Lumídkova užvatlaná zahrádka

Česká pravice vytěžila z nového rozmíchání karet

2010-05-29T18:20:00.007+02:00

Online Reflex, 29. května 2010

Letošní parlamentní volby tak trochu neočekávaně přinesly větší proměnu českého politického spektra než libovolné předchozí volby od roku 1990, kdy českoslovenští voliči poprvé za více než 40 let zvolili nekomunistickou vládu. Po dvě desetiletí byla česká demokracie navyknutá na těsný souboj ODS a ČSSD, dvou klíčových stran původně spojených se jmény Václava Klause a Miloše Zemana, ke kterým se připojovaly strany menší, aby tak vytvořily žiletkově těsné většinové koalice, jejichž osud byl ve hvězdách a závisel na drobných výkyvech v náladě jednotlivců.

Dnešní výsledky však ukázaly, že ČSSD a ODS oslabily, a to jak ve srovnání s volbami předchozími, tak i s předvolebními odhady: to druhé platí zvláště v případě ČSSD. KSČM si podržela svoje tvrdé jádro a její volební zisk je podobný jako ten, na který jsme byli zvyklí už dlouhá léta. Experiment Strany zelených skončil analogicky, jako před několika lety zkrachoval experiment se Sládkovými republikány. Obě tyto strany několik let zpestřovaly a přibarvovaly český parlament, ale je pravděpodobné, že téměř nikomu chybět nebudou. Strana zelených nedosáhla na výsledek, který je potřeba ke státnímu příspěvku: to se z neparlamentních stran podařilo jen Zemanovcům, Suverenitě Jany Bobošíkové a KDU-ČSL.

Hlavní změna se ovšem týká Věcí veřejných, TOP 09 a KDU-ČSL. Poslední zmíněná strana, tedy lidovci, byli po 40 let pevnou součástí Národní fronty. Také po Sametové revoluci se zdálo téměř nezbytné, že se zúčastní každé minulé i budoucí vlády. Tato jejich politická všudypřítomnost a rozplizlost se stala téměř legendární. KDU-ČSL už ale dlouho nereprezentovala téměř žádné konkrétní názory, hodnoty, plány a ideály a stala se hlavně stranou, podle které jsou všechny ostatní strany extrémní. Bylo však těžké se dovtípit, co to přesně znamená být "neextrémní" a proč je to pro občana dobrá věc.

Voliči se rozhodli, že takovou bezbarvou stranu už naše politika nepotřebuje. Osudovým se pro KDU-ČSL stalo rozštěpení, při němž se narodila strana nová, TOP 09. Podobně jako při rozpadu Občanského fóra v době, kdy se z něho odštěpila ideologicky dobře definovaná ODS, i v tomto případě se ukázalo, že "nová a jasnější odnož" je ve skutečnosti úspěšnější než strana původní. Pamatujete, jak se Občanské hnutí brzy stalo irelevantní ve srovnání s ODS, navzdory tomu (a nebo snad právě proto), že obsahovalo mnohem širší spektrum politiků a intelektuálů z rozmanitých směrů? TOP 09 se v lecčems původní KDU-ČSL podobá, ale zároveň jasně propaguje určité principy, zvláště rozpočtovou zodpovědnost. Přičtěme k tomu její aristokratický šarm a není těžké vidět, proč se z TOP 09 bleskově stala hodnotná značka na českém politickém trhu.

TOP 09 se stala hlavním vítězem voleb. Volby tak trochu potvrdily výsledky virtuálních voleb studentů a uživatelů Internetu: podle obou těchto průzkumů by byla TOP 09 vítězem absolutním. Druhým hlavním faktickým vítězem parlamentních voleb jsou Věci veřejné, strana televizní investigativní žurnalistiky, která nabízí leccos přitažlivého, ale která nepochybně staví i na populistických metodách - zvláště na pěstování a zužitkovávání obecné nespokojenosti s téměř všemi lidmi "nahoře" a s jejich údajnou všudypřítomnou zkorumpovaností. Ovšem Věci veřejné zároveň obhajují jisté pravicové postoje. Zejména jejich zásluhou se podařilo překlopit řadu nespokojených voličů z levice k pravici, a to přijatelnějším a zároveň procentuálně významnějším způsobem než v dobách, kdy "zdivočelí sociální demokraté" přecházeli ke Sládkovým republikánům. Zbývá jen věřit, že nespokojení a vzteklí lidé neovlivní naši politiku příliš.

V parlamentu tedy zasedne pět stran a z nich budou tři jednoznačně nebo víceméně pravicové. Je jasné, že levice tentokrát nezíská většinu v dolní sněmovně, a to ani zdaleka. Zisk ČSSD a KSČM dohromady tvoří přibližně 22,1 plus 11,3, tedy 33,4 procenta hlasů, zatímco ODS, TOP 09 a VV mají dohromady 20,2 plus 16,7 plus 11,3, čili dohromady 48,2 procent hlasů, což je mnohem více než levicových 33,4 procenta. Konečná procenta se pravděpodobně od těchto odhadů nebudou odlišovat o více než desetiny procenta.

Strana svobodných občanů, stejně jako asi dvacítka dalších stran, se do parlamentu v souladu s očekáváními nedostala. Pro mnohé to bude zklamáním, zatímco mnozí další z toho budou mít radost. Pro osud České republiky je ale více klíčových pět zvolených parlamentních stran.

Myslím, že je na místě pochválit relativní vyspělost českého voličstva, které odolalo populistickým lákadlům a svěřilo jejich prodejcům jen relativně malou část svých hlasů. Není těžké odhadnout další vývoj. Bohuslav Sobotka jako nový úřadující vůdce numericky nejsilnější strany - byť se její náskok nad ODS srazil na pouhá dvě procenta - bude pověřen sestavením vlády. Nejlákavější by pro něho byla koalice s TOP 09 a Věcmi veřejnými, protože by ČSSD zůstala hlavním hráčem takové koalice a zároveň by si do party přibrala nekonfliktní a relativně populární spoluhráče. Navzdory rezignaci Jiřího Paroubka tyto menší strany ovšem znovu nabídku odmítnou a pravděpodobně tak učiní i ODS, která by s ČSSD mohla vytvořit jen nepopulární "velkou koalici", která by tentokrát ani nemohla získat ústavní většinu, na což jsme byli dlouho zvyklí. Při novém rozložení politických sil mimochodem ODS a ČSSD mohou zapomenout na sny o většinovém systému. I kdyby takový systém zavedly, mohlo by se stát, že by to nebyl systém těchto dvou stran, ale stran dalších.

Jelikož ČSSD a KSČM nemají dostatek hlasů k sestavení koaliční vlády, a to ani koalice "zakázané", tedy otevřené, ani koalice jakkoliv maskované, bude nakonec pověřen sestavením vlády lídr druhé nejsilnější strany, tedy Petr Nečas, a tomu se podaří po velmi dlouhých letech sestavit většinovou vládu natolik silnou, že nebude záviset na jednom ani pěti přeběhlících. (Extrémní alternativou je koalice ČSSD, Věcí veřejných - kterým vadila hlavně osoba pana Paroubka - a KSČM. Ale snad nenastane.) Měli bychom tedy všichni být spokojeni. Pevně doufám, že během určité doby si pozitiva takového výsledku uvědomí i voliči, kteří dnes hlasovali pro levici. Česko se kromě dalších nebezpečí nejspíše vyhne spirálovému nárůstu dluhu. Máme důvod věřit, že hrozba státního bankrotu zůstane přinenejmenším ještě několik let abstraktním strašákem, který se naší vlasti přímo netýká.

Závěrem je třeba říct, že demokracie přináší politikům i voličům rozmanitá překvapení. Letošní volby ukázaly, že není pravda, že celkový charakter politiky demokratického státu je určen jednou provždy. A to je jistě dobře.

Když mi dáš pac: děti z roku 1998 volány k volbám

2010-04-11T10:51:00.002+02:00

V roce 1998 se profesoru Klausovi posmívali, že investuje do občanů, kteří se stanou voliči až v roce 2010. Kritici si mysleli, že rok 2010 nikdy nepřijde.

Ale teď je rok 2010 a máme tu volby. Tak doufám, že 18letí si pamatují, co vzrušujícího zažili před 12 lety, a moudře vyberou ve volbách. ;-)

PBS: Elegantní vesmír

2010-03-06T15:58:00.001+01:00

Český dabing pořadu PBS/NOVA.

Další část zde. Všechny tři části zde.

English: The Reference Frame & detection

2009-12-17T17:38:00.002+01:00

Hi, many of you probably got here because you couldn't find The Reference Frame.

A few hours ago, I received an e-mail that the whole blog with 3,000+ postings and 4,500+ unique visitors a day was erased due to "malware". I have no idea what it could refer to. Google's official diagnostic tool says that the blog is clean - free of malware.

You may try to do various tests of the files in the Google cache. This must be some unpleasant bug. I am not accusing Google or its employees from anything else than a technical glitch at this point. Update: And I will not change this opinion because the blog was restored 4 hours later. Thanks to BW!

Kopaná: Česko - Slovensko 2:2

2009-09-05T20:33:00.019+02:00

Zápas skončil remízou. Šance českého týmu na mistrovství zůstává, ale spíše na teoretické úrovni. Není důvod ke smutku. Slovákům bychom měli fandit i v Africe, protože jsou to jen zdivočelí Češi. ;-)

...

Tady byl vnořen slovenský kanál STV 3. Dvojitě klikněte na obraz pro celou obrazovku.

ČT2 vysílá například přes Justin.TV (klikni), ale je třeba půl minuty počkat na začátku a také se to zadrhává.

Stačí-li Vám zvuk, zápas vysílá Radiožurnál (klikni na modré tlačítko "Spustit rádio").

Chcete-li video s nesrozumitelným jazykem, zkuste hladké čínské vysílání nebo IraqGoals kanál 5 na Justin.TV.

Doporučuji spustit si na obraz čínskou televizi a na tu se dívat a zároveň si pustit některý ze zadrhávajících se českých nebo slovenských zdrojů jako zvuk - nebo rádio.

Relativita, smyčková kvantová gravitace a Fermi

2009-08-21T08:49:00.001+02:00

V roce 1905 Albert Einstein dospěl k novému, revolučnímu pohledu na čas a prostor. Výchozími předpoklady jeho speciální teorie relativity byly dva postuláty: všechny přírodní zákony mají stejný tvar z hlediska všech "inerciálních" pozorovatelů, tj. pozorovatelů v rovnoměrném přímočarém pohybu vzhledem k ostatním "inerciálním" pozorovatelům; a univerzální rychlost světla, nehledě na pohyb zdroje nebo pozorovatele.

Tyto dva přirozené předpoklady plynuly už z tehdejších pozorování (a také z Morleyových-Michelsonových měření éterového větru, kterým ovšem sám Einstein nepřikládal tolik pozornosti), do sebe zapadaly a Einstein z nich dokázal vyvodit všechny úžasné relativistické závěry o času a prostoru: čas a prostor nelze oddělit, současnost dvou událostí závisí na úhlu pohledu, stárnutí se zpomaluje ve větších rychlostech, objekty se zkracují ve směru pohybu a zvyšují svou hmotnost, takže také nikdy nelze překonat rychlost světla. Navíc je ve vší hmotě skryta obří latentní energie E=mc2, jejíž malou část dokážeme získávat například z jader atomů v elektrárnách a bombách.

Následujících 100 let zcela potvrdilo Einsteinovy postuláty i jejich důsledky pro fyzikální pozorování. Řadu efektů bylo možné změřit a relativistická mechanika se stala například každodenním chlebem fyziků na urychlovačích. Relativita se navíc stala mocným nástrojem, jak zúžit škálu kandidátských teorií našeho vesmíru, protože jen malá část a priori možných teorií splňuje pravidla relativity. Mezitím se zrodila i kvantová mechanika a ukázalo se, že je zcela slučitelná s Einsteinovou speciální teorií relativity: v jejich průniku nacházíme nový typ teorií, takzvané kvantové teorie pole, které jsou jak kvantové, tak relativistické.

V roce 1916 také Einstein sloučil zákony speciální relativity s gravitací. Našel tak nové zákony přitahování, které souhlasily s faktem relativity, že žádné signály, a to ani gravitační, nemohou předběhnout světlo. Takzvaná obecná teorie relativity, dítko 10 let mučení jeho mozku, ukončené světlem na konci tunelu, jak sám psal, vysvětlila gravitaci jako zakřivení časoprostoru.

Ale kdykoliv je prostor dostatečně prázdný, že připomíná plochý prostor a čas ze speciální relativity, Lorentzova symetrie ze speciální relativity musí platit přesně. Ačkoliv tento očividný fakt řada fanoušků fyziky nechce chápat, obecná teorie relativity nepopírá speciální teorii relativity, ale zobecňuje ji. Podle obecné relativity lze časoprostor "sešít" z malých "záplat", a může tak vzniknout zakřivený časoprostor, ale každá malá "záplata" se musí chovat přesně tak jako časoprostor podle speciální relativity. Zakřivenost obecného časoprostoru jako celku nemůže tuto podmínku ani trochu oslabit.

Tedy ani kvantová mechanika, ani gravitace nezměnily nic na univerzální platnosti speciální teorie relativity. Fakticky zákony obecné teorie relativity a kvantové mechaniky lze sjednotit, takzvanou teorií kvantové gravitace. Jak taková teorie vypadá, bylo dlouho záhadou.

Stephen Hawking jako první sjednotil kvantovou mechaniku a obecnou teorii relativity, aby z jejich kombinace vyvodil zcela nový jev. Použil takzvanou "semiklasickou aproximaci" kvantové gravitace, tedy přibližnou kvantovou teorii pole, která jednoduše přidává "kloboučky" nad metrický tenzor, Einsteinovu veličinu popisující tvar časoprostoru, a převádí ji tak do kvantového jazyka: započítává ovšem jen členy prvního řádu v Planckově konstantě, tedy konstantě měřící sílu kvantových jevů. Hawking dokázal zjistit fenomenální věc, že kvantové korekce nutí černou díru vyzařovat tepelné záření, jehož teplota je úměrná gravitačnímu zrychlení na horizontu událostí. Černé díry jsou kupodivu černá tělesa.

Za semiklasickou aproximací měla kvantová gravitace řadu problémů, například vedla k nekonečným výsledkům integrálů. Tato nekonečna navíc nebylo možné vyléčit "renormalizací", jak tomu je u šťastnějších kvantových teorií pole. Ale ukázalo se, že teorie strun se shoduje s Hawkingovou semiklasickou aproximací v její "limitě", a zároveň předpovídá libovolně přesné, konečné a smysluplné výsledky i mimo tuto aproximaci. Je třeba si uvědomit, že kvantová gravitace nijak neprotiřečí Lorentzově symetrii, hlavní symetrii plynoucí ze speciální teorie relativity.

