středa 17. října 2018

Genderový časopis oslavně publikoval sesterský přepis "Mého boje"

Off-topic: Štědronín klima powerpoint, PDF


Sedm z dvaceti článků napsaných z recese bylo přijato k publikaci

Maďarská vláda potěšila řadu z nás a znepokojila jinou řadu tím, že zakázala univerzitám přijímat nové studentky do oboru "genderová studia". Podle některých zdrojů se zákaz dotkne všech univerzit, podle Sorosovy univerzity CEU se obory nefinancované maďarskou vládou a akreditované v USA budou moct zákazu vyhnout.

U nás se tento obor (nebo nešvar) nejvíce rozmohl na Fakultě humanitních studií UK, která kvůli podobným oborům byla prakticky v 90. letech založena, a to navzdory silnému nesouhlasu mnoha akademických senátů.

Jeden maďarský politik zdůvodnil vyřazení oboru ze seznamu povolených akreditovaných předmětů "nezájmem o absolventky na trhu práce": je jasné, že prakticky všechny musejí skončit v neziskových organizacích napojených na vládu. A podle všech lidí s trochu konzervativním pohledem na morálku je jediným dopadem práce absolventek vytváření nových rozporů, rozkližování společnosti a rodin. Jiný ministr ale též zpochybnil legitimnost genderových studií jako vědeckého nebo akademického oboru. Udělal to právem?

Odpověď "ano", zdá se, jasně plyne z hravého experimentu, který prováděli a kterým se od léta 2017 bavili tři badatelé, kteří se považují za "levicové", ale mají velký problém s "postmoderními" akademickými obory: Peter Boghossian (filozof v Oregonu), James Lindsay (doktorát z matematiky) a Helena Pluckrosová (anglická literatura). Dohromady poslali 20 článků, na nichž inteligentní čtenář rychle pozná, že jsou míněny žertem (a často jsou opravdu k popukání), do řady recenzovaných časopisů, které se zaměřují na genderová studia a podobné disciplíny, kterým trio kreativně říká "nauky o ukřivděnosti" (Grievance Studies).

Psaní článků po vzoru Alana Sokala

Několik prvních článků napsali a odeslali jako čisté žerty, bez analýzy existující literatury, a tyto články byly odmítnuty. Ovšem jakmile na den Díkůvzdání, tedy po 4 měsících práce, trio zvolilo "vážnější" metodu – seznámit se trochu se "svatými kravami" oboru (frázi míním jen napůl doslova), kterým je třeba trochu pochlebovat a na jejichž slogany je třeba absurdní vtipy navázat; a hlavně formulovat každý argument jako odrůdu "boje proti privilegovaným skupinám" – najednou články začaly časopisy přijímat s lehkostí. Opravdu hlavním klíčem k publikaci je přetransformovat každý jakkoliv absurdní argument do tvaru "někdo patří do privilegované skupiny a říká X, a proto musí platit opak X".

Za okamžik si povíme, jaké veselé texty a argumenty byly "odbornicemi" v naukách o ukřivděnosti přijaty jako příspěvky, které posouvají lidské vědění dopředu. Ale nejprve musím připomenout, že experiment našeho nezbedného tria je vlastně hromadným rozšířením tzv. Sokalovy aféry. V roce 1996 úspěšně publikoval Alan Sokal, profesor fyziky z New Yorku a Londýna, recesistický článek "Překračování hranic: vstříc transformativní hermeneutice kvantové gravitace" ve věhlasném časopisu postmoderních myslitelů Social Text. Článek byl nabit očividnými fyzikovými parodiemi některých názorů postmoderních filozofů. Objektivní realita je jen důsledkem hegemonie Západu od osvícení, Ludolfovo číslo se mění podle diskriminace potlačovaných skupin apod. Tyto myšlenky kombinoval s různými fyzikálními tématy i s fyzikou inspirovanými pavědami.

