Microsoft Powerpoint, Microsoft Word
pondělí 19. listopadu 2007
Příspěvky na konferenci CEP
15. listopadu 2007 se konala v Autoklubu v Opletalově ulici 29, Praha, konference o klimatických změnách. Hostitelem byl Prof. Václav Klaus. Psaná verze mého příspěvku "Nízká citlivost klimatu a další nepříjemné pravdy" je dostupná ve formátech:
středa 30. května 2007
Klima: pravdu má Hrad, nikoli Hradec
Pan Ladislav Metelka z Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové se stal oblíbeným oponentem v diskusích o globálním oteplování, a to zvláště proto, že i lidé s racionálním přístupem ke klimatickým otázkám považují jeho chování za civilizované.
Z nového, duchaplného a informativního bestselleru pana prezidenta Klause, Modrá, nikoli zelená planeta, se soutředil na šestou kapitolu, která je věnována odborným klimatologickým otázkám, protože právě v těch bychom očekávali, že pan Metelka může pana prezidenta "strčit do kapsy" svou odbornou, nikoli ideologickou klimatologií. Jak uvidíme, toto očekávání by však nebylo zcela správné.
Pan prezident odpověděl panu Metelkovi článkem "Nejde o spor klimatolog vs ekonom", ale já se pokusím o argumenty poněkud komplementární.
Opava
Pan prezident obdržel teplotní data z Opavy. Teploty v Praze jsou přímo ovlivněny civilizačními vlivy - blízkostí aut a domů - a město jako Opava tedy vypadá jako vhodnější ukazatel teplotních trendů, a proto mu ho asi meteorologové doporučili. Praha nemusí být neustále pupkem světa, a i kdyby byla, tak od Luďka Soboty víme, že z Opavy rychlík jede do Prahy.
Pokud proložíte nejlepší možnou rovnou čáru grafem teplot v Opavě od roku 1921, dostanete v podstatě vodorovnou čáru. Jinými slovy, v Opavě k oteplování v posledních 85 letech nedošlo.
Ve většině prací, které hovoří o globálním oteplování, se prokládají údaje za poslední století lineární funkcí, tedy rovnou čárou. Pan Metelka ovšem vysvětluje, že právě v případě výjimečného města Opavy je třeba použít kvadratickou funkci, tedy parabolu. Proč? Jednoduše proto, že lineární aproximace je nevhodná: Opava totiž nevykazuje žádný lineární trend.
Pokud užijeme parabolu, můžeme alespoň s panem Metelkou říct, že v první polovině období se spíše ochlazovalo, zatímco v druhé polovině období se stejným tempem oteplovalo. Pan Metelka přitom nemusí vysvětlovat, co bylo příčinou ochlazování v první polovině tohoto období. Místo toho celou tuto polovinu dat odhodí a vybere si jen druhou polovinu dat, kterou může použít jako argument pro oteplování.
Taková náhrada lineární funkce parabolou je zjevně ekvivalentní výběru nejpohodlnějšího možného začátku grafu v minulosti - volbě nejpohodlnějšího roku, od něhož bychom měli měřit teplotu, aby naše víra v svaté principy oteplování co nejvíce posílila.
Místo aby pan Metelka připustil, že data z Opavy očividně nepotvrzují existenci oteplování, používá zjevně jiný algoritmus, a to následující. Pokud studujete data z nějaké oblasti a pokud z nich plyne trend oteplování, tak ho publikujte a vášnivě ho propagujte v médiích. Vše je v pořádku. Pokud z nich plyne něco jiného, vymyslete jiný způsob, jak data reprezentovat, oříznout, interpolovat, interpretovat, zašeptat, nebo úplně zahodit. Vraťte se k předchozímu kroku a postup opakujte tak dlouho, dokud nereprezentujete zbylá data způsobem, který je v souladu s teorií o globálním oteplování.
Osobně si nemyslím, že předchozí odstavec popisuje vědeckou metodu.
Vybírání třešniček v přístupu pana Metelky je nepřehlédnutelné, ale chci říct ještě něco jiného. Jakmile dokážeme určitou změnu naměřit, tak jsme ještě velmi daleko od závěru, že tato změna je důležitá pro lidské životy, pro světové národy, nebo že je dokonce nebezpečná. Dnes třeba dokážeme měřit drobné výkyvy v trvání slunečního dne, způsobené gravitačním vlivem ostatních planet. Naše technika jednoduše měří čas přesněji, než kdybychom se otrocky spoléhali na zdánlivě periodické pohyby Země. Proto občas musíme přidat "přestupnou sekundu" na konec roku. Ale fakt, že můžeme tyto efekty změřit, neznamená, že jsou pro člověka nebezpečné.
Analogicky lze tvrdit, že pro obyvatele Opavy je důležitější teplota v jejich městě, která žádné statisticky významné oteplování neukazuje, než teplota globální. Je dost pravděpodobné, že ani v následujících 100 letech žádné mimořádné klimatické změny v Opavě neuvidí. Stejně tak je tomu s ostatními městy a místy v naší vlasti i na celé zeměkouli. Asi tak v polovině míst k prokazatelnému růstu teplot vůbec nedochází a i na ostatních místech jsou trendy zanedbatelné ve srovnání s normálními výkyvy počasí a meziročními fluktuacemi teplot. I když věříme, že oteplování průměrných teplot na Zemi je reálné, jak by mohlo ovlivnit svět hmatatelně a globálně, když očividně neovlivňuje žádné konkrétní místo na světě?
Samotný fakt, že se mnozí lidé i vědci soustředí na "globální" teplotu raději než na zajímavější, podrobnější, informativnější a ověřitelnější lokální otázky, vypovídá ani ne tak o tom, že je globální teplota užitečný pojem, jako spíše o tom, že její obhájci mají "globální" plány, jak pan Klaus ve své knize také osvětluje.
Staleté trendy
Pan Metelka pak rozebírá teplou zimu 2006-2007. Někteří čtenáři, přinejmenším pan Nohavica, si možná ještě pamatují ladovskou zimu 2005-2006. Myslím, že většina čtenářů si uvědomuje, že zimy jsou občas teplé a jindy zase chladné a že přehnaným důrazem na jeden typ zim nutně zkreslujeme své vlastní představy a vzpomínky o počasí a podnebí. Jsem rád, že si tato nebezpečí vyplývající z asymetrického důrazu uvědomuje i pan Metelka.
I kdyby zimy v nedávné doby byly většinou teplé, není na tom nic až tak neobvyklého. Teplota je spojitou funkcí času a nemůže najednou klesnout o pět stupňů. Důsledkem toho se teplé roky zákonitě shlukují a studené roky také. Nic z toho nedokazuje vliv člověka.
Na Neviditelném psu vyšla řada článků o malé době ledové a středověkém období tepla a jejich vlivu na českou kotlinu. Je dost dobře možné, že v květnu 1348 bylo tepleji než dnes. Osobně nevím jistě, zda tomu tak bylo, ačkoliv věřím tomu, že Karel IV. vypil vína dost. Dokonce si ani nemyslím, že na tom stojí a s tím padá otázka globálního oteplování, protože odpověď, který z těchto dvou roků byl teplejší, závisí primárně na náhodách. I kdyby byl rok 2007 teplejší než rok 1348, tak to ani zdaleka neznamená, že člověk způsobuje nějaké nebezpečné oteplování planety.
Pokud chceme takový mimořádný vliv člověka demonstrovat, neobejdeme se bez kvantitativního důkazu, že se změny klimatu v průmyslové éře vymykají přírodním výkyvům, které existovaly po tisíce či miliardy let. Až do roku 2003 byl nejpřesvědčivějším důkazem tohoto typu takzvaný hokejkový graf.
Hokejkový graf
Na obrázku výše je hokejkový graf, výsledek práce Manna, Bradleyho, a Hughese z let 1998 a 1999, zobrazen modře. Není až tak strašidelný, ale přece jen vidíme, že růst teplot v 20. století v něm vypadá opravdu výraznější než změny v předchozím tisíciletí, asi tak dvojnásobný. Pro srovnání je na grafu výše také červený graf s velkou boulí: to je graf ze zprávy OSN o klimatu z roku 1990, ve kterém je vidět výrazná středověká doba tepla. Černý graf je jednou z nejnovějších a nejprofesionálnějších rekonstrukcí teplot z roku 2005, kterou provedl Moberg a spol. Pouze modrý graf Manna a spol. vypadá jako hokejkový graf a pouze ten vykazuje něco neobvyklého v 20. století. Nejnovější graf od Mobergova týmu zachycuje šum: lehké klikatě náhodné ochlazování následované podobným oteplováním v posledních třech staletích.
Srovnejte modrý hokejkový graf s předchozím grafem červeným od IPCC z roku 1990: v letech 1998 a 1999 provedl Mann a spol. hotový puč v paleoklimatologii. Ačkoliv tento graf zjevně protiřečící všem předchozím představám o klimatu před staletími se stal hlavním argumentem pro bilionové investice do takzvaného boje proti klimatickým změnám, trvalo téměř pět let, než někoho se znalostmi statistiky napadlo graf zkontrolovat.
Dnes ovšem víme, že graf Manna a spol., symbol zprávy OSN z roku 2001, byl postaven na chybných statistických metodách. Před měsícem došlo k takové menší bitvě o prvenství. Na oficiálním klimatickém blogu časopisu Nature publikovali Hans von Storch a Eduardo Zorita, dva mainstreamoví klimatologové, kteří jinak věří teorii globálního oteplování, svou verzi historie "rozpadu hokejky".
Podle jejich učebnice dějepisu, oni byli těmi hlavními, kteří se zasloužili o důkaz, že je hokejka špatně. V roce 2004 publikovali článek o tom, že metoda Manna a spol. podcenila přirozené fluktuace klimatu v daleké minulosti dvojnásobně až pětinásobně, což dalo hokejce nezaslouženě rovnou tyč.
Skutečná historie byla trochu jiná. Po obecné kritice od astrofyziků Willieho Soona a Sallie Baliunasové z Harvardu, kteří argumentovali, že hokejkový graf protiřečí záznamům o teplém středověku, se do věci skutečně se zápalem pustili dva Kanaďané, Ross McKitrick a Steve McIntyre, kteří chtěli celou práci Manna a spol. jako první lidé na světě replikovat. McKitrick je profesor ekonomie, ovšem většinu matematické práce odvedl McIntyre, který byl jako mladý muž nadějný ekonom a vítěz matematických olympiád, ovšem desetiletí strávil jako statistik a konzultant pro firmy těžící minerály.
McKitrick a McIntyre zveřejnili v letech 2003 a 2005 články, které postupně ukázaly, že metoda Manna a spol. generuje hokejkové grafy i v případě, že jako vstup nasypete do programu úplně náhodná čísla! Je to proto, že období 1000-1900 a 1900-2000 normalizují odděleně a tato období proto mohou vést k odlišným trendům. Jejich konvence proto vytvoří zlom v roce 1900. Zbytek algoritmu zaručí, že souborům dat, které vypadají jako hokejka zlomená v roce 1900, je přiřazena mnohem větší statistická váha než souborům ostatním. V konkrétním případě Manna to znamená, že celá hokejka v podstatě pochází z informace o tloušťce letokruhů jednoho starého cedru v kanadském Gaspé. Jsou navíc dobré důvody si myslet, že tloušťka těchto letokruhů nereaguje tolik na teplotu, jako spíše na vlhkost.
S jistou nadsázkou lze tedy říct, že biliony dolarů za boj proti klimatickým změnám visely na neporozumění jednoho starého osamělého stromu v Quebecu, který za dob Kolumba asi neměl moc vlhkosti.
Analýza McKitricka a McIntyreho byla plně potvrzena speciální komisí sestavenou americkým kongresem, takzvanou Wegmanovou komisí, zatímco komise Národní akademie věd USA skončila se shrnutím, který mimochodem jak chybnost statistických metod, tak nevěrohodnost rekonstrukce Manna a spol. před rokem 1600 - například jejich odvážného tvrzení o neexistenci doby středověkého tepla a o prvenství roku 1998 mezi nejteplejšími roky milénia - potvrdil. Použili ovšem diplomatického jazyka, aby panu Mannovi nezkřivili vlásek na hlavě.
Wegmanova komise skončila s mnohem jasnějším závěrem, podle kterého je práce Manna a spol. nespolehlivá, zatímco analýza McKitricka a McIntyreho je robustní. Wegman a spol. navíc zanalyzovali kombinatorický graf sítě spolupracovníků pana Manna a došli k závěru, že pan Mann v podstatě celou tuto komunitu ovládá a mnohé další články s rekonstrukcemi teplot nelze považovat za nezávislé.
Každopádně všichni informovaní lidé - včetně "alarmistů", jakým je William Connolley - dnes vědí, že články Manna a spol. byly chybné. Novější rekonstrukce podobného typu, jako například Moberg a spol. z roku 2005, ukazují 20. století jako jedno z teplejších, ale změny v 20. století v nich nevypadají bezprecedentně. Jeden z hlavních důkazů antropogenního oteplování se vypařil. Ve zprávě OSN z roku 2007 byl hokejkový graf přidán do sady 13 špagetových grafů. Zpráva cituje asi pět článků, které ukázaly, že práce Manna a spol. byla chybná, a jeden článek, který se dost neúspěšně snažil tvrdit opak, že totiž podobné závěry jako Mann a spol. lze učinit i bez zopakování jejich dobře známých chyb. Ale autoři zprávy IPCC úmyslně nenapsali jasně, že tento základní výsledek zprávy předchozí byl chybný, ačkoliv to zjevně vědí. "Kontinuita" je pro ně očividně důležitá, zvláště pro ty členy IPCC, kteří jsou zároveň hráči Mannova "hokejového týmu".
Pan Metelka ohledně hokejkového grafu tak trochu mlží. Má samozřejmě pravdu, že i pánové McIntyre a McKitrick v životě někdy udělali nějakou chybu. Ale co je podstatnější, je to, že jejich kritika metodologie hokejkového grafu je legitimní a že byl výsledný hokejkový graf chybný. Sám jsem toto tvrzení také ověřoval. Pan Metelka říká, že nezávisí na tom, zda se novým grafům nahrazujícím Manna a spol. říká "hokejka". S tím vřele souhlasím. Na čem ovšem záleží, je to, zda tyto grafy vypadají jako hokejka, tedy zda ukazují nějaké bezprecedentní oteplování v průmyslové éře. Odpověď na tuto otázku je záporná. Neukazují.
Pokud někde ve vědecké literatuře existuje článek, který obsahuje nějaký alespoň částečný důkaz antropogenního globálního oteplování, tak to určitě není článek Manna a spol. Který článek to ovšem je, to vám povědět nedokážu.
Jižní polokoule
Pan Metelka nesouhlasí s mým tvrzením, že na jižní polokouli nedošlo v posledních 25 letech k žádnému statisticky významnému oteplování. Používá při tom grafy HadCRUT3. Podle nich je oteplování na jižní polokouli asi jen poloviční než na severní polokouli, ale je stále kladné.
Soubory HadCRUT3 obsahují teploty povrchu Země a jsou ovlivněny teplem z městské zástavby. Z podobných důvodů nejen já důvěřuji více meřením teplot satelity a balóny NASA. Tato měření zpracovávají Roy Spencer a John Christy.
Horní graf je globální průměr od roku 1980 a prostřední graf se týká severní polokoule. Spodní graf zaznamenává jižní polokouli a není na něm vidět žádné oteplování.
Obecněji si čtenáři mohou všimnout, jak asymetricky pan Metelka a nejen on zachází s důkazy hypotéz. Pokud někdo, třeba já, vysloví nějaké tvrzení, například že k oteplování docházelo v posledních 25 letech jen na severní polokouli, panu Metelkovi stačí, když nalezne jeden tým, jejichž měření nesouhlasí s mým tvrzením, k tomu, aby sebevědomě pravil, že nemám pravdu.
Na druhé straně, pokud nějaký skeptik chce ukázat, že určitá práce, jejíž závěry jsou pro teorii globálního oteplování užitečné, není správně, pak takový skeptik musí docílit souladu s všemi měřeními všech týmů na světě a projít bažinami obvinění z korupce ropnými společnostmi. A ani to nestačí. Globální oteplování se stalo náboženským dogmatem a vědecké výsledky jsou považovány za natolik důležité, nakolik podporují tato dogmata.
Poslední desetiletí
Totéž platí i údajích o posledním desetiletí. Od roku 1998 - roku, který byl neobvykle teplý zvláště kvůli oceánskému jevu zvanému El Nino - nelze z grafů vyčíst žádný trend oteplování, a to ani na globální úrovni.
