Evropa? Žádná hráz míru

Z Reflexu 15/2009

V poslední době stále častěji slýcháme, že hlubší evropská integrace je nutnou a postačující podmínkou pro mír v Evropě. Očekává se, že uvěříme, že je třeba Evropu integrovat dokonale a docílit tak věčného míru a snad i neomezeného štěstí.

Ztotožnění evropského sjednocování s mírem je jedním z hlavních důvodů, proč někteří lidé považují pochyby o stále užší integraci našeho světadílu za neomluvitelné. Z historických zkušeností ale plyne poučení odlišné.

VZPOMÍNKY NA TÁBOR MÍRU

To, že je dnešní Evropa zárukou míru, údajně dokazuje i 64 poválečných relativně mírových let na evropské půdě. Jsou však skutečně důkazem toho, že evropská integrace a politická koordinace ochrání celé světadíly před válečnými hrůzami? Důkazem nejsou, a to proto, že historie Evropy ani dějiny její integrace nezačaly rokem 1945, ač se někteří vykladači dějin snaží v tomto roce historii chirurgicky zastřihnout.

Světová válka, která v roce 1945 skončila, totiž nebyla první, nýbrž druhá. A i po té první vzkvétaly snahy o koordinaci politiky na mezi národní úrovni. Společnost národů vznikla v roce 1919. V následujících letech se k ní připojila většina zemí: například Německo se stalo členem roku 1926.

Koordinaci zahraničních politik evropských velmocí ve 30. letech a snahu o jejich další sbližování dnes nazýváme politikou appeasementu. Mnichovská dohoda byla jejím největším výdobytkem. Francouzští a britští politici tehdy věřili, že jejich ústupky zachrání mír. Věřili tomu stejně upřímně jako dnešní dědici jejich ideálů. Ovšem tito politici se mýlili. Ústupky válce nezabránily, ale spíše posílily třetí říši a ztížily pozdější boje za její porážku. Evropa se poučila, že mír je sice hodnotou důležitou, ale jeho cena není nekonečná. Extrémní snahy o jeho zachování za každou cenu mohou vést k potupě celých národů a k ještě větším hrůzám v budoucnosti.

ZÁKONITÁ VÁLKA

I politika usmiřování a následující roky války jsou součástí dějin sbližování Evropy, byť součástí pro některé nepohodlnou. I v tomto extrémním případě platí, že pravým důvodem války nebyla něčí touha bezdůvodně bojovat, ale spíše snaha vymodelovat dobu míru k obrazu svému. Tato snaha Německa byla velmi nespravedlivá, ale v její nevídané perverznosti se skrývalo i racionální jádro. Německý národ se ve 30. letech obával války a možné prohry méně, než mu vadil pocit ponížení, jakož i chaos a hospodářské potíže výmarské republiky.

Druhá světová válka, ke které vývoj nakonec zákonitě dospěl, byla zážitkem natolik otřesným, že pokusy o válečné řešení problémů neměly naději získat podporu veřejnosti po dlouhá desetiletí. Strach z jaderné zkázy mír ještě více utužil. Ale vznik Evropského společenství uhlí a oceli (Montánní unie) v roce 1952 nebyl skutečným důvodem dlouhých let mírového soužití, jako spíše jedním z jejich důsledků. Obchod se stal významnějším než nebezpečné a nejisté snahy docílit čehokoliv prostřednictvím nových konfliktů.

MÍR V BUDOUCNOSTI

I v budoucnosti čeká Evropu mír za předpokladu, že život v míru bude přinášet Evropanům více radosti a uspokojení než pokušení zaútočit na své sousedy. Budou-li Evropané těžit více z mezinárodního obchodu než z falešného pocitu, že jeden národ je nadřazen ostatním, bude obtížné nastartovat novou konfrontaci. Obecněji, budou-li se jednotliví Evropané cítit šťastni, nebudou muset štěstí hledat v nacionalismu a kolektivistických ideologiích namířených proti skupinám jiným.

Avšak pocit štěstí nelze žádným dekretem Evropské unie občanům předepsat. Lidé mohou ostatním ke štěstí pomáhat, ale hlavním strůjcem svého štěstí zůstane každý jednotlivec sám. Občané mohou mít odlišné představy o ideálním mírovém soužití. Pokud takové odlišnosti jednou opět přerostou jistou kritickou mez, riziko dalších konfliktů a válek vzroste a zakrývání rozdílů se může stát projevem ztráty realistického pohledu na svět.

Je však jasné, že většina rozdílů mezi lidmi nemůže zabránit jejich soužití, jsou-li alespoň trochu tolerantní. Označovat někoho za obhájce války jen proto, že má na určité aspekty života v míru jiný názor, je pouze další z cest, jak zvyšovat napětí mezi lidmi a národy. Pokusme se všichni pochopit, že ideálem nemůže být společnost, v níž panuje mír proto, že všichni musejí mít stejné názory, ale spíše společnost, v níž existuje mír navzdory mnoha rozdílnostem.