Evropa? Žádná hráz míru

Z Reflexu 15/2009

V poslední době stále častěji slýcháme, že hlubší evropská integrace je nutnou a postačující podmínkou pro mír v Evropě. Očekává se, že uvěříme, že je třeba Evropu integrovat dokonale a docílit tak věčného míru a snad i neomezeného štěstí.

Ztotožnění evropského sjednocování s mírem je jedním z hlavních důvodů, proč někteří lidé považují pochyby o stále užší integraci našeho světadílu za neomluvitelné. Z historických zkušeností ale plyne poučení odlišné.

VZPOMÍNKY NA TÁBOR MÍRU

To, že je dnešní Evropa zárukou míru, údajně dokazuje i 64 poválečných relativně mírových let na evropské půdě. Jsou však skutečně důkazem toho, že evropská integrace a politická koordinace ochrání celé světadíly před válečnými hrůzami? Důkazem nejsou, a to proto, že historie Evropy ani dějiny její integrace nezačaly rokem 1945, ač se někteří vykladači dějin snaží v tomto roce historii chirurgicky zastřihnout.

Světová válka, která v roce 1945 skončila, totiž nebyla první, nýbrž druhá. A i po té první vzkvétaly snahy o koordinaci politiky na mezi národní úrovni. Společnost národů vznikla v roce 1919. V následujících letech se k ní připojila většina zemí: například Německo se stalo členem roku 1926.

Koordinaci zahraničních politik evropských velmocí ve 30. letech a snahu o jejich další sbližování dnes nazýváme politikou appeasementu. Mnichovská dohoda byla jejím největším výdobytkem. Francouzští a britští politici tehdy věřili, že jejich ústupky zachrání mír. Věřili tomu stejně upřímně jako dnešní dědici jejich ideálů. Ovšem tito politici se mýlili. Ústupky válce nezabránily, ale spíše posílily třetí říši a ztížily pozdější boje za její porážku. Evropa se poučila, že mír je sice hodnotou důležitou, ale jeho cena není nekonečná. Extrémní snahy o jeho zachování za každou cenu mohou vést k potupě celých národů a k ještě větším hrůzám v budoucnosti.

ZÁKONITÁ VÁLKA

I politika usmiřování a následující roky války jsou součástí dějin sbližování Evropy, byť součástí pro některé nepohodlnou. I v tomto extrémním případě platí, že pravým důvodem války nebyla něčí touha bezdůvodně bojovat, ale spíše snaha vymodelovat dobu míru k obrazu svému. Tato snaha Německa byla velmi nespravedlivá, ale v její nevídané perverznosti se skrývalo i racionální jádro. Německý národ se ve 30. letech obával války a možné prohry méně, než mu vadil pocit ponížení, jakož i chaos a hospodářské potíže výmarské republiky.

Druhá světová válka, ke které vývoj nakonec zákonitě dospěl, byla zážitkem natolik otřesným, že pokusy o válečné řešení problémů neměly naději získat podporu veřejnosti po dlouhá desetiletí. Strach z jaderné zkázy mír ještě více utužil. Ale vznik Evropského společenství uhlí a oceli (Montánní unie) v roce 1952 nebyl skutečným důvodem dlouhých let mírového soužití, jako spíše jedním z jejich důsledků. Obchod se stal významnějším než nebezpečné a nejisté snahy docílit čehokoliv prostřednictvím nových konfliktů.

MÍR V BUDOUCNOSTI

I v budoucnosti čeká Evropu mír za předpokladu, že život v míru bude přinášet Evropanům více radosti a uspokojení než pokušení zaútočit na své sousedy. Budou-li Evropané těžit více z mezinárodního obchodu než z falešného pocitu, že jeden národ je nadřazen ostatním, bude obtížné nastartovat novou konfrontaci. Obecněji, budou-li se jednotliví Evropané cítit šťastni, nebudou muset štěstí hledat v nacionalismu a kolektivistických ideologiích namířených proti skupinám jiným.

Avšak pocit štěstí nelze žádným dekretem Evropské unie občanům předepsat. Lidé mohou ostatním ke štěstí pomáhat, ale hlavním strůjcem svého štěstí zůstane každý jednotlivec sám. Občané mohou mít odlišné představy o ideálním mírovém soužití. Pokud takové odlišnosti jednou opět přerostou jistou kritickou mez, riziko dalších konfliktů a válek vzroste a zakrývání rozdílů se může stát projevem ztráty realistického pohledu na svět.

Je však jasné, že většina rozdílů mezi lidmi nemůže zabránit jejich soužití, jsou-li alespoň trochu tolerantní. Označovat někoho za obhájce války jen proto, že má na určité aspekty života v míru jiný názor, je pouze další z cest, jak zvyšovat napětí mezi lidmi a národy. Pokusme se všichni pochopit, že ideálem nemůže být společnost, v níž panuje mír proto, že všichni musejí mít stejné názory, ale spíše společnost, v níž existuje mír navzdory mnoha rozdílnostem.

Může Evropa zakázat slečny a paní?

Otištěno v Lidových novinách, 18. března 2009, "Úhel pohledu", "Konec slečen v Evropském parlamentu"

V neděli přinesl anglický deník Telegraph informaci, která připomíná buď vtip, pasáže z románu 1984 George Orwella nebo přinejmenším některé mé exotické zážitky z amerického univerzitního prostředí.

Generální tajemník Evropského parlamentu Harold Romer rozdal 785 poslancům brožuru, podle níž musejí nadále oslovovat kolegyně pouze jménem. Brožura jim tak zakázala slůvka paní a slečna nebo přinejmenším jejich západojazyčné ekvivalenty jako Frau, Fraulein, Mrs, Miss, Señora a Señorita. Stejně tak není dále možné užívat názvy profesí, z nichž lze vyčíst pohlaví, jako například sportovec, hasič, letuška, ředitelka školy, policistka, prodavačka, manažerka, uvaděčka v kině nebo pečovatel. Číšníci, servírky a porodní báby zůstaly povoleny proto, že pro ně očišťovatelé jazyka zatím žádné pohlavně neutrální náhražky nevymysleli.

Není zcela zřejmé, zda se soudruh generální tajemník (abych se raději vyhnul slovu "pan") úspěšně popral se složitým jazykovědným problémem ve všech jazycích EU, jelikož například v češtině pohlavně neutrální názvy profesí téměř vůbec neznáme (a možná je to škoda). Řádka poslanců se bouří a chce vědět, kolik peněz tato vymoženost stála. Z druhé strany je pravděpodobné, že značná masa poslanců z mnoha klubů nařízení vezme vážně a začne tak nepříznivě měnit atmosféru v parlamentu a možná i v celé unii.

V mnoha západních státech, včetně USA, narostla snaha o "úplnou rovnost" žen a o popření jakýchkoliv rozdílů mezi muži a ženami do tragikomických proporcí. Dnešní hlavní ekonomický poradce prezidenta Obamy, Larry Summers, musel před třemi roky rezignovat z funkce rektora Harvardovy university proto, že za zavřenými dveřmi vyjádřil o rok dříve pochyby o univerzálním dogmatu, že je menší zastoupení žen mezi fyziky a inženýry způsobeno jen a pouze brutální či skrytou diskriminací ze strany mužských šovinistů. Kacířsky totiž na konferenci věnované této otázce navrhl, že by mohly hrát roli i odlišné zájmy a vlohy žen a mužů, jakož i specifická role žen v rodině.