Proto někteří experti, jako například profesor Lindzen z MIT, autor teorie o irisovém jevu, rádi říkají, že jedním z problémů globálního oteplování je to, že skončilo v roce 1998. Rok 2006 byl nejchladnějším rokem od roku 2001. Můžeme se bavit o tom, zda je deset let dostatečně dlouhá doba, abychom činili velké závěry o trendech. Samozřejmě, že to až tak dlouhá doba není. Trend oteplování je tak pomalý, že potřebujete několik desetiletí, abyste ho odlišili od šumu, a ani potom si nemůžete být jisti.
Čeho si ale pozorný čtenář jistě musí všimnout, je fakt, že každý údaj, který souhlasí s teorií o globálním oteplování, je důležitý fakt, který je třeba brát vážně, zatímco každý údaj, který s touto teorií nesouhlasí, je jen statisticky nevýznamný šum, na kterém není nic zajímavého a kterému bychom neměli věnovat žádnou pozornost.
Pokles teploty od roku 2005 do roku 2006 byl téměř jedna desetina stupně. To je stejný teplotní rozdíl jako vzrůst teplot přisuzovaný globálnímu oteplování za celé desetiletí. Když jde o globální oteplování, tak 0.1 stupně Celsia za deset let je pro pana Metelku, a mělo by být pro nás všechny, ohromné číslo, teplotní rozdíl, který nás jistě všechny upeče jako lívance, pokud se tedy poslušně neshlukneme za panem Gorem jako stádo ovcí. Když ovšem za jediný rok klesne teplota o stejnou desetinu stupně, je tato změna "na hranici přesnosti odhadu samotné globální teploty".
Přesto, že teplotní rozdíl odpovídající globálnímu oteplování za celé desetiletí je "na hranici přesnosti odhadu globální teploty", někteří lidé by rádi donutili svět, aby přiškrtil průmysl pokud možno už letos.
Měření teplot na Marsu
V naší předchozí výměně jsem panu Metelkovi pracně vysvětloval, že má velmi naivní představy, pokud si myslí, že data o teplotách na Marsu pocházejí od Vikingu 1,2, Pathfindera, Spirita a Opportunity. Zdlouhavě jsem mu vyprávěl o tom, že o teplotách na Marsu víme zejména z misí Mars Global Surveyor a Mars Odyssey, o nichž pan Metelka zjevně nemá vůbec ponětí, a že sond na Mars NASA vyslala už desítky. Přes to všechno opět vidíme, že si pan Metelka myslí, že kam se nedostane nějaký ten lunochod, tam teploty měřit nejde. Mohli bychom se ptát, jestli jsem já takovým špatným učitelem, nebo on tak špatným žákem. Hodnocení od mých studentů silně naznačuje, že je správně druhá odpověď.
Zbytek kritiky měření teplot od pana Metelky by se dal popsat jako bezobsažná posloupnost kyselých poznámek o experimentech, o jejichž povaze autor zjevně nemá sebemenší ponětí. Fakt je ten, že o existenci klimatických změn na Marsu máme úplně stejně spolehlivé důkazy jako o změnách na Zemi. Také jsou částečně lokálního a částečně globálního charakteru, přesně jako na Zemi. Něco podobného lze říct i o jiných tělesech sluneční soustavy.
Tvrzení pana Metelky, že změny na Zemi jsou globální, zatímco změny na Marsu jsou regionální, je naprosto nesmyslné. Takové otázky je třeba studovat kvantitativně, protože žádné změny nejsou úplně lokální ani úplně globální. Když se člověk rozumně podívá na dostupné údaje, uvidí, že mezi změnami na Marsu a na Zemi není žádný kvalitativní rozdíl, pokud jde o jejich globální povahu. Změny na Zemi jsou také převážně regionální. I podle pana Metelky je oteplování jedné, jižní polokoule jen poloviční proti oteplování druhé, severní polokoule.
Slunce může být původcem těchto změn, ale nemusí být. Spíše než celkový výkon Slunce hrají roli sluneční magnetické pole a jeho vliv na kosmické paprsky (zájemci znalí angličtiny mohou začít s touto stránkou, chtějí-li vědět více o teoriích o vlivu kosmických parsků na klima), které například na Zemi více či méně ovlivňují tvorbu mraků. Každopádně nám pozorování těchto dalších kosmických těles důrazně připomíná, že klima se mění i bez zásahů člověka, a kdokoliv se snaží přirozené klimatické změny popírat nebo bagatelizovat, dělá velkou, ale opravdu velkou vědeckou chybu.
Čtenářům, kteří umějí anglicky, vřele doporučuji dokument britské televize nazvaný Velký švindl s globálním oteplováním, který je dostupný na Internetu.
To, že vliv člověka na klima lze pozorovat z dostupných dat, je přijatelná hypotéza. Ale existence přirozených klimatických změn je základní fakt, bez kterého nelze o fyzice klimatu říct vůbec nic.
Pan Metelka si stěžuje, že teploty na různých kosmických tělesech byly pozorovány jen několik desetiletí. Když ale někdo poukáže na fakt, že teploty na většině zemského povrchu se také měřily jen několik desetiletí, páchá tím šeredný hřích proti jednomu z přikázání globálního oteplování.
Diskuse o výběru relevantních dat je iracionální. Je úplně jasné, že jakákoliv data, která by mohla být v nesouladu s teorií antropogenního globálního oteplování, se zesměšňují, pomlouvají a bagatelizují. Do jisté míry tak činí i pan Metelka, ale věřte mě, že v zemích, kde je oteplování skutečně "hot", pracuje cenzura a filtrování výsledků o klimatu mnohem efektivněji.
Mě osobně jako fyzika zajímají trendy na všech kosmických tělesech, nejen na těch, která se dají dezinterpretovat a politicky zneužít. Pokud nedokážeme vyváženě předpovídat alespoň kvalitativní charakter vývoje na různých planetách zhruba podobných Zemi, pak je to proto, že neznáme správnou teorii.
Lidé, kteří chtějí používat jiný druh vědecké metody a jiná kritéria pro Zemi než pro jiná tělesa, jsou přímými dědici inkvizice a katolických obhájců geocentrismu. Myslím, že není možná racionální vědecká diskuse s lidmi, kteří popírají, že máme důkazy řádově srovnatelných přirozených klimatických změn na většině těles sluneční soustavy, a přesně to bychom také očekávali na základě známých fyzikálních zákonů.
Takoví lidé mohou používat zdánlivě moderních slov jako "oteplování Marsu je na vodě", ale princip jejich uvažování je identický přístupu věřících, kteří viděli v heliocentrismu hrozbu pro víru v pravdivost Bible. Oteplování na Marsu a jiných planetách a jeho podobnost s ději na Zemi je neoddiskutovatelný fakt.
Emise, oxid uhličitý a aerosoly
Ohledně ochlazování mezi roky 1940 a 1975, pan Metelka opakuje některé mýty, jejichž chybnost jsem již podrobně vysvětlil v našich předchozích výměnách. Pan Metelka tvrdí, že započítání aerosolů správně popisuje ochlazování před rokem 1975, ochlazování, které mnohé vedlo k ohlášení nové doby ledové.
Toto tvrzení je prokazatelně chybné. Vliv aerosolů na klima je extrémně neurčitá veličina. Podle IPCC způsobují aerosolu v průměru radiační změnu mezi -0,35 a -1,35 wattů na čtvereční metr. Chladící účinek aerosolů je tedy podle některých výpočtů čtyřikrát menší než podle jiných a žádný celkový obrázek situace, který by do sebe zapadal a souhlasil se všemi známými daty, neexistuje.
Přírodní vs sociální vědy
Souhlasím s panem Metelkou, že předpovídání pohybu teplot a klimatu obecně je v ideálním případě úkolem pro fyzikální vědy. Ovšem celé schéma teorie o globálním oteplování je sociálním jevem. Fyzika by asi nenapadlo vybrat si globální teplotu Země - jedno pochybně zprůměrované nezajímavé číslo - jako zajímavou veličinu. Fyzik ví, že o teplotě má smysl mluvit jen v případě tepelné rovnováhy, v níž celá naše planeta zjevně není.
Fyzik by také náhodně nevybral jeden z desítek možných vlivů na pohyb klimatu a neudělal by z něho jednu z největších otázek moderní civilizace. A i kdyby by fyzik nakonec předpověděl na základě jeho nejlepších informací a znalostí, že tento efekt povede k oteplování, ani by ho nenapadlo proti oteplování "bojovat". Proč ne? Protože je to neobyčejně hloupé a fyzik by prostě hloupý být neměl. A k tomu všemu přírodní věda jednoduše nemůže člověku říct, co je morální a co nikoli.
Lidé, kteří pohánějí celou tuto teorii, její podivný výběr zajímavých otázek, veličin a věrohodných dat, jsou očividně hnáni něčím úplně jiným než vášní poznat pravdu. Jsou hnáni politickými "aplikacemi" takové teorie. S tímto faktem se aktéři tohoto hnutí ani netají. Například říkají, že i kdyby celá teorie byla špatně, tak přece není nic špatného na tom, když těm zlým společnostem a bohatým lidem stejně trochu přiškrtíme tok uhlíku, nebo ano?
Správná odpověď na tisíce zajímavých otázek je moc nezajímá a o přírodu skutečný zájem už také nemají. Kdyby třeba měli rádi stromy, jistě by jim trochu dodatečného oxidu uhličitého dopřáli, protože ho stromy mají velmi rády. Václav Klaus se trefil do černého, když odhalil, že za celou ideologií globálního oteplování je snaha omezit svobodu člověka a nastolit nový centrální systém, který má ovládat lidi celé zeměkoule.
Jak praví lidová moudrost, obhájci celého učení o globálním oteplování jsou typičtí melouni: jsou na povrchu zelení, ale uvnitř jsou rudí. A věřím, že pan Metelka bude souhlasit, že bychom si na ně měli dát pozor.
Luboš Motl
Z nového, duchaplného a informativního bestselleru pana prezidenta Klause, Modrá, nikoli zelená planeta, se soutředil na šestou kapitolu, která je věnována odborným klimatologickým otázkám, protože právě v těch bychom očekávali, že pan Metelka může pana prezidenta "strčit do kapsy" svou odbornou, nikoli ideologickou klimatologií. Jak uvidíme, toto očekávání by však nebylo zcela správné.
Pan prezident odpověděl panu Metelkovi článkem "Nejde o spor klimatolog vs ekonom", ale já se pokusím o argumenty poněkud komplementární.
Opava
Pan prezident obdržel teplotní data z Opavy. Teploty v Praze jsou přímo ovlivněny civilizačními vlivy - blízkostí aut a domů - a město jako Opava tedy vypadá jako vhodnější ukazatel teplotních trendů, a proto mu ho asi meteorologové doporučili. Praha nemusí být neustále pupkem světa, a i kdyby byla, tak od Luďka Soboty víme, že z Opavy rychlík jede do Prahy.
Pokud proložíte nejlepší možnou rovnou čáru grafem teplot v Opavě od roku 1921, dostanete v podstatě vodorovnou čáru. Jinými slovy, v Opavě k oteplování v posledních 85 letech nedošlo.
Ve většině prací, které hovoří o globálním oteplování, se prokládají údaje za poslední století lineární funkcí, tedy rovnou čárou. Pan Metelka ovšem vysvětluje, že právě v případě výjimečného města Opavy je třeba použít kvadratickou funkci, tedy parabolu. Proč? Jednoduše proto, že lineární aproximace je nevhodná: Opava totiž nevykazuje žádný lineární trend.
Pokud užijeme parabolu, můžeme alespoň s panem Metelkou říct, že v první polovině období se spíše ochlazovalo, zatímco v druhé polovině období se stejným tempem oteplovalo. Pan Metelka přitom nemusí vysvětlovat, co bylo příčinou ochlazování v první polovině tohoto období. Místo toho celou tuto polovinu dat odhodí a vybere si jen druhou polovinu dat, kterou může použít jako argument pro oteplování.
Taková náhrada lineární funkce parabolou je zjevně ekvivalentní výběru nejpohodlnějšího možného začátku grafu v minulosti - volbě nejpohodlnějšího roku, od něhož bychom měli měřit teplotu, aby naše víra v svaté principy oteplování co nejvíce posílila.
Místo aby pan Metelka připustil, že data z Opavy očividně nepotvrzují existenci oteplování, používá zjevně jiný algoritmus, a to následující. Pokud studujete data z nějaké oblasti a pokud z nich plyne trend oteplování, tak ho publikujte a vášnivě ho propagujte v médiích. Vše je v pořádku. Pokud z nich plyne něco jiného, vymyslete jiný způsob, jak data reprezentovat, oříznout, interpolovat, interpretovat, zašeptat, nebo úplně zahodit. Vraťte se k předchozímu kroku a postup opakujte tak dlouho, dokud nereprezentujete zbylá data způsobem, který je v souladu s teorií o globálním oteplování.
Osobně si nemyslím, že předchozí odstavec popisuje vědeckou metodu.
Vybírání třešniček v přístupu pana Metelky je nepřehlédnutelné, ale chci říct ještě něco jiného. Jakmile dokážeme určitou změnu naměřit, tak jsme ještě velmi daleko od závěru, že tato změna je důležitá pro lidské životy, pro světové národy, nebo že je dokonce nebezpečná. Dnes třeba dokážeme měřit drobné výkyvy v trvání slunečního dne, způsobené gravitačním vlivem ostatních planet. Naše technika jednoduše měří čas přesněji, než kdybychom se otrocky spoléhali na zdánlivě periodické pohyby Země. Proto občas musíme přidat "přestupnou sekundu" na konec roku. Ale fakt, že můžeme tyto efekty změřit, neznamená, že jsou pro člověka nebezpečné.
Analogicky lze tvrdit, že pro obyvatele Opavy je důležitější teplota v jejich městě, která žádné statisticky významné oteplování neukazuje, než teplota globální. Je dost pravděpodobné, že ani v následujících 100 letech žádné mimořádné klimatické změny v Opavě neuvidí. Stejně tak je tomu s ostatními městy a místy v naší vlasti i na celé zeměkouli. Asi tak v polovině míst k prokazatelnému růstu teplot vůbec nedochází a i na ostatních místech jsou trendy zanedbatelné ve srovnání s normálními výkyvy počasí a meziročními fluktuacemi teplot. I když věříme, že oteplování průměrných teplot na Zemi je reálné, jak by mohlo ovlivnit svět hmatatelně a globálně, když očividně neovlivňuje žádné konkrétní místo na světě?
Samotný fakt, že se mnozí lidé i vědci soustředí na "globální" teplotu raději než na zajímavější, podrobnější, informativnější a ověřitelnější lokální otázky, vypovídá ani ne tak o tom, že je globální teplota užitečný pojem, jako spíše o tom, že její obhájci mají "globální" plány, jak pan Klaus ve své knize také osvětluje.
Staleté trendy
Pan Metelka pak rozebírá teplou zimu 2006-2007. Někteří čtenáři, přinejmenším pan Nohavica, si možná ještě pamatují ladovskou zimu 2005-2006. Myslím, že většina čtenářů si uvědomuje, že zimy jsou občas teplé a jindy zase chladné a že přehnaným důrazem na jeden typ zim nutně zkreslujeme své vlastní představy a vzpomínky o počasí a podnebí. Jsem rád, že si tato nebezpečí vyplývající z asymetrického důrazu uvědomuje i pan Metelka.
I kdyby zimy v nedávné doby byly většinou teplé, není na tom nic až tak neobvyklého. Teplota je spojitou funkcí času a nemůže najednou klesnout o pět stupňů. Důsledkem toho se teplé roky zákonitě shlukují a studené roky také. Nic z toho nedokazuje vliv člověka.
Na Neviditelném psu vyšla řada článků o malé době ledové a středověkém období tepla a jejich vlivu na českou kotlinu. Je dost dobře možné, že v květnu 1348 bylo tepleji než dnes. Osobně nevím jistě, zda tomu tak bylo, ačkoliv věřím tomu, že Karel IV. vypil vína dost. Dokonce si ani nemyslím, že na tom stojí a s tím padá otázka globálního oteplování, protože odpověď, který z těchto dvou roků byl teplejší, závisí primárně na náhodách. I kdyby byl rok 2007 teplejší než rok 1348, tak to ani zdaleka neznamená, že člověk způsobuje nějaké nebezpečné oteplování planety.
Pokud chceme takový mimořádný vliv člověka demonstrovat, neobejdeme se bez kvantitativního důkazu, že se změny klimatu v průmyslové éře vymykají přírodním výkyvům, které existovaly po tisíce či miliardy let. Až do roku 2003 byl nejpřesvědčivějším důkazem tohoto typu takzvaný hokejkový graf.
