Psáno chvíli po předchozím příspěvku.
Přišel jsem do kanceláře 466 v laboratořích Thomase Jeffersona a co nevidím: můj linuxový počítač FEYNMAN pod stolem, který je rozbitý a na stisknutí tlačítka ZAPNOUT reaguje stejně jako spící medvěd na pozdrav, si stále lebedí pod stolem, ačkoliv si pro něho přišli opraváři před hodinou. Čím to je? Inu, naše jinak milá sekretářka Nancy jaksi nepochopila, že když je počítač rozbitý, o čemž byla informovaná nejméně pětkrát, tak se nemůže spravit bez toho, aby pro ten počítač nejprve někdo přišel. Nachystala si tedy prak a odpálila na milé opraváře vajíčka, rajčata, nadávky a možná i hovínka: prostě je vykopla jako Maradona mičudu. Je pravda, že ji omlouvá, že ženy mají v průměru o 20 procent méně neuronů než muži, ale přece: kdyby hloupost nadnášela, mohla by vyletět a srazit asteroid, který nás jinak rozmete na cucky v březnu 2014 (podle novějších výpočtů ne), pokud do něho nenasypeme polovinu jaderného arzenálu naší modré milované planety. Naštěstí mám svůj laptopek Hewlett-Packard s Windows XP, díky nimž se mohu roztáhnout po obou monitorech a přesouvat si z jedné obrazovky na druhou cokoliv mě napadne.
Pár nepodstatných odkazů...
physics blog or Mary Winkler's murder motive. HP keyboard laptop. pictures of physicists.
čtvrtek 23. listopadu 2006
pátek 20. května 2005
Tajemný klavírista byl Němec
Ale to jsem ještě 20. května 2005 nevěděl...
Je tajemný klavírista Čech?
Jednoho krásného dne, 7. dubna 2005, zajistili policisté v Sheernesu v Kentském hrabství v Anglii podezřelého muže v promáčeném saku s kravatou. Byl štíhlý, vysoký, blonďatý - ale hlavně neuvěřitelně plachý, nesmělý a vystrašený. Z muže nedostali sociální pracovníci ani slovo, ale jakmile mu dali tužku, nakreslil hezkou kresbu křídla - tedy velkého koncertního klavíru. Inu napadlo je, že mu nabídnou piano v nedalekém kostele, protože si možná potřebuje zabrnkat. Tajemný muž viditelně ožil a čtyři hodiny hrál podle paměti klasická díla z klavírní literatury, s důrazem na Čajkovského, Lennona a McCartneyho. Později ukázal, že umí hrát i z listu. Dali mu tedy přezdívku "Piano Man", tedy "muž od klavíru". Všechny laiky svou hrou ohromil; profesionálové tvrdí, že je jen sofistikovaný amatér.
Aktualizace: Ukázalo se později, že ten člověk je Němec a v podstatě ani nehraje na piano. Něco jako Rádio Jerevan.
Identita muže ovšem zůstala zahalena tajemstvím. Jelikož sociální odborníci usoudili, že promáčený muž bílé pleti v problémech je nejspíše z východní Evropy, kentská nemocnice v Dartfordu si pozvala tlumočníky z Polska, Litvy, Lotyšska a dalších zemí - ale z klavíristy nedostali ani po sedmi týdnech jediné slůvko. Přibližně tisíc lidí se v důsledku záplavy novinových článků o němém klavíristovi kentským úředníkům přihlásilo telefonem, aby nabídli svůj názor, kdo je oním tajemným muzikantem. Odezva byla skutečně fantastická a pravděpodobně ještě není u konce. I Vy můžete přispět svou špetkou do mlýna, vytočíte-li britské telefonní číslo 0500 700700 (Britský úřad pro chybějící osoby), uvedené v jednom článku o tomto případu na stránkách BBC.
Polská stopa
Volající tvrdili, že muzikant je Kanaďan, Švéd, Francouz nebo Ital. Žádná stopa se ovšem nezdála být dostatečně věrohodná. Dostatečně zajímavou výpověď podal až 33letý polský pouliční klaun, který nyní ilegálně pracuje před "trojuliční" (Trevi) fontánou v italském Římě. Polák vysvětlil, že neznámý muž je jeho bývalý kolega z francouzského Nice, konkrétně francouzský pouliční muzikant jménem Steven Villa Masson. Renomé tohoto polského občana Evropské unie bylo zjevně dostatečně úchvatné a jeho vysvětlení přesvědčivé, a tak světové agentury včetně CNN oznámily 18. května 2005, že záhada muže od klavíru byla definitivně vysvětlena a Steven Villa Masson je pravé jméno. Nezní to logicky? Když někdo umí hrát 4 hodiny podle paměti Čajkovského, nejspíše je to kolega trhana, který si vydělává šaškárnami v Římě. Kdo jiný by to také mohl být.
Netrvalo dlouho a Massona v Nice nalezli. Nedivím se Massonovi, že když mu oznámili, že se podle všech světových agentur Masson nalézá na jedné britské psychiatrické klinice, cítil se poněkud zmaten.
Pražský výběr
Co je dobré pro CNN, nemusí stačit na Neviditelného psa a možná ani pro The Independent. Druhý ze zmíněných listů uveřejnil tuto sobotu novou teorii. Listu se ozval Klaudius Kryšpín, 38letý bubeník Pražského výběru. S čím přišel on? V první řadě s fotografií svého starého kamaráda Tomáše Strnada z roku 1983. Novináři se shodli, že se na ní Tomáš Strnad podobá "muži od klavíru" snad ještě více, než se Jiří Paroubek podobá starostovi Springfieldu Joe Quimbymu.