Poněvadž jsem byl z mladších členů fakultního sboru na celém Harvardu jediným, kdo "politicky nekorektní" názory rektora obhajoval, asi si dokážete představit, pod jakým tlakem z jistých míst jsem se tehdy ocitl.

Většina českých občanů necítí potřebu podobná tabu vytvářet. Částečně to vysvětlujeme tím, že jsme již pocítili, co to znamená ztratit svobodu slova. Ale je třeba říct, že podobná nařízení ohledně vztahu k ženám neměli v oblibě ani naši komunističtí představitelé za minulého režimu (a dnešní dědici jejich odkazu). Ačkoliv se Česko postupně stalo jednou z nejemancipovanějších zemí na světě, například podle zaměstnanosti žen, a nebo právě proto, Češky většinou nemají nutkání předstírat, že jsou úplně stejné jako muži. Na jisté běžné rozdíly jsou ba i pyšné.

Většina dívek žen je ráda, že se mohou matematice vyhnout s vysvětlením, že patří k něžnému pohlaví, zatímco ty, které mají exaktní vědy rády, vědí, že je jejich ženství samotné nemůže zastavit. A navíc si většina žen u nás nenalhává, že jim zásadně vadí galantnost nebo nepřímé vyjádření zájmu ze strany mužů. Lavinu žalob ohledně sexuálního harašení a diskriminace u nás není rozumné očekávat. I kdyby přišla, naši soudci ji asi zastaví. Jediné, co může českým ženám trochu vadit, je to, že z oslovení paní nebo slečna lze zjistit jejich manželský stav.

Z čeho pramení rozdíly mezi Českem a západními státy? Je jasné, že tyto rozdíly jsou symptomem hlubších kulturních odlišností. Pokud spolu s některými "mysliteli" na Západě definujeme západní kulturní prostor jako oblast, v níž je třeba za úplnou rovnost žen bojovat i transformací vlastního jazyka, který jsme bez podobných zásadních proměn používali asi tisíc let, potom je jasné, že Česko částečně patří ke kulturnímu prostoru východnímu.

Je-li tomu tak, měli bychom se za tuto národní vlastnost stydět? A měli bychom se bát o stabilitu společnosti nebo hospodářský růst? Připadá mně jasné, že odpověď na obě otázky je záporná. Pokud budeme my i naši zastupitelé v parlamentech používat slov slečna a paní, společenský kolaps ani hluboká hospodářská krize nám kvůli tomu nehrozí. Jelikož celá staletí ukázala, že český jazyk a další prvky naší kultury jsou slučitelné s relativní prosperitou a štěstím všech, měli bychom od našich zastupitelů očekávat, že ochrání naši svobodu chovat se tak, jak jsme zvyklí se chovat.

Abych řekl pravdu, ani se příliš nebojím, že tomu tak bude. Mnozí politici, kteří si od českého národa vydobudou důvěru a křesla ve vládě a jinde, jsou jistě schopni obhájit svou svobodu užívat ještě mnohem barvitější gesta a slova, než je slovo slečna.

Dr. Luboš Motl. Autor je fyzik a bývalý člen fakultního sboru na Harvardově univerzitě.

Racionálně o počasí a podnebí

Neviditelný pes, 29.1.2009

Pan doktor Metelka odpověděl panu doktoru Kutílkovi na jeho článek, který pojednával racionálně o globálním oteplování, stejně jako Kutílkova nová a zajímavá kniha.

Jako skeptik jsem samozřejmě na straně pana Kutílka, ale musím také souhlasit s panem Metelkou, že IPCC zmiňuje i jiné klimatické jevy než skleníkový efekt.

Problémem však je, že jim není přikládána téměř žádná váha a že politicky dosazení vědci-aktivisté sepisují "shrnutí" zpráv IPCC tak, aby všechny ostatní jevy než ten skleníkový v podstatě zmizely ze scény.

IPCC, tedy Mezivládní panel pro klimatické změny, je politická organizace, jejímž úkolem je selektivně vybírat a interpretovat (a často dezinterpretovat) výsledky vědeckých studií tak, aby obhájili předem určený a absurdní závěr, že lidská činnost povede ke klimatické katastrofě.

Tento závěr má politikům dodat pocit vlastní důležitosti a nepostradatelnosti (a umožní jim slibovat věci, které za jejich kariéry nikdo nebude moc zkontrolovat), levicovým aktivistům nástroj, jak za pomoci této hrozby ovládat celé státy, nejen bulvárním novinářům přinášejí téma pro strašení čtenářů a větší prodejnost novin a klimatologům, jako je pan Metelka, větší financování a prestiž jejich vědní disciplíny, kterou by jinak lidé právem považovali za nedůležitou, nespolehlivou a vědecky mělkou třešničku na dortu.

Pan Metelka nesouhlasí s panem Kutílkem v tom, že nás pozorování jevů před miliony let může něco naučit o chování klimatu v 20. a 21. století.

Nuže, člověk samozřejmě musí být opatrný, ale takové lekce nás opravdu leckdy mohou naučit mnohým věcem. Přírodní zákony se koneckonců nemění. Je zajímavé, že alarmisté samotní rádi poukazují na události v minulosti, aby lidi o něčem přesvědčili. Samozřejmě tak činí jen v případě, že důsledky dávných událostí pro dnešek vyzní katastroficky.

Počasí a podnebí: časová měřítka

Za podnebí obvykle považujeme statistické závěry o počasí platné pro a vyvozené z nejméně 30letých období. Abychom viděli, jak je klima komplexní a kolik jevů je třeba vzít do úvahy při jeho realistické analýze, podíváme se na některé procesy ovlivňující teplotu a seřadíme je podle typické doby trvání oněch vlivů - nebo teplejších a studenějších období.

Je třeba si předem uvědomit, že teplotní trendy mohou trvat kratší nebo delší dobu. I samotné znaménko trendu závisí na tom, z jak dlouhého období se snažíme trend extrapolovat. Neexistuje tedy samozřejmě žádné "univerzální globální oteplování". Trendy vyvozené z delších časových úseků jsou pomalejší (menší teplotní změna na jednotku času), ale ani na nejdelších časových úsecích nemohou tyto trendy klesnout na nulu, a to ani pokud eliminujeme jakýkoliv vliv člověka.

Tudíž trendy pozorované za 10 let nebo 30 let nebo 100 let mohou být zajímavé pro naše očekávání, co se stane v následujících 10 nebo 30 nebo 100 letech, ale jistě nemohou být slepě extrapolovány. Na druhé straně nemohou být ani ignorovány. Čím více údajů máme, tím více bychom měli být schopni z nich vyvodit. Ale podívejme se již na různé atmosférické jevy ovlivňující teplotu. Budou mezi nimi jevy

1. kterým dobře rozumíme
2. i jevy, kterým věda moc nerozumí.

Také mezi nimi nalezneme jevy

1. periodické
2. a neperiodické.