Hokejkový graf
Na obrázku výše je hokejkový graf, výsledek práce Manna, Bradleyho, a Hughese z let 1998 a 1999, zobrazen modře. Není až tak strašidelný, ale přece jen vidíme, že růst teplot v 20. století v něm vypadá opravdu výraznější než změny v předchozím tisíciletí, asi tak dvojnásobný. Pro srovnání je na grafu výše také červený graf s velkou boulí: to je graf ze zprávy OSN o klimatu z roku 1990, ve kterém je vidět výrazná středověká doba tepla. Černý graf je jednou z nejnovějších a nejprofesionálnějších rekonstrukcí teplot z roku 2005, kterou provedl Moberg a spol. Pouze modrý graf Manna a spol. vypadá jako hokejkový graf a pouze ten vykazuje něco neobvyklého v 20. století. Nejnovější graf od Mobergova týmu zachycuje šum: lehké klikatě náhodné ochlazování následované podobným oteplováním v posledních třech staletích.
Srovnejte modrý hokejkový graf s předchozím grafem červeným od IPCC z roku 1990: v letech 1998 a 1999 provedl Mann a spol. hotový puč v paleoklimatologii. Ačkoliv tento graf zjevně protiřečící všem předchozím představám o klimatu před staletími se stal hlavním argumentem pro bilionové investice do takzvaného boje proti klimatickým změnám, trvalo téměř pět let, než někoho se znalostmi statistiky napadlo graf zkontrolovat.
Dnes ovšem víme, že graf Manna a spol., symbol zprávy OSN z roku 2001, byl postaven na chybných statistických metodách. Před měsícem došlo k takové menší bitvě o prvenství. Na oficiálním klimatickém blogu časopisu Nature publikovali Hans von Storch a Eduardo Zorita, dva mainstreamoví klimatologové, kteří jinak věří teorii globálního oteplování, svou verzi historie "rozpadu hokejky".
Podle jejich učebnice dějepisu, oni byli těmi hlavními, kteří se zasloužili o důkaz, že je hokejka špatně. V roce 2004 publikovali článek o tom, že metoda Manna a spol. podcenila přirozené fluktuace klimatu v daleké minulosti dvojnásobně až pětinásobně, což dalo hokejce nezaslouženě rovnou tyč.
Skutečná historie byla trochu jiná. Po obecné kritice od astrofyziků Willieho Soona a Sallie Baliunasové z Harvardu, kteří argumentovali, že hokejkový graf protiřečí záznamům o teplém středověku, se do věci skutečně se zápalem pustili dva Kanaďané, Ross McKitrick a Steve McIntyre, kteří chtěli celou práci Manna a spol. jako první lidé na světě replikovat. McKitrick je profesor ekonomie, ovšem většinu matematické práce odvedl McIntyre, který byl jako mladý muž nadějný ekonom a vítěz matematických olympiád, ovšem desetiletí strávil jako statistik a konzultant pro firmy těžící minerály.
McKitrick a McIntyre zveřejnili v letech 2003 a 2005 články, které postupně ukázaly, že metoda Manna a spol. generuje hokejkové grafy i v případě, že jako vstup nasypete do programu úplně náhodná čísla! Je to proto, že období 1000-1900 a 1900-2000 normalizují odděleně a tato období proto mohou vést k odlišným trendům. Jejich konvence proto vytvoří zlom v roce 1900. Zbytek algoritmu zaručí, že souborům dat, které vypadají jako hokejka zlomená v roce 1900, je přiřazena mnohem větší statistická váha než souborům ostatním. V konkrétním případě Manna to znamená, že celá hokejka v podstatě pochází z informace o tloušťce letokruhů jednoho starého cedru v kanadském Gaspé. Jsou navíc dobré důvody si myslet, že tloušťka těchto letokruhů nereaguje tolik na teplotu, jako spíše na vlhkost.
S jistou nadsázkou lze tedy říct, že biliony dolarů za boj proti klimatickým změnám visely na neporozumění jednoho starého osamělého stromu v Quebecu, který za dob Kolumba asi neměl moc vlhkosti.
Analýza McKitricka a McIntyreho byla plně potvrzena speciální komisí sestavenou americkým kongresem, takzvanou Wegmanovou komisí, zatímco komise Národní akademie věd USA skončila se shrnutím, který mimochodem jak chybnost statistických metod, tak nevěrohodnost rekonstrukce Manna a spol. před rokem 1600 - například jejich odvážného tvrzení o neexistenci doby středověkého tepla a o prvenství roku 1998 mezi nejteplejšími roky milénia - potvrdil. Použili ovšem diplomatického jazyka, aby panu Mannovi nezkřivili vlásek na hlavě.
Wegmanova komise skončila s mnohem jasnějším závěrem, podle kterého je práce Manna a spol. nespolehlivá, zatímco analýza McKitricka a McIntyreho je robustní. Wegman a spol. navíc zanalyzovali kombinatorický graf sítě spolupracovníků pana Manna a došli k závěru, že pan Mann v podstatě celou tuto komunitu ovládá a mnohé další články s rekonstrukcemi teplot nelze považovat za nezávislé.
Každopádně všichni informovaní lidé - včetně "alarmistů", jakým je William Connolley - dnes vědí, že články Manna a spol. byly chybné. Novější rekonstrukce podobného typu, jako například Moberg a spol. z roku 2005, ukazují 20. století jako jedno z teplejších, ale změny v 20. století v nich nevypadají bezprecedentně. Jeden z hlavních důkazů antropogenního oteplování se vypařil. Ve zprávě OSN z roku 2007 byl hokejkový graf přidán do sady 13 špagetových grafů. Zpráva cituje asi pět článků, které ukázaly, že práce Manna a spol. byla chybná, a jeden článek, který se dost neúspěšně snažil tvrdit opak, že totiž podobné závěry jako Mann a spol. lze učinit i bez zopakování jejich dobře známých chyb. Ale autoři zprávy IPCC úmyslně nenapsali jasně, že tento základní výsledek zprávy předchozí byl chybný, ačkoliv to zjevně vědí. "Kontinuita" je pro ně očividně důležitá, zvláště pro ty členy IPCC, kteří jsou zároveň hráči Mannova "hokejového týmu".
Reklama: Garret Lisi and E8 patternZájemci, kteří rozumí anglicky, se mohou dostat k řadě dalších článků, i těch originálních vědeckých, o hokejkovém grafu na mém blogu.
Pan Metelka ohledně hokejkového grafu tak trochu mlží. Má samozřejmě pravdu, že i pánové McIntyre a McKitrick v životě někdy udělali nějakou chybu. Ale co je podstatnější, je to, že jejich kritika metodologie hokejkového grafu je legitimní a že byl výsledný hokejkový graf chybný. Sám jsem toto tvrzení také ověřoval. Pan Metelka říká, že nezávisí na tom, zda se novým grafům nahrazujícím Manna a spol. říká "hokejka". S tím vřele souhlasím. Na čem ovšem záleží, je to, zda tyto grafy vypadají jako hokejka, tedy zda ukazují nějaké bezprecedentní oteplování v průmyslové éře. Odpověď na tuto otázku je záporná. Neukazují.
Pokud někde ve vědecké literatuře existuje článek, který obsahuje nějaký alespoň částečný důkaz antropogenního globálního oteplování, tak to určitě není článek Manna a spol. Který článek to ovšem je, to vám povědět nedokážu.
Jižní polokoule
Pan Metelka nesouhlasí s mým tvrzením, že na jižní polokouli nedošlo v posledních 25 letech k žádnému statisticky významnému oteplování. Používá při tom grafy HadCRUT3. Podle nich je oteplování na jižní polokouli asi jen poloviční než na severní polokouli, ale je stále kladné.
Soubory HadCRUT3 obsahují teploty povrchu Země a jsou ovlivněny teplem z městské zástavby. Z podobných důvodů nejen já důvěřuji více meřením teplot satelity a balóny NASA. Tato měření zpracovávají Roy Spencer a John Christy.
Horní graf je globální průměr od roku 1980 a prostřední graf se týká severní polokoule. Spodní graf zaznamenává jižní polokouli a není na něm vidět žádné oteplování.
Obecněji si čtenáři mohou všimnout, jak asymetricky pan Metelka a nejen on zachází s důkazy hypotéz. Pokud někdo, třeba já, vysloví nějaké tvrzení, například že k oteplování docházelo v posledních 25 letech jen na severní polokouli, panu Metelkovi stačí, když nalezne jeden tým, jejichž měření nesouhlasí s mým tvrzením, k tomu, aby sebevědomě pravil, že nemám pravdu.
Na druhé straně, pokud nějaký skeptik chce ukázat, že určitá práce, jejíž závěry jsou pro teorii globálního oteplování užitečné, není správně, pak takový skeptik musí docílit souladu s všemi měřeními všech týmů na světě a projít bažinami obvinění z korupce ropnými společnostmi. A ani to nestačí. Globální oteplování se stalo náboženským dogmatem a vědecké výsledky jsou považovány za natolik důležité, nakolik podporují tato dogmata.
Poslední desetiletí
Totéž platí i údajích o posledním desetiletí. Od roku 1998 - roku, který byl neobvykle teplý zvláště kvůli oceánskému jevu zvanému El Nino - nelze z grafů vyčíst žádný trend oteplování, a to ani na globální úrovni.
Proto někteří experti, jako například profesor Lindzen z MIT, autor teorie o irisovém jevu, rádi říkají, že jedním z problémů globálního oteplování je to, že skončilo v roce 1998. Rok 2006 byl nejchladnějším rokem od roku 2001. Můžeme se bavit o tom, zda je deset let dostatečně dlouhá doba, abychom činili velké závěry o trendech. Samozřejmě, že to až tak dlouhá doba není. Trend oteplování je tak pomalý, že potřebujete několik desetiletí, abyste ho odlišili od šumu, a ani potom si nemůžete být jisti.
Čeho si ale pozorný čtenář jistě musí všimnout, je fakt, že každý údaj, který souhlasí s teorií o globálním oteplování, je důležitý fakt, který je třeba brát vážně, zatímco každý údaj, který s touto teorií nesouhlasí, je jen statisticky nevýznamný šum, na kterém není nic zajímavého a kterému bychom neměli věnovat žádnou pozornost.
Pokles teploty od roku 2005 do roku 2006 byl téměř jedna desetina stupně. To je stejný teplotní rozdíl jako vzrůst teplot přisuzovaný globálnímu oteplování za celé desetiletí. Když jde o globální oteplování, tak 0.1 stupně Celsia za deset let je pro pana Metelku, a mělo by být pro nás všechny, ohromné číslo, teplotní rozdíl, který nás jistě všechny upeče jako lívance, pokud se tedy poslušně neshlukneme za panem Gorem jako stádo ovcí. Když ovšem za jediný rok klesne teplota o stejnou desetinu stupně, je tato změna "na hranici přesnosti odhadu samotné globální teploty".
Přesto, že teplotní rozdíl odpovídající globálnímu oteplování za celé desetiletí je "na hranici přesnosti odhadu globální teploty", někteří lidé by rádi donutili svět, aby přiškrtil průmysl pokud možno už letos.
Měření teplot na Marsu
V naší předchozí výměně jsem panu Metelkovi pracně vysvětloval, že má velmi naivní představy, pokud si myslí, že data o teplotách na Marsu pocházejí od Vikingu 1,2, Pathfindera, Spirita a Opportunity. Zdlouhavě jsem mu vyprávěl o tom, že o teplotách na Marsu víme zejména z misí Mars Global Surveyor a Mars Odyssey, o nichž pan Metelka zjevně nemá vůbec ponětí, a že sond na Mars NASA vyslala už desítky. Přes to všechno opět vidíme, že si pan Metelka myslí, že kam se nedostane nějaký ten lunochod, tam teploty měřit nejde. Mohli bychom se ptát, jestli jsem já takovým špatným učitelem, nebo on tak špatným žákem. Hodnocení od mých studentů silně naznačuje, že je správně druhá odpověď.
Zbytek kritiky měření teplot od pana Metelky by se dal popsat jako bezobsažná posloupnost kyselých poznámek o experimentech, o jejichž povaze autor zjevně nemá sebemenší ponětí. Fakt je ten, že o existenci klimatických změn na Marsu máme úplně stejně spolehlivé důkazy jako o změnách na Zemi. Také jsou částečně lokálního a částečně globálního charakteru, přesně jako na Zemi. Něco podobného lze říct i o jiných tělesech sluneční soustavy.
Tvrzení pana Metelky, že změny na Zemi jsou globální, zatímco změny na Marsu jsou regionální, je naprosto nesmyslné. Takové otázky je třeba studovat kvantitativně, protože žádné změny nejsou úplně lokální ani úplně globální. Když se člověk rozumně podívá na dostupné údaje, uvidí, že mezi změnami na Marsu a na Zemi není žádný kvalitativní rozdíl, pokud jde o jejich globální povahu. Změny na Zemi jsou také převážně regionální. I podle pana Metelky je oteplování jedné, jižní polokoule jen poloviční proti oteplování druhé, severní polokoule.
Slunce může být původcem těchto změn, ale nemusí být. Spíše než celkový výkon Slunce hrají roli sluneční magnetické pole a jeho vliv na kosmické paprsky (zájemci znalí angličtiny mohou začít s touto stránkou, chtějí-li vědět více o teoriích o vlivu kosmických parsků na klima), které například na Zemi více či méně ovlivňují tvorbu mraků. Každopádně nám pozorování těchto dalších kosmických těles důrazně připomíná, že klima se mění i bez zásahů člověka, a kdokoliv se snaží přirozené klimatické změny popírat nebo bagatelizovat, dělá velkou, ale opravdu velkou vědeckou chybu.
Čtenářům, kteří umějí anglicky, vřele doporučuji dokument britské televize nazvaný Velký švindl s globálním oteplováním, který je dostupný na Internetu.
To, že vliv člověka na klima lze pozorovat z dostupných dat, je přijatelná hypotéza. Ale existence přirozených klimatických změn je základní fakt, bez kterého nelze o fyzice klimatu říct vůbec nic.
Pan Metelka si stěžuje, že teploty na různých kosmických tělesech byly pozorovány jen několik desetiletí. Když ale někdo poukáže na fakt, že teploty na většině zemského povrchu se také měřily jen několik desetiletí, páchá tím šeredný hřích proti jednomu z přikázání globálního oteplování.
Diskuse o výběru relevantních dat je iracionální. Je úplně jasné, že jakákoliv data, která by mohla být v nesouladu s teorií antropogenního globálního oteplování, se zesměšňují, pomlouvají a bagatelizují. Do jisté míry tak činí i pan Metelka, ale věřte mě, že v zemích, kde je oteplování skutečně "hot", pracuje cenzura a filtrování výsledků o klimatu mnohem efektivněji.
Mě osobně jako fyzika zajímají trendy na všech kosmických tělesech, nejen na těch, která se dají dezinterpretovat a politicky zneužít. Pokud nedokážeme vyváženě předpovídat alespoň kvalitativní charakter vývoje na různých planetách zhruba podobných Zemi, pak je to proto, že neznáme správnou teorii.
Lidé, kteří chtějí používat jiný druh vědecké metody a jiná kritéria pro Zemi než pro jiná tělesa, jsou přímými dědici inkvizice a katolických obhájců geocentrismu. Myslím, že není možná racionální vědecká diskuse s lidmi, kteří popírají, že máme důkazy řádově srovnatelných přirozených klimatických změn na většině těles sluneční soustavy, a přesně to bychom také očekávali na základě známých fyzikálních zákonů.
Takoví lidé mohou používat zdánlivě moderních slov jako "oteplování Marsu je na vodě", ale princip jejich uvažování je identický přístupu věřících, kteří viděli v heliocentrismu hrozbu pro víru v pravdivost Bible. Oteplování na Marsu a jiných planetách a jeho podobnost s ději na Zemi je neoddiskutovatelný fakt.
Emise, oxid uhličitý a aerosoly
Ohledně ochlazování mezi roky 1940 a 1975, pan Metelka opakuje některé mýty, jejichž chybnost jsem již podrobně vysvětlil v našich předchozích výměnách. Pan Metelka tvrdí, že započítání aerosolů správně popisuje ochlazování před rokem 1975, ochlazování, které mnohé vedlo k ohlášení nové doby ledové.
Toto tvrzení je prokazatelně chybné. Vliv aerosolů na klima je extrémně neurčitá veličina. Podle IPCC způsobují aerosolu v průměru radiační změnu mezi -0,35 a -1,35 wattů na čtvereční metr. Chladící účinek aerosolů je tedy podle některých výpočtů čtyřikrát menší než podle jiných a žádný celkový obrázek situace, který by do sebe zapadal a souhlasil se všemi známými daty, neexistuje.
Přírodní vs sociální vědy
Souhlasím s panem Metelkou, že předpovídání pohybu teplot a klimatu obecně je v ideálním případě úkolem pro fyzikální vědy. Ovšem celé schéma teorie o globálním oteplování je sociálním jevem. Fyzika by asi nenapadlo vybrat si globální teplotu Země - jedno pochybně zprůměrované nezajímavé číslo - jako zajímavou veličinu. Fyzik ví, že o teplotě má smysl mluvit jen v případě tepelné rovnováhy, v níž celá naše planeta zjevně není.