Abychom pochopili celou novou teorii, musíme se vrátit do 80. let. Pražský výběr je nejrespektovanější česká rocková kapela, byť nikoliv právě našimi milovanými socialistickými představiteli. Dva dospívající mládenci, Kryšpín a Strnad, právě vytvořili kapelu Ropotamo, která má za cíl napodobovat Pražský výběr. Strnad má talent pro hru na klavír a dokáže celé hodiny hrát skladby od Chopina, Liszta a dalších velikánů. Kryšpín se ještě před revolucí stává bubeníkem v Pražském výběru - tentokrát v originální kapele, nikoliv v napodobenině. V roce 1988 Kryšpín emigruje do Austrálie, kde jeho um také ocenili, ovšem po pádu komunismu se vrací do vlasti. Strnad se mezitím snaží stát klavíristou. Ačkoliv na jednom svém koncertě ohromí přítomné hudební profesionály a učitele, kariéra se nakonec nějak nevyvede. Přátelé se Strnadem ztrácejí kontakt.
Kryšpín ovšem tušíval, že Strnadova schopnost hrát celé hodiny z paměti ho jednou proslaví, a to se možná právě stalo právě teď. Kryšpínův bratr i rodiče viděli fotografii "muže od klavíru" a nezávisle došli ke stejnému závěru jako Kryšpín sám: je to Tomáš Strnad. Kryšpín ovšem má ještě jedno potenciální eso v rukávu: zná jedno z míst, kde má mít Strnad mateřské znaménko. To by mohlo Kryšpínovu teorii prakticky dokázat navzdory tomu, že Strnad je téměř o 10 let starší než dosud předpokládaný věk "muže od klavíru".
Je tajemný klavírista Čech?
Jednoho krásného dne, 7. dubna 2005, zajistili policisté v Sheernesu v Kentském hrabství v Anglii podezřelého muže v promáčeném saku s kravatou. Byl štíhlý, vysoký, blonďatý - ale hlavně neuvěřitelně plachý, nesmělý a vystrašený. Z muže nedostali sociální pracovníci ani slovo, ale jakmile mu dali tužku, nakreslil hezkou kresbu křídla - tedy velkého koncertního klavíru. Inu napadlo je, že mu nabídnou piano v nedalekém kostele, protože si možná potřebuje zabrnkat. Tajemný muž viditelně ožil a čtyři hodiny hrál podle paměti klasická díla z klavírní literatury, s důrazem na Čajkovského, Lennona a McCartneyho. Později ukázal, že umí hrát i z listu. Dali mu tedy přezdívku "Piano Man", tedy "muž od klavíru". Všechny laiky svou hrou ohromil; profesionálové tvrdí, že je jen sofistikovaný amatér.Aktualizace: Ukázalo se později, že ten člověk je Němec a v podstatě ani nehraje na piano. Něco jako Rádio Jerevan.
Identita muže ovšem zůstala zahalena tajemstvím. Jelikož sociální odborníci usoudili, že promáčený muž bílé pleti v problémech je nejspíše z východní Evropy, kentská nemocnice v Dartfordu si pozvala tlumočníky z Polska, Litvy, Lotyšska a dalších zemí - ale z klavíristy nedostali ani po sedmi týdnech jediné slůvko. Přibližně tisíc lidí se v důsledku záplavy novinových článků o němém klavíristovi kentským úředníkům přihlásilo telefonem, aby nabídli svůj názor, kdo je oním tajemným muzikantem. Odezva byla skutečně fantastická a pravděpodobně ještě není u konce. I Vy můžete přispět svou špetkou do mlýna, vytočíte-li britské telefonní číslo 0500 700700 (Britský úřad pro chybějící osoby), uvedené v jednom článku o tomto případu na stránkách BBC.Polská stopa
Volající tvrdili, že muzikant je Kanaďan, Švéd, Francouz nebo Ital. Žádná stopa se ovšem nezdála být dostatečně věrohodná. Dostatečně zajímavou výpověď podal až 33letý polský pouliční klaun, který nyní ilegálně pracuje před "trojuliční" (Trevi) fontánou v italském Římě. Polák vysvětlil, že neznámý muž je jeho bývalý kolega z francouzského Nice, konkrétně francouzský pouliční muzikant jménem Steven Villa Masson. Renomé tohoto polského občana Evropské unie bylo zjevně dostatečně úchvatné a jeho vysvětlení přesvědčivé, a tak světové agentury včetně CNN oznámily 18. května 2005, že záhada muže od klavíru byla definitivně vysvětlena a Steven Villa Masson je pravé jméno. Nezní to logicky? Když někdo umí hrát 4 hodiny podle paměti Čajkovského, nejspíše je to kolega trhana, který si vydělává šaškárnami v Římě. Kdo jiný by to také mohl být.
Netrvalo dlouho a Massona v Nice nalezli. Nedivím se Massonovi, že když mu oznámili, že se podle všech světových agentur Masson nalézá na jedné britské psychiatrické klinice, cítil se poněkud zmaten.
Pražský výběr
Co je dobré pro CNN, nemusí stačit na Neviditelného psa a možná ani pro The Independent. Druhý ze zmíněných listů uveřejnil tuto sobotu novou teorii. Listu se ozval Klaudius Kryšpín, 38letý bubeník Pražského výběru. S čím přišel on? V první řadě s fotografií svého starého kamaráda Tomáše Strnada z roku 1983. Novináři se shodli, že se na ní Tomáš Strnad podobá "muži od klavíru" snad ještě více, než se Jiří Paroubek podobá starostovi Springfieldu Joe Quimbymu.Abychom pochopili celou novou teorii, musíme se vrátit do 80. let. Pražský výběr je nejrespektovanější česká rocková kapela, byť nikoliv právě našimi milovanými socialistickými představiteli. Dva dospívající mládenci, Kryšpín a Strnad, právě vytvořili kapelu Ropotamo, která má za cíl napodobovat Pražský výběr. Strnad má talent pro hru na klavír a dokáže celé hodiny hrát skladby od Chopina, Liszta a dalších velikánů. Kryšpín se ještě před revolucí stává bubeníkem v Pražském výběru - tentokrát v originální kapele, nikoliv v napodobenině. V roce 1988 Kryšpín emigruje do Austrálie, kde jeho um také ocenili, ovšem po pádu komunismu se vrací do vlasti. Strnad se mezitím snaží stát klavíristou. Ačkoliv na jednom svém koncertě ohromí přítomné hudební profesionály a učitele, kariéra se nakonec nějak nevyvede. Přátelé se Strnadem ztrácejí kontakt.
