly časopisy přijímat s lehkostí. Opravdu hlavním klíčem k publikaci je přetransformovat každý jakkoliv absurdní argument do tvaru "někdo patří do privilegované skupiny a říká X, a proto musí platit opak X".

Za okamžik si povíme, jaké veselé texty a argumenty byly "odbornicemi" v naukách o ukřivděnosti přijaty jako příspěvky, které posouvají lidské vědění dopředu. Ale nejprve musím připomenout, že experiment našeho nezbedného tria je vlastně hromadným rozšířením tzv. Sokalovy aféry. V roce 1996 úspěšně publikoval Alan Sokal, profesor fyziky z New Yorku a Londýna, recesistický článek "Překračování hranic: vstříc transformativní hermeneutice kvantové gravitace" ve věhlasném časopisu postmoderních myslitelů Social Text. Článek byl nabit očividnými fyzikovými parodiemi některých názorů postmoderních filozofů. Objektivní realita je jen důsledkem hegemonie Západu od osvícení, Ludolfovo číslo se mění podle diskriminace potlačovaných skupin apod. Tyto myšlenky kombinoval s různými fyzikálními tématy i s fyzikou inspirovanými pavědami.

Před 22 lety mohli někteří doufat, že takové zesměšnění – které vlastně dokázalo, že mezi "opravdovými postmoderními naukami" a "parodiemi" není hmatatelný rozdíl – povede k tomu, že lidé z těchto oborů začnou utíkat. To se nestalo a podobné obory naopak zesílily – a také získaly více "lidský" rozměr, zaměřený na práva žen a různých menšin. Dnešní trio udělalo proti Sokalovi dva základní kroky vpřed: zaprvé článků publikovalo hned sedm, takže nelze tvrdit, že přijetí takových šprýmů je jen náhoda, která se stane maximálně jednou za 20 let; zadruhé tyto články byly publikovány v recenzovaných časopisech, kde je zaslaný text nejdříve pozorně posuzován anonymním kolegou a vyřazen, pokud s ním je podle recenzenta cokoliv vážného v nepořádku. Časopis ze Sokalovy aféry Social Text byl technicky časopisem nerecenzovaným.

Co tedy trio napsalo? Psí park a další...

Jeden článek si vzal za cíl propagovat myšlenku, že kvůli prevenci znásilnění je třeba vycvičit muže stejnými způsoby, jakými se cvičí psi. Lze vážené kolegyně vhodnou sofistikou přesvědčit, že to je skvělý nápad? Ano, článek byl publikován v časopise pro feministický zeměpis Gender, místo a kultura.

Název práce s kódovým označením "Psí park", kterou časopis dokonce speciálně vypíchl jako "excelentní badatelskou činnost", byl Lidské reakce na kulturu znásilňování a alternativní sexuální předvádění v městských psích parcích v oregonském Portlandu. Psí parky byly analyzovány jako "Petriho misky kultury znásilňovačů" (jimiž byli pejskové). Autorka připustila, že její lidská perspektiva jí neumožňuje přesně změřit, do jaké míry feny daly ke styku souhlas. Časopisu nevadilo ani to, že uvedená statistická data byla očividně nemožná.

Připínací údy, tuková kulturistika a Hooters

Další článek – pro který trio užívá kód "Dildos" – byl podepsán fiktivním M. Smithem a otištěný v Sexualitě a kultuře. Navrhl, aby muži masturbovali s použitím umělého penisu a konečníku. Tato změna z nich udělá lepší feministy a zbaví jich strachu z transsexuálů. Recenzentky (nebo recenzenti?) byly doslova nadšené, jak je tento článek vzrušující a pln bohatých myšlenek.

Časopis Studia tuku (Fat Studies) přijal článek Richarda Baldwina (reálný člověk, který dal triu svolení s použitím jména), podle něhož je třeba založit sportovní odvětví "tuková kulturistika", která doplňuje obvyklou kulturistiku, ale nejde v ní o stavění hmoty svalové, nýbrž tukové. Skvělým důsledkem nápadu je samozřejmě to, že obézní lidé by už konečně mohli mít stejný důvod k sebevědomí, jako mají kulturisté.

Stejný Richard Baldwin je podepsán i pod článkem "Hooters", který byl přijat časopisem Sexuální role. Autor chtěl zkoumat kulturu "macho" a rezervace se skutečnými muži, a tak navštívil "prstauraci" (anglicky "brestaurant") normálně nazývanou Hooters. Kdybyste potřebovali doktorát, pravděpodobně by stačilo jít do této restaurace a napsat příhodu "jak jsem šel do Hooters" v trochu utlačovaném feministickém jazyce – takovou práci byste mohli obhájit jako doktorskou dizertaci.