V teorii strun je tato symetrie zabudována od počátku. Například "akce" v tzv. poruchové teorii strun je úměrná "invariantní" tedy "vlastní" velikosti světoplochy, tedy dvourozměrné historie pohybu, kterou jednorozměrné struny vykreslují v časoprostoru. Lorentzova symetrie zůstává přesnou symetrií teorie strun ve všech jejích řešeních, nehledě na tvar svinutých dimenzí a další podrobnosti jejího "řešení" nebo "životního prostředí", alespoň v limitě krátkých vzdáleností (symetrii lze narušit "spontánně prostředím"). Teorie superstrun také obsahuje řadu nových "nástrojů", které někteří koumáci dokážou "zneužít" k výrobě argumentů o možném narušení Lorentzovy symetrie, ale je třeba říct, že takové konstrukce jsou umělé a pravděpodobně nemožné, pokud se vše správně spočte. V teorii strun rozhodně není třeba ověřenou speciální teorii relativity oslabovat ani o trochu a Lorentzova symetrie přirozeně platí.

Přesto měla řada lidí intuitivní problém si uvědomit, že speciální teorie relativity je slučitelná s kvantovou gravitací a že kvantová gravitace musí postuláty z roku 1905 přesně splňovat. Částečně za tímto omylem stojí terminologické nedorozumění. Přívlastek "kvantová" ve skutečnosti znamená, že veličiny se stanou operátory, které obecně nekomutují tj. nelze současně měřit (princip neurčitosti), a které lze předpovídat jen pravděpodobnostně. Mnozí lidé si ale mysleli, že slovo "kvantová" znamená, že všechny veličiny, například geometrické veličiny, musejí mít diskrétní, nespojité spektrum (množina dovolených "vlastních" hodnot). Dostali za úkol hledat "kvantovou gravitaci", a protože si vyložili slovo "kvantová" tímto způsobem, do svého uvažování od začátku přidali předpoklad o diskrétnosti všech spekter.

Ten ale samozřejmě není obecně platný. Podle kvantové mechaniky, a to i té školské, mají některé veličiny - třeba energie harmonického oscilátoru - diskrétní spektrum, ale jiné veličiny - například poloha - mají spektrum spojité. Totéž platí i v kvantové teorii pole a kvantové gravitaci. Některé operátory mají nadále spojité spektrum, ačkoliv teorie je zcela "kvantová". Konkrétně, vzdálenosti, plochy a objemy musejí být zcela spojité, pokud má platit Lorentzova symetrie.

Tito zmatení lidé si ale představovali časoprostor jako množinu kostiček, trojúhelníčků, čtyřstěnů nebo podobných diskrétních objektů o velikosti asi jedna Planckova délka. Mysleli si chybně, že něco takového musí plynout ze samotného pojmu "kvantová gravitace" nebo "kvantová geometrie". Ale ono to neplyne.

Příklady těchto teorií atomárního časoprostoru jsou smyčková kvantová gravitace, spinová pěna, kauzální dynamická triangulace a několik dalších teorií. (V posledním roce přišel čechoamerický fyzik Petr Hořava s tzv. Hořavovou-Lifshitzovou gravitací, která také narušuje Lorentzovu symetrii, ale nepředpokládá diskrétní časoprostor.)

Podívejme se na smyčkovou kvantovou gravitaci (LQG, podle anglického "loop quantum gravity"), nejslavnějšího zástupce, trochu detailně. Závěry budou ovšem kvalitativně platit i pro všechny ostatní teorie "atomárního" časoprostoru. Podle LQG je časoprostor vyplněn "grafem", tedy vrcholy spojenými "hranami" tvořícími tzv. spinovou síť. Vlastní velikost plochy P v časoprostoru lze získat v podstatě jako počet průsečíků plochy P se spinovou sítí v časoprostoru. Přesněji řečeno, každý průsečík přispívá členem sqrt(j(j+1)) krát Planckova plocha, kde "j" je celé nebo polocelé nezáporné číslo přiřazené ke konkrétní hraně spinové sítě.

Je důležité, že podle tohoto vzorce může vlastní plocha P nabývat jen reálných hodnot, a to jen diskrétních hodnot: například mezi nulou a sqrt(3/4) krát Planckova plocha není dovolena žádná jiná hodnota.

Tento závěr však zcela protiřečí speciální teorii relativity. Podle teorie relativity mohou být velikosti ploch buď reálné, nebo imaginární (podle toho, zda jsou obě dimenze v těchto plochách prostorového charakteru, nebo je jedna časového). Tento důsledek relativity protiřečí reálnosti ploch podle LQG. Navíc se mohou vlastní plochy v reálném světě libovolně přiblížit nule, pokud zvolíme "téměř světlupodobnou" plochu. To protiřečí diskrétnosti ploch v LQG.

LQG tedy představuje časoprostor jako strukturu, která na krátkých vzdálenostech "zcela" narušuje Lorentzovu symetrii, a to členy řádu 100 procent - stejně velkými, jako jsou výsledky. Nic takového samozřejmě nepozorujeme, a tak zastánci LQG a podobných teorií doufali, že nějaký zázrak "zrekonstruuje" Lorentzovu symetrii na delších vzdálenostech - tedy tam, kde byla testována - aby se vyhnuli okamžité falzifikaci jejich domněnky. Pro takovou víru samozřejmě neexistoval žádný důvod a pravděpodobně je taková "z ničeho se vynořující" Lorentzova symetrie nejen nepravděpodobná, ale i nemožná, ale věřit může každý čemukoliv.

Ovšem narušení Lorentzovy symetrie na Planckově škále podle LQG odstranit nešlo ani na úrovni víry, protože souvisí se samotnou filosofií LQG, tedy s diskrétností času a prostoru. Z tohoto narušení plynou předpovědi, které byly dlouho považovány za hudbu budoucnosti.

Dlouhá léta byla Lorentzova symetrie testována jen na "dlouhých" vzdálenostech, a tak bylo možné alespoň věřit, že Lorentzova symetrie platí jen v každodenním světě, ale na velmi krátkých vzdálenostech nikoliv. Ovšem pozorování fotonu dalekohledem nazvaným Fermi, dříve GLAST, v květnu 2009 vše změnilo. V srpnu 2009 o něm publikovaly dva týmy z Fermi - celkem 204 autorů - článek v internetovém archivu fyzikálních článků.

Podle tohoto pozorování putovaly fotony - a jeden z nich měl i energii 31 GeV, což je hodně - celým pozorovatelným vesmírem, tedy přes deset miliard let, a přesto nenabraly ani sekundu zpoždění. Příroda je velmi přesná a na rozdíl od Českých drah si na zpoždění nepotrpí, a to ani o sekundu pro spoje, které trvají 10 miliard let, protože fotony odvezou o deset miliard světelných let.

Podle LQG a dalších teorií by fotony nutně musely atomární charakter prostoru cítit, a to rozdílně, podle jejich energie (ve skle, ve vodě nebo v jiném prostředí také závisí rychlost světla na barvě, a proto vznikají např. duhy: hypotetická spinová síť by byla opravdu analogická sklu nebo, přesněji řečeno, nové formě "éteru"). Dá se spočítat, že zpoždění jedněch fotonů za druhými - díky rozdílnosti energií - by podle LQG mělo být nejméně v řádu minut, pokud se fotony liší až o 31 GeV v energii. Ale pozorování ukazuje, že zpoždění není ani jedna sekunda a pravděpodobně je nulové.

Z přesného pozorování Fermi, které ukazuje, že zpoždění jistě nepřesahuje 1-2 sekundy a asi ani 10 milisekund, také plyne, že veškerá dříve pozorovaná zpoždění podle týmu MAGIC a snad i dalších byla vytvořena už při produkci fotonů, nikoliv jejich cestou vesmírem, protože zpoždění světla v řádu minut z cesty vesmírem je podle výsledků Fermi zjevně nemožné. Pozorování (neexistujícího) zpoždění fotonů teleskopem Fermi bylo mnohem přesnější než ta předchozí proto, že jimi pozorovaný záblesk gama paprsků (GRB, gamma ray burst) trval menší dobu a obsahoval fotony o větší energii než např. 2 roky staré pozorování MAGIC.

Tedy ona víra v zázračné "obnovení" Lorentzovy symetrie, navzdory jejímu narušení základními zákony fyziky, byla sama o sobě vyvrácena. Pravidla speciální teorie relativity platí i na velmi krátkých vzdálenostech - i na Planckově délce, což je svým způsobem nejkratší možná nenulová "vzdálenost", o které je možno mluvit v řeči geometrických pojmů. Platí tedy všude, kam fyzika může dosáhnout.

Fyzici, kteří Lorentzovu symetrii vždycky brali vážně, tedy mají o jedno hypotetickou nejistotu méně a mohou se s větší vervou pustit do otázek, které zůstávají otevřené. Fyzici, kteří předpokládali, že Lorentzova symetrie je základními zákony prostoru narušená, se musí pokusit smířit se s tím, že se celá léta mýlili v jedné poměrné zásadní otázce, a pokud se jim to povede, mohou se také vrhnout na jiné otázky a jiné teorie než ty, které byly právě vyvráceny.

Miloš Jakeš: kůl v plotě

2009-07-17T10:45:00.005+02:00

Slavný projev "Kůl v plotě" generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše byl pronesen v Červeném Hrádku u Plzně (tři kilometry od mého bydliště) 17. července 1989, tedy před 20 lety.

Já dostal svou kopii kazety s projevem jen pár dní poté. O rozšíření se zasadil tehdejší disident Saša Vondra. Pokud máte hodinu volnou, můžete si ho připomenout.

Klikněte trojúhelníček pro spuštění zvuku. Soubor WAV (11 MB) si můžete i stáhnout. Pro ukázku je na YouTube i 10 minut videa z projevu.

V jídelně JZD napsal soudruh Jakeš zemědělcům, že tady "máte dobrou kuchini". :-)

Amor Magor

2009-07-16T19:00:00.002+02:00

Tupý kupid Amor popleta, nazdařbůh střílí šípy do světa,
stojím tu plonkovej jak děsnej křen
a nikdo ne a ne byl postřelen!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak to je můj kříž!

Mě sejmul ale do ní von se netrefil,
ten Amor magor asi zřejmě předtím pil!
Já marně hrozím do nebe a čekám až se trefí taky do tebe!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor, tak to je můj kříž!

R:Nechá mě zestárnout on nechá mě tu stát!
Než ten mi něco uloví, tak je mi nejmíň padesát!
Kdo je tu slepý jestli on či já!
Na lásku přece musíme být dva.

Kdy hodlá ten svůj šíp už vystřelit,
grrr tak herdek tak už bodne ať uz máme klid!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak je můj kříž!

Je asi slepý jako patrona, netrefil by se ani do slona !
Pěknej bůh lásky tenhle nelida, to spíš odprásku já toho kupida!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak to je můj kříž!
Hej hej, ty snad spíš! Amor magor,tak to je můj kříž!

Kupid, tupý kupid, kupid, tupý kupid, kupid.

Klimatická debata s Prof. Lapinem

2009-06-23T10:47:00.008+02:00

Pokud vám nebudou vadit vizuální nedokonalosti, video celé debaty je zde.

Ve středu 17. června jsem se zúčastnil v BISLA tj. v Bratislavské mezinárodní škole liberálních studií debaty s panem profesorem Milanem Lapinem, snad nejznámějším slovenským klimatologem. Debatu férově moderoval ekolog Alexander Ač, který je možná čtenářům Psa známý, a to navzdory tomu, že technicky patří mezi lidi, kteří jsou na rozdíl od autora tohoto článku i od redaktorů Neviditelného psa znepokojeni hrozbou klimatické změny.

Nechci říkat, kdo debatu "vyhrál", ačkoliv asi tušíte, co slýchám od svého okolí. Ale rozdíly mezi mými a Lapinovými názory byly až překvapivě zásadní a dotýkaly se charakteru vědecké metody, jejích základních principů a mravních předpokladů, vyhodnocování dat z minulosti i hypotéz, které je mají vysvětlit, jakož i v podstatě všech aktuálně měřených čísel relevantních pro debatu o oteplování.

Naše reakce na slova druhého mluvčího byly vždy dostatečně důležité a nikdy se nezačaly točit do kolečka, takže je vlastně dobře, že pan Ač nechal této debatě relativně volný průběh. Jedním z důsledků bylo, že jsme probrali asi jen pětinu témat, na která jsme všichni byli připraveni.

Na akci byla pozvána řada většinou "zelených" známých pana Lapina, ale diskuse ukázala, že rozložení skeptiků a panikářů v sále bylo přibližně 50 na 50, a to i mezi vědci a vědeckými funkcionáři.

MFF UK v Praze a v Bratislavě

Jak v Praze, tak v Bratislavě existuje matematicko-fyzikální fakulta Univerzity K. (buď Karlovy nebo Komenského). A obě tyto fakulty mají svou meteorologickou katedru. A protože jsem poznal, že meteorologové na pražském matfyzu byli rozumní lidé, kteří stále na vědecky zabarvené otázky hledí racionálně (a jediný profesor na katedře, Jan Bednář, se asi z dobrých důvodů stal studijním prorektorem UK), očekával jsem něco podobného i v Bratislavě. Zmýlil jsem se.

Pražská katedra meteorologie a ochrany prostředí je studenty obecně považována za provozovatele "nejsnazšího" oboru, který si mohou fyzici vybrat. Tento obor studují primoví lidé, parťáci z hospod, a vzhledem k relativně vysokému počtu děvčat i řada skvělých milenek a manželek, ale povědomí o tom, že meteorologie není žádným výběrovým oborem, není pro nikoho na MFF UK žádné tabu. Při bratislavské debatě jsem otevřel tohle téma "druhých houslí" a účastníci, včetně pana Lapina samotného, potvrdili, že i tam hledí na klimatology ostatní fyzici svrchu. Totéž jsem pozoroval na MIT a asi to platí i ve zbytku světa.

Přesto rychlý pohled na rozvrh pražské katedry počasí ukazuje, že je to stále fyzikální katedra, kde se studují seriózní fyzikální předměty jako hydrodynamika a dynamika oceánů, teorie chaosu, analýza povětrnostních map, programování, statistika, letecká meteorologie a další. Indoktrinace klimatickým strachem tu v podstatě neexistuje: na MFF UK nepatří hlavně proto, že klimatická panika je určena splašeným lidem s průměrným IQ kolem 90, zatímco MFF UK je určena pro lidi s průměrným IQ kolem 130, což jsou značně odlišní jednotlivci.

Priority bratislavské se zdají být odlišné. Vrhněme se tedy na ony dramatické rozdíly mezi mými a Lapinovými názory. Rozdělím je do čtyř oblastí: filosofické otázky o autoritách a vědeckém pokroku; emoce a ideální interakce mezi vědci a politikou; výběr nejúčinnějších metod vylepšování hypotéz a znalosti o klimatických modelech a dynamice klimatu v obdobích delších než 30 let; konkrétní a aktuálně měřená data o atmosféře a oceánech. Neshodli jsme se v podstatě ani v jedné netriviální otázce.