Kryšpín ovšem tušíval, že Strnadova schopnost hrát celé hodiny z paměti ho jednou proslaví, a to se možná právě stalo právě teď. Kryšpínův bratr i rodiče viděli fotografii "muže od klavíru" a nezávisle došli ke stejnému závěru jako Kryšpín sám: je to Tomáš Strnad. Kryšpín ovšem má ještě jedno potenciální eso v rukávu: zná jedno z míst, kde má mít Strnad mateřské znaménko. To by mohlo Kryšpínovu teorii prakticky dokázat navzdory tomu, že Strnad je téměř o 10 let starší než dosud předpokládaný věk "muže od klavíru".
S použitím zahraničních zdrojů sepsal Luboš Motl
čtvrtek 20. ledna 2005
Summers a feministky
Psáno 20. ledna 2005.
Tahle příhoda oblétla celý svět, ale česká média jí zatím nevěnovala patřičnou pozornost. Hlavním hrdinou příběhu je Lawrence Summers, který do roku 2001 pracoval jako ministr financí v Clintonově kabinetu a je tedy podepsán na všech bankovkách z této doby. Jakmile do Bílého domu napochodoval George Bush, Summers se vrátil na Harvardovu univerzitu a stal se jejím prezidentem - jednoznačně nejvýřečnějším a nejotevřenějším univerzitním představitelem na světě. Ačkoliv v politice působil jako Demokrat, proslavil se řadou bitev s levicovými intelektuály. Co se ale stalo minulý pátek?
Tahle příhoda oblétla celý svět, ale česká média jí zatím nevěnovala patřičnou pozornost. Hlavním hrdinou příběhu je Lawrence Summers, který do roku 2001 pracoval jako ministr financí v Clintonově kabinetu a je tedy podepsán na všech bankovkách z této doby. Jakmile do Bílého domu napochodoval George Bush, Summers se vrátil na Harvardovu univerzitu a stal se jejím prezidentem - jednoznačně nejvýřečnějším a nejotevřenějším univerzitním představitelem na světě. Ačkoliv v politice působil jako Demokrat, proslavil se řadou bitev s levicovými intelektuály. Co se ale stalo minulý pátek? Začnu od začátku. Někdy před 2 měsíci jsem na svém anglofonním blogu motls.blogspot.com otiskl článek o ženách ve fyzice. Článek začal oslavou žen, které to ve vědě dotáhly daleko, ale brzy se věnoval hlavnímu tématu, totiž důvodům, proč je děvčat a žen v matematice, fyzice a v inženýrských oborech tak málo. Tvrdil jsem, že to není ani tak kvůli diskriminaci, ale jednoduše kvůli vrozeným odlišnostem mezi oběma pohlavími. Článek obsahoval dlouhou řadu odkazů na webové stránky, které dokumentovaly anatomické i fyziologické rozdíly mezi "mužským" a "ženským" mozkem.
Něco takového je v USA naprosté tabu. Jedna feministka z Chicaga kromě podrážděných komentářů na blogu poslala také stížnost všem mým přímým a nepřímým nadřízeným - šéfovi fyzikální fakulty, ale také například prezidentovi Summersovi (tento fakt je sám o sobě zábavný, jak vyjde najevo na konci článku). Vyjádřila hypotézu, že s takovými názory jsem určitě také nacista, homofob, a dokonce mě obvinila z toho, že děvčata, která učím, mohou mít horší průměrnou známku než hoši!
Šéf fyzikální fakulty John Huth si mě pozval na kobereček a velmi rozumně jsme spolu pohovořili - samozřejmě, že mezi našimi názory ve skutečnosti nebyly žádné hluboké rozpory. Aby mě ujistil, že takové příhody také zná, řekl mně o jednom článku, kterým kdysi kritizoval Václava Havla za jeho prohlášení, že fyzici by měli "věřit antropickému principu, protože se tím posílí mravní hodnoty ve společnosti". Poté, co Huth klasifikoval takový postoj k vědě jako středověkou zatemněnost, se za ním dostavil agent CIA, který se Johna Hutha ptal, zda chce opravdu svrhnout prezidenta spřátelené země. Jak vidět, byl to zajímavý rozhovor. John Huth mě přesvědčil, abych dobrovolně stáhnul článek z blogu a poslal omluvný e-mail feministce do Chicaga.
O měsíc později jsem byl pozván na jeden večírek do sídla prezidenta Harvardu Larryho Summerse. Šli jsme s Terezou Novotnou, kterou jsem předem varoval, že si mě Summers může pamatovat. Samozřejmě, že jeho první věta poté, co jsme si potřásli rukama, byla "Ty jsi ten hoch s tím webem, že ano?" Řekl jsem, že ano, a začal se mu omlouvat. A Summers říkal, že se vůbec nic nestalo, že je všechno v naprostém pořádku - a pokračoval ve svých útocích na "politickou korektnost".
Vždycky jsem věděl, že Summers se mnou souhlasí, ale netušil jsem, že zajde stejně daleko jako já. Minulý pátek byl Summers pozván na konferenci ekonomů, věnovanou zastoupení žen v různých profesích. Pronesl tam názor, že diskriminace bude sotva hlavní příčinou, proč je dodnes tak málo žen v exaktních a technických oborech. Řekl, že primární příčinou je, že ženy většinou nechtějí obětovat své soukromí a pracovat 80 hodin týdně. Za druhé si dovolil naznačit, že mezi oběma pohlavími mohou být rozdíly. Podle Summerse, který byl na konferenci pozván jako špičkový ekonom, jehož úkolem je vyprovokovat diskusi, je třeba skutečné důvody nerovného zastoupení dále zkoumat.