Fyzik by také náhodně nevybral jeden z desítek možných vlivů na pohyb klimatu a neudělal by z něho jednu z největších otázek moderní civilizace. A i kdyby by fyzik nakonec předpověděl na základě jeho nejlepších informací a znalostí, že tento efekt povede k oteplování, ani by ho nenapadlo proti oteplování "bojovat". Proč ne? Protože je to neobyčejně hloupé a fyzik by prostě hloupý být neměl. A k tomu všemu přírodní věda jednoduše nemůže člověku říct, co je morální a co nikoli.
Lidé, kteří pohánějí celou tuto teorii, její podivný výběr zajímavých otázek, veličin a věrohodných dat, jsou očividně hnáni něčím úplně jiným než vášní poznat pravdu. Jsou hnáni politickými "aplikacemi" takové teorie. S tímto faktem se aktéři tohoto hnutí ani netají. Například říkají, že i kdyby celá teorie byla špatně, tak přece není nic špatného na tom, když těm zlým společnostem a bohatým lidem stejně trochu přiškrtíme tok uhlíku, nebo ano?
Správná odpověď na tisíce zajímavých otázek je moc nezajímá a o přírodu skutečný zájem už také nemají. Kdyby třeba měli rádi stromy, jistě by jim trochu dodatečného oxidu uhličitého dopřáli, protože ho stromy mají velmi rády. Václav Klaus se trefil do černého, když odhalil, že za celou ideologií globálního oteplování je snaha omezit svobodu člověka a nastolit nový centrální systém, který má ovládat lidi celé zeměkoule.
Jak praví lidová moudrost, obhájci celého učení o globálním oteplování jsou typičtí melouni: jsou na povrchu zelení, ale uvnitř jsou rudí. A věřím, že pan Metelka bude souhlasit, že bychom si na ně měli dát pozor.
Luboš Motl
středa 28. února 2007
Pochybení pana Metelky
Pan Metelka zareagoval na mou esej o globálním oteplování v příloze "Orientace" Lidových novin z 24. února 2007, kterou také přetiskl Neviditelný pes. Jsem rád a vděčen, že se na mou analýzu někdo podíval kritickými očima. Ovšem zdá se, že text pana Metelky je postaven na poměrně dlouhé řadě nedorozumění, a jelikož se domnívám, že by analýza těchto nedorozumění mohla být užitečná i pro ostatní, pokusím se teď chybnost velké části jeho tvrzení vysvětlit a doložit.
V prvním odstavci mně pan Metelka vytýká, že v mém článku pro tištěnou verzi Lidových novin nelze klikat na internetové odkazy. Moc se za to omlouvám, ale chtěl bych pana Metelku ujistit, že na papír klikatelné odkazy zatím vytisknout nelze.
Meteorologie vs. klimatologie
Otevřete-li jakoukoliv učebnici nebo úvod do počasí a podnebí, například internetovou encyklopedii Wikipedia, dozvíte se o rozdílu mezi počasím a podnebím už v první nebo druhé větě. Počasí zahrnuje atmosférické jevy na časové škále hodin a dní, zatímco podnebím rozumíme atmosférické jevy studované na delších časových měřítcích, například 30 let. Pan Metelka naznačuje, že už tyto první dvě věty o počasí a podnebí jsou v rozporu s jeho znalostmi: primární rozdíl mezi počasím a podnebím údajně není v časovém měřítku. Místo správného vysvětlení rozdílu mezi počasím a podnebím nás obšťastňuje větami o hydrosféře, které s oním rozdílem nemají žádnou souvislost, a poměrně bezobsažnými výroky o rozdílných metodách. Dozvídáme se, že meteorologové nikdy nestudují atmosférické jevy statistickými metodami. To je vskutku půvabný názor. Nejsem si jist, zda pan Metelka už někdy nějakého opravdového meteorologa viděl. Co je podle pana Metelky evidence teplotních rekordů, pokud to není statistika počasí? Meteorologové používají v podstatě všechny metody známé v klimatologii, a to samozřejmě včetně počítačových modelů.
Pestrost metod
Ve třetím odstavci čteme, že klimatologie nikdy nemůže být "tvrdá" věda, protože údajně nelze provádět žádné experimenty, které by výroky o klimatu mohly ověřit podle obvyklých požadavků "tvrdých" věd. Musíme rozlišit nynější stav vědy od toho, co je v principu možné. Pan Metelka tvrdí, že klimatologie nemůže být ani v principu "tvrdou" vědou. Stejně absurdní tvrzení bychom mohli říct o kosmologii nebo libovolné další vědě, která studuje "velké objekty" nebo "velmi dlouhé časové intervaly".
Navzdory těmto názorům je dnešní kosmologie zcela exaktní vědou. Je tomu tak už nejméně od roku 1998, kdy bylo naměřeno zrychlování expanze vesmíru. Například díky sondě WMAP víme, že je věk vesmíru 13,7 miliardy let: chyba tohoto údaje je asi jen dvouprocentní. Podobně detailní skutečnosti známe i o některých fázích evoluce živočišných druhů, kterou také nemůžeme spustit od začátku v laboratorních podmínkách: detailní statistické analýzy DNA molekul dnes dokážou divy. To, že si pan Metelka nedovede představit, že by se oxid uhličitý v atmosféře mohl studovat standardními vědeckými metodami, odráží pouze jeho omezenou představivost, nikoliv žádné principiální omezení přírodních zákonů. Fakticky se řada souvisejících otázek skutečně vědecky začíná studovat, ačkoliv jde v jistém směru o dětské krůčky. Experimenty s vlivem kosmických paprsků na tvorbu oblačnosti v CERN jsou příkladem.
Pan Metelka propaguje vágní slovník klimatických zpráv, v němž je přisouzena například 50-66procentní pravděpodobnost mnohým výrokům: výroky s pravděpodobností v tomto intervalu se nazývají "spíše pravdivé než nikoliv". Tento druh slovníku zpráv odráží pouze fakt, že spolehlivost našich znalostí o podobných otázkách je dnes chatrná a velmi nejistá. Člověk nemusí být odborník, aby věděl, že příští rok bude teplejší než tento rok s pravděpodobností asi tak 50 procent.
Pan Metelka nabízí jen velmi stereotypní a poměrně chudou výbavu vědeckých metod a strategií, jak studovat klima, když hovoří o modelech a jejich ensemblech a dalších ensemblech. Existují ale desítky dalších přímých a nepřímých metod, jak zjistit a ujasnit nové informace o klimatu - včetně laboratorních testů domnělých procesů a korelací. Čím tvořivější, pracovitější, chytřejší a otevřenější vědci jsou, tím lepší metody a tím více metod, jak studovat systém, mohou najít. Některé tyto metody jsou již známé, jiné budou nalezeny v budoucnosti. Nejsem si jist, zda dnešní klimatologové těmito přívlastky oplývají.
Problémy s klimatickými modely
Pan Metelka též tvrdí, že existující modely neobsahují žádné nezdůvodněné předpoklady.
Nuže, musím být konkrétnější. Všechny dnes existující modely například předpokládají, že dva mraky nikdy nemohou být nad sebou. Všechny známé klimatické modely chybně předpovídají dynamiku stratokumulů nad oceánem, závislost kumulů na denní době a závislost teplých vzestupných proudů se srážkami nad zemí na denní době. Žádný známý klimatický nebo meteorologický model nepředpovídá správnou závislost pravděpodobnosti tvorby vzestupných teplých proudů na výškovém profilu vlhkosti vzduchu. Všechny existující modely předpokládají, že tvorba oblačnosti nezávisí na hustotě různých chemických sloučenin nebo kosmických částic v daném místě. Když tyto hlavní problémy shrneme, lze říct, že existující klimatické modely v podstatě nedokážou správně spočítat srážky a oblačnost. Ponechám na čtenáři, zda jsou mraky a déšť pro podnebí nepodstatné.
Všechny existující modely zanedbávají cirkulaci tepla v oceánu, jehož hloubka přesahuje určitou mez. Všechny klimatické modely předpokládají, bez dostatečného důkazu, že hlavní nečistoty v atmosféře, které ovlivňují klima vedle skleníkových plynů, jsou aerosoly. Většina modelů zanedbává velkou část vlivů bouřek. Všechny klimatické modely předpokládají, že geomagnetické pole nehraje roli. A mohli bychom pokračovat. Čtenář si může přečíst několik z 38,800 stránek na webu, které obsahují zmínky o defektech klimatických modelů.
Zlomená hokejka: rekonstrukce teplot
Pan Metelka je ale zcela zmaten ohledně hokejkového grafu. Čtenáři mohou nalézt shrnutí současného stavu hokejkové kontroverze ve Wikipedii, jakož i na řadě jiných míst. McIntyre a McKitrick byli první vážní kritici. Další kritické práce vydal Hans von Storch, mainstreamový klimatolog, a jeho spolupracovníci: ti vysvětlili, že Mann a spol. podcenili přirozené fluktuace klimatu v minulosti asi tak dvojnásobně a možná až pětinásobně. Nakonec sestavila Národní akademie věd USA vědeckou komisi, která se na problém podívala. Komise potvrdila, že statistické metody byly chybné a že tyto chyby ovlivňují důležitou část závěrů. Výroky Manna, Bradleyho a Hughese - autorů původního zavádějícího článku s hokejkovým grafem - o tom, že poslední desetiletí bylo nejteplejší za posledních 1000 let, mají podle této komise "velmi malou důvěryhodnost", viz Wikipedia. Komise pouze potvrdila, že se klima oteplovalo od malé doby ledové, což koneckonců tvrdí všichni.
Komise Národní akademie věd USA též potvrdila, že z dat lze vyčíst existenci s člověkem nesouvisející malé doby ledové před 2-4 staletími a možná i středověké klimatické optimum - teplé období v první polovině druhého tisíciletí. Existenci obou zvláštních intervalů, které dokládají přírodní variabilitu klimatu, se Mann a spol. snažili popřít a mezi roky 2001 a 2005 byli všichni klimatologové "povinni" věřit "konsensu" o tom, že žádná malá doba ledová v globálním měřítku neexistovala a že svědectví kronik o těchto variacích v počasí jsou bezpředmětná. Dnes je vše jinak.
Smrtící úder od Wegmanovy komise
Jak se stále můžete dočíst na stránce na Wikipedii, americký kongres také vloni sestavil svou speciální komisi statistiků (Wegman a spol.), která se na kontroverzi podívala. Komise potvrdila všechny konkrétní kritické body McIntyreho a McKitricka: oddělená kalibrace teplot v 20. století, kterou použil Mann a spol., vedla k tomu, že algoritmus systematicky "přeceňoval" soubory dat, které jako hokejky vypadaly, a proto byl celý zdánlivý efekt umělý a nesouvisející s realitou. Hokejka vyjde i z náhodných vstupních dat. Práci těchto dvou Kanaďanů komise ocenila, zatímco práci Manna a spol. zavrhla jako obskurní.
Navíc tato maximálně oficiální komise statisticky zanalyzovala síť přímých a nepřímých spolupracovníků Michaela Manna a korelace v tom, jak si všichni vybírají spoluautory, a došla k závěru, že celou tuto síť pan Mann v podstatě přímo ovládá a závěry jednotlivých prací vedoucích k "dalším hokejkám", o nichž mluvil pan Metelka, nemohou být považovány za nezávislé.
Na zmíněné stránce na Wikipedii můžete také nahoře vidět původní hokejkový graf, jakož i novější pokusy zrekonstruovat tatáž data, které jednoduše jako hokejka nevypadají. Spíše připomínají náhodně smotané těstoviny, pročež se nazývají špagetovými grafy. Podstatné je, že tempo změn teplot v 20. století není podle těchto nových grafů výrazně odlišné od několika minulých staletí: v původním hokejkovém grafu bylo toto tempo velmi odlišné. Nepřímý důkaz antropogenního oteplování zmizel. Asi jen pan Metelka je připraven si splést špagety a hokejky a dále nazývat tyto náhodné grafy hokejkovými grafy. Očividně přitom nemá ponětí, co se ve skutečnosti v hokejkové kontroverzi událo za poslední dva roky, a nabízí nám místo toho naivní a zastaralý výklad z webů ekologických nátlakových skupin, který nemá se skutečností v podstatě nic společného.
Některé další konkrétní výroky pana Metelky jsou opravdu kouzelné. V souvislosti s daty ITRDB tvrdí, že je McIntyre a McKitrick ("skeptici") neprávem vyřadili. Zjevně spoléhá na to, že nikdo si takových chyb v jeho povídání nevšimne. Já si jich ale všimnu. Naopak alarmisté Mann, Bradley a Hughes bezdůvodně odstranili velkou část ITRDB dat a McIntyre a McKitrick je za to kritizovali, viz web Steva McIntyra. To je zábavné, že ano? Pokud si najdete slovo CENSORED v tomto článku, dozvíte se o strašidelném adresáři "Zpátky do roku 1400 - cenzurováno" na serveru pana alarmisty Manna, do něhož pravděpodobně přesouval nepohodlná data.
Sérii ze St. Anne vyřadili McIntyre a McKitrick proto, že byla jen omylem přidanou kopií dat z Gaspe, viz ClimateAudit.ORG.
Hokejkový graf byl každopádně přesunut na smetiště dějin vědy a nikdo se ho dnes nesnaží vzkřísit. Také si můžete prohlédnout pracovní verzi úplné zprávy IPCC, která bude vydána v květnu. Ačkoliv 20. století samozřejmě patří k nejteplejším, ani první ani druhý PDF soubor s paleoklimatickými grafy neobsahuje nic, co vypadá jako původní hokejka z roku 2001. Středověké teploty a jejich tehdejší tempo změn se příliš neliší od dnešních hodnot. Pokud chce čtenář nový, ale populárně laděný článek o hokejce, může si například přečíst Hokejka - klimatologický skandál desetiletí, tři dny starý článek Dr. Foxe.
Polokoule a konec oteplování v roce 1998
Pan Metelka dokonce popírá i to, že ke statisticky pozorovatelnému oteplování docházelo v posledních 25 letech pouze na severní polokouli. Čtenáři stačí kliknout a prohlédnout si teplotní data o troposféře ze satelitů NASA. Horní graf je globální průměr, veprostřed je severní polokoule a dole je jižní polokoule. Všimněte si, že graf jižní polokoule kmitá v blízkosti vodorovné čáry a nevykazuje žádný trend, který by stál za řeč. Velký výkyv směrem nahoru v roce 1998 byl způsoben klimatickým jevem El Nino.
Zatímco rok 2006 prezentuje pan Metelka jako velmi teplý, neříká, že tento rok byl nejchladnější z posledních pěti let 2002-2006 a patřil do chladnější poloviny mezi posledními deseti roky. Pokud se na věc podíváte racionálně a kvantitativně, uvidíte, že nejméně od roku 1998 vůbec žádné statisticky relevantní oteplování nepozorujeme, zatímco média i pan Metelka se snaží vzbudit dojem, že uškvaření je otázkou let či měsíců.
Formulacemi o "teplotních stabilizátorech" se pan Metelka snaží popřít, že téměř všechny existující klimatické modely předpovídají růst teplot i srážek na Antarktidě. Ani jedno není pozorováno. Čtenáři si mohou přečíst například článek Antarktické teploty nesouhlasí s předpověďmi klimatických modelů.
V dalším paragrafu se pan Metelka snaží zlehčovat fakt, že rok 2006 byl o 0,06-0,09 stupně chladnější než rok 2005. Ačkoliv je tato změna malá, je rovna přibližně změně předpovídané podle trendu "globálního oteplování" na celé průměrné desetiletí 20. století. Za jediný rok poklesla teplota o tolik, o kolik v průměru musí růst 10 let. Tato změna je také téměř přesně rovná snížení teploty, které přinesou bilionové investice do Kjótských protokolů za celých následujících 50 let: pouhých 0,07 stupně Celsia. Tutéž 50letou změnu, za kterou zaplatíme snížením růstu ekonomiky téměr o polovinu, dokáže příroda udělat za jeden rok a zadarmo.
Obecněji, dozvídáme se, že všechna pozorování, která se zdají být v souladu s teorií o antropogenním globálním oteplování, jsou velmi důležitá a všechna pozorování, která jsou s nimi v rozporu - například ochlazování oceánů v posledních letech - jsou jen "šum". Já sám bych se cítil trapně, kdybych takto očividným způsobem dokazoval tvrzení o zaujatosti a neférovosti.
Pan Metelka v tomto okamžiku navíc zapomíná, že on je tím, kdo se jinak snaží tvrdit, že přírodní variace jsou nepodstatné, a kritizuje mě za to, že nevím o meziročních fluktuacích. Právě naopak. Jsem přesvědčen, že v podstatě všechny změny, které v průběhu let pozorujeme, se dají klasifikovat jako meziroční fluktuace.