Před 22 lety mohli někteří doufat, že takové zesměšnění – které vlastně dokázalo, že mezi "opravdovými postmoderními naukami" a "parodiemi" není hmatatelný rozdíl – povede k tomu, že lidé z těchto oborů začnou utíkat. To se nestalo a podobné obory naopak zesílily – a také získaly více "lidský" rozměr, zaměřený na práva žen a různých menšin. Dnešní trio udělalo proti Sokalovi dva základní kroky vpřed: zaprvé článků publikovalo hned sedm, takže nelze tvrdit, že přijetí takových šprýmů je jen náhoda, která se stane maximálně jednou za 20 let; zadruhé tyto články byly publikovány v recenzovaných časopisech, kde je zaslaný text nejdříve pozorně posuzován anonymním kolegou a vyřazen, pokud s ním je podle recenzenta cokoliv vážného v nepořádku. Časopis ze Sokalovy aféry Social Text byl technicky časopisem nerecenzovaným.

Co tedy trio napsalo? Psí park a další...

Jeden článek si vzal za cíl propagovat myšlenku, že kvůli prevenci znásilnění je třeba vycvičit muže stejnými způsoby, jakými se cvičí psi. Lze vážené kolegyně vhodnou sofistikou přesvědčit, že to je skvělý nápad? Ano, článek byl publikován v časopise pro feministický zeměpis Gender, místo a kultura.

Název práce s kódovým označením "Psí park", kterou časopis dokonce speciálně vypíchl jako "excelentní badatelskou činnost", byl Lidské reakce na kulturu znásilňování a alternativní sexuální předvádění v městských psích parcích v oregonském Portlandu. Psí parky byly analyzovány jako "Petriho misky kultury znásilňovačů" (jimiž byli pejskové). Autorka připustila, že její lidská perspektiva jí neumožňuje přesně změřit, do jaké míry feny daly ke styku souhlas. Časopisu nevadilo ani to, že uvedená statistická data byla očividně nemožná.

Připínací údy, tuková kulturistika a Hooters

Další článek – pro který trio užívá kód "Dildos" – byl podepsán fiktivním M. Smithem a otištěný v Sexualitě a kultuře. Navrhl, aby muži masturbovali s použitím umělého penisu a konečníku. Tato změna z nich udělá lepší feministy a zbaví jich strachu z transsexuálů. Recenzentky (nebo recenzenti?) byly doslova nadšené, jak je tento článek vzrušující a pln bohatých myšlenek.

Časopis Studia tuku (Fat Studies) přijal článek Richarda Baldwina (reálný člověk, který dal triu svolení s použitím jména), podle něhož je třeba založit sportovní odvětví "tuková kulturistika", která doplňuje obvyklou kulturistiku, ale nejde v ní o stavění hmoty svalové, nýbrž tukové. Skvělým důsledkem nápadu je samozřejmě to, že obézní lidé by už konečně mohli mít stejný důvod k sebevědomí, jako mají kulturisté.

Stejný Richard Baldwin je podepsán i pod článkem "Hooters", který byl přijat časopisem Sexuální role. Autor chtěl zkoumat kulturu "macho" a rezervace se skutečnými muži, a tak navštívil "prstauraci" (anglicky "brestaurant") normálně nazývanou Hooters. Kdybyste potřebovali doktorát, pravděpodobně by stačilo jít do této restaurace a napsat příhodu "jak jsem šel do Hooters" v trochu utlačovaném feministickém jazyce – takovou práci byste mohli obhájit jako doktorskou dizertaci.

Zákaz mluvení a děložní poezie

Baldwin je podepsán i u článku přijatého prestižním feministickým filozofickým časopisem Hypatia. Název je relativně nevinný: "Když vtip míří na Vás: feministický pohled na vliv pozičnosti na satiru". Obsah je radikálnější: Baldwin navrhuje, aby bylo studentům-chlapcům zakázáno na univerzitách mluvit. Návrh se očividně setkal s velkou podporou.

Fiktivní autorka Carol Millerová úspěšně otiskla článek v Časopise pro terapii poezií s názvem "Měsíční setkání a smysl sesterství: poetický portrét prožívané feministické spirituality". Teze práce byla uvedena jako "žádná jasná teze". Místo toho svou práci popsala jako "nesouvislý poetický monolog zahořklé rozvedené feministky". Práce doporučuje zakládání "děložních místností" pro podobné poetické rituály a obsahuje i šestici básní, které byly z velké části napsány programy pro automatickou tvorbu poezie.