Zákaz mluvení a děložní poezie

Baldwin je podepsán i u článku přijatého prestižním feministickým filozofickým časopisem Hypatia. Název je relativně nevinný: "Když vtip míří na Vás: feministický pohled na vliv pozičnosti na satiru". Obsah je radikálnější: Baldwin navrhuje, aby bylo studentům-chlapcům zakázáno na univerzitách mluvit. Návrh se očividně setkal s velkou podporou.

Fiktivní autorka Carol Millerová úspěšně otiskla článek v Časopise pro terapii poezií s názvem "Měsíční setkání a smysl sesterství: poetický portrét prožívané feministické spirituality". Teze práce byla uvedena jako "žádná jasná teze". Místo toho svou práci popsala jako "nesouvislý poetický monolog zahořklé rozvedené feministky". Práce doporučuje zakládání "děložních místností" pro podobné poetické rituály a obsahuje i šestici básní, které byly z velké části napsány programy pro automatickou tvorbu poezie.

Trio napsalo 20 článků, některé byly odmítnuty, jiné vráceny k přepracování, 7 jich bylo přijato k otištění (všechny jsem rozebral nebo rozeberu), 4 z nich už prošly i všemi technickými fázemi tisku. "Kreativních" myšlenek podobných těm výše byla i v odmítnutých a poloodmítnutých článcích řádka. Autoři například reformovali pornografii a nalezli diskriminaci transsexuálů i tam, kde by ji nikdo jiný nenašel. I odmítnuté články si získaly řádku obdivovatelů mezi recenzentkami. Ale podrobněji zmíním už jen jeden článek, který byl sepsán fiktivními autorkami Marií Gonzalezovou a Lisou Jonesovou a publikován v časopise Affilia.

I Adolfův boj byl feministickým bojem

Název práce byl "Náš boj je můj boj: feminismus solidarity jako průniková odpověď na feminismus neoliberální a feminismus volby". Možná by Vás jako recenzenta zarazilo, že "můj boj" v názvu připomíná slavnou knihu jednoho německého diktátora. Možná byste kvůli tomu článek odmítli.

Možná by Vám samotný šťavnatý název nevadil. Ale co kdyby nešlo jen o název? Polovina článku není fakticky ničím jiným než přepisem části 12. kapitoly 1. svazku díla Mein Kampf do postmoderního feministického jazyka. Trio si vybralo tuto část Hitlerovy knihy právě proto, že by se sama mohla počítat jakou příklad "nauk o ukřivděnosti". A skutečně, obě recenzentky i spolu-editorka v práci nalezly skvělý způsob, jak nahlížet na spojenectví a křivdu, a přijaly tak nevědomky Adolfa Hitlera za svou feministickou sestru.

Zájemci o podrobnější informace o článcích a projektu by si měli najít dlouhý text "Academic Grievance Studies and the Corruption of Scholarship" v Areomagazínu. Chcete-li vidět autentické reakce autorů v okamžiku, kdy byl přijat jeden z prvních článků, hledejte na YouTube "Academics expose corruption in Grievance Studies". Projektu se věnovala řádka médií. Články lze najít vhodnými hesly na Google, například Boghossian, Grievance.

Interpretace experimentu

Trio již práci na satirických článcích ukončilo. Co z projektu plyne? Souhlasím s autory, že výsledek jejich experimentu dokazuje, že "posedlost politikou identit (menšin) na školách vyšších stupňů umožňuje, aby vzkvétala badatelská činnost absurdní a hrozivá".

Myslím, že je třeba rozlišit dvě hlavní dimenze toho, proč jsou genderová studia a další "nauky o ukřivděnosti" problematické. Jedním problémem je fakt, že v nich neexistuje žádná reálná expertíza, kterou může členka této komunity získat jen tehdy, má-li talent a zároveň projde-li roky studií a zkušeností.

Trio nevážných autorů má jistě velmi nadprůměrný talent v práci s jazykem a v přemýšlení o sociálních otázkách, ale uznanou expertízu mají jen v jiných oborech, a kdyby "nauky o ukřivděnosti" měly opravdové expertní jádro, outsideři by se takto snadno a rychle (během několika měsíců) nemohli stát vyhledávanými autory odborných článků.