Summers uvedl i vlastní příklad toho, že odlišné zájmy děvčat a chlapců nejsou pouhou sociální konstrukcí. Své dvě dcery (dvojčata) vychovával pohlavně neutrálním způsobem. Když ale jedné z nich koupil dva modely náklaďáků, jeho dcera je hned pojmenovala "tatínek náklaďák" a "miminko náklaďák", jako kdyby to byly panenky!
Bioložce z Massachusettské techniky Nancy Hopkinsové, která seděla tři metry od řečnícího Summerse, se v té chvíli udělalo bleskově na zvracení. Aby zachránila holý život, sbalila notebook a utekla ze sálu. Dalších pět účastnic konference si stěžovalo na Summerse. Představte si to: na konferenci věnované zastoupení žen ve vědě si prezident Harvardovy univerzity dovolí říct, že mezi muži a ženami jsou biologické rozdíly, které mohou částečně vysvětlit odlišnou míru zastoupení žen a mužů v různých oborech!
Mezi účastnicemi byla také řádka žen, které považovaly Summersovu přednášku, pronesenou bez poznámek, za brilantní. Každopádně zpráva o Summersově názorech se roznesla a v pondělí o Summersově skandálu referovala všechna světová média: CNN, BBC, New York Times (kde jsou články o Summersovi nejčastěji posílanými články), Guardian, Washington Post, FoxNews, jakož i všechna ostatní anglojazyčná média, která si dokážete vybavit. Summerse kritizoval univerzitní ženský výbor. Pod tlakem Summers nakonec publikoval na svém webu president.harvard.edu prohlášení, ve kterém se všem omluvil.
Asi si nemohl dovolit trvat na svém, už proto, že pod jeho vedením významně kleslo zastoupení žen mezi nově jmenovanými plnými profesory na univerzitě. Summers je známý i kvůli mnoha dalším prohlášením, která extrémní levice považovala za kontroverzní. Na začátku 90.let jako vedoucí ekonom Světové banky poslal "memo" svým kolegům, v němž vyložil svou teorii, že z ekonomického hlediska je výhodnější skladovat odpad a jedy v rozvojových zemích - a rozvojové země jsou "nedostatečně znečištěné", což znamená, že nevyužívají správně svůj ekonomický potenciál. Pro ekoaktivisty se stal ztělesněním ďábla. Hned po svém nástupu do funkce v roce 2001 měl přestřelku s Cornellem Westem, populárním afroamerickým profesorem, který nejen sjednocuje myšlenky marxismu a náboženství, ale také nahrál řadu cédéček a všem studentům dával jedničky. V důsledku Summersovy kritiky West opustil Harvardovu univerzitu a dostal okamžitě místo v Princetonu.
Pokud pojedete do USA a budete se chtít vyhnout jakýmkoliv problémům, nezapomeňte, že existence dvou pohlaví je pouhou sociální konstrukcí a důsledkem diskriminace.
neděle 5. prosince 2004
Kofiho brejk
Psáno 5. prosince 2004.
Americká média a blogy mnoha lidí začaly spekulovat o výměně Kofiho Annana na postu generálního tajemníka OSN. Nejčastěji vyslovované jméno možného následovníka je Václav Havel, ačkoliv řada lidí má obavy o zdraví pana Havla. Reklamu českému exprezidentovi udělal následující článek Glenna Harlana Reynoldse, profesora práv na Univerzitě státu Tennessee, publikovaný asi před týdnem v novinách Wall Street Journal, a překlad tohoto článku je níže. Nápad nicméně předložily i další noviny, například Boston Globe ve svém sobotním článku "Annan je symptomem nemoci OSN" nebo nedělní vydání britského The Sunday Times. Vedle jména Václava Havla se někdy objevuje i Alexander Kvašněvský, polský prezident, jakož i Bill Clinton, jehož hlavním negativem jsou Kerryho prohrané volby.
Kofimu Annanovi se nedaří. Skandál ohledně programu "ropa za jídlo" obnažil chování Spojených národů ve vztahu k Iráku Saddáma Husajna, které se dá označit za přestupek, zločin, nebo rovnou za korupci. Znásilňování žen i dětí, prováděné mírovými jednotkami OSN, se sice nedočkalo takové pozornosti, jako kdyby šlo o vojáky americké, ale tyto skandály nicméně začínají mít důsledky. A schopnost OSN plnit svůj klíčový úkol - tedy zabránit jakékoli nové genocidě, jak OSN vyhlásilo po holocaustu a poté znovu po tragédiích v Kambodži a Rwandě - se zdá být stále méně věrohodná v důsledku pasivity OSN ve vztahu k probíhající genocidě v súdánském Darfúru. A k tomu všemu, OSN zatím nehrálo vůbec žádnou úlohu v řešení ukrajinské krize.
Věci se vyvinuly dostatečně špatně na to, že někteří začali volat po rezignaci Kofiho Annana, přičemž bývalý prezident České republiky Václav Havel je zmiňován jako náhradník. (Samolepky na nárazník, které praví "Havel generálním tajemníkem", se dají koupit přes Internet.) Ať zhodnotíte šance Václava Havla stát se generálním tajemníkem jakkoliv, srovnání Havla s Annanem je pro Annana devastující. Pan Havel je koneckonců hrdina svobody: muž, který pomohl přiblížit konec komunistické nadvlády ve východní Evropě, navzdory vlastnímu uvěznění a výhrůžkám smrtí - muž, který také měl sílu napsat "Se zlem je třeba se utkávat v samotném zárodku, a pokud to nejde jinak, je třeba se s ním bojovat s použitím síly". Pan Annan je na druhé straně muž kompromisů, který se stavěl za tyrany více než proti nim.
Ačkoli je takové srovnání trapné pro pana Annana, pro Spojené národy je ještě trapnější. Pan Havel jednou napsal českému diktátorovi [needitováno] Gustávu Husákovi: "Dosud jste si ... vybral ... cestu vnitřního rozkladu kvůli vzhledu navenek ... cestu prohlubování duchovní a mravní krize naší společnosti a pokračující degradace lidské důstojnosti, jejichž méněcenným smyslem byla ochrana Vaší vlastní moci." Totéž by se dalo říct o byrokracii OSN.