Byl jsem srozuměn, že pan profesor dostane příležitost zhodnotit debatu ze svého hlediska, jak to teď činím já.

Filosofické otázky o znalosti a pokroku ve vědě

Předně musím říct, že na jedné věci jsme se shodli: že totiž nemáme rádi vágní argumenty, které hovoří o tajemných jevech, jejichž důsledky pro klima se nedají jasně ani měřit, ani jadrně definovat. A osobně jsem se tedy všem takovým mlhavým výrokům vyhýbal, dávaje přednost jasným možným hypotetickým mechanismům a kvantitativní analýze jejich očekávaného energetického rozpočtu.

Ale hned v dalším kroku mezi nám byly velké rozdíly. Pan profesor Lapin si zjevně myslí, že pouhá touha "nebýt vágní" stačí k tomu, abychom správně a snad i přesně chápali příčiny rozmanitých jevů a uměli úspěšně předpovídat jevy budoucí. Jeho uvažování tedy vypadá takto: první model, který by nás napadl, že pomocí přírodních efektů popisuje chování globálních teplot, nesouhlasí s čísly z teploměrů. Proto musí být špatně. Jedinou ostře formulovatelnou náhradou je jiný model, v němž je přidána produkce a vliv oxidu uhličitého. Z toho plyne, že oxid uhličitý je hlavní měnitel klimatu. Říct, že něco nevíme, by pro něho bylo nevědecké.

Takový argument je samozřejmě absurdní. To, že s určitými nástroji nelze správně pochopit chování nějakého systému v přírodě, zdaleka neznamená, že první další vysvětlení, do kterého vrazíme hlavou nebo které se někomu hodí, musí být správně. Ve skutečnosti existuje řada možných odlišných vysvětlení: některá z nich můžeme popsat již dnes, jiná mohou být správně vědecky pochopena až v budoucnosti.

Je hezké snažit se být konkrétní, ale tato touha nemění nic na tom, že dnešní věda neví úplně všechno, i když by si to mnozí z nás přáli. Vědecký pokrok pokračoval a neustále pokračuje. Ale i když zůstaneme u zcela konkrétních a známých jevů, je jasné, že relativně malé výkyvy v atmosféře mohou zodpovídat za celou pozorovanou změnu teploty.

Na jeden čtvereční metr dopadá asi 342 Wattů sluneční energie: to je číslo získané jako průměr přes roční období, denní doby i místa na povrchu Země. Část se odrazí hned, část se pohltí a vyzáří ze Země v jiné formě později. Oxid uhličitý mění tento energetický rozpočet asi o 1,5 Wattu na čtvereční metr. Ale oblačnost v průměru ochlazuje povrch asi o 30 Wattů na čtvereční metr, což je 20x více. Je jasné, že i několikaprocentní trvalejší změna v množství mraků dokáže převážit nad jakoukoliv realistickou změnou CO2. Tvorba mraků kosmickými paprsky, které mohou být odstíněny měnícím se magnetickým polem Slunce, je konkrétní a značně pravděpodobný mechanismus, jak k takové přírodní modulaci mraků (a klimatu) může docházet a asi dochází (jak ukazují mnohá geologická pozorování a snad jak i potvrdí experiment CLOUD probíhající v CERNu).

Pan profesor také používal mně nesrozumitelnou definici toho, že "chápeme jistý jev". Například mluvil o tom, že už několik desítek let měříme toky energie atmosférou v celé oblasti spektra. To ale vůbec neznamená, že známe příčiny toho, proč jsou tyto toky, jaké jsou, a proč se mění tak, jak se mění.

Právě naopak. Protože pan Lapin zanedbával jisté vlivy na klima, jako třeba dlouhodobé oceánské cykly jako Pacifická dekádová oscilace nebo erupce sopek, tak je zcela jasné, že jeho model nemůže správně vysvětlit toky energií s přesností zlomků Wattu na čtvereční metr nebo globální teplotu s přesností zlomků Celsiova stupně. To jednoduše není možné, protože chyba, kterou zapříčiní vynechání oněch efektů, je sama o sobě větší a závisí na čase. Toto moje tvrzení lze jednoduše demonstrovat konkrétními čísly. Navíc i alarmisté samotní, například James Hansen, rádi argumentují neshodou mezi teoretickými a měřenými toky energie (o 0,8 Wattu na m^2). Neinterpretují samozřejmě tuto neshodu jako náznak toho, že něčemu špatně rozumí, ale vždy jen jako důvod si myslet, že katastrofa bude ještě horší, než říkali včera.

Abych situaci shrnul, mnozí klimatologové včetně pana Lapina rádi říkají, že příčiny určitých změn spolehlivě chápají, ačkoliv je nad Slunce jasné, že tomu tak není.

Emoce a vztahy mezi vědou a politikou

Neměli jsme dostatek času, abychom zhodnotili očekávaný vliv změny hladiny CO2 v atmosféře na globální teplotu. Já bych zmínil holý skleníkový jev, z něhož plyne relativně přímočarým výpočtem oteplení o 1,2 °C při zdvojnásobení koncentrace CO2 (například z preindustriálních 280 ppm na 560 ppm, očekávaných kolem roku 2100) a tvrdil bych, že jevy "zpětné vazby" toto již beztak malé číslo ještě více zmenší, protože část přidaného tepla se přirozeně "spotřebuje" zesílením procesů, které mají tendenci teplo ubírat (negativní feedback). Shrneme-li tato fakta, je téměř zaručeno, že za 21. století přispějeme emisemi CO2 k oteplení méně než jedním stupněm Celsia, což nestojí za řeč - jak už jsme ve století dvacátém viděli.

Pan Lapin by asi citoval nějaké "statisticky napjaté" argumenty IPCC postavené na vybraných "třešničkách z dortu" a mohl by dojít po započtení ohromných hypotetických "pozitivních feedbacků" a při zanedbání těch negativních k číslu jako 3 °C, které je mnohem větší, než co považuji za slučitelné s racionální interpretací existujících dat, ale zase to není číslo astronomicky odlišné od mého. Hlavní rozdíl tedy je v našich odhadech, co takové oteplení o jeden nebo dva stupně může znamenat. Tyto projekce se nemohly lišit více.

Já jsem vysvětlil, že otázka, co se stane s místními atmosférickými jevy, pokud se teplota zvedne o jeden stupeň, se může zdát být složitým fyzikálním problémem. O kolik více vody se vypaří? Co tato pára udělá? Bude více pršet? Existuje ovšem jednoduchý způsob, jak tyto věci hned sečíst a dát dohromady. Překročte Dunaj a podívejte se do Maďarska, kde průměrná teplota je o nějaký ten stupeň vyšší než v Bratislavě už dnes. Život v Maďarsku je možný a v podstatě se neliší od toho na Bratislavsku. I pokud se teploty budou měnit asi o stupeň nebo dva za století, tak víme, co budoucí generace čeká: v podstatě nic nového.

Zvláštní diskusi zasluhují tající ledovce a stoupající hladiny moří, ale jsou dobré důvody si myslet, že tempo nepřesáhne asi 20-40 cm za století, což je nynější tempo nárůstu hladin. Za tisíce let hladina stoupne o metry, a to i při absenci antropogenních jevů: například před 20 tisíci lety byly hladiny o 120 metrů níže, než jsou dnes, protože za doby ledové pokrývaly mírné pásmo obří pevninské ledy. Jejich tání bylo v podstatě dokončeno před 6000 lety, právě v době, kdy začaly vzkvétat první starověké civilizace. To asi není náhoda, protože kilometrový led nad hlavou může být pro civilizaci poměrně špatná zpráva.

Popis reality z úst pana Lapina byl zcela odlišný a dal by se shrnout slovem Armagedon. Pan Lapin popsal několik jevů s přehřátou kapalinou, které se spíše podobaly popisu nitra hvězd než počasí v mírném podnebném pásu, v němž je teplota o skromné 1-2 °C vyšší než dnes. A z těchto vědeckofantastických fyzikálních jevů údajně způsobených oním nevinným oteplováním také budou plynout senzační důsledky pro společnost. Tak například lidé přijdou o domov. Kolik lidí? Nejstrašlivější hrozby dosud mluvily o desítkách milionů lidí - zdůvodnění spočívalo v nadhodnocení budoucího růstu mořských hladin o desetinásobek. Panu Lapinovi to bylo málo, a tak se rozhodl mluvit o miliardách. A protože mu ani 6,8 miliard dnes žijících lidí nestačilo, tak hovořil hned o 10 miliardách lidí: připočetl si "pár" lidí, kteří se ještě "možná" narodí. Svými nezodpovědnými činy tak podle pana Lapina nutíme 10 miliard lidí k emigraci.

Tyto poznámky mně připadaly tragikomické, a tak jsem přidal pár humorně laděných, ale přesto vážně míněných poznámek o ledních medvědech, kteří už dokázali přežít ledacos. Připomněl jsem také podobnost mezi hysterií ohledně globálního oteplování a panikou ohledně populační exploze v 70. letech, která měla zahubit miliardy lidí hladem. Diskuse se stala ještě serióznější, a jakmile se připojilo publikum, rozebrali jsme i to, že skutečnou hnací silou naprosté většiny emigrací není klima, ale ekonomika (což je pravda i pro mé strýčky-emigranty na obou stranách), a i pokud je důvodem klima, lidé se stěhují oběma směry a spíše do teplejších oblastí. Ekonomika samotná není příliš korelována s klimatem.

Opravdu mám dojem, že klimatologové si natolik oblíbili přehánět své ponuré předpovědi, že už dokážou zmást i sebe samotné. Absurdita Lapinových tvrzení o miliardách obětí podle mého byla očividná, zatímco pro mého spoludiskutujícího byla jeho slova důvodem, abychom si všichni sedli na hýžďové svaly. Prý nemáme my ani lidé na Internetu právo vtípkovat, když jde o domov 10 miliard lidí. Většina lidí by se tímto moralizováním nechala zastrašit: nikdo nechce vypadat jako ten, kdo způsobuje utrpení miliard lidí, i když je takové utrpení jen nesmyslnou povídačkou na papíře. Já si ale věřím, že bych před soudcem uměl obhájit svou nevinu, že jsem totiž 10 miliard lidí nepřipravil o střechu nad hlavou. A tak jsem naopak bez výčitek svědomí tvrdil, že je naprosto zásadní pro přežití demokratické civilizace, aby se o směšných věcech žertovalo a abychom se nikdy nedali zastrašit iracionální atmosférou strachu. Tento strach se snaží lidi ovládat podobně jako v mnoha temných obdobích minulosti.

Už jsem zmínil, že pan Lapin v podstatě souhlasil, že klimatologové hrají na fyzikálních fakultách druhé housle. Dostali jsme se ale i k rozboru toho, kdo je v Mezivládním panelu pro klimatické změny, IPCC, a jak tato instituce pod OSN funguje. Napůl žertovně jsem zmínil příhodu z Velkého švindlu s globálním oteplováním, podle níž IPCC založila Margaret Thatcherová, když zaplatila klimatologům první peníze za budoucí důkaz škodlivosti CO2, protože to chtěla nandat protivným a stávkujícím hornickým odborům a nahradit výsledky jejich práce jadernou energií. Spolu s několika osvícenými lidmi z publika jsme se shodli, že v IPCC je ohromné množství vládních úředníků a aktivistů, a ačkoliv je tam i řada kompetentních vědců, organizace celé této skupiny je taková, aby bylo zajištěno, že úředníci a aktivisté nakonec prosadí svou nehledě na jakákoliv vědecká data.

Pan Lapin paradoxně tvrdil přesně totéž - jen si neuvědomil, jak tragickým svědectvím o fungování této instituce jeho slova jsou. Také on řekl, že mezi členy IPCC je velké množství skeptiků a že řada prací citovaných uvnitř celé masivní zprávy IPCC má skeptické důsledky pro klima. Na otázku, jak je možné, že navzdory této pestrosti a nejednoznačnosti vědecké literatury vypadají shrnutí zpráv IPCC tak jednoznačně katastroficky, jak vypadají, pan profesor nedokázal odpovědět. My jsme to učinili za něho: nositelé předem určených "správných názorů" IPCC ovládají a vždy zajistí, že nehledě na tvrzení a nálezy článků zařazených do procesu budou shrnutí a novinové články o práci IPCC od těchto shrnutí odvozená vypadat tak, jak oni chtějí: lidstvo ohrožuje klima a je třeba zavést obří celosvětovou regulaci toku uhlíku, tedy prvku, který definuje život.

Pana profesora tento zjevný důkaz neobjektivity a nevědeckosti práce IPCC nijak neznepokojuje, právě naopak. Naše postoje tedy byly zcela neslučitelné. Podle mého názoru je pro vědu klíčové, aby se vědci nebáli objektivně posuzovat a srovnávat různé hypotézy a teorie, aby je nikdo nezastrašoval, aby kouzelná slůvka jako "10 miliard bezdomovců" neměla kapacitu vypnout racionální uvažování lidí nebo smysluplnou diskusi a aby závěry vědeckého výzkumu byly také správně a objektivně shrnuty ve zprávách určených stále větším částem veřejnosti. Shrnu-li názory svými slovy, podle pana Lapina by už i vědci samotní měli primárně vycházet z respektu k 10 miliardám (neexistujících) bezdomovců a jejich závěry by měly být na všech úrovních filtrovány a zkreslovány tak, aby to vyhovovalo nátlakovým skupinám environmentalistů a rostoucímu financování jeho oboru. Proto je podle něho s IPCC všechno v nejlepším pořádku.

Velká část diskuse byla věnována i ekonomice "boje proti klimatickým změnám", což je svérázná, byť módní forma boje proti jednomu z přírodních zákonů, kterým měnící se klima nesporně je. Některé z účastnic diskuse v publiku nemohly za žádnou cenu pochopit, že utrácení bilionů dolarů ročně za fiktivní hrozby by mohlo mít i negativní důsledky (peníze se dají dotisknout, že ano - alespoň v říši zelených aktivistů, kteří znají jen peníze, které vysáli z jiných lidí, nejčastěji od vlád, a proto si logicky myslí, že jejich hodnota je nulová). A nedokázaly pochopit ani to, že lidem v chudých zemích jde často o přežití a že jednoduše nemají prostředky na zakoupení luxusních zdrojů energie, jako jsou solární panely, na které často nemáme peníze ani my samotní, tj. lidé v bohatším světě. Přesto v publiku převládali rozumní lidé, alespoň pokud šlo o ekonomické otázky.

Klimatické modely a chování atmosféry na mnoha časových měřítcích

Část diskuse byla věnována i obecným vlastnostem klimatických modelů a tomu, co jsou a nejsou schopny vysvětlit a předpovědět. Množství bodů nesouhlasu mezi námi dvěma bylo ohromující, ačkoliv jsem přesvědčen, že moje výroky byly prokazatelně správné, zatímco výroky mého oponenta byly prokazatelně chybné. Vyberu dva příklady: 30letý práh klimatologie a závislost skleníkového jevu na nadmořské výšce.