Druhým problémem je fakt, že navrhované reformy jsou z morálněpolitického hlediska perverzní – trénování mužů jako psů, nucený anální kontakt, zákaz chlapců hovořit na půdě univerzit – ale genderová studia a další "nauky o ukřivděnosti" zjevně poskytují úrodnou půdu pro jakkoliv radikální a jakkoliv zvrácené návrhy, pokud jdou proti té správné podmnožině "zlých" lidí.

Na genderstudies.cz lze dohledat, že v Česku bylo od 90. let napsáno nejméně 3600 článků v genderových studiích. Názvy mnohých z nich se opravdu často podobají názvům parodií z pera rozverného tria. Občas lze nalézt podobnosti i v obsahu. Myslíte, že je správné, že tato "studia" se dnes považují za obory analogické biochemii nebo jadernému inženýrství? Neměli by se naši zákonodárci ubrat maďarskou cestou?

neděle 4. prosince 2016

Xindloviny 2.12. 2016

Viktorka-Hapoel klikni

Xindl X: EET

Nesem vám EET, poslouchejte.
Všichni, co kradete, pozor dejte.
A i vy čistí, buďte si jistí,
a i vy čistí, buďte si jistí, zkrachujete.

Andrej páně nám to sám přikázal.
Když se všem ve sněmovně ukázal.
Účtenku dáti, neprodlévati
účtenku dáti, neprodlévati, hned rozkázal.



I my též občané nemeškejme.
K těm státním kasičkám pospíchejme.
Hostinské pilně a neomylně,
hostinské pilně a neomylně udávejme.

Slogany v reklamách prozpěvují.
Osumnáct miliard ohlašují.
A kdo se bojí dokladu dvojích
a kdo se bojí dokladu dvojích, nekrafrejte.

Vítejte nám, Andreji, z nebe daným,
Jenž jsi se narodil pod Tatrami.
Že v zemi naší pivo je dražší,
že v zemi naší pivo je dražší, děkujeme.

Nesem vám EET, oči valte.
Kdo podnikat chcete, to zabalte.
Zpívejte s námi a svoje krámy,
zpívejte s námi a svoje krámy...
zavírejte.

úterý 16. prosince 2014

Hejného metoda je nepochopením matematiky

Přídavek: složka s příspěvkem na konferenci Hejný 2018 – viz též stránka konference se zdroji
Komentáře: Jelikož je jich celkem přes 200, musíte kliknout na "Nejnovější" apod., abyste se dostali ke všem.
...a jen dalším krokem, jak potlačit matematiku ve školách...

Moje delší komentáře o metodě v angličtině: Děti: většina nových metod výuky matematiky jsou nebezpečnou pavědou, Alternativní výuka matematice: tři problémy.



Reakce níže byla nakonec publikována pod článkem
Jak naučit české děti matematiku? Řešením je Hejného metoda
Podívejte se, měl jsem v životě stovky spolužáků, doučoval řadu dětí a adolescentů, pomáhal jsem učit jako student v Praze a učil jsem dlouhé roky teoretickou fyziku na Harvardově univerzitě, napsal desítky vědeckých článků a nasbíral tisíce citací.

Ale tato tvrzení o matematice jsou nesmysl. V podobných třídách mohou mít děti větší radost, ale k lepší výuce matematiky to nevede.

Děti, které jsou přirozeně talentované, si na věci přijdou samy, nebo alespoň dokážou odchytit a opravit drobný šum a chyby ve vysvětlení, které se jim dostává. Často žádného učitele nepotřebují. Ale ty mnohem obyčejnější děti v průměru tohle prostě od přírody nedokážou, a proto se jim pomáhá. V jejich případě je hrozně důležité, aby učitel říkal věci pozorně a přesně a aby si ony daly pozor, aby to neinterpretovaly s chybami, protože i drobné chyby jsou pro ně velký problém.

Kreativita a schopnost objevovat řešení samostatně není důsledkem toho, že se děti nechají bez jasného vedení. Kauzální vztah je opačný. Některé děti se obejdou bez jasného vedení proto, že jsou talentované.

Jinak podle h-mat.cz a 12 principů – sledoval jsem už také 5 videí o metodě – je celá tahle metoda postavená na naprostém nepochopení toho, co to matematika ve skutečnosti je. Matematika je schopnost pracovat s logicky přesnými a rigorózními vlasnostmi a pravidelnostmi téměř všeho, s čím se setkáváme, i toho, co si jen tak vymyslíme, a její síla je právě ve vytváření pravidel a postupů a rovnic a identit a teorémů, které lze použít v co možná nejširším množství situací.