Samozřejmě, i "smíšené" a "nezařazené" efekty hrají roli: například 11letý solární cyklus je téměř periodický, ale nikoliv přesně. Není třeba říkat, že k některým jevům přispívá člověk, ale k většině nikoliv. Existují všemožné kombinace kategorií výše. Střídání ročních období je nejlépe chápaným periodickým cyklem. Mezi neperiodické, špatně chápané cykly patří oscilace oceánu. Periodický, ale špatně chápaný cyklus je například 22letý solární cyklus, který by neměl příliš ovlivňovat teplotu, ale přesto tak zřejmě činí. A určité neperiodické chaotické meteorologické jevy, jako třeba hurikány, jsou chápány relativně uspokojivě.

Neperiodické jevy často označujeme za "chaotické". To je ale krátkozraké, jelikož s vylepšujícím se vědeckým popisem můžeme jejich příčiny, nebo alespoň statistické rozdělení, lépe chápat a předpovídat. Nakonec, musíme si uvědomit, že řada efektů důležitých pro klima ani nemá jména, protože dodnes nevíme, v čem spočívají. Ale v seznamu níže budou zajisté chybět i mnohé jevy, jejichž jména známe. Teď se ale již opravdu vrhneme na jednotlivé jevy ovlivňující teplotu, a to od těch nejrychlejších.

Minuty a hodiny

Mraky a déšť, duhy a bouřky mohou přijít a zase odejít během minut či hodin a ovlivňují místní počasí. Také mohou setrvat celé týdny a měsíce, ale níže v textu se k nim vracet nebudeme. Pokud zprůměrujeme počasí přes celý den a přes přibližně 30 let, můžeme začít mluvit o klimatu. Ovšem hranice mezi počasím a podnebím není ostrá. Meteorologie samozřejmě nedokáže místní počasí předpovědět na delší dobu než několik týdnů.

Klimatologové obvykle předpokládají, že počasí se nemůže promítnout v delších časových úsecích, protože se vždy musí rychle vrátit k průměru. Uvidíme na realistickém modelu Brownova pohybu níže, že takový předpoklad není zcela správný. Předem řeknu, že například průměrná oblačnost na zeměkouli může setrvat na "dříve neobvyklých hodnotách" po celé roky, stejně jako například směnné kursy nebo cena ropy, jednoduše proto, že neexistují rychlé a efektivní mechanismy, které by tuto veličinu vrátily do "správných mezí".

Jeden den

Většina dětí ví, že dny a noci se střídají zásluhou rotace Země kolem své osy. Někdy Slunce lze vidět, jindy nikoliv. Během dne je teplota v daném místě vyšší, protože Země vstřebává více sluneční energie. V noci je tomu naopak, protože převažuje infračervené vyzařování tepla ze Země, čímž se naše planeta ochlazuje.

Jelikož maximální denní teploty obvykle dosáhneme kolem 14 hodin odpoledne, je jasné, že reakce Země na nerovnováhy v energetickém rozpočtu může být velmi rychlá. Z druhé strany si mohou určité části atmosféry a zemské vrstvy "pamatovat" vlivy na teplotu po mnohem delší dobu než dočasně zahřátý chodník za horkého letního dne. Stačí k tomu vyšší tepelná kapacita nebo nové veličiny jako oblačnost, které si mohou dlouhodobě dělat, co chtějí.

Jeden rok

Jak jsme zmínili, vynecháme počasí, které ovlivňuje teploty na škále týdnů nebo měsíců. Místo toho zmíním nejdůležitější cyklus, tedy roční období. Většinou mluvíme o čtyřech, ačkoliv jejich počet a hranice jsou očividně dílem lidské konvence. Příroda na začátku jara žádného ministra počasí nepropustí, ačkoliv jarní rovnodennost je zajímavá pro astronomy.

Úmyslně zařazuji i tento dobře známý cyklus, protože lidé mohou zapomínat, že nám dodává mnohem větší variabilitu teplot, než údajně "katastrofické" trendy dokážou vyprodukovat za celá staletí. Většina z nás zimu i léto přežije, ačkoliv se teploty mění o desítky stupňů, a to i z 35 °C na -15 °C, jak dobře víme a známe.

Může to znít překvapivě, ale nyní, když tu máme zimu, je Země blíže ke Slunci než v létě. Je tu poměrně chladno proto, že naše severní polokoule je odkloněna od Slunce. Ale přestaňme již s žerty a předpokládejme dále, že čtenář nespal při hodinách zeměpisu v páté třídě. Podíváme se na nějaké složitější cykly.

Dva roky: cykly ENSO

Denní a roční cykly nám byly jasné, ale existují i mnohé další, pomalejší cykly. Jelikož o nich lidé nemají dobrou intuici, často o těchto jevech mluví jako o náhodných či chaotických. Ovšem tyto jevy ve skutečnosti mají vnitřní zákonitosti, které lze postupně chápat lépe a lépe. I pokud je považujeme za náhodné, je velmi důležité vědět, jak rychle teplotu mění, o kolik, jakou mají tendenci přetrvávat a čím je lze ovlivnit.

Náhodné veličiny, jako například "šum", mohou mít různé "barvy", které jsou důležité pro předpovědi chování systému. U některých jevů znamená, že jeden teplejší rok naznačuje, že i ten následující bude teplý. U jiných je tomu spíše naopak, protože se chování má tendenci rychle "zprůměrovat".

Cykly El Niňo a La Niňa jsou prvním příkladem, jehož neznalost většinou lidí klimatičtí alarmisté zneužívají. El Niňo (španělsky chlapeček nebo Ježíšek) je jev, při nemž Tichý oceán je kolem rovníku teplejší než v průměru. Díky velikosti tohoto oceánu to znamená, že i průměrná teplota na Zemi je spíše vyšší. El Niňo přináší charakteristickou vlhkost a sníh nebo sucho, případně teplo či chlad do různých oblastí na světě. La Niňa (španělsky holčička) má důsledky přesně opačné. Holčička se pozná podle "chybějící" teploty v citlivých oblastech Pacifiku, z čehož vzešel onen název.

Asi 30 let převládaly epizody El Niňo, ale právě teď se vracíme do stavu La Niňa, viz modrý čili chladný pruh uprostřed obrázku výše, v němž jsme byli i před rokem. Dá se očekávat, že La Niňa bude v následujícím desetiletí nebo dvou častější, což samo o sobě může ochladit zeměkouli o půl stupně nebo více.

Typická perioda ENSO (El Niňo - jižní oscilace) trvá 1 až 4 roky. ENSO je nejdůležitější jev ovlivňující meziroční teplotní fluktuace. Silné El Niňo v roce 1998 z tohoto roku udělalo nejteplejší rok, který jsme za poslední století viděli, a tento rekord není pro klima zcela snadné překonat, ačkoliv rok 2005 byl blízko. Alarmisté rádi skrývají, že za tímto rekordním rokem byl čistě přírodní jev - "chlapeček".