Viděli jste kupříkladu někdy graf teplot z Klementina za posledních 230 let? Graf je na první stránce PDF souboru. Žádný viditelný trend v obrázku není. Většinou chaotické teploty v Praze se trochu ochlazovaly v 19. století a trochu - asi stejně - oteplovaly ve 20. století.
Přicházející doba ledová ze 70. let a emise
Pan Metelka si také myslí, nebo alespoň tvrdí, že ochlazování v době 1940-1975 (konec intervalu jsme oba měli zvolit v roce 1975, kdy éra ochlazování skončila a kdy spekulace o nové době ledové vyšly z módy - berte to jako překlep v mém původním článku, který pan Metelka nekriticky zkopíroval) je dnes perfektně vysvětleno emisí aerosolů. Ale vůbec ne. Ačkoliv aerosoly zůstávají hlavním "chladícím" kandidátem na to, jak se jinak očividnému rozporu vyhnout (i v mém článku jsem psal o tom, že aerosoly přispívají k ochlazování), jsme velmi daleko od souhlasu s pozorováními. Otevřete-li například tuto stránku na RealClimate.ORG profesionálních obhájců teorie globálního oteplování, dozvíte se, že známá data o dobách ledových a údaje z měření neurčitosti vlivu Slunce, ozónu, a terénních změn mají za následek, že vliv aerosolů samotných nemůže být ani podle těchto klimatologů příliš velký. Ve vědě prostě není možné vykřiknout jméno prvního vlivu - v tomto připadě "aerosol" - který má stejné znaménko jako chyba dosavadních teorií a považovat věc za vyřešenou.
Na stránkách, které pan Metelka cituje a které dobře znám, se dozvídáme, že emise CO2 vzrostly od roku 1975 do roku 2002 asi o 50 procent. Pokud změníte tyto roky za podobné roky, můžete dostat o něco více než 50 procent. Toto jsem myslel slovy "téměř stejně" - poměr je menší než dva. Rozdíl v teplotních trendech je ale mnohem více očividný. Před 40 lety jsme měli ochlazování (kvůli němuž se tehdy mluvilo o nové době ledové), teď pozorujeme oteplování. Pokud by změny oxidu uhličitého byly klíčové, jejich nárůst v 40.-70. letech měl býval vést k oteplování podobnému tomu současnému, nikoliv k ochlazování. Data jednoduše takovou zjednodušenou interpretaci nepřipouštějí.
Nesouhlas mezi modely na jedné straně a pozorováními na druhé straně se někteří snaží vysvětlit poměrně náhodně vybranými dalšími jevy - v tomto případě aerosoly: obvyklou analogií takto náhodně zvolených oprav jsou epicykly v astronomii. Někdo jiný by třeba užil znamení zvěrokruhu jako vysvětlení jinak nepochopitelných chyb modelů. Každopádně je celková teorie, ve které se takto nesystematicky snažíme ucpávat největší "díry", značně nepřesvědčivá, pokud nám nové přidané jevy nepovolí zvýšit věrohodnost a přesnost modelu zásadně. A to aerosoly nedokážou. Článek na RealClimate.ORG výše vysvětluje kvantitativně, že nelze zvolit žádnou citlivost na změny koncentrace aerosolů, podle níž by všechna důležitá pozorování souhlasila s modely.
Grónsko a arktické oblasti
Jsem rád, že pan Metelka souhlasí s tím, že viditelné oteplování v Grónsku není pozorováno a že maximální teploty nastaly ve 30. letech 20. století. Tloušťka ledu uvnitř Grónska fakticky roste asi o 5 centimetrů ročně. Bohužel hned v další větě uvádí naprostý nesmysl, že totiž prý klimatické modely nepředpovídají oteplování v oblasti Grónska a podobných oblastech severního Atlantiku. I divák hororových filmů Alberta Gora musí vědět, že pan Metelka nemá o existujících teoriích příliš podrobné znalosti. Grónsko a jeho tající ledovce se uvádějí jako hlavní příklad katastrofy, k níž se blížíme.
Proč právě tam má vzniknout peklo? Protože podle vědců, kteří rádi předpovídají katastrofy, bude oteplování v arktických oblastech obzvláště silné díky mnoha "zesilujícím" či "amplifikačním" mechanismům. Jedním z těchto (domnělých?) mechanismů je vegetační feedback. To, že právě takto jejich předpovědi vypadají, že můžete dočíst například na stránce Svazu uvědomělých vědců USA, alarmistické aktivistické organizace zahrnující nejen vědce. Pan Metelka se tedy podobá věřícím, kteří neznají svou vlastní Bibli.
Oteplování jiných planet: Mars
Pan Metelka má dvě hlavní námitky proti faktu, že pozorujeme klimatické změny na jiných planetách. První námitkou je, že jde o poměrně oblíbený argument. Nad touto námitkou se pouze usměji. Druhou jeho námitkou je, že pozorování jiných planet jsou údajně "nereprezentativní". Vzhledem k tomu, že velmi rychle se odpařující masivy oxidu uhličitého sledujeme takřka v přímém přenosu, viz například tyto fotografie, si nejsem jist, zda si z nás pan Metelka jen dělá legraci. Navíc nás asi chce ohromit znalostmi o astronautice a vyjmenovává pět kosmických sond a zařízení, které nemají s pozorováním klimatu na Marsu v podstatě nic společného. (Zapomněl snad jen na Lajku, Gagarina a soudružku Těreškovovou.) Zjevně vůbec netuší, že klimatické údaje pocházejí zejména z Mars Global Surveyor, globálního zeměměřiče této planety, a z mise Mars Odyssey, nikoliv od Spirita a jeho kamarádů. NASA neposlala "asi pět" sond a výprav, aby studovaly Mars, jak si myslí pan Metelka, ale více než dvacet.
Fakt, že se klima na Marsu velmi rychle mění a otepluje, víme asi tisíckrát spolehlivěji než jakoukoliv z páně Metelkových oblíbených spekulací o budoucím klimatu na Zemi. Pan Metelka ovšem asi nevěří teleskopům. Ono asi není pohodlné jim příliš věřit, protože tání na Marsu podporuje solární teorie, například teorie šéfa Pulkovské astronomické observatoře v Petrohradu, Habibullo Abdussamatova, o jehož práci popírající jakýkoliv větší vliv oxidu uhličitého psal například předvčírem National Geographic. Ten předpovídá značné ochlazování, které má asi za 10 let opravdu vypuknout. Co mě ale fascinuje ještě více, je to, že týž pan Metelka, který si myslí, že 0,038 procenta oxidu uhličitého v naší atmosféře může vést k velkým důsledkům, si nedokáže představit žádné klimatické změny na Marsu, jehož atmosféra obsahuje o něco více, konkrétně 95,72 procenta oxidu uhličitého, byť je celkově marťanská atmosféra méně hustá.
Pan Metelka s vážnou tváří tvrdí, že je nemyslitelné, aby se klima na Marsu měnilo - asi proto, že by to znamenalo, že tam musejí žít Marťané, jelikož podle pana Metelky bylo klima již od stvoření světa v sedmi dnech ovládáno lidmi. ;-) Ale ono se klima na Marsu přesto velmi rychle mění. To buď znamená, že jsou Mars a lidé v NASA podplaceni ropnými společnostmi, nebo to znamená, že představy pana Metelky o klimatu jsou v zásadním rozporu s pozorováními. Fyzikální zákony platí na všech planetách, a až jednou budeme mít opravdu dobré klimatické modely, pokud je někdy vůbec mít budeme, bude možné je s modifikacemi použít pro několik planet zároveň. Očividně v této situaci zatím nejsme, protože nedokážeme uspokojivě vysvětlit ani ty nejdramatičtější jevy, které pozorujeme na jiných planetách.
Křišťálová koule a důvěra v předpovědi
Pan Metelka se také snaží zesměšňovat fakt, že počasí neumíme předpovídat více než na týden, ale přesto se někteří tváří, že vědí poměrně přesně, co bude za sto let. Takový výrok je ovšem mimořádný a mimořádné výroky vyžadují mimořádné důkazy. Lidé se snažili předpovídat budoucnost na Zemi na sto let dopředu mnohokrát, ale zatím se to v podstatě nikomu nepodařilo. Je představitelné, že se krátkodobé a lokální výkyvy "zprůměrují", ovšem nikdo zatím nesestavil rovnici či algoritmus, který by takto zprůměrované klima úspěšně dokázal předpovídat.
Nepřeklepl jsem se, když jsem napsal, že velká část vědců se tváří, že všechny velké otázky o klimatu jsou zodpovězeny a katastrofické globální oteplování je podle nich fakt. Platí to i pro řadu lidí, kteří pracovali na zprávě IPCC, ačkoliv samozřejmě všichni opravdu seriózní vědci vědí, že k takovým velkým závěrům jednoduše spolehlivé, ani nepřímé důkazy neexistují. Vím velmi dobře, že shrnutí zprávy IPCC mluví v řeči pravděpodobnosti a pravděpodobnost přisuzovaná mnoha výrokům je velmi vzdálená 100%. Čím více se pohybujeme od seriózních vědců k méně seriózním vědcům, pavědcům a novinářům, tím častěji slyšíme, že je všechno zcela jasné a že jsou všechny velkolepé předpovědi teorie globálního oteplování faktem. Těší mě, pokud pan Metelka v tomto jednom ohledu nepatří do té nejradikálnější skupiny.
Vnější tlak na vědce
Z druhé strany uvedené pravděpodobnosti pouze odrážejí nejistotu, kterou i členové panelu IPCC o klimatu mají. Přesná velikost čísel vyjadřujících tyto pravděpodobnosti je ovlivněna politickými nátlakovými skupinami. Samozřejmě, že ty se snaží tlačit vytištěné pravděpodobnosti směrem nahoru. Například Mike Hulme, ředitel jednoho jinak alarmistického klimatologického ústavu v Británii, si nedávno postěžoval na teror ze strany ekologických aktivistů.
V další partii se mě pan Metelka ptá, kterým vědcům je vyhrožováno a kteří vědci jsou obviňování ze spolčení s ropnými společnostmi. Tak o těch bych mohl mluvit dlouhé hodiny, protože jich znám celou řadu, často osobně. Vyhrožování bylo nasměrováno v podstatě úplně na všechny vědce, kteří ne zcela sdílí "desatero" globálního oteplování. Richard Lindzen, Roy Spencer, Willie Soon, Sallie Baliunas, Fred Singer, Steve McIntyre, Ross McKitrick, Bjorn Lomborg atd. - opravdu v podstatě všichni. Existují o tomto faktu desítky článků. Profesor Richard Lindzen z MIT, jinak vážený klimatolog a skeptik, tuto situaci popsal v článku Klima strachu ve Wall Street Journal. Kupříkladu jen kombinace slov "alarmisté zastrašují" dává téměř 15 tisíc odkazů na vyhledávači Google.
Ačkoliv nejsem oficiálně členem klimatologické komunity, také jsem si užil své a některé příhody bych se snad ani neodvážil uveřejnit. Předstírat, že tento jev neexistuje, může jen člověk, který buď ztratil kontakt s realitou, nebo má neobyčejně silný žaludek na nepravdivé výroky.
Média a dělba práce mezi profesemi
Jsem rád, že pan Metelka souhlasí s tím, že novináři často silně zkreslují výsledky klimatologie, a to i výsledky zásadní a základní. Ve srovnatelné míře to bohužel činí i pan Metelka. Závěrem bych s ním rád souhlasil v tom, že v ideálním světě by toho klimatolog měl vědět více o klimatu než teoretický fyzik. Nechám na čtenářích, zda usoudí, že žijeme v ideálním světě, nebo nikoliv. Nezbývá si než přát, že v budoucnosti k takovému ideálnímu světu budeme o něco blíže než dnes.
Luboš Motl
Film: The Great Global Warming Swindle
V prvním odstavci mně pan Metelka vytýká, že v mém článku pro tištěnou verzi Lidových novin nelze klikat na internetové odkazy. Moc se za to omlouvám, ale chtěl bych pana Metelku ujistit, že na papír klikatelné odkazy zatím vytisknout nelze.
Meteorologie vs. klimatologie
Otevřete-li jakoukoliv učebnici nebo úvod do počasí a podnebí, například internetovou encyklopedii Wikipedia, dozvíte se o rozdílu mezi počasím a podnebím už v první nebo druhé větě. Počasí zahrnuje atmosférické jevy na časové škále hodin a dní, zatímco podnebím rozumíme atmosférické jevy studované na delších časových měřítcích, například 30 let. Pan Metelka naznačuje, že už tyto první dvě věty o počasí a podnebí jsou v rozporu s jeho znalostmi: primární rozdíl mezi počasím a podnebím údajně není v časovém měřítku. Místo správného vysvětlení rozdílu mezi počasím a podnebím nás obšťastňuje větami o hydrosféře, které s oním rozdílem nemají žádnou souvislost, a poměrně bezobsažnými výroky o rozdílných metodách. Dozvídáme se, že meteorologové nikdy nestudují atmosférické jevy statistickými metodami. To je vskutku půvabný názor. Nejsem si jist, zda pan Metelka už někdy nějakého opravdového meteorologa viděl. Co je podle pana Metelky evidence teplotních rekordů, pokud to není statistika počasí? Meteorologové používají v podstatě všechny metody známé v klimatologii, a to samozřejmě včetně počítačových modelů.
Pestrost metod
Ve třetím odstavci čteme, že klimatologie nikdy nemůže být "tvrdá" věda, protože údajně nelze provádět žádné experimenty, které by výroky o klimatu mohly ověřit podle obvyklých požadavků "tvrdých" věd. Musíme rozlišit nynější stav vědy od toho, co je v principu možné. Pan Metelka tvrdí, že klimatologie nemůže být ani v principu "tvrdou" vědou. Stejně absurdní tvrzení bychom mohli říct o kosmologii nebo libovolné další vědě, která studuje "velké objekty" nebo "velmi dlouhé časové intervaly".
Navzdory těmto názorům je dnešní kosmologie zcela exaktní vědou. Je tomu tak už nejméně od roku 1998, kdy bylo naměřeno zrychlování expanze vesmíru. Například díky sondě WMAP víme, že je věk vesmíru 13,7 miliardy let: chyba tohoto údaje je asi jen dvouprocentní. Podobně detailní skutečnosti známe i o některých fázích evoluce živočišných druhů, kterou také nemůžeme spustit od začátku v laboratorních podmínkách: detailní statistické analýzy DNA molekul dnes dokážou divy. To, že si pan Metelka nedovede představit, že by se oxid uhličitý v atmosféře mohl studovat standardními vědeckými metodami, odráží pouze jeho omezenou představivost, nikoliv žádné principiální omezení přírodních zákonů. Fakticky se řada souvisejících otázek skutečně vědecky začíná studovat, ačkoliv jde v jistém směru o dětské krůčky. Experimenty s vlivem kosmických paprsků na tvorbu oblačnosti v CERN jsou příkladem.
Pan Metelka propaguje vágní slovník klimatických zpráv, v němž je přisouzena například 50-66procentní pravděpodobnost mnohým výrokům: výroky s pravděpodobností v tomto intervalu se nazývají "spíše pravdivé než nikoliv". Tento druh slovníku zpráv odráží pouze fakt, že spolehlivost našich znalostí o podobných otázkách je dnes chatrná a velmi nejistá. Člověk nemusí být odborník, aby věděl, že příští rok bude teplejší než tento rok s pravděpodobností asi tak 50 procent.
Pan Metelka nabízí jen velmi stereotypní a poměrně chudou výbavu vědeckých metod a strategií, jak studovat klima, když hovoří o modelech a jejich ensemblech a dalších ensemblech. Existují ale desítky dalších přímých a nepřímých metod, jak zjistit a ujasnit nové informace o klimatu - včetně laboratorních testů domnělých procesů a korelací. Čím tvořivější, pracovitější, chytřejší a otevřenější vědci jsou, tím lepší metody a tím více metod, jak studovat systém, mohou najít. Některé tyto metody jsou již známé, jiné budou nalezeny v budoucnosti. Nejsem si jist, zda dnešní klimatologové těmito přívlastky oplývají.
Problémy s klimatickými modely
Pan Metelka též tvrdí, že existující modely neobsahují žádné nezdůvodněné předpoklady.
Nuže, musím být konkrétnější. Všechny dnes existující modely například předpokládají, že dva mraky nikdy nemohou být nad sebou. Všechny známé klimatické modely chybně předpovídají dynamiku stratokumulů nad oceánem, závislost kumulů na denní době a závislost teplých vzestupných proudů se srážkami nad zemí na denní době. Žádný známý klimatický nebo meteorologický model nepředpovídá správnou závislost pravděpodobnosti tvorby vzestupných teplých proudů na výškovém profilu vlhkosti vzduchu. Všechny existující modely předpokládají, že tvorba oblačnosti nezávisí na hustotě různých chemických sloučenin nebo kosmických částic v daném místě. Když tyto hlavní problémy shrneme, lze říct, že existující klimatické modely v podstatě nedokážou správně spočítat srážky a oblačnost. Ponechám na čtenáři, zda jsou mraky a déšť pro podnebí nepodstatné.