A to je možná jediný argument proti získání Václava Havla pro OSN. (Tedy kromě očividného nedostatku: Havel by pravděpodobně tuto funkci nepřijal.) OSN ztrácí poslední zbytky mravní věrohodnosti, a to i mezi těmi, kteří dříve byli organizaci nakloněni, spolu s tím, jak se míra zkorumpovanosti světové organizace stává příliš očividná, než aby ji bylo možné přehlédnout. Existují úvahy o náhradě - nebo diplomatičtěji řečeno o doplnění - Spojených národů novou Komunitou demokracií, jejíž podpora by se odvíjela od legitimních vlád a nikoliv od vrahů a zlodějů. Skromně řečeno, zdá se nyní pravděpodobné, že se OSN ocitne pod ohromným tlakem nutícím OSN k reformě.
Paradox je ale tento: je těžké si představit, že by pan Annan tomuto tlaku mohl odolat. Ale OSN vedená panem Havlem by dokázala ukořistit dostatek legitimity na to, aby těmto změnám odolala. Podle webových stránek pana Annana se od generálního tajemníka očekává, že je "symbolem ideálů" OSN. Je dost možné, že tuto svou práci pan Annan plní mnohem přesněji, než by kdy mohl plnit Václav Havel nebo třeba Naomi Oreskes a snad i než Christopher Monckton.
Americká média a blogy mnoha lidí začaly spekulovat o výměně Kofiho Annana na postu generálního tajemníka OSN. Nejčastěji vyslovované jméno možného následovníka je Václav Havel, ačkoliv řada lidí má obavy o zdraví pana Havla. Reklamu českému exprezidentovi udělal následující článek Glenna Harlana Reynoldse, profesora práv na Univerzitě státu Tennessee, publikovaný asi před týdnem v novinách Wall Street Journal, a překlad tohoto článku je níže. Nápad nicméně předložily i další noviny, například Boston Globe ve svém sobotním článku "Annan je symptomem nemoci OSN" nebo nedělní vydání britského The Sunday Times. Vedle jména Václava Havla se někdy objevuje i Alexander Kvašněvský, polský prezident, jakož i Bill Clinton, jehož hlavním negativem jsou Kerryho prohrané volby.
Je čas na Kofi brejk
(Přestávka na kávu neboli výpověď pro Kofiho...)Kofimu Annanovi se nedaří. Skandál ohledně programu "ropa za jídlo" obnažil chování Spojených národů ve vztahu k Iráku Saddáma Husajna, které se dá označit za přestupek, zločin, nebo rovnou za korupci. Znásilňování žen i dětí, prováděné mírovými jednotkami OSN, se sice nedočkalo takové pozornosti, jako kdyby šlo o vojáky americké, ale tyto skandály nicméně začínají mít důsledky. A schopnost OSN plnit svůj klíčový úkol - tedy zabránit jakékoli nové genocidě, jak OSN vyhlásilo po holocaustu a poté znovu po tragédiích v Kambodži a Rwandě - se zdá být stále méně věrohodná v důsledku pasivity OSN ve vztahu k probíhající genocidě v súdánském Darfúru. A k tomu všemu, OSN zatím nehrálo vůbec žádnou úlohu v řešení ukrajinské krize.
Věci se vyvinuly dostatečně špatně na to, že někteří začali volat po rezignaci Kofiho Annana, přičemž bývalý prezident České republiky Václav Havel je zmiňován jako náhradník. (Samolepky na nárazník, které praví "Havel generálním tajemníkem", se dají koupit přes Internet.) Ať zhodnotíte šance Václava Havla stát se generálním tajemníkem jakkoliv, srovnání Havla s Annanem je pro Annana devastující. Pan Havel je koneckonců hrdina svobody: muž, který pomohl přiblížit konec komunistické nadvlády ve východní Evropě, navzdory vlastnímu uvěznění a výhrůžkám smrtí - muž, který také měl sílu napsat "Se zlem je třeba se utkávat v samotném zárodku, a pokud to nejde jinak, je třeba se s ním bojovat s použitím síly". Pan Annan je na druhé straně muž kompromisů, který se stavěl za tyrany více než proti nim.
Ačkoli je takové srovnání trapné pro pana Annana, pro Spojené národy je ještě trapnější. Pan Havel jednou napsal českému diktátorovi [needitováno] Gustávu Husákovi: "Dosud jste si ... vybral ... cestu vnitřního rozkladu kvůli vzhledu navenek ... cestu prohlubování duchovní a mravní krize naší společnosti a pokračující degradace lidské důstojnosti, jejichž méněcenným smyslem byla ochrana Vaší vlastní moci." Totéž by se dalo říct o byrokracii OSN.
A to je možná jediný argument proti získání Václava Havla pro OSN. (Tedy kromě očividného nedostatku: Havel by pravděpodobně tuto funkci nepřijal.) OSN ztrácí poslední zbytky mravní věrohodnosti, a to i mezi těmi, kteří dříve byli organizaci nakloněni, spolu s tím, jak se míra zkorumpovanosti světové organizace stává příliš očividná, než aby ji bylo možné přehlédnout. Existují úvahy o náhradě - nebo diplomatičtěji řečeno o doplnění - Spojených národů novou Komunitou demokracií, jejíž podpora by se odvíjela od legitimních vlád a nikoliv od vrahů a zlodějů. Skromně řečeno, zdá se nyní pravděpodobné, že se OSN ocitne pod ohromným tlakem nutícím OSN k reformě.
Paradox je ale tento: je těžké si představit, že by pan Annan tomuto tlaku mohl odolat. Ale OSN vedená panem Havlem by dokázala ukořistit dostatek legitimity na to, aby těmto změnám odolala. Podle webových stránek pana Annana se od generálního tajemníka očekává, že je "symbolem ideálů" OSN. Je dost možné, že tuto svou práci pan Annan plní mnohem přesněji, než by kdy mohl plnit Václav Havel nebo třeba Naomi Oreskes a snad i než Christopher Monckton.