Pět let: setrvačnost vrchního oceánu

Existuje další efekt, který má typické trvání asi pět let. Není to cyklus, ale je spojený s exponenciálním poklesem vlivů. Pokud zeměkouli ohřejeme nebo ochladíme, povrch oceánu se bude této změně bránit, ale asi za 5 let tento odpor klesne asi na polovinu (nebo e-tinu) a oceán sám svou teplotu přizpůsobí. Hlubší partie oceánu nejsou schopny vyměňovat teplo tak rychle, ale zase si mohou pamatovat teplotu po mnohem delší dobu.

Stephen Schwartz použil 5leté setrvačnosti k výpočtu citlivosti klimatu, tedy o kolik se Země asi zahřeje zdvojnásobením CO2 (což nás čeká někdy kolem roku 2100), a vyšel mu pouhý jeden stupeň Celsia (a jenom polovina z toho by nás čekala v budoucnosti). Všimněte si, že teplotní setrvačnost od oceánu trvá stejnou dobu, nehledě na velikost teplotní výchylky, protože při větší teplotní výchylce také oceány přetahují větší teplo. V každém případě oceány způsobují asi 5leté zpoždění průměrné teploty Země za jistými vnějšími vlivy, ale je třeba vědět, že velikost tohoto zpoždění není zcela pevná. Pro určité pomalejší jevy je důležitý i hluboký oceán, v němž cirkuluje voda mnoho staletí, jak uvidíme.

Sluneční 11letý cyklus

Magnetické pole Slunce mění intenzitu a směr v 22letých cyklech. Severní nebo jižní "znaménko" ale nehraje roli pro většinu otázek, a tak je cyklus v snadno pozorovatelných efektech, například v počtu slunečních skvrn, 11letý. Každých 8-14 let klesne počet skvrn na minimum a stoupne na maximum. V současné době začíná 24. oficiální měřený sluneční cyklus. Slunce je stále v blízkosti extrémního minima aktivity a skvrn, což mnozí považují za jeden z důvodů relativně chladného počasí.

Směr magnetického pole v lichých a sudých slunečních cyklech je opačný.

Sluneční 22letý cyklus

Delší, 22letý cyklus se zdá být méně důležitý, ale ve skutečnosti se právě tento zdá být zachycen v klimatických datech. Je to asi proto, že magnetické pole Země hraje také roli a každých 22 let se vrátí relativní orientace slunečního a zemského magnetického pole do původního směru. Jejich společný účinek na kosmické paprsky a další jevy možná ovlivňující oblačnost není zcela popsán, ale podle naměřených korelací je celkem určitě velmi důležitý pro předpovídání počasí a podnebí.

25 let: erupce velkých sopek

Několikrát za století vybuchne sopka tak velká, že kouř z ní odrazí tolik slunečního svitu, že celá zeměkoule zchladne až o půl stupně Celsia. Exploze Mount Pinatubo v roce 1991 tak učinila. Různí lidé napjatě očekávají další erupce, například Yellowstonské supersopky, ale takové geologické procesy se připravují spíše tisíciletí než týdny, takže nikdo přesně neví, kdy k erupci dojde, ačkoliv mnohým se nyní zdá, že sopka nás právě "varuje".

Ochlazování z takových erupcí není trvalé a zmizí do pěti let, společně s aerosoly v atmosféře. Přesto je jasné, že zvýšená nebo snížená frekvence erupcí může značně ovlivnit teplotu na Zemi. Další geologické jevy mohou mít také roli na klima. Navíc někteří lidé navrhli umělé sopky jako inženýrský způsob, jak ochladit celou planetu, a další navrhli produkci kouře mezi 40. a 80. léty minulého století jako vysvětlení relativního ochlazování v tomto období. Nicméně celkový vliv aerosolů produkovaných člověkem zůstává velmi neznámý, včetně znaménka, a to i ve zprávách IPCC, které se jinak snaží tvrdit, že vše je jasnější, než tomu je ve skutečnosti.

30 let: Pacifická dekádová oscilace a další cykly

V 10letých, 30letých a delších údobích lze najít řadu atmosféricky oceánských cyklů podobných ENSO, které jsou však pomalejší proto, že ovlivňují větší partie světového oceánu. Pacifická dekádová oscilace (PDO) je asi nejdůležitějším z nich. Severoatlantická oscilace je dalším příkladem.

PDO se pozná podle chladnějších či teplejších teplot podél západního břehu USA (ve srovnání s přilehlým středoseverním Pacifikem) a byla objevena podle silného vlivu na populaci ryb. Kupodivu se teplá období PDO přesně téměř kryjí s obdobími globálního oteplování. Právě se zdá, že začíná chladné období PDO, po 30 letech teplého období. Je také pravděpodobné, že chladné období zvyšuje frekvenci La Niňa epizod a naopak: PDO funguje jako "vnější parametr", který ovlivňuje frekvenci a charakter všech rychlejších cyklů, které se střídají v jednom odbobí PDO. Shrneme-li, nejnovější změny v PDO mohou Zemi přinést 10 chladných let či více.

Antropogenní skleníkový jev: 200 let

Tento velmi často popisovaný jev není periodický, ale spíše "lineární".

Energie přicházející ze Slunce se na Zemi nehromadí trvale: Země v podstatě stejnou energii vyzáří ve formě tepelného, infračerveného záření. Skleníkové plyny ho umí absorbovat a brání odchodu infračerveného záření ze Země do kosmu podobně jako poklička na hrnci brání úniku tepla, a tak Zemi o něco oteplují. Vodní páry mají na svědomí asi 30 stupňů oteplení jinak zamrzlé zeměkoule a všechny ostatní plyny, zejména CO2, asi dalších 3-5 stupňů. Malá část z těchto 3-5 stupňů - asi 0.6 °C - pochází z CO2, který člověk přidal do afmosféry od roku 1800.

Přiřadil jsem jevu ono časové údobí proto, že vyčerpání klasických fosilních paliv trvá asi 200 let, po nichž tento vliv nezbytně zmizí. A možná tato paliva budou vytlačena jinými technologiemi mnohem dříve, než začnou docházet. Doba kamenná také neskončila tím, že došly kameny.

Pokud paliva spotřebujeme úplně všechny, což se asi nestane, je rozumné odhadnout, že koncentrace CO2 vzroste z předprůmyslové doby až 4násobně, na 1 000 ppm (částí z milionu, čili jedno promile objemu). Taková atmosféra, srovnatelná s průměrně větranou halou, je stále velmi příjemná pro lidi a zvířata a mnohem lepší než ta dnešní pro rostliny, které se živí oxidem uhličitým. Člověk začne cítit nevolnost až při koncentraci 10 000 ppm.

Celkové oteplení příslušející spálení všech fosilních paliv na Zemi je rovno asi dvěma citlivostem klimatu, což je asi 2 stupně Celsia, a dá se víceméně zanedbat. Navíc níže uvidíme, že oteplení zdaleka není trvalé. Vyčerpání vší ropy nebo uhlí by jistě mělo i jiné nevýhody - skromný příspěvek k oteplení je mezi těmi zanedbatelnými.