Zdůvodnění Hejného metody je plné povídaček o tom, že se matematika má zredukovat na závěry, které si děti udělají ze své vlastní zkušenosti. Ale dokud mají jen soubor zkušeností, tak v tom žádná matematika není. Je nesmysl nechat děti řešit pouze příklady o zlomcích, které pracují s polovinou a čtvrtinou, ale nikoliv jinými jmenovateli. Jiné jmenovatele existují a matematické metody zacházejí se všemi zlomky stejně. Matematika je přesně o tom, co pan Hejný pohrdavě nazývá "protézami". Je o tom, jak odhodit nepodstatnosti dané situace, které jsou pro matematickou podstatu a správnou analýzu nedůležité. Odhodit zbytečné maso, aby zbyla jen kost nebo protéza. A ta protéza je skutečně nakonec v podstatě vždy stejná a je také univerzálně použitelná. Většina tvrzení v matematice je jasně správně nebo nesprávně. Nic mezi tím. A co řekne náhodné děcko o novém dostatečně abstraktním problému samo, je téměř vždycky nesprávně.

Je také špatně nechat děti pracovat pouze se známými situacemi a prostředími, což jeden z principů Hejného metody prosazuje. Matematika je právě o tom, že vzorce a metody, které se dítě nebo člověk naučí, jsou použitelné i v úplně nových situacích. Dokud se dítě nenaučí takto zobecňovat a řešit zdánlivě nové problémy – s analogickou podstatou – tak ještě vůbec nezačalo matematicky přemýšlet.

Všechno toto propagování Hejného metody má vždy podepsány dole ženské novinářky, zjevně dámy, které samy matematiku neměly a nemají rády. Je tragédie, že podobní lidé takto ovlivňují, jak se bude učit matematika v celé zemi. Je katastrofa, že se výuka matematiky mění podle zájmů těch dospělých a těch dětí, které jí nejméně mají rády a nejméně rozumějí.

Ve skutečnosti je mnohem důležitější, jak daleko se dostanou ti lepší. Na těch bude hlavně stát náš průmysl i HDP Česka v budoucnosti.

Celá tahle metoda je o tom, že se blbnutí ve třídě, při kterém se děti nechají v podstatě jen planě růst a odkázané na zdravý rozum, který se kvalitativně nevyvíjí, se s pomocí člověka, který se poměrně nesmyslně označuje za autoritu, prohlásí za alternativní, ne-li správnou nebo i lepší výuku matematiky. A pokud možno rozšíří téměř všude nebo úplně všude. A samozřejmě, ta metoda je o zamaskování rozdílů mezi dětmi, takže není divu, že matematicky podprůměrné děti a jejich rodiče budou mít ze zavedení metody radost (důvody jsou stejné jako důvod toho, že leckterý dělník oslavoval znárodnění v roce 1948) – a od toho se pozitivní ohlasy na metodu odvíjejí primárně.

Je to zcela špatně. Celý tenhle útok proti matematice a neustále opakované bláboly o tom, že matematika je nudná, jsou neuvěřitelně patologické jevy ve společnosti. Děti i dospělí, kteří mají alespoň nějaké exaktní buňky, vědí, že matematika je krásná. Identity a teorémy, které objevila, pasují do sebe a jsou super, a to ani nemusíme zmínit, jak jsou klíčové v přírodních vědách, ekonomii a v dalších praktických lidských aktivitách. A nejkrásnější obrázek je rovnice. Takoví lidé by měli psát články o matematice do populárních médií – a nikoliv ti, kteří matematiku nesnášejí (většinou prostě proto, že to není jejich šálek čaje) a kteří chtějí předefinovat slovo "matematika" tak, aby znamenalo něco, co mají rádi a v čem nejsou špatní.

Není náhoda, že pan Hejný nechce, aby byla povinná maturita z matematiky. Chce školu, ve které se děti do maturity z matematiky nenaučí dobře definovaného v podstatě vůbec nic, takže děti, které projdou jeho "výukou" až do konce střední školy, nemají z matematiky nic, co by mohly ukázat. Mohou jen ukázat, že seděly na tisících hodinách, které se nazývaly "hodiny matematiky".

Zkoušky jsou otravné a byly vždy otravné i pro mě, a to i ty matematické, ačkoliv jsem byl v matematice vždycky nejlepší. Ale jsou přirozeným způsobem, jak dítě přimět, aby se něco učilo. Matematika je mnohem důležitější než většina ostatních věcí, které se do dětí někdo snaží nacpat, ačkoliv dnes ani v těch jiných předmětech to není žádná sláva. Řada dětí ocení to, co se naučily, později. Řada pochopí, proč to tak vlastně je apod. Někdo nikoliv. Ale když se nebudou aktivně učit nic a jejich znalosti matematiky se nechají na debatách se spolužáky nebo něco takového, nutně bude výsledek podobný jako v jiných zemích, kde se to takhle praktikuje, například v mnoha afrických zemích.