Všechny existující modely zanedbávají cirkulaci tepla v oceánu, jehož hloubka přesahuje určitou mez. Všechny klimatické modely předpokládají, bez dostatečného důkazu, že hlavní nečistoty v atmosféře, které ovlivňují klima vedle skleníkových plynů, jsou aerosoly. Většina modelů zanedbává velkou část vlivů bouřek. Všechny klimatické modely předpokládají, že geomagnetické pole nehraje roli. A mohli bychom pokračovat. Čtenář si může přečíst několik z 38,800 stránek na webu, které obsahují zmínky o defektech klimatických modelů.
Zlomená hokejka: rekonstrukce teplot
Pan Metelka je ale zcela zmaten ohledně hokejkového grafu. Čtenáři mohou nalézt shrnutí současného stavu hokejkové kontroverze ve Wikipedii, jakož i na řadě jiných míst. McIntyre a McKitrick byli první vážní kritici. Další kritické práce vydal Hans von Storch, mainstreamový klimatolog, a jeho spolupracovníci: ti vysvětlili, že Mann a spol. podcenili přirozené fluktuace klimatu v minulosti asi tak dvojnásobně a možná až pětinásobně. Nakonec sestavila Národní akademie věd USA vědeckou komisi, která se na problém podívala. Komise potvrdila, že statistické metody byly chybné a že tyto chyby ovlivňují důležitou část závěrů. Výroky Manna, Bradleyho a Hughese - autorů původního zavádějícího článku s hokejkovým grafem - o tom, že poslední desetiletí bylo nejteplejší za posledních 1000 let, mají podle této komise "velmi malou důvěryhodnost", viz Wikipedia. Komise pouze potvrdila, že se klima oteplovalo od malé doby ledové, což koneckonců tvrdí všichni.
Komise Národní akademie věd USA též potvrdila, že z dat lze vyčíst existenci s člověkem nesouvisející malé doby ledové před 2-4 staletími a možná i středověké klimatické optimum - teplé období v první polovině druhého tisíciletí. Existenci obou zvláštních intervalů, které dokládají přírodní variabilitu klimatu, se Mann a spol. snažili popřít a mezi roky 2001 a 2005 byli všichni klimatologové "povinni" věřit "konsensu" o tom, že žádná malá doba ledová v globálním měřítku neexistovala a že svědectví kronik o těchto variacích v počasí jsou bezpředmětná. Dnes je vše jinak.
Smrtící úder od Wegmanovy komise
Jak se stále můžete dočíst na stránce na Wikipedii, americký kongres také vloni sestavil svou speciální komisi statistiků (Wegman a spol.), která se na kontroverzi podívala. Komise potvrdila všechny konkrétní kritické body McIntyreho a McKitricka: oddělená kalibrace teplot v 20. století, kterou použil Mann a spol., vedla k tomu, že algoritmus systematicky "přeceňoval" soubory dat, které jako hokejky vypadaly, a proto byl celý zdánlivý efekt umělý a nesouvisející s realitou. Hokejka vyjde i z náhodných vstupních dat. Práci těchto dvou Kanaďanů komise ocenila, zatímco práci Manna a spol. zavrhla jako obskurní.
Navíc tato maximálně oficiální komise statisticky zanalyzovala síť přímých a nepřímých spolupracovníků Michaela Manna a korelace v tom, jak si všichni vybírají spoluautory, a došla k závěru, že celou tuto síť pan Mann v podstatě přímo ovládá a závěry jednotlivých prací vedoucích k "dalším hokejkám", o nichž mluvil pan Metelka, nemohou být považovány za nezávislé.
Na zmíněné stránce na Wikipedii můžete také nahoře vidět původní hokejkový graf, jakož i novější pokusy zrekonstruovat tatáž data, které jednoduše jako hokejka nevypadají. Spíše připomínají náhodně smotané těstoviny, pročež se nazývají špagetovými grafy. Podstatné je, že tempo změn teplot v 20. století není podle těchto nových grafů výrazně odlišné od několika minulých staletí: v původním hokejkovém grafu bylo toto tempo velmi odlišné. Nepřímý důkaz antropogenního oteplování zmizel. Asi jen pan Metelka je připraven si splést špagety a hokejky a dále nazývat tyto náhodné grafy hokejkovými grafy. Očividně přitom nemá ponětí, co se ve skutečnosti v hokejkové kontroverzi událo za poslední dva roky, a nabízí nám místo toho naivní a zastaralý výklad z webů ekologických nátlakových skupin, který nemá se skutečností v podstatě nic společného.
Některé další konkrétní výroky pana Metelky jsou opravdu kouzelné. V souvislosti s daty ITRDB tvrdí, že je McIntyre a McKitrick ("skeptici") neprávem vyřadili. Zjevně spoléhá na to, že nikdo si takových chyb v jeho povídání nevšimne. Já si jich ale všimnu. Naopak alarmisté Mann, Bradley a Hughes bezdůvodně odstranili velkou část ITRDB dat a McIntyre a McKitrick je za to kritizovali, viz web Steva McIntyra. To je zábavné, že ano? Pokud si najdete slovo CENSORED v tomto článku, dozvíte se o strašidelném adresáři "Zpátky do roku 1400 - cenzurováno" na serveru pana alarmisty Manna, do něhož pravděpodobně přesouval nepohodlná data.
Sérii ze St. Anne vyřadili McIntyre a McKitrick proto, že byla jen omylem přidanou kopií dat z Gaspe, viz ClimateAudit.ORG.
Hokejkový graf byl každopádně přesunut na smetiště dějin vědy a nikdo se ho dnes nesnaží vzkřísit. Také si můžete prohlédnout pracovní verzi úplné zprávy IPCC, která bude vydána v květnu. Ačkoliv 20. století samozřejmě patří k nejteplejším, ani první ani druhý PDF soubor s paleoklimatickými grafy neobsahuje nic, co vypadá jako původní hokejka z roku 2001. Středověké teploty a jejich tehdejší tempo změn se příliš neliší od dnešních hodnot. Pokud chce čtenář nový, ale populárně laděný článek o hokejce, může si například přečíst Hokejka - klimatologický skandál desetiletí, tři dny starý článek Dr. Foxe.
Polokoule a konec oteplování v roce 1998
Pan Metelka dokonce popírá i to, že ke statisticky pozorovatelnému oteplování docházelo v posledních 25 letech pouze na severní polokouli. Čtenáři stačí kliknout a prohlédnout si teplotní data o troposféře ze satelitů NASA. Horní graf je globální průměr, veprostřed je severní polokoule a dole je jižní polokoule. Všimněte si, že graf jižní polokoule kmitá v blízkosti vodorovné čáry a nevykazuje žádný trend, který by stál za řeč. Velký výkyv směrem nahoru v roce 1998 byl způsoben klimatickým jevem El Nino.
Zatímco rok 2006 prezentuje pan Metelka jako velmi teplý, neříká, že tento rok byl nejchladnější z posledních pěti let 2002-2006 a patřil do chladnější poloviny mezi posledními deseti roky. Pokud se na věc podíváte racionálně a kvantitativně, uvidíte, že nejméně od roku 1998 vůbec žádné statisticky relevantní oteplování nepozorujeme, zatímco média i pan Metelka se snaží vzbudit dojem, že uškvaření je otázkou let či měsíců.
Formulacemi o "teplotních stabilizátorech" se pan Metelka snaží popřít, že téměř všechny existující klimatické modely předpovídají růst teplot i srážek na Antarktidě. Ani jedno není pozorováno. Čtenáři si mohou přečíst například článek Antarktické teploty nesouhlasí s předpověďmi klimatických modelů.
V dalším paragrafu se pan Metelka snaží zlehčovat fakt, že rok 2006 byl o 0,06-0,09 stupně chladnější než rok 2005. Ačkoliv je tato změna malá, je rovna přibližně změně předpovídané podle trendu "globálního oteplování" na celé průměrné desetiletí 20. století. Za jediný rok poklesla teplota o tolik, o kolik v průměru musí růst 10 let. Tato změna je také téměř přesně rovná snížení teploty, které přinesou bilionové investice do Kjótských protokolů za celých následujících 50 let: pouhých 0,07 stupně Celsia. Tutéž 50letou změnu, za kterou zaplatíme snížením růstu ekonomiky téměr o polovinu, dokáže příroda udělat za jeden rok a zadarmo.
Obecněji, dozvídáme se, že všechna pozorování, která se zdají být v souladu s teorií o antropogenním globálním oteplování, jsou velmi důležitá a všechna pozorování, která jsou s nimi v rozporu - například ochlazování oceánů v posledních letech - jsou jen "šum". Já sám bych se cítil trapně, kdybych takto očividným způsobem dokazoval tvrzení o zaujatosti a neférovosti.
Pan Metelka v tomto okamžiku navíc zapomíná, že on je tím, kdo se jinak snaží tvrdit, že přírodní variace jsou nepodstatné, a kritizuje mě za to, že nevím o meziročních fluktuacích. Právě naopak. Jsem přesvědčen, že v podstatě všechny změny, které v průběhu let pozorujeme, se dají klasifikovat jako meziroční fluktuace.
Viděli jste kupříkladu někdy graf teplot z Klementina za posledních 230 let? Graf je na první stránce PDF souboru. Žádný viditelný trend v obrázku není. Většinou chaotické teploty v Praze se trochu ochlazovaly v 19. století a trochu - asi stejně - oteplovaly ve 20. století.
Přicházející doba ledová ze 70. let a emise
Pan Metelka si také myslí, nebo alespoň tvrdí, že ochlazování v době 1940-1975 (konec intervalu jsme oba měli zvolit v roce 1975, kdy éra ochlazování skončila a kdy spekulace o nové době ledové vyšly z módy - berte to jako překlep v mém původním článku, který pan Metelka nekriticky zkopíroval) je dnes perfektně vysvětleno emisí aerosolů. Ale vůbec ne. Ačkoliv aerosoly zůstávají hlavním "chladícím" kandidátem na to, jak se jinak očividnému rozporu vyhnout (i v mém článku jsem psal o tom, že aerosoly přispívají k ochlazování), jsme velmi daleko od souhlasu s pozorováními. Otevřete-li například tuto stránku na RealClimate.ORG profesionálních obhájců teorie globálního oteplování, dozvíte se, že známá data o dobách ledových a údaje z měření neurčitosti vlivu Slunce, ozónu, a terénních změn mají za následek, že vliv aerosolů samotných nemůže být ani podle těchto klimatologů příliš velký. Ve vědě prostě není možné vykřiknout jméno prvního vlivu - v tomto připadě "aerosol" - který má stejné znaménko jako chyba dosavadních teorií a považovat věc za vyřešenou.
Na stránkách, které pan Metelka cituje a které dobře znám, se dozvídáme, že emise CO2 vzrostly od roku 1975 do roku 2002 asi o 50 procent. Pokud změníte tyto roky za podobné roky, můžete dostat o něco více než 50 procent. Toto jsem myslel slovy "téměř stejně" - poměr je menší než dva. Rozdíl v teplotních trendech je ale mnohem více očividný. Před 40 lety jsme měli ochlazování (kvůli němuž se tehdy mluvilo o nové době ledové), teď pozorujeme oteplování. Pokud by změny oxidu uhličitého byly klíčové, jejich nárůst v 40.-70. letech měl býval vést k oteplování podobnému tomu současnému, nikoliv k ochlazování. Data jednoduše takovou zjednodušenou interpretaci nepřipouštějí.
Nesouhlas mezi modely na jedné straně a pozorováními na druhé straně se někteří snaží vysvětlit poměrně náhodně vybranými dalšími jevy - v tomto případě aerosoly: obvyklou analogií takto náhodně zvolených oprav jsou epicykly v astronomii. Někdo jiný by třeba užil znamení zvěrokruhu jako vysvětlení jinak nepochopitelných chyb modelů. Každopádně je celková teorie, ve které se takto nesystematicky snažíme ucpávat největší "díry", značně nepřesvědčivá, pokud nám nové přidané jevy nepovolí zvýšit věrohodnost a přesnost modelu zásadně. A to aerosoly nedokážou. Článek na RealClimate.ORG výše vysvětluje kvantitativně, že nelze zvolit žádnou citlivost na změny koncentrace aerosolů, podle níž by všechna důležitá pozorování souhlasila s modely.
Grónsko a arktické oblasti
Jsem rád, že pan Metelka souhlasí s tím, že viditelné oteplování v Grónsku není pozorováno a že maximální teploty nastaly ve 30. letech 20. století. Tloušťka ledu uvnitř Grónska fakticky roste asi o 5 centimetrů ročně. Bohužel hned v další větě uvádí naprostý nesmysl, že totiž prý klimatické modely nepředpovídají oteplování v oblasti Grónska a podobných oblastech severního Atlantiku. I divák hororových filmů Alberta Gora musí vědět, že pan Metelka nemá o existujících teoriích příliš podrobné znalosti. Grónsko a jeho tající ledovce se uvádějí jako hlavní příklad katastrofy, k níž se blížíme.
Proč právě tam má vzniknout peklo? Protože podle vědců, kteří rádi předpovídají katastrofy, bude oteplování v arktických oblastech obzvláště silné díky mnoha "zesilujícím" či "amplifikačním" mechanismům. Jedním z těchto (domnělých?) mechanismů je vegetační feedback. To, že právě takto jejich předpovědi vypadají, že můžete dočíst například na stránce Svazu uvědomělých vědců USA, alarmistické aktivistické organizace zahrnující nejen vědce. Pan Metelka se tedy podobá věřícím, kteří neznají svou vlastní Bibli.
Oteplování jiných planet: Mars
Pan Metelka má dvě hlavní námitky proti faktu, že pozorujeme klimatické změny na jiných planetách. První námitkou je, že jde o poměrně oblíbený argument. Nad touto námitkou se pouze usměji. Druhou jeho námitkou je, že pozorování jiných planet jsou údajně "nereprezentativní". Vzhledem k tomu, že velmi rychle se odpařující masivy oxidu uhličitého sledujeme takřka v přímém přenosu, viz například tyto fotografie, si nejsem jist, zda si z nás pan Metelka jen dělá legraci. Navíc nás asi chce ohromit znalostmi o astronautice a vyjmenovává pět kosmických sond a zařízení, které nemají s pozorováním klimatu na Marsu v podstatě nic společného. (Zapomněl snad jen na Lajku, Gagarina a soudružku Těreškovovou.) Zjevně vůbec netuší, že klimatické údaje pocházejí zejména z Mars Global Surveyor, globálního zeměměřiče této planety, a z mise Mars Odyssey, nikoliv od Spirita a jeho kamarádů. NASA neposlala "asi pět" sond a výprav, aby studovaly Mars, jak si myslí pan Metelka, ale více než dvacet.
Fakt, že se klima na Marsu velmi rychle mění a otepluje, víme asi tisíckrát spolehlivěji než jakoukoliv z páně Metelkových oblíbených spekulací o budoucím klimatu na Zemi. Pan Metelka ovšem asi nevěří teleskopům. Ono asi není pohodlné jim příliš věřit, protože tání na Marsu podporuje solární teorie, například teorie šéfa Pulkovské astronomické observatoře v Petrohradu, Habibullo Abdussamatova, o jehož práci popírající jakýkoliv větší vliv oxidu uhličitého psal například předvčírem National Geographic. Ten předpovídá značné ochlazování, které má asi za 10 let opravdu vypuknout. Co mě ale fascinuje ještě více, je to, že týž pan Metelka, který si myslí, že 0,038 procenta oxidu uhličitého v naší atmosféře může vést k velkým důsledkům, si nedokáže představit žádné klimatické změny na Marsu, jehož atmosféra obsahuje o něco více, konkrétně 95,72 procenta oxidu uhličitého, byť je celkově marťanská atmosféra méně hustá.
Pan Metelka s vážnou tváří tvrdí, že je nemyslitelné, aby se klima na Marsu měnilo - asi proto, že by to znamenalo, že tam musejí žít Marťané, jelikož podle pana Metelky bylo klima již od stvoření světa v sedmi dnech ovládáno lidmi. ;-) Ale ono se klima na Marsu přesto velmi rychle mění. To buď znamená, že jsou Mars a lidé v NASA podplaceni ropnými společnostmi, nebo to znamená, že představy pana Metelky o klimatu jsou v zásadním rozporu s pozorováními. Fyzikální zákony platí na všech planetách, a až jednou budeme mít opravdu dobré klimatické modely, pokud je někdy vůbec mít budeme, bude možné je s modifikacemi použít pro několik planet zároveň. Očividně v této situaci zatím nejsme, protože nedokážeme uspokojivě vysvětlit ani ty nejdramatičtější jevy, které pozorujeme na jiných planetách.