IPCC systematicky přeceňuje oteplování spojené s CO2 asi trojnásobně, ve srovnání se seriózní, politicky nemotivovanou vědeckou literaturou, a tak "katastrofické" předpovědi na toto 200leté období dosahují až 6 stupňů Celsia (což je stále jen půl stupně na 20 let, a ten se ztratí v ostatním "šumu"). Toto přestřelení je důsledkem nadhodnocení "kladných feedbacků", jevů, které pomáhají zesilovat holé oteplení. V přírodě, která je stabilní, téměř určitě převažují zeslabující "záporné feedbacky", které každý původní jev redukují, jak diktuje La Chatelierův princip.

Každopádně je největší myslitelné oteplení, které může způsobit nejintenzivnější zacházení s fosilními palivy, kolem 2 stupňů nebo o něco více, a toto oteplení by bylo rozprostřeno na několik staletí. Nemůže být seriózních sporů o tom, že i dočasné problémy jedné či druhé banky jsou vážnějším problémem.

Pokles CO2 v atmosféře: 500 let

Pokud máte strach o naše vzdálené potomky, měli byste vědět, že CO2 a další stopové plyny nezůstanou v atmosféře trvale, ačkoliv tam vydrží mnohem déle než třeba nadbytečná vodní pára. Asi po 500 letech většina přidaného CO2 bude spotřebována a zakomponována do biosféry a oceánů díky zvýšenému růstu rostlin a pohlcování CO2 oceánem - který se zpočátku lehce okyselí, asi o 0.1 stupně na pH stupnici (oceán jsme zdědili na zásaditém pH 8 a stále se drží kolem pH 8, přičemž většině ryb nevadí pH mezi 5 a 9), ale pak se také vrátí do původní výše, jelikož uhlík přejde do hlubin oceánu, které mají kapacitu ho vstřebat prakticky neomezenou.

S tím, jak za 500 let zmizí většina oxidu uhličitého, který jsme přidali, se také "odčiní" oteplování tímto dodatečným plynem způsobené. Pálení uhlíkových látek tedy jistě nezpůsobuje nevratné změny podnebného systému. Otázkou jen je, jestli tempo zahřívání způsobené přidaným CO2 je dostatečně rychlé, abychom si ho v našich životech mohli všimnout dříve, než ho příroda zase začne viditelně odbourávat.

Osobně tipuji, že lidé budou fosilní paliva potřebovat ještě dlouhá desetiletí (než přejdou například na termonukleární fúzi) a dostanou příležitost naměřit a snad i "rozpoznat" nenulové oteplení jimi způsobené, ale schopnost něco naměřit přesnými přístroji a spočítat počítači je ještě velmi daleko od toho, aby taková změna znatelně ovlivnila životy většiny lidí. A i kdyby ovlivnila, oteplení by pravděpodobně většině prospělo. Vzpomeňte na to, kam Češi rádi jezdí na dovolenou.

Pomalé sluneční cykly: 400 až 1000 let

Zmínil jsem 11letý cyklus slunečních skvrn, ale i maximum slunečních skvrn za 11letý cyklus osciluje. Je tedy modulováno pomalejšími cykly, které trvají asi 400 až 1000 let. Díky nim nebyly po roce 1650 téměř žádné sluneční skvrny asi 50 let - Maunderovo minimum. Na začátku 19. století lidé viděli o něco slabší Daltonovo minimum.

Obě tato období (v tzv. malé době ledové) byla velmi chladná, až o 2 stupně či více chladnější než období se silnou sluneční aktivitou (např. středověké klimatické optimum). To celkem určitě není náhoda. Ačkoliv samotný výkon Slunce je skvrnami ovlivněn jen v řádu desetin procent, magnetické pole Slunce hraje roli pro stínění Země od kosmického záření, které je schopno vytvářet zárodky mraků. Jelikož se podle časového průběhu počtu slunečních skvrn zdá, že Slunce má tendenci zopakovat Daltonovo minimum, máme další důvod si myslet, že nás čekají chladné roky nebo desetiletí. Tento vliv sluneční aktivity může vyrovnat nebo i přebít veškerý vliv na klima, který můžeme docílit emisemi CO2.

Cirkulace v hlubinách oceánu: 1500 let

Zmínil jsem, že rychlé, povrchové vrstvy oceánu zachytí teplo jen asi na 5 let. Ovšem voda se postupně dostane i do hlubin, kde cykly oběhu trvají kolem 1500 let. Různě slané a teplé proudy v oceánu hrají roli pro jeho oběh. To vše znamená, že voda přicházející z hlubin nám vrací "vzpomínky" klimatických jevů, které ovlivňovaly oceán například v 6. století. Množství tepla, které může hluboký oceán přinést nebo odsát, je omezené, ale je rozhodně dostatečné k tomu, aby znalost stavu oceánu byla nepostradatelná pro analýzu pohybu teplot v době několika tisíciletí.

Doby ledové a Milankovičovy cykly: tisíciletí

Dostáváme se k dobám ledovým a meziledovým. Před 10 000 lety jsme měli dobu ledovou a teploty byly řádově o 8 stupňů chladnější než dnes. To je typická odchylka, kterou mohou způsobit astronomické cykly, jako třeba fluktuující výstřednost oběžné dráhy Země a precese v rotaci zemské osy (jejíž sklon se také mění). Také je ovšem možné, že velká část teplotních pohybů mezi dobami ledovými a meziledovými je "akumulované počasí".

Každopádně, jakmile se dostaneme k statisícům let, zdá se, že se průměrná teplota za toto dlouhé období začíná stabilizovat. V průběhu milionů let je dost pravděpodobné, že průměrné globální teploty téměř nikdy nevyskočily o více než 10 stupňů nad dnešní nebo pod dnešní teploty. Z druhé strany, na kratších časových měřítcích je dost možné, že si teplota může zcela přirozeně a svobodně pochodovat směrem, jakým uzná za vhodné, po celá staletí či tisíciletí.

Doby ledové omezí koncentraci CO2 z 280 ppm na 180 ppm. Kdyby nás příroda uvrhla do nové doby ledové dnes, což se spíše stane až za 10 000 let nebo více, asi by koncentrace CO2 spadla z 380 ppm zpět na 280 ppm. Každopádně změny koncentrací stopových plynů v průběhu cyklu zaledňování, a to nejen CO2, jsou důsledkem změn teplot a nikoliv přičinou. Teplejší oceán není schopen zadržet tolik plynů, a tak je vypustí do atmosféry.

Vliv skleníkového jevu na těsnou souvislost teplot a koncentrací byl historicky nejméně 10krát slabší. Změny koncetrace CO2 přišly asi až 800 let po odpovídajících změnách teplot: 8 °C oteplování z doby ledové přidalo 100 ppm CO2 do atmosféry, ale lidské přidání dalších 100 ppm zpětně způsobilo asi jen 0.6 °C oteplování a spíše jen část této změny. Jednoduchá závislost z dob ledových dnes očividně neplatí. Vliv "přírodním" směrem je mnohem silnější než vliv opačný, a tak je CO2 téměř irelevantní pro teplotu.