Učitel nebo častěji učitelka může být nekompetentní nebo nudný, neschopný zodpovědět na dotazy, neschopný nabídnout jiný argument, než ten, který se někde nazpaměť naučil, může nudit děti, ale nic z toho nesouvisí s touto metodou. Pokud není ten učitel úplně nanic, a v tomto případě by měl být urychleně vyhozen, tak je vždycky jeho nebo její aktivní role ve třídě pozitivem, které zvyšuje to, co se děti naučí. Matematika není náhodná debata o nějakých zkušenostech o schodech, autobusu nebo přeloženém papíru. Matematika je o "kostře" všech těchto věcí, kterých si všimne jen dostatečně nadaný člověk, pokud se na ně dostatečně zaměří, a použití dokázaných nebo nějak vyvozených pravidel v co nejširším množství situací je důvod, proč je matematika tak mocný nástroj.

sobota 5. července 2014

Budulínek vs. galantní jelen

English.

Pumba pumba pumba tyryra
Pumba pumba pumba tyryra

Milé děti,
strýček Vojtáno Vám poví pohádku o Budulínkovi.
Chcete?
Tak poslouchejte.

Bylo, nebylo, jedno malý mimino, co zlobilo,
a bylo trochu debilo a oči divně kulilo.
Něco mu prej chybělo a něco mu zas přibylo.
A nebylo to kilo, těch málo mělo.

Bylo líný a říkalo, že bude.
Tak to rozhod fotr: budeš Budulínek, prde.
Budu línej, přísahám, slibuji Vám,
nehnu prdelí, nic nedodělám.



Jak řek, tak udělal, flákal, život šel dál,
nikam moc nechodil, jen se válel opodál.
Lhal, skrytou agresi nehrál.
Zvítězilo jeho lenost, fotr už se bál.

Tak ho vzal, když spal, tam, kde vítr vál
Pozadu vycouval z posedu, kam neposedu dal.
Malej se probral: Kde to kurva jsem?
Netuší, že na něj čeká galantní jelen.

2x
Dobrý den, kozy ven, já jsem galantní jelen,
projedu tě pohledem, upředu tě jako len.
Jsem ten co tě vzadu tlačí,
myslím že to jednou stačí.

Tak to ne, jelene, galantní nebo ne,
takhle... to nebude, budulínek diktuje,
povídam, ty dostaneš, středověk zažiješ,
ty i tvoje díra pozná, co málokterá buzna.

Rozvírá se jako květina v prdeli osina,
zvu tě do roka a do dne jako Kozina.
Že udělal jsem kostru z Kevina, ví celá dědina.
Tvoje šance jediná je zdrhnout, to ti povídam.

Jsem malej muž s velkou duší
Schovej přede mnou svou srnu, kámo,
ta to tuší. Čekuj moje uši,
jsou jak satelity, co tvůj signál ruší.
3x A ještě mi to sluší.
3x Ty mý uši

Dobrý den, kozy ven, já jsem galantní jelen,
projedu tě pohledem, upředu tě jako len.
Jsem ten co tě vzadu tlačí,
myslím že to jednou stačí.

Jen co to jelen dořekl, popadl ho Budulínek
a cloumal s ním ostošest.
Div že z něj duši nevytřásl.
Když už se zdálo, že dříve tak líný Budulínek
řádění zanechá, znovu zbrunátněl
a zasypal jelena nevídanou salvou nadávek.

Ty kurvo, ulevil si Budulínek naposled
a odhodil jelena se vší jeho galancí stranou.
Dříve galantní, teď už jen starý, slabý,
ubohý bývalý deviantní Don Juan naposledy zvedl zrak.

Pak už se jen pochcal, posral
a hanbou nad svým zvráceným životem zdechnul.

Budulínek nebyl rád. Nebyl nerad.
Bylo mu to tak ňák fuk.
Nasral jsi mě. Ale takhle to skončit nemuselo.
Nu což, kůži stáhnu, maso uvařím, kosti vlkům pohodím.
A převezmu vládu nad celým lesem.

2x
Dobrý den, já jsem ten, co na něm skapal jelen.
Zabil jsem ho pohledem, vzal ho peklem a pak ven.
Jsem ten co tu nyní vládne.
Neslyším námitky žádné.

Ne. Jep jep... Ne.