Překlad: L.
Motl
Motl
sobota 27. září 2003
Peníze pro indické strunaře
Psáno 27. září 2003.
Už jsem na tyhle stránky skoro zapomněl, ale poněvadž jsem nezapomněl úplně, něco zase napíšu.
Příhoda s podpisem na bankovce nebyla jediná, v níž najdeme jméno Larry Summerse. Při první večeři se stalo ještě něco dalšího: Summers hovořil s Andy Stromingerem a Allanem Adamsem o teorii strun a náhodou přišla řeč i na indické strunaře. Andy ví, jak nejlépe vysvětlit důležitou myšlenku svému posluchači, v tomto případě exministru financí USA, a tak pravil: "Tento ústav v Indii má největší produktivitu na jeden vložený dolar." Summers byl ohromen a začal se vyptávat, kolik peněz potřebují, aby se dostali z největších problémů. "Sto tisíc dolarů," odpověděl Andy. Summers hned přislíbil, že se zeptá svého přítele miliardáře Epsteina, zda by nepřispěl.
Shiraz Minwalla a Andy Strominger hned začali psát komplikovanou a mnohostránkovou žádost o grant, kterou plánovali poslat Epsteinovým sekretářkám. Tak to inu v univerzitním prostředí chodí: hromada zatuchlé byrokracie, přehnaná chvála v doporučujících dopisech, hromada triků, jak z institucí vysát peníze, a k tomu všemu všudypřítomný respekt k tomuto levicovému způsobu organizace společnosti. Najednou se ozval v Stromingerově kanceláři zvuk telefonu a Epstein na druhé straně drátu říká: "Ahoj, jak se máte? Kam mám poslat těch sto tisíc dolarů?" A bylo to. Rozpočet onoho ústavu v Indii se nejspíše zdvojnásobil.
Budou si moc koupit čtyři auta Toyota M-theory.
Ve čtvrtek jsme odeslali článek napsaný ve spolupráci s Robbertem Dijkgraafem z Amsterdamu. Dijkgraaf byl dlouho zaneprázdněný - například dostal Spinozovu cenu pro nejlepšího vědce v Nizozemském království, a dostat cenu znamená hromadu práce - ale najednou se do toho opřel a ohlásil, že podle jeho názoru je článek připraven k zveřejnění. Týká se kontaktních členů v maticové teorii strun. Takzvaná nová maticová teorie, s níž náš článek souvisí, je dnes ve srovnání se starými maticovými modely téměř zapomenutá. Jaká škoda! Rozdíl mezi starými a novými maticovými modely totiž není těžké vysvětlit ani laikovi, a to bez použití rovnic: staré maticové modely jsou hnusné, smradlavé, primitivní, bezrozměrné, napůl inkonzistentní, nerealistické a blbé, zatímco nové maticové modely jsou krásné, supersymetrické, voňavé, duchaplné, mnohorozměrné, konzistentní i poruchově, částečně realistické, netriviální a inteligentní. Maticová teorie strun je odrůda nové maticová teorie, jejíž otcem jsem já spolu s Dijkgraafem, který má ovšem dva další holandské spoluotce, konkrétně Verlindeho a Verlindeho.
Právě jsem se vrátil z McDonalda, kde jsem si dal McKuře, hranolky a powerádu k pití. Poweráda je naprosto modrá limonáda, která sice vzhledem připomíná agresivní tekutý prací prášek, ale jinak je to skvělý nápoj. Říkám McKuře, protože slovo "kuře" jsem už naučil vyslovovat prodavače resp. kuchaře v mexické jídelné, prodávající burita a jiné vymoženosti mexické gastronomie.
Rozhodl jsem se z tajnosti před českými čtenáři odkrýt skutečnost, která byla dosud tajemstvím: Brian Greene napsal novou knihu "Kosmická příze" (nebo jak budeme "Fabriku kosmu" nakonec překládat) a přicházejí poslední dva týdny, kdy bude možné v knize něco změnit. Asi se mu na to ještě jednou pořádně podívám. Navíc se na přelomu října a listopadu plánuje vysílání dohromady trojhodinového pořadu "Elegantní vesmír" na americké veřejnoprávní televizi PBS (program "NOVA" - nepleťte ovšem s českou nejsledovanější televizí), který bude doslova nabit počítačovými triky, jehož hlavním hrdinou bude Brian Greene a kterým chce PBS oslavit výročí 30 let vysílání vědeckopopulárních pořadů. Kabel kvůli tomu registrovat nebudu, a tak asi budu Brianovi za poslání DVD s pořadem vděčný.
Massachusetts v. EPA
Už jsem na tyhle stránky skoro zapomněl, ale poněvadž jsem nezapomněl úplně, něco zase napíšu.
Příhoda s podpisem na bankovce nebyla jediná, v níž najdeme jméno Larry Summerse. Při první večeři se stalo ještě něco dalšího: Summers hovořil s Andy Stromingerem a Allanem Adamsem o teorii strun a náhodou přišla řeč i na indické strunaře. Andy ví, jak nejlépe vysvětlit důležitou myšlenku svému posluchači, v tomto případě exministru financí USA, a tak pravil: "Tento ústav v Indii má největší produktivitu na jeden vložený dolar." Summers byl ohromen a začal se vyptávat, kolik peněz potřebují, aby se dostali z největších problémů. "Sto tisíc dolarů," odpověděl Andy. Summers hned přislíbil, že se zeptá svého přítele miliardáře Epsteina, zda by nepřispěl.
Shiraz Minwalla a Andy Strominger hned začali psát komplikovanou a mnohostránkovou žádost o grant, kterou plánovali poslat Epsteinovým sekretářkám. Tak to inu v univerzitním prostředí chodí: hromada zatuchlé byrokracie, přehnaná chvála v doporučujících dopisech, hromada triků, jak z institucí vysát peníze, a k tomu všemu všudypřítomný respekt k tomuto levicovému způsobu organizace společnosti. Najednou se ozval v Stromingerově kanceláři zvuk telefonu a Epstein na druhé straně drátu říká: "Ahoj, jak se máte? Kam mám poslat těch sto tisíc dolarů?" A bylo to. Rozpočet onoho ústavu v Indii se nejspíše zdvojnásobil.