Zmínil jsem ale, že chaotické pohyby teplot mezi dobami ledovými mohou být výsledkem "náhodného počasí". Model náhodné procházky či Brownova pohybu znamená, že typická změna za čas "t" je úměrná odmocnině z "t". Tento model správně reprodukuje "autokorelaci" teplotních grafů jako funkci zpoždění a dává rozumné předpovědi pro typickou změnu průměrné teploty na Zemi za různé časy:

• 1 rok: 0.1 °C
• 100 let: 1 °C
• 400 let: 2 °C
• 900 let: 3 °C
• 2500 let: 5 °C
• 10000 let: 10 °C

Jak vidíte, jsou to rozumné odhady. Celé pohyby teplot mohou být náhodným Brownovým pohybem. Za kratší časové úseky jsou absolutní změny menší než za delší úseky, ale zase jsou větší čili rychlejší, než bychom očekávali z přímé úměry. V dobách delších než 10000 let začínají klimatické jevy náhodnou procházku "regulovat" a zajišťují, že průměrná teplota na Zemi neodskočí od "normálu" o více než 10 °C, a to ani za miliony let.

Nicméně "téměř trvalou" změnu teploty Země, na stovky a tisíce let, musí vysvětlovat jisté "volně se měnící" parametry, jako například průměrná odrazivost nebo oblačnost zemského povrchu, vedle dalších. Pro tyto veličiny nelze z přírodních zákonů spočítat žádné "jediné správné" hodnoty. Odrazivost povrchu například závisí i na druhu a barvě rostlin, které obsadí půdu. Včera jsme například v novinách četli o lesklejším ječmenu, který ochladí Zemi. A tento druh a barva se může měnit rychle a může se měnit na dlouho. Variabilita těchto veličin je průvodním znakem života a je možné, že tato variabilita Země byla i nezbytnou podmínkou pro to, aby se vyvinul inteligentní život.

Doby ledové a meziledové mohou kromě náhodných "meteorologických" oscilací a cyklů v pohybech Země také ovlivňovat nepříliš dobře popsané, pomalé "akustické" cykly uvnitř Slunce. Kompletní ověřená teorie dob ledových zatím není dostupná.

Spirální ramena Mléčné dráhy: stamiliony let

Spolu s tím, jak sluneční soustava "probublává" různými oblastmi naší Galaxie, se mění množství galaktických kosmických paprsků v okolí Země. Vědecké rekonstrukce ukázaly, že teplota na Zemi zprůměrovaná přes miliony let se měnila velmi přesně jako jako funkce kosmických paprsků v Galaxii, asi o plus minus 2 stupně Celsia. To je relativně malá amplituda oscilací, ale ukazuje, že kosmické parsky hrají roli a oscilace jejich množství na kratších úsecích může ovlivňovat i počasí a podnebí v době desítek let. Kosmické paprsky mohou vytvářet "semínka" oblačnosti podobně jako v bublinkové komoře a ochlazovat tak povrch Země.

Kontinentální drift: stamiliony let

Desítky důležitých procesů zůstalo bez povšimnutí. Některé jsou velmi pomalé. Pohyb světadílů radikálně mění tvar kontinentů asi po stovkách milionů let. Tím se rapidně mění jejich klima, ale průměrné klima na Zemi je také silně ovlivněno, hlavně díky měnící se zeměpisné šířce průměrné suchozemské hmoty. Je ale poctivé říct, že podobné efekty jsou příliš pomalé na to, aby byly přímo relevantní pro debaty o antropogenních klimatických změnách. A tak nebudu mluvit o tom, jak se v historii Země rapidně měnila koncentrace kyslíku a řada dalších veličin, ani nebudu nahánět strach smrtí Slunce za několik miliard let (snad).

Je jasné, že efekty, jejichž typické trvání je srovnatelné s dobou lidského života, asi 100 let, se staly nejpopulárnějšími, ale řada lidí má zcela iracionální představy o tom, kolik efektů tyto změny ovlivňuje - je jich hodně -, do jaké míry jsou předpovídatelné - v podstatě nejsou - a kolik změn lidé bez problémů snesou - snesou mnohokrát více, než jsou změny vydávané za "katastrofické".

Za 30 let, což je doba, na kterou má jistý smysl plánovat (kromě sci-fi filmů), přispěje skleníkový efekt čtvrtkou a nejvýše polovinou stupně k oteplení planety a existuje nejméně 5 dalších, přírodních efektů (nízká sluneční aktivita, La Niňa, Pacifická oscilace, lesklejší rostliny, aerosoly v atmosféře), které přispějí podobně nebo více, ale spíše s opačným znaménkem než se stejným. Je očividnou chybou předpokládat, že změny klimatu v jakékoliv dohledné nebo nedohledné době budou souhlasit se změnami našeho přístupu k fosilním palivům.

Ve většině textu jsme mluvili o průměrné teplotě na povrchu Země. Je jasné, že místní podnebí a počasí je ovlivňováno ještě mnohem větší, více fluktuující a hůře předpovídatelnou paletou efektů a šumů, v nichž se skleníkový plyn ztratí téměř určitě. Díky tomu bylo Metelkovo srovnání českého klimatu s předpověďmi IPCC jen směsicí šumu a pohádek.

Klimatická hysterie nyní ustupuje i na Západě, ale je naší dobrou národní vizitkou, že Česko se nikdy nenechalo nalákat na jednoduché odpovědi klimatické hysterie a že ani pan klimatolog Metelka u nás vážně nevěří tomu, že lidská činnost vede k destrukci světového klimatu.

Dr. Luboš Motl. Autor je fyzik a autor The Reference Frame, podle ankety nejlepšího evropského blogu v roce 2008

Bitcoin

Because a breathtaking imbecile and troll on Twitter didn't get it and began to harass me and my followers, I must add this sentence that the text below is a prank. Sorry for ruining your day, everyone else.

---

---

Well, e-gold is down the toilet. Good idea, but again centralized authority.

The Beta of Bitcoin is live tomorrow. This is decentralized... We try until it works.

Some good coders on this. The paper rocks. https://bitcoin.org/bitcoin.pdf

My uncle lives in Melbourne but I have hired a fellow climate skeptic in Sydney who seems to be good at IT security issues, Craig Steven Wright, and told him to create a new fictitious Japanese identity, pay several coders, and complete the project. Let us hope it will work. He also claims to be able to read e-mails of the climate alarmists in the U.K. which could be helpful to show what they're internally doing but I don't want to have anything to do with hacking.

12 dní globálního oteplování

Jen pro jistotu poznamenám detail: tenhle český blog je téměř neudržovaný. Skromné ocenění tento týden získal anglický blog, The Reference Frame.



Prvního dne... Druhého dne... Třetího dne...
Čtvrtého dne... Pátého dne... Šestého dne...
Sedmého dne... Osmého dne... Devátý den...
Desátý den... Jed'náctý den...

Dvanáctý den oteplování Gore nám daroval:

12 nových daní
11 zákazů
10 vyschlých koryt
9 hurikánů
8 [řek] rozvodněných
7 zvedlých moří
6 tajících ledů
5 mrtvých medvědů... [ledních medvědů]
4 kový benzín [naftu za čtyři] [naftu za 4 babky]
3 autobankroty [krachy továren]
2 křuplé ledy
[a] jeden katastrofický [dokumentární / alarmistický] film.

Trvale udržitelný kapitalismus

Paulsonův záchranný balíček může fungovat

Asi dva roky po splasknutí americké technologické bubliny se začala nafukovat bublina nová, tentokrát realitní. Banky i nepříliš zámožní kupci měli dojem, že ceny amerických nemovitostí budou navždy růst dvouciferným tempem. Půjčky tak roztáčení cenové spirály dále zrychlovaly.

