Paulsonův záchranný balíček může fungovat

V roce 2000 splaskla americká technologická bublina. Lidé přestali věřit pohádkám o tom, že zisky internetových společností budou trvale růst ke hvězdám, a vrátili se z nebes na zem, kde jsou internetové služby jen malou částí hospodářství. Akcie těchto firem se začaly hbitě prodávat a jejich cena propadat.

Asi o dva roky později se však už začala nafukovat bublina nová, tentokrát realitní. Ceny nemovitostí rostly celé roky dvoumístným tempem. Mnozí lidé tvrdili, že podobný růst se nikdy nezastaví. Relativně nezámožní lidé měli dojem, že si mohou dovolit koupit poměrně drahé domy, neboť trvale rostoucí hodnota těchto domů (jejich zisk) jim umožní splácet úvěr. A mnohé banky měly podobné představy o budoucnosti, a tak tyto úvěry bez průtahů poskytovaly. A těmito úvěry růst poptávky a cen domů ještě více urychlovaly.

Ovšem v dlouhodobém časovém horizontu musejí ceny nemovitostí růst podobným tempem, jakým rostou platy na stejném místě, poněvadž doba, kterou průměrný člověk potřebuje, aby si vydělal na nový dům nebo alespoň byt, například nikdy výrazně nepřesáhne délku jeho života, jelikož početní sourozenci by se pak zákonitě stávali bezdomovci.

Mnohým lidem ovšem jejich strategie vyšla a levně se tak dostali k hodnotné nemovitosti. Ovšem raketový nárůst cen musel dříve nebo později skončit. Jakmile se tak asi před dvěma roky stalo, miliony lidí najednou nemohly hypotéky splácet. Řadě z nich banky musely nemovitosti zabavit, čímž ještě více vzrostla nabídka domů na trhu. Stalo se obtížné prodat dům. Pro zadlužené vlastníky domů byla i stagnace cen špatnou zprávou, protože splátky čerpali z nárůstu ceny, ale převis nabídky vedl dokonce k reálnému a zrychlujícímu se poklesu cen, zvláště v několika městech, kde dříve ceny rostly nejrychleji.

Banky, které na koupi nemovitostí půjčily peníze, je najednou nemohly dostat zpět, jelikož dlužníci nebyli dostatečně solventní a jejich domy už dluh nemohly pokrýt. Dokumenty, podle kterých bankám lidé dlužili peníze, se staly bezcennými. Tyto dluhy byly součástí mnoha dalších cenných papírů, takzvaných derivátů, s nimiž banky a obchodníci obchodují. V derivátech je často role hypoték ještě zesílena podle principu "páky". Protože reálná cena mnohých cenných papírů klesla pod nulu, staly se neprodejnými, ačkoliv jejich vlastníci stále chtějí věřit, že hodnotu mají. Těmto cenným papírům se dnes přezdívá "toxický majetek".

Pozitivní bilance nejedné banky a obchodní společnosti závisí na tomto druhu vlastnictví. S poklesem jeho ceny ztratila řádka finančních firem schopnost plnit své pohledávky. Tento "jed" se začal šířit ekonomikou jako dominový efekt.

Společnost Lehman Brothers, čtvrtá největší americká investiční banka, se stala největší obětí. Byla založena v roce 1850 bratry Lehmanovými, kteří se z Bavorska přestěhovali do Alabamy a začali s důmyslnými obchody s bavlnou. Jejich firma se rozvíjela, přežila dvě světové války, Velkou hospodářskou krizi i útok na její kanceláře v Severní věži 11. září 2001, ale hypotéková krize se jí v září 2008 stala osudnou: americká vláda ji nechala padnout, čímž umožnila dosud největší bankrot v dějinách lidstva.

Vláda spěchá na pomoc

V dalších případech již ovšem americká vláda tak odvážná a věrná principům čistého kapitalismu nebyla. V březnu 2008 daňový poplatník splatil dluhy investiční banky Bear Stearns, protože byla příliš velká, než aby směla zkolabovat. Podobně se nedávno stalo s megapojišťovnou AIG. Hypotékové společnosti Freddie Mac a Fannie Mae byly vždycky polostátní, ale před měsícem je raději vláda znárodnila úplně. Bankám byly nabídnuty mimořádné půjčky od centrální banky a řadu bank koupily jejich větší konkurentky.