Trio napsalo 20 článků, některé byly odmítnuty, jiné vráceny k přepracování, 7 jich bylo přijato k otištění (všechny jsem rozebral nebo rozeberu), 4 z nich už prošly i všemi technickými fázemi tisku. "Kreativních" myšlenek podobných těm výše byla i v odmítnutých a poloodmítnutých článcích řádka. Autoři například reformovali pornografii a nalezli diskriminaci transsexuálů i tam, kde by ji nikdo jiný nenašel. I odmítnuté články si získaly řádku obdivovatelů mezi recenzentkami. Ale podrobněji zmíním už jen jeden článek, který byl sepsán fiktivními autorkami Marií Gonzalezovou a Lisou Jonesovou a publikován v časopise Affilia.

I Adolfův boj byl feministickým bojem

Název práce byl "Náš boj je můj boj: feminismus solidarity jako průniková odpověď na feminismus neoliberální a feminismus volby". Možná by Vás jako recenzenta zarazilo, že "můj boj" v názvu připomíná slavnou knihu jednoho německého diktátora. Možná byste kvůli tomu článek odmítli.

Možná by Vám samotný šťavnatý název nevadil. Ale co kdyby nešlo jen o název? Polovina článku není fakticky ničím jiným než přepisem části 12. kapitoly 1. svazku díla Mein Kampf do postmoderního feministického jazyka. Trio si vybralo tuto část Hitlerovy knihy právě proto, že by se sama mohla počítat jakou příklad "nauk o ukřivděnosti". A skutečně, obě recenzentky i spolu-editorka v práci nalezly skvělý způsob, jak nahlížet na spojenectví a křivdu, a přijaly tak nevědomky Adolfa Hitlera za svou feministickou sestru.

Zájemci o podrobnější informace o článcích a projektu by si měli najít dlouhý text "Academic Grievance Studies and the Corruption of Scholarship" v Areomagazínu. Chcete-li vidět autentické reakce autorů v okamžiku, kdy byl přijat jeden z prvních článků, hledejte na YouTube "Academics expose corruption in Grievance Studies". Projektu se věnovala řádka médií. Články lze najít vhodnými hesly na Google, například Boghossian, Grievance.

Interpretace experimentu

Trio již práci na satirických článcích ukončilo. Co z projektu plyne? Souhlasím s autory, že výsledek jejich experimentu dokazuje, že "posedlost politikou identit (menšin) na školách vyšších stupňů umožňuje, aby vzkvétala badatelská činnost absurdní a hrozivá".

Myslím, že je třeba rozlišit dvě hlavní dimenze toho, proč jsou genderová studia a další "nauky o ukřivděnosti" problematické. Jedním problémem je fakt, že v nich neexistuje žádná reálná expertíza, kterou může členka této komunity získat jen tehdy, má-li talent a zároveň projde-li roky studií a zkušeností.

Trio nevážných autorů má jistě velmi nadprůměrný talent v práci s jazykem a v přemýšlení o sociálních otázkách, ale uznanou expertízu mají jen v jiných oborech, a kdyby "nauky o ukřivděnosti" měly opravdové expertní jádro, outsideři by se takto snadno a rychle (během několika měsíců) nemohli stát vyhledávanými autory odborných článků.

Druhým problémem je fakt, že navrhované reformy jsou z morálněpolitického hlediska perverzní – trénování mužů jako psů, nucený anální kontakt, zákaz chlapců hovořit na půdě univerzit – ale genderová studia a další "nauky o ukřivděnosti" zjevně poskytují úrodnou půdu pro jakkoliv radikální a jakkoliv zvrácené návrhy, pokud jdou proti té správné podmnožině "zlých" lidí.

Na genderstudies.cz lze dohledat, že v Česku bylo od 90. let napsáno nejméně 3600 článků v genderových studiích. Názvy mnohých z nich se opravdu často podobají názvům parodií z pera rozverného tria. Občas lze nalézt podobnosti i v obsahu. Myslíte, že je správné, že tato "studia" se dnes považují za obory analogické biochemii nebo jadernému inženýrství? Neměli by se naši zákonodárci ubrat maďarskou cestou?