Křišťálová koule a důvěra v předpovědi
Pan Metelka se také snaží zesměšňovat fakt, že počasí neumíme předpovídat více než na týden, ale přesto se někteří tváří, že vědí poměrně přesně, co bude za sto let. Takový výrok je ovšem mimořádný a mimořádné výroky vyžadují mimořádné důkazy. Lidé se snažili předpovídat budoucnost na Zemi na sto let dopředu mnohokrát, ale zatím se to v podstatě nikomu nepodařilo. Je představitelné, že se krátkodobé a lokální výkyvy "zprůměrují", ovšem nikdo zatím nesestavil rovnici či algoritmus, který by takto zprůměrované klima úspěšně dokázal předpovídat.
Nepřeklepl jsem se, když jsem napsal, že velká část vědců se tváří, že všechny velké otázky o klimatu jsou zodpovězeny a katastrofické globální oteplování je podle nich fakt. Platí to i pro řadu lidí, kteří pracovali na zprávě IPCC, ačkoliv samozřejmě všichni opravdu seriózní vědci vědí, že k takovým velkým závěrům jednoduše spolehlivé, ani nepřímé důkazy neexistují. Vím velmi dobře, že shrnutí zprávy IPCC mluví v řeči pravděpodobnosti a pravděpodobnost přisuzovaná mnoha výrokům je velmi vzdálená 100%. Čím více se pohybujeme od seriózních vědců k méně seriózním vědcům, pavědcům a novinářům, tím častěji slyšíme, že je všechno zcela jasné a že jsou všechny velkolepé předpovědi teorie globálního oteplování faktem. Těší mě, pokud pan Metelka v tomto jednom ohledu nepatří do té nejradikálnější skupiny.
Vnější tlak na vědce
Z druhé strany uvedené pravděpodobnosti pouze odrážejí nejistotu, kterou i členové panelu IPCC o klimatu mají. Přesná velikost čísel vyjadřujících tyto pravděpodobnosti je ovlivněna politickými nátlakovými skupinami. Samozřejmě, že ty se snaží tlačit vytištěné pravděpodobnosti směrem nahoru. Například Mike Hulme, ředitel jednoho jinak alarmistického klimatologického ústavu v Británii, si nedávno postěžoval na teror ze strany ekologických aktivistů.
V další partii se mě pan Metelka ptá, kterým vědcům je vyhrožováno a kteří vědci jsou obviňování ze spolčení s ropnými společnostmi. Tak o těch bych mohl mluvit dlouhé hodiny, protože jich znám celou řadu, často osobně. Vyhrožování bylo nasměrováno v podstatě úplně na všechny vědce, kteří ne zcela sdílí "desatero" globálního oteplování. Richard Lindzen, Roy Spencer, Willie Soon, Sallie Baliunas, Fred Singer, Steve McIntyre, Ross McKitrick, Bjorn Lomborg atd. - opravdu v podstatě všichni. Existují o tomto faktu desítky článků. Profesor Richard Lindzen z MIT, jinak vážený klimatolog a skeptik, tuto situaci popsal v článku Klima strachu ve Wall Street Journal. Kupříkladu jen kombinace slov "alarmisté zastrašují" dává téměř 15 tisíc odkazů na vyhledávači Google.
Ačkoliv nejsem oficiálně členem klimatologické komunity, také jsem si užil své a některé příhody bych se snad ani neodvážil uveřejnit. Předstírat, že tento jev neexistuje, může jen člověk, který buď ztratil kontakt s realitou, nebo má neobyčejně silný žaludek na nepravdivé výroky.
Média a dělba práce mezi profesemi
Jsem rád, že pan Metelka souhlasí s tím, že novináři často silně zkreslují výsledky klimatologie, a to i výsledky zásadní a základní. Ve srovnatelné míře to bohužel činí i pan Metelka. Závěrem bych s ním rád souhlasil v tom, že v ideálním světě by toho klimatolog měl vědět více o klimatu než teoretický fyzik. Nechám na čtenářích, zda usoudí, že žijeme v ideálním světě, nebo nikoliv. Nezbývá si než přát, že v budoucnosti k takovému ideálnímu světu budeme o něco blíže než dnes.
Luboš Motl
Film: The Great Global Warming Swindle
sobota 24. února 2007
Pochybnosti o globálním oteplování
Lidové noviny, příloha Orientace, 24. února 2007
Teorie, že za globální změny klimatu může člověk, nebyla otestována tak, jak věda žádá
Nedávno zveřejněná zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu při OSN považuje globální oteplování za fakt, který je způsoben produkcí skleníkových plynů.
Situace ovšem není tak jednoduchá, jak se převládajícímu proudu v klimatologii zdá.
Strach z bouřek či zatmění Slunce stál u kolébky prvních primitivních forem náboženství a prvních bohů, jimž byly přisuzovány lidské vlastnosti. V průběhu posledních několika staletí se ovšem lidé naučili nahlížet na přírodní jevy racionálně. Vědecká metoda jim umožnila formulovat domněnky a za pomoci pečlivého rozboru experimentů rozhodovat, které z nich jsou správné a které nikoli. Získané poznatky jsou hodnotné samy o sobě; mnohé z nich ovšem mají i praktický význam.
V poslední době ovšem stále častěji slyšíme, že naši pohanští předci možná přece jen měli pravdu v tom, že hlavní původce klimatických jevů má lidské vlastnosti, jelikož je jím člověk sám. Řada laiků i odborníků navíc věří, že věda nade vši pochybnost dokázala, že se den zúčtování nezadržitelně blíží. Můžeme z existujících vědeckých poznatků skutečně vyvodit, že lidská činnost povede ke katastrofálnímu oteplování? Nejdříve si připomeňme, jaké odborné otázky jsou důležité pro analýzu podnebných změn. Ke konci eseje se pokusím vysvětlit, proč má právě klimatologie takové potíže se zachováním objektivity a proč tolik lidí dospívá k vědecky nezdůvodnitelným ponurým vizím budoucnosti.
Věda o podnebí
Podnebí a počasí v sobě skrývá řadu poměrně složitých jevů, jimiž se zabývají různé vědní obory. Většina příslušných otázek je zajímavá pouze pro badatele – obyčejného člověka nebo politika nemusí trápit. Přírodu na druhou stranu nezajímá, která z jejích tajemství budou užitečná pro lidstvo. Pokud chceme jevům správně porozumět, je nezbytné pochopit i mnohé jevy bez politického či praktického zabarvení. Tyto jevy lze zhruba uspořádat podle jejich charakteristické doby trvání.
Vesmír se zrodil před 13,7 miliardy let a sluneční soustava asi před 4,6 miliardy let. Pro pochopení jevů před miliardami let potřebujeme jadernou fyziku a další obory, které očividně do vědy o podnebí nepatří. Mezi fenomény, které trvají o něco méně než miliardu let, patří posouvání světadílů a obíhání Slunce kolem středu Mléčné dráhy. Slunce kmitá nad rovinou a pod rovinou Galaxie a jedna perioda trvá desítky milionů let. Všechny tyto jevy ovlivňují podnebí a průměrné teploty: více či méně periodické a více či méně chaotické vlny s různými dobami trvání musíme zkombinovat, chceme-li získat dobrou představu například o závislosti průměrné teploty na čase. Podnebí se mění a vždy se měnilo, nehledě na časové rozlišení, se kterým ho studujeme. Představa, že klimatické změny jsou čímsi, co vyrobil člověk, je veskrze naivní. Pokračujeme-li směrem ke kratším časovým měřítkům, narazíme na takzvané Milankovičovy cykly: perioda oscilací výstřednosti eliptické dráhy Země je asi 100 tisíc let, zatímco otáčení osy zemské rotace kolem jiné osy čili precese trvá asi 20 tisíc let. Tyto cykly zodpovídají za střídání dob ledových a meziledových, ačkoli novější teorie se snaží najít jejich vysvětlení uvnitř Slunce.
Cirkulace vody v hloubi oceánů zabere asi 2000 let. Ve Slunci samém také tikají hodiny: dlouhodobé sluneční variace trvají 100–400 let, zatímco krátkodobé výkyvy v počtu slunečních skvrn mají periodu asi 11 let. Dostali jsme se až ke střídání ročních období a střídání dne a noci a k počasí – k větrům, dešti, mrakům a tlakovým výším a nížím. Rozdíl mezi počasím a podnebím je hlavně v časovém měřítku: žádná ostrá hranice ovšem neexistuje.
Člověk sám začal podnebí ovlivňovat mnoha způsoby, ačkoliv v mnoha ohledech zůstáváme pouhou třešničkou na dortu. Kácení lesů a stavba silnic a domů změnila odrazivost zemského povrchu a lidé vypouštějí řadu chemických sloučenin. Aerosoly a prach odrážejí sluneční světlo a ochlazují planetu, zatímco skleníkové plyny, zejména vodní pára, ale také oxid uhličitý nebo metan, pohlcují tepelné záření Země, které by jinak uniklo, čímž naši planetu pomáhají oteplovat. Tento jev objevil už v roce 1827 Joseph Fourier, ovšem skutečně populárním se stal skleníkový efekt až na konci 20. století. Existují však desítky dalších přírodních jevů i civilizačních vlivů, které mohou být klíčové pro pochopení klimatu. V současné době kupříkladu několik týmů, a to včetně velmi dobře placených experimentátorů, pracuje na teorii, že kosmické záření, jehož intenzita závisí na čase, ovlivňuje míru oblačnosti, a tudíž i teplotu. Pokusy probíhají v Dánsku a ve švýcarském CERN a kosmické paprsky se jednou mohou stát pro popis klimatu důležitějšími než oxid uhličitý.
Jak se tvoří velké závěry
Dokáže dnešní věda říct, které z těchto jevů jsou podstatné a které nikoli? Stal se opravdu oxid uhličitý hlavním hráčem a víme jistě, že jeho očekávaný nárůst v atmosféře povede ke značnému oteplování? Nepřehlédnutelná skupina klimatologů tvrdí, že odpověď je určitě kladná, ale zdaleka ne všichni.
Jsem přesvědčen, že žádné definitivní závěry učinit nelze a že teorie o antropogenním globálním oteplováním nebyly otestovány tak, jak věda žádá. Například výrok, že oteplování ve 20. století bylo bezprecedentní, byl vtělen do „hokejkového grafu“, symbolu zprávy OSN o klimatu z roku 2001. Podle tohoto grafu byla průměrná teplota Země devět set či více let v podstatě konstantní a kolem roku 1900 prudce vystřelila nahoru (vlivem člověka). Ukázalo se ovšem, a to zejména zásluhou relativních outsiderů Stevena McIntyra a Rosse McKitricka, že „hokejkový graf“ byl postaven na chybných statistických metodách. Novější verze grafu ukazují, že se změny ve 20. století kvalitativně neliší od staletí předchozích – středověk přece jen mohl být teplejší než současnost, ačkoli to nelze určit s jistotou. Z nové klimatické zprávy OSN pro rok 2007 byl původní „hokejkový graf“ potichu vyzmizíkován a všichni se tváří, jako by nikdy neexistoval.
Víme, že koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je asi 0,038 procenta objemu a roste naší zásluhou o 0,0002 procenta ročně. Lze spočítat, o kolik tento jinak nevinný plyn oteplí atmosféru? Nejjednodušší výpočet dává asi 0,5 Celsiova stupně za celé 20. století, ale tento výpočet zanedbává vliv na tvorbu mraků, jejich schopnost regulovat teplotu, jakož i téměř všechny ostatní důležité jevy. Můžeme věřit existujícím klimatickým modelům, které zjednodušují situaci v tolika ohledech? Jsem přesvědčen, že správná odpověď je záporná. Tyto modely s ohromným množstvím vstupních parametrů a nezdůvodněných předpokladů pouze kvalitativně souhlasí s několika údaji o klimatu 20. století. Žádné detaily, zdá se, neodpovídají dostatečně přesně. A někdy nesouhlasí modely s realitou ani přibližně.
Nikdo neumí vysvětlit, proč k oteplování v posledních 25 letech docházelo pouze na severní polokouli, a nikoli na jižní. Nikdo neumí vysvětlit, proč se mezi lety 2003 a 2005 ochlazovaly světové oceány, proč se od 30. let ochladilo Grónsko, proč byl rok 2006 o tolik chladnější než rok 2005, proč globální teplota klesala mezi lety 1940 a 1970, kdy lidstvo emitovalo téměř stejně oxidu uhličitého jako dnes, proč pozorované teploty mají větší „setrvačnost“ než ty teoretické a proč dochází k oteplování nejen na Zemi, ale také na Marsu, Jupiteru, Saturnu, Enceladu, Tritonu a Plutu. Nikdo nemá uspokojivé vysvětlení, proč řada předpovědí o značném oteplování, které byly učiněny před 10–20 lety, nebyla potvrzena. Nikdo neví, proč se zdá, že Alpy byly v době Římské říše zalesněné, a proto teplejší než dnes. Nízký počet průduchů na 450 milionů let starých zkamenělinách listů naznačuje, že koncentrace oxidu uhličitého byla tehdy osmkrát vyšší než dnes, ale nikdo neumí vysvětlit, jak v takovém zdánlivém „pekle na Zemi“ mohly rostliny vegetovat. A nikdo neumí spolehlivě předpovědět počasí na více než jeden týden. Tyto a další problémy se obvykle zametou pod koberec, zatímco případy, kdy předpovědi vyjdou, se propagují s velkou slávou. Tato asymetrie ovšem do vědy nepatří.
Jak je možné, že tak velká část vědců tvrdí, že všechny velké otázky o klimatu jsou zodpovězeny a katastrofické globální oteplování je fakt? Je to proto, že věda vždy staví na jisté dělbě práce – někdo utváří „velký obrázek“ a na jiného zbude mravenčí práce. „Velký obrázek“ je obvykle svěřen nadaným lidem s koncepčním myšlením.
V případě klimatu bohužel vytvářejí „velký obrázek“ lidé s jistými vedlejšími, politickými zájmy, kteří zavedli do klimatologie několikastupňový filtr, díky němuž nemají novinové články téměř nic společného s vědeckou realitou. A navíc je komunita klimatologů pod vlivem skupinové psychologie, která lidem brání racionálně posuzovat jakékoli nové teorie – zvláště teorie „zvenčí“. Jak to všechno funguje?
Zatímco mezi klimatology v penzi je skeptiků řada, mladý klimatolog potřebuje vyrukovat s nějakou senzací, protože od nich se odvíjí financování jeho oboru: jelikož do klimatologie putují miliardy dolarů ročně – jistý zlomek bilionů dolarů, které civilizace utratí za „boj proti klimatickým změnám“ v následujícím desetiletí –, nemůžeme se divit, že peníze hrají podstatnou roli. Hlavní senzaci sdílí celý obor (nebezpečné globální oteplování), ale také jednotlivci jsou tlačeni k jejich vlastním senzacím. Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím nebo k odlišnému vysvětlení existujících dat, je běžně vyhrožováno, jsou rutinně obviňováni ze spolčení se „zlými“ ropnými společnostmi a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéře.
Pokud někdo přece jen k nepohodlným závěrům dospěje, jeho články nejsou otištěny. Mezi články, které otištěny jsou, se znovu vybírá podle ideologického klíče. Shrnutí vědeckých zpráv píší politicky nejaktivnější, a tudíž i nejzaujatější členové vědeckých týmů: OSN bohužel není výjimkou. Nejdrastičtější síto představují sdělovací prostředky, které mají asi pětinásobnou pravděpodobnost, že poreferují o práci, která vede ke „katastrofálním“ závěrům, než je tomu v případě práce s „umírněnými“ závěry nebo bez politických důsledků. Novináři v současnosti také mnohem raději informují o teplém počasí než o chladném počasí, ačkoli tomu bylo před třiceti lety naopak. A pokud přece mluví o chladném počasí, nikdy ne o globálním klimatu, zatímco články o teplém počasí nebo o hurikánech často globální klima zmíní. V případě tak složitého systému, jaký představuje podnebí, je nutné se vyhnout jakémukoliv zaujetí, nechceme-li okamžitě skončit na falešné stopě. V reálném světě klimatologie je ovšem míra zaujetí ohromná. Pokud někdo dostane volnost vybírat „třešničky“ z ohromného množství údajů o atmosféře a historii Země, které máme k dispozici, může dokázat v podstatě cokoliv.