V čem spočívá problém? V nejhorším případě může další vývoj připomínat Velkou hospodářskou krizi, ačkoliv jsem přesvědčen, že toto přirovnání je přehnané. Lidé se bojí investovat, protože mohou o všechno přijít. Tím klesá cena akcií a dalších cenných papírů. Banky nemají dost kapitálu a odvahy, čímž se stává obtížnější půjčovat si peníze, konzumovat na dluh nebo třeba vytvářet nové firmy a pracovní místa. Nezaměstnanost roste a ekonomika slábne. Exportéři v dalších zemích také trpí a špatná nálada se šíří. Psychologické faktory, konkrétně panika a přehnaná opatrnost, je nejspíše hlavním viníkem. To však nic nemění na rizikovosti situace. Budou bankroty (a nervozita) pokračovat? Nikdo si nemůže být jist odpovědí.

Ministr financí Henry Paulson přišel s radikálním plánem, jak zbavit hospodářství "toxického majetku": vykoupit ho v aukcích. Na to však od daňových poplatníků potřebuje "skromnou" sumu, konkrétně 700 miliard dolarů, tedy hrubý domácí produkt celých USA za 14 dní. Za tu má vláda nakoupit ony "toxické dluhy". Stanou se vlastnictvím státu, který je později zase může odprodat, ale nikdo neví, zda se tak stane a jaká bude cena. Dá se očekávat, že značnou část (třetinu?) oné sumy už daňový poplatník nikdy neuvidí; stát nakonec ale může i vydělat.

Cena plánu se zdá být obrovská a celý projekt vypadá jako megalomanický projekt z dob socialismu. Ovšem detaily návrhu jsou ve skutečnosti velmi "tržní": peníze by se investovaly převážně nákupem papírů v inverzních aukcích, tedy v dražbách, v nichž se banky přebíjejí, která chce od státu zaplatit za jejich dnes téměř bezcenné papíry nejméně (ale stále více, než by dostaly, kdyby stát nepomohl). Všechny banky tak mají stejné příležitosti.

Navzdory oslepující sumě tento projekt může navrátit Americe a světu důvěru v banky, pojišťovny a kapitalismus samotný. Americký dluh by o něco stoupl, ale ekonomika by byla téměř úplně očištěna od onoho "toxického majetku", který dnes ubírá síly tolika hráčům, včetně těch "nevinných". Rozhodování je složité a ovlivněné rozmanitými politickými zájmy. Dolní sněmovna amerického kongresu již jednou plán těsně zamítla, zatímco senát ho později přijal. Mezi obyčejnými lidmi je plán velmi nepopulární, protože Američané se sami považují za daňové poplatníky, na jejichž peníze by se nemělo sahat. Banky a jejich akcionáři mají pochopitelně jiný názor.

Osobně bych plán podpořil. Stát se do detailů ekonomiky a do konkurenčního boje mezi společnostmi nemá vměšovat, ale jeho přirozenou úlohou je hlídat a regulovat základní makroekonomické parametry, jako je dostupnost a hodnota peněz, inflace, nezaměstnanost a obecná důvěra v trh. Z tohoto pohledu je převedení neprodejné "toxické alternativní měny" odvozené od problematických hypoték na dolary (přibližně podle loňských cen) jen o něco málo více "socialistické" než úprava úrokové míry. A v dostatečně mimořádné situaci je asi správné státu toto právo přiznat.

Ony stovky miliard dolarů nejsou "obyčejné peníze", pro které mají "obyčejní lidé" dobrou intuici a které by se měly spojovat s mravními apely, ale spíše jen abstraktní čísla, jejichž významu dobře rozumějí jen profesionálové jako Ben Bernanke, šéf centrální banky a profesor specializující se na hospodářské krize, nebo Henry Paulson, ministr financí a bývalý výkonný ředitel Goldman Sachs. Myslím, že je zdravé taková vyjímečná rozhodnutí ponechat těm, kteří s nimi mají nějakou zkušenost.

Pro některé z nás je "čistý kapitalismus" důležitým ideálem, ale neměli bychom zapomínat ani na "trvale udržitelný kapitalismus". Pokud by se všechny problémové banky nechaly zbankrotovat, tržní hospodářství by za 50 let bylo jistě o něco efektivnější, zkušenější a zodpovědnější než v případě jejich záchrany. Otázkou však je, zda toto vylepšení v roce 2058 je pro dnešní lidstvo důležitější než odvrácení deseti let slabého hospodářského růstu, které mohou začít už letos. Řekl bych, že není. Pokračující bankroty by jistě potrestaly řadu lidí, kteří učinili špatná rozhodutí, ale potrestaly by i velké množství dalších lidí, protože velká část společnosti na finanční sektor musí spoléhat. Americká vláda asi spíše hledí na celkové zdraví ekonomiky než na potrestání viníků a jistě se bude snažit svůj program záchrany oživit.

Nehledě na to, zda se jí to podaří, je žádoucí, aby se všichni z této krize něčemu novému přiučili a aby se určité velmi rizikové nebo zcela iracionální chování v budoucnosti neopakovalo, alespoň ne do takové míry.