Budou si moc koupit čtyři auta Toyota M-theory.
Ve čtvrtek jsme odeslali článek napsaný ve spolupráci s Robbertem Dijkgraafem z Amsterdamu. Dijkgraaf byl dlouho zaneprázdněný - například dostal Spinozovu cenu pro nejlepšího vědce v Nizozemském království, a dostat cenu znamená hromadu práce - ale najednou se do toho opřel a ohlásil, že podle jeho názoru je článek připraven k zveřejnění. Týká se kontaktních členů v maticové teorii strun. Takzvaná nová maticová teorie, s níž náš článek souvisí, je dnes ve srovnání se starými maticovými modely téměř zapomenutá. Jaká škoda! Rozdíl mezi starými a novými maticovými modely totiž není těžké vysvětlit ani laikovi, a to bez použití rovnic: staré maticové modely jsou hnusné, smradlavé, primitivní, bezrozměrné, napůl inkonzistentní, nerealistické a blbé, zatímco nové maticové modely jsou krásné, supersymetrické, voňavé, duchaplné, mnohorozměrné, konzistentní i poruchově, částečně realistické, netriviální a inteligentní. Maticová teorie strun je odrůda nové maticová teorie, jejíž otcem jsem já spolu s Dijkgraafem, který má ovšem dva další holandské spoluotce, konkrétně Verlindeho a Verlindeho.
Právě jsem se vrátil z McDonalda, kde jsem si dal McKuře, hranolky a powerádu k pití. Poweráda je naprosto modrá limonáda, která sice vzhledem připomíná agresivní tekutý prací prášek, ale jinak je to skvělý nápoj. Říkám McKuře, protože slovo "kuře" jsem už naučil vyslovovat prodavače resp. kuchaře v mexické jídelné, prodávající burita a jiné vymoženosti mexické gastronomie.
Rozhodl jsem se z tajnosti před českými čtenáři odkrýt skutečnost, která byla dosud tajemstvím: Brian Greene napsal novou knihu "Kosmická příze" (nebo jak budeme "Fabriku kosmu" nakonec překládat) a přicházejí poslední dva týdny, kdy bude možné v knize něco změnit. Asi se mu na to ještě jednou pořádně podívám. Navíc se na přelomu října a listopadu plánuje vysílání dohromady trojhodinového pořadu "Elegantní vesmír" na americké veřejnoprávní televizi PBS (program "NOVA" - nepleťte ovšem s českou nejsledovanější televizí), který bude doslova nabit počítačovými triky, jehož hlavním hrdinou bude Brian Greene a kterým chce PBS oslavit výročí 30 let vysílání vědeckopopulárních pořadů. Kabel kvůli tomu registrovat nebudu, a tak asi budu Brianovi za poslání DVD s pořadem vděčný.
Massachusetts v. EPA
pondělí 15. září 2003
Večeře se Summersem
Psáno 15. září 2003.
Dnes večer, v pondělí 15. září 2003, jsme opět zasedli ke stolům a poprvé povečeřeli se zbytkem harvardské Society of Fellows. Pro nováčky to byla večeře vůbec první. Každá večeře se skládá z několika chodů - kupříkladu dnes šlo o předkrm s mořskými příšerami, hlavní chod v staroanglickém stylu, vybrané sýry - které nakupuje sýrový steward - se salátem a sušenkami a nakonec zákusek s kávou, prokládaný drahými čokoládovými bonbóny, které nakupuje pro změnu speciální čokoládový steward - ale důležité je i víno, za které vínový steward ročně pro těch asi 35 lidí zaplatí 30 tisíc dolarů.
Diskuse vedeme o všem, co Vás napadne: o novém objevu kolegy Joshe Plotkina ohledně určování rychlosti evoluce na základě analýzy kódonů DNA jednotlivce, o starých i nových filmech, o americké politice, o vlivu médií, o odvaze jednotlivých středoevropských vlád provádět reformy, o ideální době, kdy se malé děti dokážou to či ono naučit, o vztahu starých maticových modelů a kosmologie. Ale žádná z těchto diskusí se nemůže rovnat s vystoupením, které nám předvedla naše rozkošná mladá harvardská soudružka Jane Tolmieová - Kanaďanka specializující se na středověkou islandskou krvavou poezii. Co že se stalo?
Na každou první večeři v roce se dostaví i prezident Harvardu, do jehož rukou skládají přísahu noví mladí harvardští soudruzi. Pravda, nepřijde sám Viktor Kožený, ale pošle za sebe náhradu, kterou považují za prezidenta Harvardu Američané: konkrétně Larry Summerse, který v Clintonově kabinetu pracoval jako ministr financí. Nápad strunového fyzika Andy Stromingera se již stal každoroční tradicí: většina lidí požádá Summerse, aby ke stávajícímu vytištěnému podpisu na jednodolarové bankovce žádajícího přidal bývalý strážce americké pokladny ještě jeden podpis propisovačkou. Larry Summers ochotně vyhoví.
Jane Tolmieová vytáhla svou dolarovou bankovku a požádala Summerse, aby jí tam napsal i speciální věnování. "Jmenuji se Jane," říká, ale předpokládá, že prezident Harvardu na nikoho jiného nemyslí, protože vždycky, když se potkají, tak se Summers na Jane usmívá. Summers vyhověl a napsal na bankovku "Milé Cady [Kejdy] srdečně věnuje Lawrence Summers."