Ovšem dlouhodobě růst cen domů nemůže výrazně převýšit růst platů. Po několika letech tedy zpomalil a zastavil. Zatímco některým sázka vyšla, další lidé najednou hypotéky nemohli splácet. Mnohé domy musely banky zabavit. Rostoucí nabídka domů značně ztížila jejich prodej a ceny brzy začaly stagnovat a klesat.

Banky v tu chvíli nemohly získat od mnoha klientů peníze zpět. Dluhy, tedy dokumenty, podle nichž mají banky dostat prostředky zpět, pozbyly hodnotu. Hodnota dluhů a jejich derivátů hluboce klesla pod cenu, za níž ji vlastníci byli ochotni prodat. Těmto cenným papírům se přezdívá "toxický majetek". Řádka finančních firem ztratila schopnost plnit své pohledávky. Tento "jed" se začal šířit ekonomikou jako dominový efekt.

Společnost Lehman Brothers se od zrodu v roce 1850 rozvíjela, přežila dvě světové války, Velkou hospodářskou krizi i útok na její kanceláře 11. září 2001, ale hypotéková krize se jí v září 2008 stala osudnou: americká vláda ji nechala padnout, čímž umožnila dosud největší bankrot v dějinách lidstva.

V dalších případech již ovšem americká vláda tak odvážná a věrná principům čistého trhu nebyla. Daňový poplatník "raději" splatil dluhy investiční banky Bear Stearns a megapojišťovny AIG. Polostátní hypotékové společnosti Freddie Mac a Fannie Mae raději vláda znárodnila úplně. Bankám byly nabídnuty mimořádné půjčky a řadu bank pohltily jejich větší konkurentky.

V nejhorším případě může další vývoj vzdáleně připomínat Velkou hospodářskou krizi. Pokud se lidé budou bát investovat, protože mohou o vše přijít, klesne dále cena akcií. Banky přijdou o kapitál a odvahu, čímž zkomplikují půjčky i tvorbu nových pracovních míst. Nezaměstnanost poroste a ekonomika oslabí. Exportéři v dalších zemích také budou trpět a špatná nálada se rozšíří. Psychologické faktory, konkrétně panika a přehnaná opatrnost, jsou nejspíše hlavním viníkem, riziko je však reálné. Budou bankroty a nervozita pokračovat? Nikdo si nemůže být jist odpovědí.

Ministr financí Henry Paulson přišel s radikálním plánem, jak zbavit hospodářství "toxického majetku": vykoupit ho v aukcích za "skromnou" sumu, konkrétně až 700 miliard dolarů. Dluhy se stanou vlastnictvím státu, který je někdy později zase může odprodat, ale nikdo neví, za jakou cenu. Stát nakonec může i vydělat, ale nejspíše už značnou část (třetinu?) státní pokladna nikdy nezíská zpět.

Detaily tohoto zdánlivě socialistického návrhu jsou ve skutečnosti velmi "tržní": stát by investoval převážně nákupem papírů v inverzních aukcích, tedy v dražbách, v nichž se banky přebíjejí, která chce od státu zaplatit za jejich dnes téměř bezcenné papíry nejméně (ale alespoň něco). Všechny banky tak mají stejnou příležitost.

Projekt, který o něco zvýší americký dluh, může očistit hospodářství od (pro všechny) demoralizujícího "toxického majetku" a navrátit tak Americe a světu důvěru v banky, pojišťovny a kapitalismus samotný. Obyčejní Američtí občané, považující se za šetrné daňové poplatníky, si plán vůbec neoblíbili. Akcionáři mají zajisté odlišný názor. Senát projekt s rezervou schválil a na druhý pokus se k němu těsně připojila i dolní sněmovna.

Osobně bych plán také podpořil. Přirozenou úlohou státu je regulovat základní makroekonomické parametry, jako je dostupnost a hodnota peněz, inflace, nezaměstnanost a obecná důvěra v trh. Převedení neprodejné hypotékové "toxické alternativní měny" na dolary (přibližně podle loňských cen) je jen o trochu více "socialistické" než úprava úrokové míry. A v mimořádné situaci je asi správné státu toto právo přiznat.

Ony stovky miliard dolarů nejsou "obyčejné peníze", pro které mají "obyčejní lidé" dobrou intuici. Rozhodnutí o těchto "abstraktních číslech" je radno ponechat na expertech, jako je Ben Bernanke, šéf centrální banky a profesor specializující se na hospodářské krize, nebo Henry Paulson, ministr financí a bývalý výkonný ředitel Goldman Sachs.

Přijetím plánu Amerika obětovala "čistý kapitalismus" a snížila efektivitu trhu v daleké budoucnosti, ale zase pomohla "trvale udržitelnému kapitalismu" a prosperitě všech v následujících letech. Ale poučí se zachráněné banky ze svých chyb? Uvidíme.

Paulsonův záchranný balíček může fungovat

V roce 2000 splaskla americká technologická bublina. Lidé přestali věřit pohádkám o tom, že zisky internetových společností budou trvale růst ke hvězdám, a vrátili se z nebes na zem, kde jsou internetové služby jen malou částí hospodářství. Akcie těchto firem se začaly hbitě prodávat a jejich cena propadat.

Asi o dva roky později se však už začala nafukovat bublina nová, tentokrát realitní. Ceny nemovitostí rostly celé roky dvoumístným tempem. Mnozí lidé tvrdili, že podobný růst se nikdy nezastaví. Relativně nezámožní lidé měli dojem, že si mohou dovolit koupit poměrně drahé domy, neboť trvale rostoucí hodnota těchto domů (jejich zisk) jim umožní splácet úvěr. A mnohé banky měly podobné představy o budoucnosti, a tak tyto úvěry bez průtahů poskytovaly. A těmito úvěry růst poptávky a cen domů ještě více urychlovaly.

Ovšem v dlouhodobém časovém horizontu musejí ceny nemovitostí růst podobným tempem, jakým rostou platy na stejném místě, poněvadž doba, kterou průměrný člověk potřebuje, aby si vydělal na nový dům nebo alespoň byt, například nikdy výrazně nepřesáhne délku jeho života, jelikož početní sourozenci by se pak zákonitě stávali bezdomovci.

Mnohým lidem ovšem jejich strategie vyšla a levně se tak dostali k hodnotné nemovitosti. Ovšem raketový nárůst cen musel dříve nebo později skončit. Jakmile se tak asi před dvěma roky stalo, miliony lidí najednou nemohly hypotéky splácet. Řadě z nich banky musely nemovitosti zabavit, čímž ještě více vzrostla nabídka domů na trhu. Stalo se obtížné prodat dům. Pro zadlužené vlastníky domů byla i stagnace cen špatnou zprávou, protože splátky čerpali z nárůstu ceny, ale převis nabídky vedl dokonce k reálnému a zrychlujícímu se poklesu cen, zvláště v několika městech, kde dříve ceny rostly nejrychleji.