K prvnímu tématu. Přišla řeč i na to, že se globální teplota již od roku 1998 neroste: jak ještě zmíním později, lineární regrese vede k ochlazujícímu trendu za období 1998-2009. Takže pan Lapin se vysmál jakémukoliv pozorování 10letých období. Je to směšné, říkal: 10 let se může dít zcela cokoliv a mnohokrát už se také "cokoliv" deset let dělo. Na druhé straně, oteplení za posledních 30 let hovoří zcela jasným jazykem a nikdo nemá právo si z něho dělat legraci.

Vysvětlil jsem, že takový postoj je nekonzistentní. 30 let je delší doba než 10 let, ale zase není kvalitativně delší. Na každé časové škále existují nové efekty, které obohacují klima o variace dané frekvence. Navíc těch 10 let ochlazování už je dnes vlastně 11 let a časem může narůst na 20 nebo 30 let. A různé jevy se "statisticky vyloupnou" ze šumu počasí za dobu, která závisí na charakteru a síle těchto jevů: žádné univerzální číslo "30 let" neexistuje a existovat nemůže. Čím slabší je signál, tím delší dobu potřebujeme, abychom ho izolovali od šumu. Charakter počasí statisticky studovaný v 30letých nebo delších obdobích se nazývá "klimatem", ale žádná ostrá propast mezi počasím a podnebím neexistuje. Doba 30 let je víceméně konvencí a je zvolena tak, aby byla srovnatelná s dobou, kterou průměrný člověk stráví v období dospělosti - tedy maximální doba, po kterou je schopen shromažďovat zkušenosti.

Postoj pana Lapina byl diametrálně odlišný. U délky 30 let prý existuje obrovská propast a trendy pozorované za dobu 30 let lze extrapolovat. Samozřejmě jsem prosil svého oponenta o fyzikální vysvětlení toho, proč je doba 30 let podle něho tak zvláštní. Fyzikálního vysvětlení jsme se nedočkali: místo toho nám bylo řečeno, že naši předci byli moudří, že takto zvolili onu hranici. To je půvabné, ale moudrost našich předků není vědecký argument, ale náboženský argument, a tento konkrétní náboženský argument je prokazatelně vědecky chybný.

Celý vědecký pokrok je nakonec založen na tom, že představy našich předků vypadají stále více vrtkavé, nedokonalé, nepřesné, nezdůvodněné a chybné - jednoduše proto, že toho víme o světě více než oni a víme stále více. Trvat na autoritě předků je pravý opak vědeckého postupu. Navíc u této technické otázky je nadmíru jasné, že žádná propast v době 30 let neexistuje. Zatímco oceánské jevy El Nino a La Nina mají periodu 1-4 roky, existují pomalejší procesy v oceánu, například Pacifická dekádová oscilace tj. PDO, která vydrží v jedné fázi právě přibližně 30 let. Pokud bylo 30 let relativně teplo a bylo tomu tak zčásti kvůli PDO, tak je naopak rozumnější očekávat, že dalších 30 let bude spíše chladněji, protože PDO se spíše překlopí do opačné fáze. Těchto dalších 30 nebo 60 let může být nepodstatných pro jednotlivce, který se jich nedožije, ale pro vědu o dlouhodobých změnách klimatu tato léta důležitá jsou.

Erupce velkých sopek se odehrávají také několikrát za století a ovlivňují chování klimatu na dobách delších než 30 let: neshodli jsme se ani v tom, zda frekvence velkých erupcí narostla za posledních 10 nebo 30 let, nebo nikoliv. Kromě toho existují efekty o něco pomalejší. Tak například sluneční 11leté cykly jsou modulovány pomalejšími procesy, které mají periodu srovnatelnou s 200 lety: toto střídání intenzivní sluneční aktivity a minim (jako Maunderova, Daltonova, nebo pravděpodobně přicházejícího Eddyho minima) nejspíše také ovlivňuje klima na Zemi a asi zapříčinilo nahrazení středověkého klimatického optima malou dobou ledovou. Mohli bychom pokračovat: klima na tisících a desetitisících let je ovládáno Milankovičovými cykly, souvisejícími s nepravidelnostmi oběhu Země kolem Slunce a s nakláněním osy rotace, a tyto nepravidelnosti způsobují střídání dob ledových a meziledových.

Pro další příklady klimatických jevů o různé frekvenci, viz Racionálně o počasí a podnebí. Pro pana Lapina žádné klimatické efekty s periodou delší než 30 let neexistují, a když měl vysvětlit, jak mohou neexistovat ty, které evidentně existují, tak řekl, že jsou příliš pomalé - delší než 30 let - a tak je lze zanedbat. Půvabný argument.

Proto se mně i zde zdálo, že naše postoje byly neslučitelné. Já propagoval maximálně přesné, úplné a chladnokrevně kvantitativní rozbory jevů, které lze přímo a nepřímo pozorovat dnes, a ignorování všech možných předsudků, mýtů a očekávání, kterým kdy mohli lidé věřit v minulosti z důvodů, které dnes nelze reprodukovat, stejně jako iracionálních pseudoargumentů vymyšlených našimi současníky (z různých důvodů, většinou proto, že se jim určité závěry hodí do krámu). Pan profesor Lapin naopak dával přednost slepé víře v konvence náhodně zvolené vybranými předky a zastrašování každého, kdo by si dovolil uvažovat o věci jinak nebo zohlednit "nepohodlné" údaje a argumenty. Ačkoliv jsme si udrželi korektní interakce v průběhu celé debaty, jeho postoj je podle mého názoru svou samotnou podstatou pavědecký.

Druhým příkladem, který souvisí s obecnou analýzou klimatických modelů, je naše debata o závislosti skleníkového jevu na nadmořské výšce. Jak popíšu níže, dostali jsme k diskusi o tom, zda jsou kvalitnější satelitní měření teploty Země, a nebo ty spojené s pozemními meteorologickými stanicemi. Satelitní stanice ukazují trend oteplování výrazně pomalejší, než naznačují pozemní stanice - asi poloviční.

V tomto bodě jsme se shodli. Pan Lapin také řekl, že to znamená, že trend oteplování je podle měření pomalejší ve vyšších nadmořských výškách. I s tím jsem souhlasil. Ovšem navíc jsem dodal i druhou, klíčovou část této věty: podle klimatických modelů s převládajícím skleníkovým jevem by tomu mělo být zcela jinak.

Pan profesor Lapin se rád vykresloval jako jediný člověk v místnosti, který četl kompletní zprávu IPCC. Ovšem tento příklad samotný stačí k tomu, abychom viděli, že i pokud ji četl, tak její naprosto základní tvrzení nezaregistroval nebo nepochopil. Otevřete-li 9. kapitolu zprávy IPCC z roku 2007, na straně 675 (tedy v souboru 13/84) naleznete obrázek 9.1. V jeho částech c resp. f (pouze skleníkový jev resp. kompletní předpověď modelů od všech jevů) je barevně znázorněna závislost předpovídaného trendu oteplování za jedno desetiletí na nadmořské výšce a zeměpisné šířce.

Pokud se na obrázek podíváte, uvidíte, že klimatické modely předpovídají zdaleka nejrychlejší oteplování v "horkém bodě" asi 10 kilometrů nad rovníkem (a mezi obratníky): má tam být asi o polovinu rychlejší než u povrchu. Reálná pozorování ukazují něco zcela odlišného: jak pan Lapin správně řekl, všechna pozorování naznačují, že k nejrychlejšímu oteplování docházelo těsně u povrchu Země. Tento nesoulad v "otisku prstů" mezi klimatickými modely a pozorováními je silným argumentem pro tvrzení, že existující klimatické modely ovládané skleníkovým jevem popisují atmosféru chybně.

Ale od pana profesora byste se o této "nepohodlné předpovědi" klimatických modelů nedozvěděli. Pan Lapin fakticky existenci tohoto grafu a závěru klimatických modelů popřel a zmínil svoje vlastní a chybné tvrzení, že trend oteplování v daném bodě roste jen s koncentrací CO2. A všichni čtenáři Psa, kteří nedokážou kliknout na odkaz výše nebo nemají Adobe Acrobat Reader, mu jeho mystifikaci mohou i spokojeně věřit.

Aktuální měřená data o klimatu

V předchozích odstavcích jsem rozebíral svůj chmurný dojem ze znalostí pana profesora o tom, jak fungují klimatické modely a jaké efekty je třeba započítat k předpovězení změn na různých místech a v různých dobách. Ovšem podobný dojem jsem měl i z jeho interpretace konkrétně měřených meteorologických dat. Uvedu čtyři příklady: trend globálních teplot od roku 2001, srovnání satelitů a pozemních stanic, momentální podmínky El Nino a aktuální plochu oceánského ledu.

V jisté chvíli pan Lapin souhlasil s tím, že od roku 1998 nedošlo k oteplování, protože rok 1998 byl neobvyklé teplý, primárně zásluhou "El Nina 20. století", tedy nejsilnější kdy pozorované epizody El Nino, hydrometeorologického jevu, při němž je Tichý oceán v oblasti rovníku teplejší než obvykle, čímž také zvyšuje globální teplotu. S touto větou jsem souhlasil. Jinak tomu bylo s větou další, konkrétně s jeho výrokem, že "kdybychom počítali trend jen od roku 2001, tak samozřejmě dostaneme opět oteplování".

Vysvětlil jsem, že tato věta je napůl nepravdivá. Existuje několik týmů, které měří globální teplotu: UAH MSU a RSS MSU tak činí s pomocí satelitů, zatímco HadCRUT3 a GISS staví na pozemních stanicích. Satelitní týmy ukazují, že trend byl ochlazující i od roku 2001. Kupříkladu, z dat UAH MSU plyne ochlazovací trend mezi lednem 2001 a květnem 2009 o 1,34 °C za století, což je rychlejší trend ochlazování, než byl trend oteplování pozorovaný za 20. století: jedno kliknutí a přímočarý výpočet stačí k ověření tohoto faktu. Zdálo se mi, že si pan profesor byl těchto faktů vědom, pouze je chtěl zamlčet.

Takže odpověděl tak, že se satelitům nedá věřit a že pozemní stanice jsou spolehlivější. Řekl jsem, že pozemní stanice dokážou opravdu přesněji změřit teplotu na daném místě, ale teplota na daném místě je velmi odlišná od teploty globální. Všechny městské stanice vykazují trend oteplování způsobený rostoucím teplem z městské zástavby (tzv. urban heat islands). Navíc detailní analýzy vedené Anthony Wattsem (a tisíců dobrovolníků) ukázaly, že stovky stanic v USA a jinde stojí v těsné blízkosti větracích šachet, nově vylitého asfaltu a dokonce grilů, a proto jsou data z těchto stanic (při troše nadsázky) dobrou mírou toho, jak rádi mají jejich správci pikniky a steaky - spíše než mírou globálního oteplování.

Pan Lapin si těchto nálezů byl vědom, ale opáčil, že globální teploty podle "pozemních měření" ve skutečnosti nepocházejí ze všech těchto stanic, ale pouze ze stovky velmi kvalitních a vybraných stanic. To jednak není pravda, ale i kdyby to pravda byla, tak to je opět velký problém, protože stovka stanic po světě nestačí na reprezentativní pokrytí celého povrchu zeměkoule. V tomto ohledu jsou satelitní měření téměř perfektní. Navíc vynikají v měření teploty právě v těch oblastech atmosféry, kde má být podle skleníkové hypotézy oteplování nejrychlejší. Podle satelitů je právě tam ale oteplování téměř 10x pomalejší, než by plynulo z některých tvrzení IPCC - asi jen 0,5 °C za století podle satelitů místo 5 °C za století podle projekcí IPCC.

Pan profesor říkal chybné věci i o stavu oceánů a oceánského ledu. Relativně chladnější teploty v současnosti vysvětlil tím, že probíhá La Nina. Opravil jsem ho, že už několik měsíců probíhají neutrální podmínky ENSO a že momentální oceánské teplotní indexy jsou opět ve stavu El Nino, ze kterého se zatím nestala nová epizoda. Neuznal to. Přitom čtenářům opět stačí jedno kliknutí, aby si jednoduše zkontrolovali, že můj výrok byl správný, zatímco výrok pana Lapina nebyl.

Můžete kliknout na mapy NOAA a uvidíte oranžovou oblast na rovníku západně od Jižní Ameriky. Ta signalizuje oceán teplejší, než je běžné pro toto období, čili podmínky El Nino. Před půl rokem tam byla barva modrá, signalizující jev La Nina. Můžete také kliknout na "status" a dostat se až k PDF souboru s týdenní zprávou o jevu El Nino. Tu NOAA vydává každé pondělí. V té poslední se na straně 3/30 dočtete, že povrchové teploty oceánu jsou v té oblasti již pozitivní a že se během následujících dvou měsíců očekává přechod z ENSO-neutrálních podmínek do režimu El Nino. To potvrzují i čísla na straně 5/30: jsou 0,6, 0,7, 0,8, 0,9: všechna jsou nad +0,5 °C, tedy nad práhem, který definuje El Nino podmínky (a pod +0,5 nebyly ani o týden dříve, kdy se uskutečnila debata). Navzdory začínajícímu El Nino jsou globální teploty viditelně nižší než v roce 1998 nebo 2005.

Podobné neshody panovaly i ohledně dalších konkrétních dat, například dat týkajících se plovoucího ledu v oceánech. Například jeden z obrázků pod předchozím odkazem ukazuje globální plochu oceánského ledu. V horní části obrázku je modře znázorněna plocha samotná, která složitě závisí na roční době, a to v milionech čtverečních kilometrů, zatímco v dolní části je červeně znázorněna anomálie, tedy odchylka od průměru naměřeného pro stejné období v roce za předchozí léta.

Můžete vpravo dole vidět, že momentální plocha globálního ledu je navzdory stovkám katastrofických zpráv o tajícím ledu fakticky lehounce nad průměrem pro druhou polovinu června. V druhé půli června 2009 bylo více ledu plovoucího v oceánu než v druhé půli června průměrného roku od roku 1979, kdy tato přesná měření začala. Můžete vidět, že úbytek na podzim 2007 byl v podstatě výjimkou (způsobenou speciální konfigurací větrů v Arktidě). Nynější anomálie blízká k nule znamená, že negativní anomálie z Arktidy, kde "chybí" asi 1 milion čtverečních kilometrů, je více než kompenzována "přebývajícím" ledem v okolí Antarktidy.