Ostřílená feministka Jane - držitelka karatistického hnědého pásku - se podívala na bankovku s chybným křestním jménem a zařvala na prezidenta Summerse: "SUMMERSI, TY JSI GIGANTICKÁ PRDEL!" Šila do něho ještě chvíli a pak nám vysvětlila, že je skandální, že si Summers nezapamatoval správně její jméno, ačkoliv při každém setkání dává Summers najevo, že se odněkud znají, ale neví odkud. Jinak sebevědomý Summers zalezl do ulity a hbitě vytáhl z peněženky pětidolarovou bankovku, na kterou napsal ještě jedno věnování, přičemž se Jane až do posledního okamžiku omlouval.
Inu, holka ví jak na to! ;-)
Dnes večer, v pondělí 15. září 2003, jsme opět zasedli ke stolům a poprvé povečeřeli se zbytkem harvardské Society of Fellows. Pro nováčky to byla večeře vůbec první. Každá večeře se skládá z několika chodů - kupříkladu dnes šlo o předkrm s mořskými příšerami, hlavní chod v staroanglickém stylu, vybrané sýry - které nakupuje sýrový steward - se salátem a sušenkami a nakonec zákusek s kávou, prokládaný drahými čokoládovými bonbóny, které nakupuje pro změnu speciální čokoládový steward - ale důležité je i víno, za které vínový steward ročně pro těch asi 35 lidí zaplatí 30 tisíc dolarů.
Diskuse vedeme o všem, co Vás napadne: o novém objevu kolegy Joshe Plotkina ohledně určování rychlosti evoluce na základě analýzy kódonů DNA jednotlivce, o starých i nových filmech, o americké politice, o vlivu médií, o odvaze jednotlivých středoevropských vlád provádět reformy, o ideální době, kdy se malé děti dokážou to či ono naučit, o vztahu starých maticových modelů a kosmologie. Ale žádná z těchto diskusí se nemůže rovnat s vystoupením, které nám předvedla naše rozkošná mladá harvardská soudružka Jane Tolmieová - Kanaďanka specializující se na středověkou islandskou krvavou poezii. Co že se stalo?
Na každou první večeři v roce se dostaví i prezident Harvardu, do jehož rukou skládají přísahu noví mladí harvardští soudruzi. Pravda, nepřijde sám Viktor Kožený, ale pošle za sebe náhradu, kterou považují za prezidenta Harvardu Američané: konkrétně Larry Summerse, který v Clintonově kabinetu pracoval jako ministr financí. Nápad strunového fyzika Andy Stromingera se již stal každoroční tradicí: většina lidí požádá Summerse, aby ke stávajícímu vytištěnému podpisu na jednodolarové bankovce žádajícího přidal bývalý strážce americké pokladny ještě jeden podpis propisovačkou. Larry Summers ochotně vyhoví.
Jane Tolmieová vytáhla svou dolarovou bankovku a požádala Summerse, aby jí tam napsal i speciální věnování. "Jmenuji se Jane," říká, ale předpokládá, že prezident Harvardu na nikoho jiného nemyslí, protože vždycky, když se potkají, tak se Summers na Jane usmívá. Summers vyhověl a napsal na bankovku "Milé Cady [Kejdy] srdečně věnuje Lawrence Summers."
Ostřílená feministka Jane - držitelka karatistického hnědého pásku - se podívala na bankovku s chybným křestním jménem a zařvala na prezidenta Summerse: "SUMMERSI, TY JSI GIGANTICKÁ PRDEL!" Šila do něho ještě chvíli a pak nám vysvětlila, že je skandální, že si Summers nezapamatoval správně její jméno, ačkoliv při každém setkání dává Summers najevo, že se odněkud znají, ale neví odkud. Jinak sebevědomý Summers zalezl do ulity a hbitě vytáhl z peněženky pětidolarovou bankovku, na kterou napsal ještě jedno věnování, přičemž se Jane až do posledního okamžiku omlouval.
Inu, holka ví jak na to! ;-)
Odšroubované víko
Psáno ve stejný den jako předchozí dva příspěvky.
Tak jsem se odhodlal odšroubovat víko z bedny toho počítače FEYNMAN, a vida: když jsem očistil špínu z ventilátoru a stiskl tlačítko přímo uvnitř, tak se zapnul a funguje skvěle. Prodloužil jsem tedy ještě navíc vnější nástavu tlačítka brčkem od kávy, aby šel zapnout i zvenčí, a stojím za názorem, že bychom FEYNMANa těm opravářům dávat neměli. Mezitím jsme vedli hovory o tom, zda lze černou díru vytvořit ve dvourozměrném vesmíru spojitou transformací vakua. Nevím, nevím. Kromě toho se dnes vrátili, mezi jinými, i Andy Strominger a Cumrun Vafa. Cumrun mně pak vysvětlil jejich nový vzrušující objev: v topologické teorii strun způsobí zapnutí vazebné konstanty na velkou hodnotu to, že Calabi-Yauova varieta zmrzne a stane se z ní kvantovaný krystal, popsaný trojrozměrnými Youngovými tableux. Važte si toho, že to čtete, protože pro fyziky celého světa je tenhle poznatek zatím tajemstvím.
Tak jsem se odhodlal odšroubovat víko z bedny toho počítače FEYNMAN, a vida: když jsem očistil špínu z ventilátoru a stiskl tlačítko přímo uvnitř, tak se zapnul a funguje skvěle. Prodloužil jsem tedy ještě navíc vnější nástavu tlačítka brčkem od kávy, aby šel zapnout i zvenčí, a stojím za názorem, že bychom FEYNMANa těm opravářům dávat neměli. Mezitím jsme vedli hovory o tom, zda lze černou díru vytvořit ve dvourozměrném vesmíru spojitou transformací vakua. Nevím, nevím. Kromě toho se dnes vrátili, mezi jinými, i Andy Strominger a Cumrun Vafa. Cumrun mně pak vysvětlil jejich nový vzrušující objev: v topologické teorii strun způsobí zapnutí vazebné konstanty na velkou hodnotu to, že Calabi-Yauova varieta zmrzne a stane se z ní kvantovaný krystal, popsaný trojrozměrnými Youngovými tableux. Važte si toho, že to čtete, protože pro fyziky celého světa je tenhle poznatek zatím tajemstvím.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)