Banky, které na koupi nemovitostí půjčily peníze, je najednou nemohly dostat zpět, jelikož dlužníci nebyli dostatečně solventní a jejich domy už dluh nemohly pokrýt. Dokumenty, podle kterých bankám lidé dlužili peníze, se staly bezcennými. Tyto dluhy byly součástí mnoha dalších cenných papírů, takzvaných derivátů, s nimiž banky a obchodníci obchodují. V derivátech je často role hypoték ještě zesílena podle principu "páky". Protože reálná cena mnohých cenných papírů klesla pod nulu, staly se neprodejnými, ačkoliv jejich vlastníci stále chtějí věřit, že hodnotu mají. Těmto cenným papírům se dnes přezdívá "toxický majetek".

Pozitivní bilance nejedné banky a obchodní společnosti závisí na tomto druhu vlastnictví. S poklesem jeho ceny ztratila řádka finančních firem schopnost plnit své pohledávky. Tento "jed" se začal šířit ekonomikou jako dominový efekt.

Společnost Lehman Brothers, čtvrtá největší americká investiční banka, se stala největší obětí. Byla založena v roce 1850 bratry Lehmanovými, kteří se z Bavorska přestěhovali do Alabamy a začali s důmyslnými obchody s bavlnou. Jejich firma se rozvíjela, přežila dvě světové války, Velkou hospodářskou krizi i útok na její kanceláře v Severní věži 11. září 2001, ale hypotéková krize se jí v září 2008 stala osudnou: americká vláda ji nechala padnout, čímž umožnila dosud největší bankrot v dějinách lidstva.

Vláda spěchá na pomoc

V dalších případech již ovšem americká vláda tak odvážná a věrná principům čistého kapitalismu nebyla. V březnu 2008 daňový poplatník splatil dluhy investiční banky Bear Stearns, protože byla příliš velká, než aby směla zkolabovat. Podobně se nedávno stalo s megapojišťovnou AIG. Hypotékové společnosti Freddie Mac a Fannie Mae byly vždycky polostátní, ale před měsícem je raději vláda znárodnila úplně. Bankám byly nabídnuty mimořádné půjčky od centrální banky a řadu bank koupily jejich větší konkurentky.

V čem spočívá problém? V nejhorším případě může další vývoj připomínat Velkou hospodářskou krizi, ačkoliv jsem přesvědčen, že toto přirovnání je přehnané. Lidé se bojí investovat, protože mohou o všechno přijít. Tím klesá cena akcií a dalších cenných papírů. Banky nemají dost kapitálu a odvahy, čímž se stává obtížnější půjčovat si peníze, konzumovat na dluh nebo třeba vytvářet nové firmy a pracovní místa. Nezaměstnanost roste a ekonomika slábne. Exportéři v dalších zemích také trpí a špatná nálada se šíří. Psychologické faktory, konkrétně panika a přehnaná opatrnost, je nejspíše hlavním viníkem. To však nic nemění na rizikovosti situace. Budou bankroty (a nervozita) pokračovat? Nikdo si nemůže být jist odpovědí.

Ministr financí Henry Paulson přišel s radikálním plánem, jak zbavit hospodářství "toxického majetku": vykoupit ho v aukcích. Na to však od daňových poplatníků potřebuje "skromnou" sumu, konkrétně 700 miliard dolarů, tedy hrubý domácí produkt celých USA za 14 dní. Za tu má vláda nakoupit ony "toxické dluhy". Stanou se vlastnictvím státu, který je později zase může odprodat, ale nikdo neví, zda se tak stane a jaká bude cena. Dá se očekávat, že značnou část (třetinu?) oné sumy už daňový poplatník nikdy neuvidí; stát nakonec ale může i vydělat.

Cena plánu se zdá být obrovská a celý projekt vypadá jako megalomanický projekt z dob socialismu. Ovšem detaily návrhu jsou ve skutečnosti velmi "tržní": peníze by se investovaly převážně nákupem papírů v inverzních aukcích, tedy v dražbách, v nichž se banky přebíjejí, která chce od státu zaplatit za jejich dnes téměř bezcenné papíry nejméně (ale stále více, než by dostaly, kdyby stát nepomohl). Všechny banky tak mají stejné příležitosti.

Navzdory oslepující sumě tento projekt může navrátit Americe a světu důvěru v banky, pojišťovny a kapitalismus samotný. Americký dluh by o něco stoupl, ale ekonomika by byla téměř úplně očištěna od onoho "toxického majetku", který dnes ubírá síly tolika hráčům, včetně těch "nevinných". Rozhodování je složité a ovlivněné rozmanitými politickými zájmy. Dolní sněmovna amerického kongresu již jednou plán těsně zamítla, zatímco senát ho později přijal. Mezi obyčejnými lidmi je plán velmi nepopulární, protože Američané se sami považují za daňové poplatníky, na jejichž peníze by se nemělo sahat. Banky a jejich akcionáři mají pochopitelně jiný názor.

Osobně bych plán podpořil. Stát se do detailů ekonomiky a do konkurenčního boje mezi společnostmi nemá vměšovat, ale jeho přirozenou úlohou je hlídat a regulovat základní makroekonomické parametry, jako je dostupnost a hodnota peněz, inflace, nezaměstnanost a obecná důvěra v trh. Z tohoto pohledu je převedení neprodejné "toxické alternativní měny" odvozené od problematických hypoték na dolary (přibližně podle loňských cen) jen o něco málo více "socialistické" než úprava úrokové míry. A v dostatečně mimořádné situaci je asi správné státu toto právo přiznat.

Ony stovky miliard dolarů nejsou "obyčejné peníze", pro které mají "obyčejní lidé" dobrou intuici a které by se měly spojovat s mravními apely, ale spíše jen abstraktní čísla, jejichž významu dobře rozumějí jen profesionálové jako Ben Bernanke, šéf centrální banky a profesor specializující se na hospodářské krize, nebo Henry Paulson, ministr financí a bývalý výkonný ředitel Goldman Sachs. Myslím, že je zdravé taková vyjímečná rozhodnutí ponechat těm, kteří s nimi mají nějakou zkušenost.

Pro některé z nás je "čistý kapitalismus" důležitým ideálem, ale neměli bychom zapomínat ani na "trvale udržitelný kapitalismus". Pokud by se všechny problémové banky nechaly zbankrotovat, tržní hospodářství by za 50 let bylo jistě o něco efektivnější, zkušenější a zodpovědnější než v případě jejich záchrany. Otázkou však je, zda toto vylepšení v roce 2058 je pro dnešní lidstvo důležitější než odvrácení deseti let slabého hospodářského růstu, které mohou začít už letos. Řekl bych, že není. Pokračující bankroty by jistě potrestaly řadu lidí, kteří učinili špatná rozhodutí, ale potrestaly by i velké množství dalších lidí, protože velká část společnosti na finanční sektor musí spoléhat. Americká vláda asi spíše hledí na celkové zdraví ekonomiky než na potrestání viníků a jistě se bude snažit svůj program záchrany oživit.

Nehledě na to, zda se jí to podaří, je žádoucí, aby se všichni z této krize něčemu novému přiučili a aby se určité velmi rizikové nebo zcela iracionální chování v budoucnosti neopakovalo, alespoň ne do takové míry.