Pan Lapin se nejprve snažil tvrdit, že i teď je celková anomálie asi minus 3 miliony km^2 (místo plus něco málo!), ale po chvíli trochu zmoudřel. Opravdu jen trochu, protože jsme se dozvěděli, že chování ledu na severní polokouli nám říká všechno o globální teplotě (katastrofa za dveřmi!), zatímco chování (tedy růst) ledu na jižní polokouli je jen místním hydrometeorologickým jevem způsobeným cirkulací oceánu a hodným posměchu. Tato poznámka, podle které se obě polokoule řídí odlišnými přírodními zákony, a to právě tak, aby se to panu Lapinovi hodilo do krámu, byla natolik trapná a absurdní, že jsem ji nepoctil jakoukoliv odpovědí. Je o to více absurdní, že cirkulace oceánu je v okolí Antarktidy mnohem obtížnější než v Severním ledovém oceánu (a nikoliv naopak, jak tvrdí pan Lapin) jednoduše proto, že kolem jižního pólu se rozkládá jeden ze světadílů.

Shrnutí

V průběhu debaty jsem byl překvapen množstvím zcela základních, očividných a lehce prokazatelných skutečností, s nimiž můj soupeř v debatě přesto nesouhlasil. Jak tomu většinou bývá, v žádném z příkladů jsem nedokázal s naprostou jistotou určit, zda pan profesor Lapin uvádí evidentně chybné údaje důsledkem neznalosti, nebo zda posluchače navádí.

Je možné, že jde o kombinaci obou jevů. Katastrofičtí klimatologové a jejich hlásné trouby v médiích se naučili tak věrohodně přehánět a obelhávat, že už si možná ani sami neuvědomují, když říkají věci, které nejsou pravdivé. Stejně tak si možná neuvědomují, když evidentně vybírají pouze data, která se jim hodí: například pan Lapin nabídl srdceryvné úvahy o lidech zahubených vedry, ale jaksi nezmínil, že množství lidí, kteří umrznou, je ve skutečnosti mnohem vyšší, a že by tedy zvýšení teploty vedlo k omezení množství úmrtí zaviněných extrémním počasím.

Závěrem chci tedy říct, že je normální, když média píší o vědě víceméně neutrální věci, a pokud jsou chybné, tak ty chyby a zkreslení jdou na obě strany a v průměru se vykrátí: média většinou nemají žádný univerzální zájem "tlačit" vědeckou realitu na jednu stranu nebo na druhou, protože je jim v průměru vědecká pravda vlastně lhostejná. Ale v případě debaty o oteplování je tomu úplně jinak. Byl bych rád, aby se čtenáři zamysleli nad tím, zda jim sdělovací prostředky nabízejí skutečný obraz reality a vědeckého výzkumu a aby si určitá tvrzení zkusili nezávisle ověřit, místo aby se spoléhali na slepou víru. Já s tímto auditem klimatologie začal asi před 5 lety a za toto období se ukázalo, že propast mezi realitou klimatu na jedné straně a tím, co se o klimatu píše na druhé straně, je větší, než jsem si tehdy dokázal představit.

V "boji proti klimatickým změnám" jde dnes bohužel o bilion dolarů ročně - o celý navrhovaný nový sektor šedé (tedy "zelené") ekonomiky - a to je tak velká suma, že i její malá část bohužel dokáže pohřbít poctivost a objektivitu naprosté většiny lidí.

Darwinova teorie snůškou bludů?

2009-05-30T18:31:00.002+02:00

Papírový Reflex, 21. 5. 2009
Neviditelný pes, 29. 6. 2009

Kvůli následujícímu eseji se asi dočkám z Hradu zaslouženého pokárání za další levicový text, ale toto riziko přesto podstoupím. S panem Hájkem totiž souhlasím jen z malé části.

Jakou reakci lze nakonec očekávat od absolventa matematicko-fyzikální fakulty UK? Vždyť její vznik osvětluje tato legenda: v roce 1952 dokázal profesor Vojtěch Jarník vznik Lenina z opice matematickou indukcí. Ideologická komise ho za to vyloučila z přírodovědecké fakulty, a tak vyběhl po schodech z Albertova na Karlov a zvolil se děkanem fakulty nové, matematicko-fyzikální.

V ČEM MÁ HÁJEK PRAVDU

Začnu s těmi postřehy pana Hájka, s nimiž souhlasím. Darwinova teorie ovlivnila nejen vědu, ale i politiku, obecnou kulturu a náboženství. Křesťanství asi oslabila více než jakýkoliv jiný objev učiněný v historii vědy. Tento vliv Darwinovy teorie na společnost byl často záporný. Zatímco eugeniku čili hnutí usilující o genetické vylepšení lidstva lze považovat za "pravicové" zneužití Darwinových poznatků, dnešní levice využívá naopak Darwina jako laciného nástroje, jak zesměšnit kohokoliv s "politicky nekorektními" názory.

Ačkoliv jsem si dříve myslel, že evoluční teorie musí být každému zřejmá, dnes si uvědomuji, že se v této otázce střetávají silné racionální i iracionální argumenty a hodnoty všemožných druhů. Mnozí lidé si jsou evolucí jisti jen proto, že byli zmanipulováni vzdělávacím systémem a sami o problematice dostatečně nepřemýšleli.

I když moje přesvědčení o platnosti Darwinovy teorie nijak nezesláblo od dob, kdy jsem tak rád polemizoval s kreacionisty, dnes si myslím, že odstranění kreacionismu ze škol bylo ke škodě věci, protože je přinejmenším částí západní kultury a historie. Vzrušující soutěž myšlenek by také mohla být pro žáky zajímavější než nudné podrobnosti o klasifikaci organismů.

Zmínil jsem, že důvěra v evoluční teorii ovlivňuje společnost mnoha způsoby, a to i negativními. Ale smyslem vědy není pozměňovat naše poznatky v zájmu vyšších ideálů a snů o lepší společnosti. Věda má za úkol hledat pravdivé odpovědi na otázky o světě, ať už tyto poznatky povedou k jakýmkoliv důsledkům.

A já mimochodem nevidím žádný ideový rozpor například mezi evolucí a klasickým liberalismem. Naopak, vývoj druhů a přírodní výběr mně připadají analogické mechanismům, které pohánějí kapitalismus a vývoj nových produktů a technologií. Dokonce by mě i překvapilo, kdyby tato podobnost klasického liberála nepraštila do očí.

PROČ POVAŽUJI EVOLUCI ZA FAKT?

Podle astronomických měření a přesvědčivých fyzikálních teorií vesmír vznikl asi před 13,7 miliardy let. Podmínky byly zprvu neslučitelné se životem. Totéž platí i o Zemi, která se zrodila asi před 4,5 miliardy let. Život tedy musel vzniknout v průběhu několika posledních miliard let.

Sama existence života vypadá jako jeden ohromný zázrak. Po celá tisíciletí se myslitelé lišili pouze v detailech, například v tom, kolik dní Stvořitel potřeboval k výrobě celého světa. Byli si však jisti, že stvoření muselo být zázrakem, tedy velmi nepravděpodobnou událostí, ale jelikož život existuje, k této nepravděpodobné události jednoduše muselo dojít. Nejpřijatelnější legenda o vzniku života pak pro ně byla ta, kterou slyšeli od svých rodičů.

Ačkoliv víra v zázraky může být pro člověka užitečná v mnoha situacích, pravidla vědy jsou jiná a jasná: hypotéza, podle níž nastanou pozorované jevy s vysokou pravděpodobností, má přednost před hypotézou, ve které nastanou s pravděpodobností velmi malou. Nejdůležitější bylo, že Charles Darwin a Alfred Wallace přišli s takovým vysvětlením, jež se bez zázraků obejde. Tím nedokázali, že jsou náboženské představy o původu života nemožné, ale dokázali, že nenáboženské představy jsou možné.

K tomu, aby evoluce fungovala, je třeba jen několik základních mechanismů, jejichž existence byla prokázána a které lze často bezprostředně pozorovat. Organismy se dokážou rozmnožovat. Potomci se podobají svým rodičům, ale také se od nich v lecčems náhodně odlišují. Jelikož určité vlastnosti zvyšují šance organismů přežít a rozmnožit se, což také víme z každodenního života, skladba živých forem se zákonitě mění a zdokonaluje. Miliardy let pak zřejmě stačí k postupnému vývoji od nejjednodušších forem života k člověku.

Zatímco dílčí poznatky o evoluci konkrétních druhů mohou procházet revizemi, samotný postupný vývoj komplexních druhů se zdá být jediným způsobem, jak skloubit všechna dnes známá vědecká fakta o světě a jeho historii. Tato teorie navíc předpovídá mnohé detaily o podobnostech a rozdílech mezi jednotlivými druhy, existenci nových fosilií a zjištění o rychlosti genetických změn, které dnes lze měřit analýzou molekul DNA. Dlouhá řada těchto předpovědí byla úspěšně ověřena.

HÁJKOVY PROTIARGUMENTY

Poněvadž nábožensky laděné poznámky mě přímo neoslovují ani nedráždí, soustředím se závěrem na tři víceméně vědecké protiargumenty proti evoluci: lidské oko, obrázky embrya a kambrickou explozi.

První z nich se týká principu nezjednodušitelné složitosti. Pokud by existoval dostatečně složitý orgán, jenž se nemohl vyvinout najednou čili jedinou mutací, ale který zároveň přináší živočichům výhody pouze jako celek, Darwinova teorie by v podstatě byla vyvrácena. Lidské oko je příkladem orgánu, který má k takovému protipříkladu nejblíže.

Bohužel pro kreační teorii i oko se vyvinulo postupně. Buňky citlivé na světlo byly pro živočichy užitečné, zvláště když se shromáždily do polokulového tvaru. Přesně touto fází skončil zrak kmenu ploštěnců, ale další druhy si začaly vytvářet "fotografickou štěrbinu", s jejíž pomocí viděly ostřeji, a tak dále. Známé živočišné druhy fakticky nabízejí "shrnutí" celého tohoto vývoje.

Podle některých expertů stačí na vývoj komplexního oka i půl miliónu let. A lidské oko mimochodem ani není nejdokonalejším okem v přírodě. Otázka, zda se Darwin obával, že podobný argument povede k vyvrácení jeho teorie, je relevantní pouze pro historiky. Ve vědě je důležité, k jakému závěru vede logické vyhodnocení všech přímých a nepřímých empirických dat, která jsou k dispozici dnes; navzdory ohromným zásluhám je Darwinova autorita v nejlepším případě druhotná.

Druhým protiargumentem jsou 150 let staré obrázky Ernsta von Haeckela, připodobňující vývin individuálního embrya k vývoji živočišných druhů. Podle pana vicekancléře lidé vydávali tyto obrázky za přesné, což nebyly, a to má údajně evoluční teorii oslabit.

Vývin jednotlivce a vývoj druhů se v lecčems podobají. To není náhoda, protože v jistém smyslu evoluce přidávala složitějším druhům "nová stadia života". Tato analogie však není dokonalá; evoluce stadia nejen přidávala, ale i měnila. A co je nejdůležitější, evoluční teorie dnes na této analogii ani na obrázcích z 19. století nestojí (a tvrdil bych, že ani nikdy nestála), takže případná zkreslení pana von Haeckela jsou opět zajímavější pro historiky než pro biology.

Třetím protiargumentem má být kambrická exploze, tedy rychlý rozvoj živočišných a rostlinných druhů asi před 530 milióny let, kdy život na Zemi začal "ve velkém". Podle pana Hájka by vedla rekonstrukce událostí k "evoluci vzhůru nohama"; o takovém "převráceném stromu života" slyším poprvé a bez znalosti podrobností takového "nálezu" mohu říct jen to, že nevěřím, že existuje. Navíc byl prý tehdejší rozvoj života příliš rychlý.

Je třeba zdůraznit, že evoluční teorie netvrdí, že tempo evoluce muselo být vždy konstantní. To určitě nebylo a podobná "rovnoměrnost" jistě není pro teorii potřebná. Za milión let došlo často k rychlejším "převratům" než za desítky miliónů let v dobách "stagnace". Z druhé strany je jasné, že v kambriu nevznikly všechny známé živočišné a rostlinné druhy. Tak například poměrně důležitá třída savců (do níž patříme) se začala vyvíjet až o 330 miliónů let později, před 200 milióny let, v době spodní (tedy rané) jury.

CO ŘÍCT ZÁVĚREM?

Evoluční teorie měla a má vliv na kulturu, politiku i mravní hodnoty ve společnosti, ale jedním z hlavních předpokladů vědy je, že její závěry by se měly řídit nikoliv politickými nebo mravními hodnotami, ale objektivními empirickými daty. Z těch plyne, že lidé - a dokonce i naši vládní představitelé - pocházejí ze zvířat podobných dnešním opicím. Často nám to může být líto, ale touha poznat pravdu - nehledě na to, jak nám takové poznání pomůže materiálně nebo psychologicky - je jedna z hlavních vlastností, v nichž jsme došli dále než opice, ať už jsou našimi příbuznými, nebo nikoliv. Tato touha má hodnotu sama o sobě a neměli bychom ji bagatelizovat.

Stejně tak bychom ale neměli předstírat, že nemohou existovat lidé mnohem moudřejší a kultivovanější než průměrný "darwinista", kteří dospějí k odlišným názorům. Sám jich řádku znám.

Přišlo mi to vhod

2009-05-04T10:33:00.008+02:00

Autoři: Michal Horáček a Petr Hapka
Divadelní hra: Kudy kam

Dílo je lyrikál, nikoliv muzikál, neboť verše vznikly jako první...

Premiéra: říjen 2009: už běží
Zpěv: Richard Krajčo a Jana Lota

Fungující stránka se zvukem je zde.

Přišlo mi to vhod

Tma, co se rodí v hlavních kvérů,
se přes den plíží od severu.
A přepadá mě za večerů
a nutí mi svůj doprovod.

Dnes ale nejsem tápající,
jak vlci nebo námořníci.
Mám světlo, jemuž můžu říci:
"Tvá pomoc mi dnes přišla vhod."

Přišlo mi to, přišlo vhod,
že usnula's tu nepřikrytá.
Tvá pleť jak okno, za nímž svítá,
já byl ten, co jenom špitá,
o tom, co mu přišlo... vhod.

Přišlo ti to, přišlo vhod [hmm],
že usnula jsem nepřikrytá,
jak divoženka v lánu žita
a poslouchala hlas, co špitá.
Přišlo mi to, přišlo vhod.

Kam to mou tíseň ukryla jsi?
Snad pod postel, snad mezi vlasy.
Zlaté a husté jako klasy,
proč říkala's mi "lodivod"?

A taky's řekla, že jsem milý,
[snad bledý, ale plný síly,]
a tak jsi lhala každou chvíli
a mně to vážně přišlo vhod.

Přišlo mi to, přišlo vhod,
že jsi tu spala nepřikrytá,
tvá bledá pleť má dolce vita
a tak se nediv, že ti špitám:
"Přišlo mi to, přišlo vhod."

Přišlo ti to, přišlo vhod [hmm],
že usnula jsem nepřikrytá,
že nikdy nikdo nespočítá,
jak často jsi mi špital:
"Přišlo mi to, přišlo vhod."

Noc doutná, nic ji neuhasí,
až vstaneš, půjdeš k oknu asi.
A zhurta hvízdneš na Pegasy
a odletíš dál na východ.