Dosud jsem hovořil pouze o otázce, zda známe pravé příčiny pozorovaných klimatických změn a zda dokážeme spolehlivě předpovídat klima v budoucnosti, aniž bychom se naučili předpovídat počasí na měsíc dopředu. Mé závěry byly skeptické. Ovšem pokud bychom se soustředili na otázku, zda je věda schopna určit důsledky hypotetického oteplování pro lidstvo, dospěli bychom k ještě pesimističtějšímu hodnocení. Dánský statistik Bjorn Lomborg okusil na vlastní kůži, jaké to je, když člověka považují za kacíře. Stačilo, když ve své knize Skeptický ekolog shromáždil argumenty o tom, že případné oteplení by mohlo být pro lidstvo prospěšné. Dánská moderní inkvizice, přesněji řečeno Dánský výbor pro vědeckou nepoctivost, začala na objednávku ekologických aktivistů bleskově pracovat na Lomborgově exkomunikaci a trvalo rok, než byl Lomborg rehabilitován. Je jasné, že vážná vědecká diskuse klimatologů a ekonomů o těchto otázkách teprve začíná, a to navíc jen na několika institucích, kde to, co se smí a nesmí, nediktuje politická korektnost.
Přes to všechno věřím, že brzy nastane doba, kdy klimatologové budou moci studovat větší množství jevů a detailů – včetně těch politicky „nezajímavých“ – větším množstvím metod a bez zastrašování. Snad jednou budou jejich teorie soutěžit podle stejně férových vědeckých pravidel jako ve většině ostatních vědeckých oborů, a to bez ohledu na fakt, že klimatologie má politické dopady a mnozí lidé mají předem jasnou představu o tom, jak by měly vypadat odpovědi. Sice mám v této konkrétní situaci na mysli lidi, pro které je klima pouhým nástrojem, jak dokázat, že je tržní ekonomika cestou do pekel – lidi, které najdeme nejen mezi ekologickými aktivisty, ale bohužel i mezi profesionálními vědci samými, ale chtěl bych zdůraznit, že přímý vliv „opačné“ ideologie na vědu by byl stejně nežádoucí. Nezbývá než popřát celému vědnímu oboru tvořivější a svobodnější zítřky.
***
Výběr knih v příloze Orientace vzniká ve spolupráci s nakladateli a s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer
Teorie, že za globální změny klimatu může člověk, nebyla otestována tak, jak věda žádá
Nedávno zveřejněná zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu při OSN považuje globální oteplování za fakt, který je způsoben produkcí skleníkových plynů.
Situace ovšem není tak jednoduchá, jak se převládajícímu proudu v klimatologii zdá.
Co2 lags temperatureNaši předci si nedokázali vysvětlit řadu přírodních jevů.
Strach z bouřek či zatmění Slunce stál u kolébky prvních primitivních forem náboženství a prvních bohů, jimž byly přisuzovány lidské vlastnosti. V průběhu posledních několika staletí se ovšem lidé naučili nahlížet na přírodní jevy racionálně. Vědecká metoda jim umožnila formulovat domněnky a za pomoci pečlivého rozboru experimentů rozhodovat, které z nich jsou správné a které nikoli. Získané poznatky jsou hodnotné samy o sobě; mnohé z nich ovšem mají i praktický význam.
V poslední době ovšem stále častěji slyšíme, že naši pohanští předci možná přece jen měli pravdu v tom, že hlavní původce klimatických jevů má lidské vlastnosti, jelikož je jím člověk sám. Řada laiků i odborníků navíc věří, že věda nade vši pochybnost dokázala, že se den zúčtování nezadržitelně blíží. Můžeme z existujících vědeckých poznatků skutečně vyvodit, že lidská činnost povede ke katastrofálnímu oteplování? Nejdříve si připomeňme, jaké odborné otázky jsou důležité pro analýzu podnebných změn. Ke konci eseje se pokusím vysvětlit, proč má právě klimatologie takové potíže se zachováním objektivity a proč tolik lidí dospívá k vědecky nezdůvodnitelným ponurým vizím budoucnosti.
Věda o podnebí
Podnebí a počasí v sobě skrývá řadu poměrně složitých jevů, jimiž se zabývají různé vědní obory. Většina příslušných otázek je zajímavá pouze pro badatele – obyčejného člověka nebo politika nemusí trápit. Přírodu na druhou stranu nezajímá, která z jejích tajemství budou užitečná pro lidstvo. Pokud chceme jevům správně porozumět, je nezbytné pochopit i mnohé jevy bez politického či praktického zabarvení. Tyto jevy lze zhruba uspořádat podle jejich charakteristické doby trvání.
Vesmír se zrodil před 13,7 miliardy let a sluneční soustava asi před 4,6 miliardy let. Pro pochopení jevů před miliardami let potřebujeme jadernou fyziku a další obory, které očividně do vědy o podnebí nepatří. Mezi fenomény, které trvají o něco méně než miliardu let, patří posouvání světadílů a obíhání Slunce kolem středu Mléčné dráhy. Slunce kmitá nad rovinou a pod rovinou Galaxie a jedna perioda trvá desítky milionů let. Všechny tyto jevy ovlivňují podnebí a průměrné teploty: více či méně periodické a více či méně chaotické vlny s různými dobami trvání musíme zkombinovat, chceme-li získat dobrou představu například o závislosti průměrné teploty na čase. Podnebí se mění a vždy se měnilo, nehledě na časové rozlišení, se kterým ho studujeme. Představa, že klimatické změny jsou čímsi, co vyrobil člověk, je veskrze naivní. Pokračujeme-li směrem ke kratším časovým měřítkům, narazíme na takzvané Milankovičovy cykly: perioda oscilací výstřednosti eliptické dráhy Země je asi 100 tisíc let, zatímco otáčení osy zemské rotace kolem jiné osy čili precese trvá asi 20 tisíc let. Tyto cykly zodpovídají za střídání dob ledových a meziledových, ačkoli novější teorie se snaží najít jejich vysvětlení uvnitř Slunce.
Cirkulace vody v hloubi oceánů zabere asi 2000 let. Ve Slunci samém také tikají hodiny: dlouhodobé sluneční variace trvají 100–400 let, zatímco krátkodobé výkyvy v počtu slunečních skvrn mají periodu asi 11 let. Dostali jsme se až ke střídání ročních období a střídání dne a noci a k počasí – k větrům, dešti, mrakům a tlakovým výším a nížím. Rozdíl mezi počasím a podnebím je hlavně v časovém měřítku: žádná ostrá hranice ovšem neexistuje.
Člověk sám začal podnebí ovlivňovat mnoha způsoby, ačkoliv v mnoha ohledech zůstáváme pouhou třešničkou na dortu. Kácení lesů a stavba silnic a domů změnila odrazivost zemského povrchu a lidé vypouštějí řadu chemických sloučenin. Aerosoly a prach odrážejí sluneční světlo a ochlazují planetu, zatímco skleníkové plyny, zejména vodní pára, ale také oxid uhličitý nebo metan, pohlcují tepelné záření Země, které by jinak uniklo, čímž naši planetu pomáhají oteplovat. Tento jev objevil už v roce 1827 Joseph Fourier, ovšem skutečně populárním se stal skleníkový efekt až na konci 20. století. Existují však desítky dalších přírodních jevů i civilizačních vlivů, které mohou být klíčové pro pochopení klimatu. V současné době kupříkladu několik týmů, a to včetně velmi dobře placených experimentátorů, pracuje na teorii, že kosmické záření, jehož intenzita závisí na čase, ovlivňuje míru oblačnosti, a tudíž i teplotu. Pokusy probíhají v Dánsku a ve švýcarském CERN a kosmické paprsky se jednou mohou stát pro popis klimatu důležitějšími než oxid uhličitý.
Jak se tvoří velké závěry
Dokáže dnešní věda říct, které z těchto jevů jsou podstatné a které nikoli? Stal se opravdu oxid uhličitý hlavním hráčem a víme jistě, že jeho očekávaný nárůst v atmosféře povede ke značnému oteplování? Nepřehlédnutelná skupina klimatologů tvrdí, že odpověď je určitě kladná, ale zdaleka ne všichni.
Jsem přesvědčen, že žádné definitivní závěry učinit nelze a že teorie o antropogenním globálním oteplováním nebyly otestovány tak, jak věda žádá. Například výrok, že oteplování ve 20. století bylo bezprecedentní, byl vtělen do „hokejkového grafu“, symbolu zprávy OSN o klimatu z roku 2001. Podle tohoto grafu byla průměrná teplota Země devět set či více let v podstatě konstantní a kolem roku 1900 prudce vystřelila nahoru (vlivem člověka). Ukázalo se ovšem, a to zejména zásluhou relativních outsiderů Stevena McIntyra a Rosse McKitricka, že „hokejkový graf“ byl postaven na chybných statistických metodách. Novější verze grafu ukazují, že se změny ve 20. století kvalitativně neliší od staletí předchozích – středověk přece jen mohl být teplejší než současnost, ačkoli to nelze určit s jistotou. Z nové klimatické zprávy OSN pro rok 2007 byl původní „hokejkový graf“ potichu vyzmizíkován a všichni se tváří, jako by nikdy neexistoval.
Víme, že koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je asi 0,038 procenta objemu a roste naší zásluhou o 0,0002 procenta ročně. Lze spočítat, o kolik tento jinak nevinný plyn oteplí atmosféru? Nejjednodušší výpočet dává asi 0,5 Celsiova stupně za celé 20. století, ale tento výpočet zanedbává vliv na tvorbu mraků, jejich schopnost regulovat teplotu, jakož i téměř všechny ostatní důležité jevy. Můžeme věřit existujícím klimatickým modelům, které zjednodušují situaci v tolika ohledech? Jsem přesvědčen, že správná odpověď je záporná. Tyto modely s ohromným množstvím vstupních parametrů a nezdůvodněných předpokladů pouze kvalitativně souhlasí s několika údaji o klimatu 20. století. Žádné detaily, zdá se, neodpovídají dostatečně přesně. A někdy nesouhlasí modely s realitou ani přibližně.
Nikdo neumí vysvětlit, proč k oteplování v posledních 25 letech docházelo pouze na severní polokouli, a nikoli na jižní. Nikdo neumí vysvětlit, proč se mezi lety 2003 a 2005 ochlazovaly světové oceány, proč se od 30. let ochladilo Grónsko, proč byl rok 2006 o tolik chladnější než rok 2005, proč globální teplota klesala mezi lety 1940 a 1970, kdy lidstvo emitovalo téměř stejně oxidu uhličitého jako dnes, proč pozorované teploty mají větší „setrvačnost“ než ty teoretické a proč dochází k oteplování nejen na Zemi, ale také na Marsu, Jupiteru, Saturnu, Enceladu, Tritonu a Plutu. Nikdo nemá uspokojivé vysvětlení, proč řada předpovědí o značném oteplování, které byly učiněny před 10–20 lety, nebyla potvrzena. Nikdo neví, proč se zdá, že Alpy byly v době Římské říše zalesněné, a proto teplejší než dnes. Nízký počet průduchů na 450 milionů let starých zkamenělinách listů naznačuje, že koncentrace oxidu uhličitého byla tehdy osmkrát vyšší než dnes, ale nikdo neumí vysvětlit, jak v takovém zdánlivém „pekle na Zemi“ mohly rostliny vegetovat. A nikdo neumí spolehlivě předpovědět počasí na více než jeden týden. Tyto a další problémy se obvykle zametou pod koberec, zatímco případy, kdy předpovědi vyjdou, se propagují s velkou slávou. Tato asymetrie ovšem do vědy nepatří.
Jak je možné, že tak velká část vědců tvrdí, že všechny velké otázky o klimatu jsou zodpovězeny a katastrofické globální oteplování je fakt? Je to proto, že věda vždy staví na jisté dělbě práce – někdo utváří „velký obrázek“ a na jiného zbude mravenčí práce. „Velký obrázek“ je obvykle svěřen nadaným lidem s koncepčním myšlením.
V případě klimatu bohužel vytvářejí „velký obrázek“ lidé s jistými vedlejšími, politickými zájmy, kteří zavedli do klimatologie několikastupňový filtr, díky němuž nemají novinové články téměř nic společného s vědeckou realitou. A navíc je komunita klimatologů pod vlivem skupinové psychologie, která lidem brání racionálně posuzovat jakékoli nové teorie – zvláště teorie „zvenčí“. Jak to všechno funguje?
Zatímco mezi klimatology v penzi je skeptiků řada, mladý klimatolog potřebuje vyrukovat s nějakou senzací, protože od nich se odvíjí financování jeho oboru: jelikož do klimatologie putují miliardy dolarů ročně – jistý zlomek bilionů dolarů, které civilizace utratí za „boj proti klimatickým změnám“ v následujícím desetiletí –, nemůžeme se divit, že peníze hrají podstatnou roli. Hlavní senzaci sdílí celý obor (nebezpečné globální oteplování), ale také jednotlivci jsou tlačeni k jejich vlastním senzacím. Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím nebo k odlišnému vysvětlení existujících dat, je běžně vyhrožováno, jsou rutinně obviňováni ze spolčení se „zlými“ ropnými společnostmi a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéře.
Pokud někdo přece jen k nepohodlným závěrům dospěje, jeho články nejsou otištěny. Mezi články, které otištěny jsou, se znovu vybírá podle ideologického klíče. Shrnutí vědeckých zpráv píší politicky nejaktivnější, a tudíž i nejzaujatější členové vědeckých týmů: OSN bohužel není výjimkou. Nejdrastičtější síto představují sdělovací prostředky, které mají asi pětinásobnou pravděpodobnost, že poreferují o práci, která vede ke „katastrofálním“ závěrům, než je tomu v případě práce s „umírněnými“ závěry nebo bez politických důsledků. Novináři v současnosti také mnohem raději informují o teplém počasí než o chladném počasí, ačkoli tomu bylo před třiceti lety naopak. A pokud přece mluví o chladném počasí, nikdy ne o globálním klimatu, zatímco články o teplém počasí nebo o hurikánech často globální klima zmíní. V případě tak složitého systému, jaký představuje podnebí, je nutné se vyhnout jakémukoliv zaujetí, nechceme-li okamžitě skončit na falešné stopě. V reálném světě klimatologie je ovšem míra zaujetí ohromná. Pokud někdo dostane volnost vybírat „třešničky“ z ohromného množství údajů o atmosféře a historii Země, které máme k dispozici, může dokázat v podstatě cokoliv.
Dosud jsem hovořil pouze o otázce, zda známe pravé příčiny pozorovaných klimatických změn a zda dokážeme spolehlivě předpovídat klima v budoucnosti, aniž bychom se naučili předpovídat počasí na měsíc dopředu. Mé závěry byly skeptické. Ovšem pokud bychom se soustředili na otázku, zda je věda schopna určit důsledky hypotetického oteplování pro lidstvo, dospěli bychom k ještě pesimističtějšímu hodnocení. Dánský statistik Bjorn Lomborg okusil na vlastní kůži, jaké to je, když člověka považují za kacíře. Stačilo, když ve své knize Skeptický ekolog shromáždil argumenty o tom, že případné oteplení by mohlo být pro lidstvo prospěšné. Dánská moderní inkvizice, přesněji řečeno Dánský výbor pro vědeckou nepoctivost, začala na objednávku ekologických aktivistů bleskově pracovat na Lomborgově exkomunikaci a trvalo rok, než byl Lomborg rehabilitován. Je jasné, že vážná vědecká diskuse klimatologů a ekonomů o těchto otázkách teprve začíná, a to navíc jen na několika institucích, kde to, co se smí a nesmí, nediktuje politická korektnost.
Přes to všechno věřím, že brzy nastane doba, kdy klimatologové budou moci studovat větší množství jevů a detailů – včetně těch politicky „nezajímavých“ – větším množstvím metod a bez zastrašování. Snad jednou budou jejich teorie soutěžit podle stejně férových vědeckých pravidel jako ve většině ostatních vědeckých oborů, a to bez ohledu na fakt, že klimatologie má politické dopady a mnozí lidé mají předem jasnou představu o tom, jak by měly vypadat odpovědi. Sice mám v této konkrétní situaci na mysli lidi, pro které je klima pouhým nástrojem, jak dokázat, že je tržní ekonomika cestou do pekel – lidi, které najdeme nejen mezi ekologickými aktivisty, ale bohužel i mezi profesionálními vědci samými, ale chtěl bych zdůraznit, že přímý vliv „opačné“ ideologie na vědu by byl stejně nežádoucí. Nezbývá než popřát celému vědnímu oboru tvořivější a svobodnější zítřky.
***
Výběr knih v příloze Orientace vzniká ve spolupráci s nakladateli a s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer
Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím nebo k odlišnému vysvětlení existujících dat, je běžně vyhrožováno, jsou rutinně obviňováni ze spolčení se „zlými“ ropnými společnostmi a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéřeO autorovi: Luboš Motl, fyzik; Autor (* 1973) je teoretický fyzik. Působí na Harvardově univerzitě.
Novináři v současnosti mnohem raději informují o teplém počasí než o chladném počasí, ačkoli tomu bylo před třiceti lety naopak
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)