Co svítí v noci, mizí ve dne,
[pátrání bude bezvýsledné,]
tvá něha ale nevybledne.
[A mnohokrát mi přijde vhod.]

Přijde, přijde, přijde vhod [hmm],
že jsem tu spala nepřikrytá,
jak jinak, nejsem celebrita,
i já jsem jenom ta, co špitá,
přišlo mi to, přišlo vhod.

Přijde, přijde, přijde vhod,
že jsi tu spala nepřikrytá,
tvá pleť jak okno, za nímž svítá,
[ty jen ten, co pořád špitá,]
přišlo mi to, přišlo vhod.

Evropa? Žádná hráz míru

2009-04-20T00:52:00.002+02:00

Z Reflexu 15/2009

V poslední době stále častěji slýcháme, že hlubší evropská integrace je nutnou a postačující podmínkou pro mír v Evropě. Očekává se, že uvěříme, že je třeba Evropu integrovat dokonale a docílit tak věčného míru a snad i neomezeného štěstí.

Ztotožnění evropského sjednocování s mírem je jedním z hlavních důvodů, proč někteří lidé považují pochyby o stále užší integraci našeho světadílu za neomluvitelné. Z historických zkušeností ale plyne poučení odlišné.

VZPOMÍNKY NA TÁBOR MÍRU

To, že je dnešní Evropa zárukou míru, údajně dokazuje i 64 poválečných relativně mírových let na evropské půdě. Jsou však skutečně důkazem toho, že evropská integrace a politická koordinace ochrání celé světadíly před válečnými hrůzami? Důkazem nejsou, a to proto, že historie Evropy ani dějiny její integrace nezačaly rokem 1945, ač se někteří vykladači dějin snaží v tomto roce historii chirurgicky zastřihnout.

Světová válka, která v roce 1945 skončila, totiž nebyla první, nýbrž druhá. A i po té první vzkvétaly snahy o koordinaci politiky na mezi národní úrovni. Společnost národů vznikla v roce 1919. V následujících letech se k ní připojila většina zemí: například Německo se stalo členem roku 1926.

Koordinaci zahraničních politik evropských velmocí ve 30. letech a snahu o jejich další sbližování dnes nazýváme politikou appeasementu. Mnichovská dohoda byla jejím největším výdobytkem. Francouzští a britští politici tehdy věřili, že jejich ústupky zachrání mír. Věřili tomu stejně upřímně jako dnešní dědici jejich ideálů. Ovšem tito politici se mýlili. Ústupky válce nezabránily, ale spíše posílily třetí říši a ztížily pozdější boje za její porážku. Evropa se poučila, že mír je sice hodnotou důležitou, ale jeho cena není nekonečná. Extrémní snahy o jeho zachování za každou cenu mohou vést k potupě celých národů a k ještě větším hrůzám v budoucnosti.

ZÁKONITÁ VÁLKA

I politika usmiřování a následující roky války jsou součástí dějin sbližování Evropy, byť součástí pro některé nepohodlnou. I v tomto extrémním případě platí, že pravým důvodem války nebyla něčí touha bezdůvodně bojovat, ale spíše snaha vymodelovat dobu míru k obrazu svému. Tato snaha Německa byla velmi nespravedlivá, ale v její nevídané perverznosti se skrývalo i racionální jádro. Německý národ se ve 30. letech obával války a možné prohry méně, než mu vadil pocit ponížení, jakož i chaos a hospodářské potíže výmarské republiky.

Druhá světová válka, ke které vývoj nakonec zákonitě dospěl, byla zážitkem natolik otřesným, že pokusy o válečné řešení problémů neměly naději získat podporu veřejnosti po dlouhá desetiletí. Strach z jaderné zkázy mír ještě více utužil. Ale vznik Evropského společenství uhlí a oceli (Montánní unie) v roce 1952 nebyl skutečným důvodem dlouhých let mírového soužití, jako spíše jedním z jejich důsledků. Obchod se stal významnějším než nebezpečné a nejisté snahy docílit čehokoliv prostřednictvím nových konfliktů.

MÍR V BUDOUCNOSTI

I v budoucnosti čeká Evropu mír za předpokladu, že život v míru bude přinášet Evropanům více radosti a uspokojení než pokušení zaútočit na své sousedy. Budou-li Evropané těžit více z mezinárodního obchodu než z falešného pocitu, že jeden národ je nadřazen ostatním, bude obtížné nastartovat novou konfrontaci. Obecněji, budou-li se jednotliví Evropané cítit šťastni, nebudou muset štěstí hledat v nacionalismu a kolektivistických ideologiích namířených proti skupinám jiným.

Avšak pocit štěstí nelze žádným dekretem Evropské unie občanům předepsat. Lidé mohou ostatním ke štěstí pomáhat, ale hlavním strůjcem svého štěstí zůstane každý jednotlivec sám. Občané mohou mít odlišné představy o ideálním mírovém soužití. Pokud takové odlišnosti jednou opět přerostou jistou kritickou mez, riziko dalších konfliktů a válek vzroste a zakrývání rozdílů se může stát projevem ztráty realistického pohledu na svět.

Je však jasné, že většina rozdílů mezi lidmi nemůže zabránit jejich soužití, jsou-li alespoň trochu tolerantní. Označovat někoho za obhájce války jen proto, že má na určité aspekty života v míru jiný názor, je pouze další z cest, jak zvyšovat napětí mezi lidmi a národy. Pokusme se všichni pochopit, že ideálem nemůže být společnost, v níž panuje mír proto, že všichni musejí mít stejné názory, ale spíše společnost, v níž existuje mír navzdory mnoha rozdílnostem.

Může Evropa zakázat slečny a paní?

2009-03-16T18:45:00.013+01:00

Otištěno v Lidových novinách, 18. března 2009, "Úhel pohledu", "Konec slečen v Evropském parlamentu"

V neděli přinesl anglický deník Telegraph informaci, která připomíná buď vtip, pasáže z románu 1984 George Orwella nebo přinejmenším některé mé exotické zážitky z amerického univerzitního prostředí.

Generální tajemník Evropského parlamentu Harold Romer rozdal 785 poslancům brožuru, podle níž musejí nadále oslovovat kolegyně pouze jménem. Brožura jim tak zakázala slůvka paní a slečna nebo přinejmenším jejich západojazyčné ekvivalenty jako Frau, Fraulein, Mrs, Miss, Señora a Señorita. Stejně tak není dále možné užívat názvy profesí, z nichž lze vyčíst pohlaví, jako například sportovec, hasič, letuška, ředitelka školy, policistka, prodavačka, manažerka, uvaděčka v kině nebo pečovatel. Číšníci, servírky a porodní báby zůstaly povoleny proto, že pro ně očišťovatelé jazyka zatím žádné pohlavně neutrální náhražky nevymysleli.

Není zcela zřejmé, zda se soudruh generální tajemník (abych se raději vyhnul slovu "pan") úspěšně popral se složitým jazykovědným problémem ve všech jazycích EU, jelikož například v češtině pohlavně neutrální názvy profesí téměř vůbec neznáme (a možná je to škoda). Řádka poslanců se bouří a chce vědět, kolik peněz tato vymoženost stála. Z druhé strany je pravděpodobné, že značná masa poslanců z mnoha klubů nařízení vezme vážně a začne tak nepříznivě měnit atmosféru v parlamentu a možná i v celé unii.

V mnoha západních státech, včetně USA, narostla snaha o "úplnou rovnost" žen a o popření jakýchkoliv rozdílů mezi muži a ženami do tragikomických proporcí. Dnešní hlavní ekonomický poradce prezidenta Obamy, Larry Summers, musel před třemi roky rezignovat z funkce rektora Harvardovy university proto, že za zavřenými dveřmi vyjádřil o rok dříve pochyby o univerzálním dogmatu, že je menší zastoupení žen mezi fyziky a inženýry způsobeno jen a pouze brutální či skrytou diskriminací ze strany mužských šovinistů. Kacířsky totiž na konferenci věnované této otázce navrhl, že by mohly hrát roli i odlišné zájmy a vlohy žen a mužů, jakož i specifická role žen v rodině.

Poněvadž jsem byl z mladších členů fakultního sboru na celém Harvardu jediným, kdo "politicky nekorektní" názory rektora obhajoval, asi si dokážete představit, pod jakým tlakem z jistých míst jsem se tehdy ocitl.

Většina českých občanů necítí potřebu podobná tabu vytvářet. Částečně to vysvětlujeme tím, že jsme již pocítili, co to znamená ztratit svobodu slova. Ale je třeba říct, že podobná nařízení ohledně vztahu k ženám neměli v oblibě ani naši komunističtí představitelé za minulého režimu (a dnešní dědici jejich odkazu). Ačkoliv se Česko postupně stalo jednou z nejemancipovanějších zemí na světě, například podle zaměstnanosti žen, a nebo právě proto, Češky většinou nemají nutkání předstírat, že jsou úplně stejné jako muži. Na jisté běžné rozdíly jsou ba i pyšné.

Většina dívek žen je ráda, že se mohou matematice vyhnout s vysvětlením, že patří k něžnému pohlaví, zatímco ty, které mají exaktní vědy rády, vědí, že je jejich ženství samotné nemůže zastavit. A navíc si většina žen u nás nenalhává, že jim zásadně vadí galantnost nebo nepřímé vyjádření zájmu ze strany mužů. Lavinu žalob ohledně sexuálního harašení a diskriminace u nás není rozumné očekávat. I kdyby přišla, naši soudci ji asi zastaví. Jediné, co může českým ženám trochu vadit, je to, že z oslovení paní nebo slečna lze zjistit jejich manželský stav.

Z čeho pramení rozdíly mezi Českem a západními státy? Je jasné, že tyto rozdíly jsou symptomem hlubších kulturních odlišností. Pokud spolu s některými "mysliteli" na Západě definujeme západní kulturní prostor jako oblast, v níž je třeba za úplnou rovnost žen bojovat i transformací vlastního jazyka, který jsme bez podobných zásadních proměn používali asi tisíc let, potom je jasné, že Česko částečně patří ke kulturnímu prostoru východnímu.

Je-li tomu tak, měli bychom se za tuto národní vlastnost stydět? A měli bychom se bát o stabilitu společnosti nebo hospodářský růst? Připadá mně jasné, že odpověď na obě otázky je záporná. Pokud budeme my i naši zastupitelé v parlamentech používat slov slečna a paní, společenský kolaps ani hluboká hospodářská krize nám kvůli tomu nehrozí. Jelikož celá staletí ukázala, že český jazyk a další prvky naší kultury jsou slučitelné s relativní prosperitou a štěstím všech, měli bychom od našich zastupitelů očekávat, že ochrání naši svobodu chovat se tak, jak jsme zvyklí se chovat.

Abych řekl pravdu, ani se příliš nebojím, že tomu tak bude. Mnozí politici, kteří si od českého národa vydobudou důvěru a křesla ve vládě a jinde, jsou jistě schopni obhájit svou svobodu užívat ještě mnohem barvitější gesta a slova, než je slovo slečna.

Dr. Luboš Motl. Autor je fyzik a bývalý člen fakultního sboru na Harvardově univerzitě.

Racionálně o počasí a podnebí

2009-01-26T11:06:00.024+01:00

Neviditelný pes, 29.1.2009

Pan doktor Metelka odpověděl panu doktoru Kutílkovi na jeho článek, který pojednával racionálně o globálním oteplování, stejně jako Kutílkova nová a zajímavá kniha.

Jako skeptik jsem samozřejmě na straně pana Kutílka, ale musím také souhlasit s panem Metelkou, že IPCC zmiňuje i jiné klimatické jevy než skleníkový efekt.

Problémem však je, že jim není přikládána téměř žádná váha a že politicky dosazení vědci-aktivisté sepisují "shrnutí" zpráv IPCC tak, aby všechny ostatní jevy než ten skleníkový v podstatě zmizely ze scény.

IPCC, tedy Mezivládní panel pro klimatické změny, je politická organizace, jejímž úkolem je selektivně vybírat a interpretovat (a často dezinterpretovat) výsledky vědeckých studií tak, aby obhájili předem určený a absurdní závěr, že lidská činnost povede ke klimatické katastrofě.

Tento závěr má politikům dodat pocit vlastní důležitosti a nepostradatelnosti (a umožní jim slibovat věci, které za jejich kariéry nikdo nebude moc zkontrolovat), levicovým aktivistům nástroj, jak za pomoci této hrozby ovládat celé státy, nejen bulvárním novinářům přinášejí téma pro strašení čtenářů a větší prodejnost novin a klimatologům, jako je pan Metelka, větší financování a prestiž jejich vědní disciplíny, kterou by jinak lidé právem považovali za nedůležitou, nespolehlivou a vědecky mělkou třešničku na dortu.

Pan Metelka nesouhlasí s panem Kutílkem v tom, že nás pozorování jevů před miliony let může něco naučit o chování klimatu v 20. a 21. století.

Nuže, člověk samozřejmě musí být opatrný, ale takové lekce nás opravdu leckdy mohou naučit mnohým věcem. Přírodní zákony se koneckonců nemění. Je zajímavé, že alarmisté samotní rádi poukazují na události v minulosti, aby lidi o něčem přesvědčili. Samozřejmě tak činí jen v případě, že důsledky dávných událostí pro dnešek vyzní katastroficky.

Počasí a podnebí: časová měřítka

Za podnebí obvykle považujeme statistické závěry o počasí platné pro a vyvozené z nejméně 30letých období. Abychom viděli, jak je klima komplexní a kolik jevů je třeba vzít do úvahy při jeho realistické analýze, podíváme se na některé procesy ovlivňující teplotu a seřadíme je podle typické doby trvání oněch vlivů - nebo teplejších a studenějších období.

Je třeba si předem uvědomit, že teplotní trendy mohou trvat kratší nebo delší dobu. I samotné znaménko trendu závisí na tom, z jak dlouhého období se snažíme trend extrapolovat. Neexistuje tedy samozřejmě žádné "univerzální globální oteplování". Trendy vyvozené z delších časových úseků jsou pomalejší (menší teplotní změna na jednotku času), ale ani na nejdelších časových úsecích nemohou tyto trendy klesnout na nulu, a to ani pokud eliminujeme jakýkoliv vliv člověka.

Tudíž trendy pozorované za 10 let nebo 30 let nebo 100 let mohou být zajímavé pro naše očekávání, co se stane v následujících 10 nebo 30 nebo 100 letech, ale jistě nemohou být slepě extrapolovány. Na druhé straně nemohou být ani ignorovány. Čím více údajů máme, tím více bychom měli být schopni z nich vyvodit. Ale podívejme se již na různé atmosférické jevy ovlivňující teplotu. Budou mezi nimi jevy

kterým dobře rozumíme
i jevy, kterým věda moc nerozumí.

Také mezi nimi nalezneme jevy

periodické
a neperiodické.

Samozřejmě, i "smíšené" a "nezařazené" efekty hrají roli: například 11letý solární cyklus je téměř periodický, ale nikoliv přesně. Není třeba říkat, že k některým jevům přispívá člověk, ale k většině nikoliv. Existují všemožné kombinace kategorií výše. Střídání ročních období je nejlépe chápaným periodickým cyklem. Mezi neperiodické, špatně chápané cykly patří oscilace oceánu. Periodický, ale špatně chápaný cyklus je například 22letý solární cyklus, který by neměl příliš ovlivňovat teplotu, ale přesto tak zřejmě činí. A určité neperiodické chaotické meteorologické jevy, jako třeba hurikány, jsou chápány relativně uspokojivě.

Neperiodické jevy často označujeme za "chaotické". To je ale krátkozraké, jelikož s vylepšujícím se vědeckým popisem můžeme jejich příčiny, nebo alespoň statistické rozdělení, lépe chápat a předpovídat. Nakonec, musíme si uvědomit, že řada efektů důležitých pro klima ani nemá jména, protože dodnes nevíme, v čem spočívají. Ale v seznamu níže budou zajisté chybět i mnohé jevy, jejichž jména známe. Teď se ale již opravdu vrhneme na jednotlivé jevy ovlivňující teplotu, a to od těch nejrychlejších.

Minuty a hodiny

Mraky a déšť, duhy a bouřky mohou přijít a zase odejít během minut či hodin a ovlivňují místní počasí. Také mohou setrvat celé týdny a měsíce, ale níže v textu se k nim vracet nebudeme. Pokud zprůměrujeme počasí přes celý den a přes přibližně 30 let, můžeme začít mluvit o klimatu. Ovšem hranice mezi počasím a podnebím není ostrá. Meteorologie samozřejmě nedokáže místní počasí předpovědět na delší dobu než několik týdnů.

Klimatologové obvykle předpokládají, že počasí se nemůže promítnout v delších časových úsecích, protože se vždy musí rychle vrátit k průměru. Uvidíme na realistickém modelu Brownova pohybu níže, že takový předpoklad není zcela správný. Předem řeknu, že například průměrná oblačnost na zeměkouli může setrvat na "dříve neobvyklých hodnotách" po celé roky, stejně jako například směnné kursy nebo cena ropy, jednoduše proto, že neexistují rychlé a efektivní mechanismy, které by tuto veličinu vrátily do "správných mezí".

Jeden den

Většina dětí ví, že dny a noci se střídají zásluhou rotace Země kolem své osy. Někdy Slunce lze vidět, jindy nikoliv. Během dne je teplota v daném místě vyšší, protože Země vstřebává více sluneční energie. V noci je tomu naopak, protože převažuje infračervené vyzařování tepla ze Země, čímž se naše planeta ochlazuje.

Jelikož maximální denní teploty obvykle dosáhneme kolem 14 hodin odpoledne, je jasné, že reakce Země na nerovnováhy v energetickém rozpočtu může být velmi rychlá. Z druhé strany si mohou určité části atmosféry a zemské vrstvy "pamatovat" vlivy na teplotu po mnohem delší dobu než dočasně zahřátý chodník za horkého letního dne. Stačí k tomu vyšší tepelná kapacita nebo nové veličiny jako oblačnost, které si mohou dlouhodobě dělat, co chtějí.

Jeden rok

Jak jsme zmínili, vynecháme počasí, které ovlivňuje teploty na škále týdnů nebo měsíců. Místo toho zmíním nejdůležitější cyklus, tedy roční období. Většinou mluvíme o čtyřech, ačkoliv jejich počet a hranice jsou očividně dílem lidské konvence. Příroda na začátku jara žádného ministra počasí nepropustí, ačkoliv jarní rovnodennost je zajímavá pro astronomy.

Úmyslně zařazuji i tento dobře známý cyklus, protože lidé mohou zapomínat, že nám dodává mnohem větší variabilitu teplot, než údajně "katastrofické" trendy dokážou vyprodukovat za celá staletí. Většina z nás zimu i léto přežije, ačkoliv se teploty mění o desítky stupňů, a to i z 35 °C na -15 °C, jak dobře víme a známe.

Může to znít překvapivě, ale nyní, když tu máme zimu, je Země blíže ke Slunci než v létě. Je tu poměrně chladno proto, že naše severní polokoule je odkloněna od Slunce. Ale přestaňme již s žerty a předpokládejme dále, že čtenář nespal při hodinách zeměpisu v páté třídě. Podíváme se na nějaké složitější cykly.

Dva roky: cykly ENSO

Denní a roční cykly nám byly jasné, ale existují i mnohé další, pomalejší cykly. Jelikož o nich lidé nemají dobrou intuici, často o těchto jevech mluví jako o náhodných či chaotických. Ovšem tyto jevy ve skutečnosti mají vnitřní zákonitosti, které lze postupně chápat lépe a lépe. I pokud je považujeme za náhodné, je velmi důležité vědět, jak rychle teplotu mění, o kolik, jakou mají tendenci přetrvávat a čím je lze ovlivnit.

Náhodné veličiny, jako například "šum", mohou mít různé "barvy", které jsou důležité pro předpovědi chování systému. U některých jevů znamená, že jeden teplejší rok naznačuje, že i ten následující bude teplý. U jiných je tomu spíše naopak, protože se chování má tendenci rychle "zprůměrovat".

Cykly El Niňo a La Niňa jsou prvním příkladem, jehož neznalost většinou lidí klimatičtí alarmisté zneužívají. El Niňo (španělsky chlapeček nebo Ježíšek) je jev, při nemž Tichý oceán je kolem rovníku teplejší než v průměru. Díky velikosti tohoto oceánu to znamená, že i průměrná teplota na Zemi je spíše vyšší. El Niňo přináší charakteristickou vlhkost a sníh nebo sucho, případně teplo či chlad do různých oblastí na světě. La Niňa (španělsky holčička) má důsledky přesně opačné. Holčička se pozná podle "chybějící" teploty v citlivých oblastech Pacifiku, z čehož vzešel onen název.

Asi 30 let převládaly epizody El Niňo, ale právě teď se vracíme do stavu La Niňa, viz modrý čili chladný pruh uprostřed obrázku výše, v němž jsme byli i před rokem. Dá se očekávat, že La Niňa bude v následujícím desetiletí nebo dvou častější, což samo o sobě může ochladit zeměkouli o půl stupně nebo více.

Typická perioda ENSO (El Niňo - jižní oscilace) trvá 1 až 4 roky. ENSO je nejdůležitější jev ovlivňující meziroční teplotní fluktuace. Silné El Niňo v roce 1998 z tohoto roku udělalo nejteplejší rok, který jsme za poslední století viděli, a tento rekord není pro klima zcela snadné překonat, ačkoliv rok 2005 byl blízko. Alarmisté rádi skrývají, že za tímto rekordním rokem byl čistě přírodní jev - "chlapeček".

Pět let: setrvačnost vrchního oceánu

Existuje další efekt, který má typické trvání asi pět let. Není to cyklus, ale je spojený s exponenciálním poklesem vlivů. Pokud zeměkouli ohřejeme nebo ochladíme, povrch oceánu se bude této změně bránit, ale asi za 5 let tento odpor klesne asi na polovinu (nebo e-tinu) a oceán sám svou teplotu přizpůsobí. Hlubší partie oceánu nejsou schopny vyměňovat teplo tak rychle, ale zase si mohou pamatovat teplotu po mnohem delší dobu.

Stephen Schwartz použil 5leté setrvačnosti k výpočtu citlivosti klimatu, tedy o kolik se Země asi zahřeje zdvojnásobením CO2 (což nás čeká někdy kolem roku 2100), a vyšel mu pouhý jeden stupeň Celsia (a jenom polovina z toho by nás čekala v budoucnosti). Všimněte si, že teplotní setrvačnost od oceánu trvá stejnou dobu, nehledě na velikost teplotní výchylky, protože při větší teplotní výchylce také oceány přetahují větší teplo. V každém případě oceány způsobují asi 5leté zpoždění průměrné teploty Země za jistými vnějšími vlivy, ale je třeba vědět, že velikost tohoto zpoždění není zcela pevná. Pro určité pomalejší jevy je důležitý i hluboký oceán, v němž cirkuluje voda mnoho staletí, jak uvidíme.

Sluneční 11letý cyklus

Magnetické pole Slunce mění intenzitu a směr v 22letých cyklech. Severní nebo jižní "znaménko" ale nehraje roli pro většinu otázek, a tak je cyklus v snadno pozorovatelných efektech, například v počtu slunečních skvrn, 11letý. Každých 8-14 let klesne počet skvrn na minimum a stoupne na maximum. V současné době začíná 24. oficiální měřený sluneční cyklus. Slunce je stále v blízkosti extrémního minima aktivity a skvrn, což mnozí považují za jeden z důvodů relativně chladného počasí.

Směr magnetického pole v lichých a sudých slunečních cyklech je opačný.

Sluneční 22letý cyklus

Delší, 22letý cyklus se zdá být méně důležitý, ale ve skutečnosti se právě tento zdá být zachycen v klimatických datech. Je to asi proto, že magnetické pole Země hraje také roli a každých 22 let se vrátí relativní orientace slunečního a zemského magnetického pole do původního směru. Jejich společný účinek na kosmické paprsky a další jevy možná ovlivňující oblačnost není zcela popsán, ale podle naměřených korelací je celkem určitě velmi důležitý pro předpovídání počasí a podnebí.

25 let: erupce velkých sopek

Několikrát za století vybuchne sopka tak velká, že kouř z ní odrazí tolik slunečního svitu, že celá zeměkoule zchladne až o půl stupně Celsia. Exploze Mount Pinatubo v roce 1991 tak učinila. Různí lidé napjatě očekávají další erupce, například Yellowstonské supersopky, ale takové geologické procesy se připravují spíše tisíciletí než týdny, takže nikdo přesně neví, kdy k erupci dojde, ačkoliv mnohým se nyní zdá, že sopka nás právě "varuje".

Ochlazování z takových erupcí není trvalé a zmizí do pěti let, společně s aerosoly v atmosféře. Přesto je jasné, že zvýšená nebo snížená frekvence erupcí může značně ovlivnit teplotu na Zemi. Další geologické jevy mohou mít také roli na klima. Navíc někteří lidé navrhli umělé sopky jako inženýrský způsob, jak ochladit celou planetu, a další navrhli produkci kouře mezi 40. a 80. léty minulého století jako vysvětlení relativního ochlazování v tomto období. Nicméně celkový vliv aerosolů produkovaných člověkem zůstává velmi neznámý, včetně znaménka, a to i ve zprávách IPCC, které se jinak snaží tvrdit, že vše je jasnější, než tomu je ve skutečnosti.

30 let: Pacifická dekádová oscilace a další cykly

V 10letých, 30letých a delších údobích lze najít řadu atmosféricky oceánských cyklů podobných ENSO, které jsou však pomalejší proto, že ovlivňují větší partie světového oceánu. Pacifická dekádová oscilace (PDO) je asi nejdůležitějším z nich. Severoatlantická oscilace je dalším příkladem.

PDO se pozná podle chladnějších či teplejších teplot podél západního břehu USA (ve srovnání s přilehlým středoseverním Pacifikem) a byla objevena podle silného vlivu na populaci ryb. Kupodivu se teplá období PDO přesně téměř kryjí s obdobími globálního oteplování. Právě se zdá, že začíná chladné období PDO, po 30 letech teplého období. Je také pravděpodobné, že chladné období zvyšuje frekvenci La Niňa epizod a naopak: PDO funguje jako "vnější parametr", který ovlivňuje frekvenci a charakter všech rychlejších cyklů, které se střídají v jednom odbobí PDO. Shrneme-li, nejnovější změny v PDO mohou Zemi přinést 10 chladných let či více.

Antropogenní skleníkový jev: 200 let

Tento velmi často popisovaný jev není periodický, ale spíše "lineární".

Energie přicházející ze Slunce se na Zemi nehromadí trvale: Země v podstatě stejnou energii vyzáří ve formě tepelného, infračerveného záření. Skleníkové plyny ho umí absorbovat a brání odchodu infračerveného záření ze Země do kosmu podobně jako poklička na hrnci brání úniku tepla, a tak Zemi o něco oteplují. Vodní páry mají na svědomí asi 30 stupňů oteplení jinak zamrzlé zeměkoule a všechny ostatní plyny, zejména CO2, asi dalších 3-5 stupňů. Malá část z těchto 3-5 stupňů - asi 0.6 °C - pochází z CO2, který člověk přidal do afmosféry od roku 1800.

Přiřadil jsem jevu ono časové údobí proto, že vyčerpání klasických fosilních paliv trvá asi 200 let, po nichž tento vliv nezbytně zmizí. A možná tato paliva budou vytlačena jinými technologiemi mnohem dříve, než začnou docházet. Doba kamenná také neskončila tím, že došly kameny.

Pokud paliva spotřebujeme úplně všechny, což se asi nestane, je rozumné odhadnout, že koncentrace CO2 vzroste z předprůmyslové doby až 4násobně, na 1 000 ppm (částí z milionu, čili jedno promile objemu). Taková atmosféra, srovnatelná s průměrně větranou halou, je stále velmi příjemná pro lidi a zvířata a mnohem lepší než ta dnešní pro rostliny, které se živí oxidem uhličitým. Člověk začne cítit nevolnost až při koncentraci 10 000 ppm.

Celkové oteplení příslušející spálení všech fosilních paliv na Zemi je rovno asi dvěma citlivostem klimatu, což je asi 2 stupně Celsia, a dá se víceméně zanedbat. Navíc níže uvidíme, že oteplení zdaleka není trvalé. Vyčerpání vší ropy nebo uhlí by jistě mělo i jiné nevýhody - skromný příspěvek k oteplení je mezi těmi zanedbatelnými.

IPCC systematicky přeceňuje oteplování spojené s CO2 asi trojnásobně, ve srovnání se seriózní, politicky nemotivovanou vědeckou literaturou, a tak "katastrofické" předpovědi na toto 200leté období dosahují až 6 stupňů Celsia (což je stále jen půl stupně na 20 let, a ten se ztratí v ostatním "šumu"). Toto přestřelení je důsledkem nadhodnocení "kladných feedbacků", jevů, které pomáhají zesilovat holé oteplení. V přírodě, která je stabilní, téměř určitě převažují zeslabující "záporné feedbacky", které každý původní jev redukují, jak diktuje La Chatelierův princip.

Každopádně je největší myslitelné oteplení, které může způsobit nejintenzivnější zacházení s fosilními palivy, kolem 2 stupňů nebo o něco více, a toto oteplení by bylo rozprostřeno na několik staletí. Nemůže být seriózních sporů o tom, že i dočasné problémy jedné či druhé banky jsou vážnějším problémem.

Pokles CO2 v atmosféře: 500 let

Pokud máte strach o naše vzdálené potomky, měli byste vědět, že CO2 a další stopové plyny nezůstanou v atmosféře trvale, ačkoliv tam vydrží mnohem déle než třeba nadbytečná vodní pára. Asi po 500 letech většina přidaného CO2 bude spotřebována a zakomponována do biosféry a oceánů díky zvýšenému růstu rostlin a pohlcování CO2 oceánem - který se zpočátku lehce okyselí, asi o 0.1 stupně na pH stupnici (oceán jsme zdědili na zásaditém pH 8 a stále se drží kolem pH 8, přičemž většině ryb nevadí pH mezi 5 a 9), ale pak se také vrátí do původní výše, jelikož uhlík přejde do hlubin oceánu, které mají kapacitu ho vstřebat prakticky neomezenou.

S tím, jak za 500 let zmizí většina oxidu uhličitého, který jsme přidali, se také "odčiní" oteplování tímto dodatečným plynem způsobené. Pálení uhlíkových látek tedy jistě nezpůsobuje nevratné změny podnebného systému. Otázkou jen je, jestli tempo zahřívání způsobené přidaným CO2 je dostatečně rychlé, abychom si ho v našich životech mohli všimnout dříve, než ho příroda zase začne viditelně odbourávat.

Osobně tipuji, že lidé budou fosilní paliva potřebovat ještě dlouhá desetiletí (než přejdou například na termonukleární fúzi) a dostanou příležitost naměřit a snad i "rozpoznat" nenulové oteplení jimi způsobené, ale schopnost něco naměřit přesnými přístroji a spočítat počítači je ještě velmi daleko od toho, aby taková změna znatelně ovlivnila životy většiny lidí. A i kdyby ovlivnila, oteplení by pravděpodobně většině prospělo. Vzpomeňte na to, kam Češi rádi jezdí na dovolenou.

Pomalé sluneční cykly: 400 až 1000 let

Zmínil jsem 11letý cyklus slunečních skvrn, ale i maximum slunečních skvrn za 11letý cyklus osciluje. Je tedy modulováno pomalejšími cykly, které trvají asi 400 až 1000 let. Díky nim nebyly po roce 1650 téměř žádné sluneční skvrny asi 50 let - Maunderovo minimum. Na začátku 19. století lidé viděli o něco slabší Daltonovo minimum.

Obě tato období (v tzv. malé době ledové) byla velmi chladná, až o 2 stupně či více chladnější než období se silnou sluneční aktivitou (např. středověké klimatické optimum). To celkem určitě není náhoda. Ačkoliv samotný výkon Slunce je skvrnami ovlivněn jen v řádu desetin procent, magnetické pole Slunce hraje roli pro stínění Země od kosmického záření, které je schopno vytvářet zárodky mraků. Jelikož se podle časového průběhu počtu slunečních skvrn zdá, že Slunce má tendenci zopakovat Daltonovo minimum, máme další důvod si myslet, že nás čekají chladné roky nebo desetiletí. Tento vliv sluneční aktivity může vyrovnat nebo i přebít veškerý vliv na klima, který můžeme docílit emisemi CO2.

Cirkulace v hlubinách oceánu: 1500 let

Zmínil jsem, že rychlé, povrchové vrstvy oceánu zachytí teplo jen asi na 5 let. Ovšem voda se postupně dostane i do hlubin, kde cykly oběhu trvají kolem 1500 let. Různě slané a teplé proudy v oceánu hrají roli pro jeho oběh. To vše znamená, že voda přicházející z hlubin nám vrací "vzpomínky" klimatických jevů, které ovlivňovaly oceán například v 6. století. Množství tepla, které může hluboký oceán přinést nebo odsát, je omezené, ale je rozhodně dostatečné k tomu, aby znalost stavu oceánu byla nepostradatelná pro analýzu pohybu teplot v době několika tisíciletí.

Doby ledové a Milankovičovy cykly: tisíciletí

Dostáváme se k dobám ledovým a meziledovým. Před 10 000 lety jsme měli dobu ledovou a teploty byly řádově o 8 stupňů chladnější než dnes. To je typická odchylka, kterou mohou způsobit astronomické cykly, jako třeba fluktuující výstřednost oběžné dráhy Země a precese v rotaci zemské osy (jejíž sklon se také mění). Také je ovšem možné, že velká část teplotních pohybů mezi dobami ledovými a meziledovými je "akumulované počasí".

Každopádně, jakmile se dostaneme k statisícům let, zdá se, že se průměrná teplota za toto dlouhé období začíná stabilizovat. V průběhu milionů let je dost pravděpodobné, že průměrné globální teploty téměř nikdy nevyskočily o více než 10 stupňů nad dnešní nebo pod dnešní teploty. Z druhé strany, na kratších časových měřítcích je dost možné, že si teplota může zcela přirozeně a svobodně pochodovat směrem, jakým uzná za vhodné, po celá staletí či tisíciletí.

Doby ledové omezí koncentraci CO2 z 280 ppm na 180 ppm. Kdyby nás příroda uvrhla do nové doby ledové dnes, což se spíše stane až za 10 000 let nebo více, asi by koncentrace CO2 spadla z 380 ppm zpět na 280 ppm. Každopádně změny koncentrací stopových plynů v průběhu cyklu zaledňování, a to nejen CO2, jsou důsledkem změn teplot a nikoliv přičinou. Teplejší oceán není schopen zadržet tolik plynů, a tak je vypustí do atmosféry.

Vliv skleníkového jevu na těsnou souvislost teplot a koncentrací byl historicky nejméně 10krát slabší. Změny koncetrace CO2 přišly asi až 800 let po odpovídajících změnách teplot: 8 °C oteplování z doby ledové přidalo 100 ppm CO2 do atmosféry, ale lidské přidání dalších 100 ppm zpětně způsobilo asi jen 0.6 °C oteplování a spíše jen část této změny. Jednoduchá závislost z dob ledových dnes očividně neplatí. Vliv "přírodním" směrem je mnohem silnější než vliv opačný, a tak je CO2 téměř irelevantní pro teplotu.

Zmínil jsem ale, že chaotické pohyby teplot mezi dobami ledovými mohou být výsledkem "náhodného počasí". Model náhodné procházky či Brownova pohybu znamená, že typická změna za čas "t" je úměrná odmocnině z "t". Tento model správně reprodukuje "autokorelaci" teplotních grafů jako funkci zpoždění a dává rozumné předpovědi pro typickou změnu průměrné teploty na Zemi za různé časy:

1 rok: 0.1 °C
100 let: 1 °C
400 let: 2 °C
900 let: 3 °C
2500 let: 5 °C
10000 let: 10 °C

Jak vidíte, jsou to rozumné odhady. Celé pohyby teplot mohou být náhodným Brownovým pohybem. Za kratší časové úseky jsou absolutní změny menší než za delší úseky, ale zase jsou větší čili rychlejší, než bychom očekávali z přímé úměry. V dobách delších než 10000 let začínají klimatické jevy náhodnou procházku "regulovat" a zajišťují, že průměrná teplota na Zemi neodskočí od "normálu" o více než 10 °C, a to ani za miliony let.

Nicméně "téměř trvalou" změnu teploty Země, na stovky a tisíce let, musí vysvětlovat jisté "volně se měnící" parametry, jako například průměrná odrazivost nebo oblačnost zemského povrchu, vedle dalších. Pro tyto veličiny nelze z přírodních zákonů spočítat žádné "jediné správné" hodnoty. Odrazivost povrchu například závisí i na druhu a barvě rostlin, které obsadí půdu. Včera jsme například v novinách četli o lesklejším ječmenu, který ochladí Zemi. A tento druh a barva se může měnit rychle a může se měnit na dlouho. Variabilita těchto veličin je průvodním znakem života a je možné, že tato variabilita Země byla i nezbytnou podmínkou pro to, aby se vyvinul inteligentní život.

Doby ledové a meziledové mohou kromě náhodných "meteorologických" oscilací a cyklů v pohybech Země také ovlivňovat nepříliš dobře popsané, pomalé "akustické" cykly uvnitř Slunce. Kompletní ověřená teorie dob ledových zatím není dostupná.

Spirální ramena Mléčné dráhy: stamiliony let

Spolu s tím, jak sluneční soustava "probublává" různými oblastmi naší Galaxie, se mění množství galaktických kosmických paprsků v okolí Země. Vědecké rekonstrukce ukázaly, že teplota na Zemi zprůměrovaná přes miliony let se měnila velmi přesně jako jako funkce kosmických paprsků v Galaxii, asi o plus minus 2 stupně Celsia. To je relativně malá amplituda oscilací, ale ukazuje, že kosmické parsky hrají roli a oscilace jejich množství na kratších úsecích může ovlivňovat i počasí a podnebí v době desítek let. Kosmické paprsky mohou vytvářet "semínka" oblačnosti podobně jako v bublinkové komoře a ochlazovat tak povrch Země.

Kontinentální drift: stamiliony let

Desítky důležitých procesů zůstalo bez povšimnutí. Některé jsou velmi pomalé. Pohyb světadílů radikálně mění tvar kontinentů asi po stovkách milionů let. Tím se rapidně mění jejich klima, ale průměrné klima na Zemi je také silně ovlivněno, hlavně díky měnící se zeměpisné šířce průměrné suchozemské hmoty. Je ale poctivé říct, že podobné efekty jsou příliš pomalé na to, aby byly přímo relevantní pro debaty o antropogenních klimatických změnách. A tak nebudu mluvit o tom, jak se v historii Země rapidně měnila koncentrace kyslíku a řada dalších veličin, ani nebudu nahánět strach smrtí Slunce za několik miliard let (snad).

Je jasné, že efekty, jejichž typické trvání je srovnatelné s dobou lidského života, asi 100 let, se staly nejpopulárnějšími, ale řada lidí má zcela iracionální představy o tom, kolik efektů tyto změny ovlivňuje - je jich hodně -, do jaké míry jsou předpovídatelné - v podstatě nejsou - a kolik změn lidé bez problémů snesou - snesou mnohokrát více, než jsou změny vydávané za "katastrofické".

Za 30 let, což je doba, na kterou má jistý smysl plánovat (kromě sci-fi filmů), přispěje skleníkový efekt čtvrtkou a nejvýše polovinou stupně k oteplení planety a existuje nejméně 5 dalších, přírodních efektů (nízká sluneční aktivita, La Niňa, Pacifická oscilace, lesklejší rostliny, aerosoly v atmosféře), které přispějí podobně nebo více, ale spíše s opačným znaménkem než se stejným. Je očividnou chybou předpokládat, že změny klimatu v jakékoliv dohledné nebo nedohledné době budou souhlasit se změnami našeho přístupu k fosilním palivům.

Ve většině textu jsme mluvili o průměrné teplotě na povrchu Země. Je jasné, že místní podnebí a počasí je ovlivňováno ještě mnohem větší, více fluktuující a hůře předpovídatelnou paletou efektů a šumů, v nichž se skleníkový plyn ztratí téměř určitě. Díky tomu bylo Metelkovo srovnání českého klimatu s předpověďmi IPCC jen směsicí šumu a pohádek.

Klimatická hysterie nyní ustupuje i na Západě, ale je naší dobrou národní vizitkou, že Česko se nikdy nenechalo nalákat na jednoduché odpovědi klimatické hysterie a že ani pan klimatolog Metelka u nás vážně nevěří tomu, že lidská činnost vede k destrukci světového klimatu.

Dr. Luboš Motl. Autor je fyzik a autor The Reference Frame, podle ankety nejlepšího evropského blogu v roce 2008

12 dní globálního oteplování

2008-12-29T19:50:00.004+01:00

Jen pro jistotu poznamenám detail: tenhle český blog je téměř neudržovaný. Skromné ocenění tento týden získal anglický blog, The Reference Frame.

Prvního dne... Druhého dne... Třetího dne...
Čtvrtého dne... Pátého dne... Šestého dne...
Sedmého dne... Osmého dne... Devátý den...
Desátý den... Jed'náctý den...

Dvanáctý den oteplování Gore nám daroval:

12 nových daní
11 zákazů
10 vyschlých koryt
9 hurikánů
8 [řek] rozvodněných
7 zvedlých moří
6 tajících ledů
5 mrtvých medvědů... [ledních medvědů]
4 kový benzín [naftu za čtyři] [naftu za 4 babky]
3 autobankroty [krachy továren]
2 křuplé ledy
[a] jeden katastrofický [dokumentární / alarmistický] film.

Trvale udržitelný kapitalismus

2008-10-03T09:43:00.021+02:00

Paulsonův záchranný balíček může fungovat

Asi dva roky po splasknutí americké technologické bubliny se začala nafukovat bublina nová, tentokrát realitní. Banky i nepříliš zámožní kupci měli dojem, že ceny amerických nemovitostí budou navždy růst dvouciferným tempem. Půjčky tak roztáčení cenové spirály dále zrychlovaly.

Ovšem dlouhodobě růst cen domů nemůže výrazně převýšit růst platů. Po několika letech tedy zpomalil a zastavil. Zatímco některým sázka vyšla, další lidé najednou hypotéky nemohli splácet. Mnohé domy musely banky zabavit. Rostoucí nabídka domů značně ztížila jejich prodej a ceny brzy začaly stagnovat a klesat.

Banky v tu chvíli nemohly získat od mnoha klientů peníze zpět. Dluhy, tedy dokumenty, podle nichž mají banky dostat prostředky zpět, pozbyly hodnotu. Hodnota dluhů a jejich derivátů hluboce klesla pod cenu, za níž ji vlastníci byli ochotni prodat. Těmto cenným papírům se přezdívá "toxický majetek". Řádka finančních firem ztratila schopnost plnit své pohledávky. Tento "jed" se začal šířit ekonomikou jako dominový efekt.

Společnost Lehman Brothers se od zrodu v roce 1850 rozvíjela, přežila dvě světové války, Velkou hospodářskou krizi i útok na její kanceláře 11. září 2001, ale hypotéková krize se jí v září 2008 stala osudnou: americká vláda ji nechala padnout, čímž umožnila dosud největší bankrot v dějinách lidstva.

V dalších případech již ovšem americká vláda tak odvážná a věrná principům čistého trhu nebyla. Daňový poplatník "raději" splatil dluhy investiční banky Bear Stearns a megapojišťovny AIG. Polostátní hypotékové společnosti Freddie Mac a Fannie Mae raději vláda znárodnila úplně. Bankám byly nabídnuty mimořádné půjčky a řadu bank pohltily jejich větší konkurentky.

V nejhorším případě může další vývoj vzdáleně připomínat Velkou hospodářskou krizi. Pokud se lidé budou bát investovat, protože mohou o vše přijít, klesne dále cena akcií. Banky přijdou o kapitál a odvahu, čímž zkomplikují půjčky i tvorbu nových pracovních míst. Nezaměstnanost poroste a ekonomika oslabí. Exportéři v dalších zemích také budou trpět a špatná nálada se rozšíří. Psychologické faktory, konkrétně panika a přehnaná opatrnost, jsou nejspíše hlavním viníkem, riziko je však reálné. Budou bankroty a nervozita pokračovat? Nikdo si nemůže být jist odpovědí.

Ministr financí Henry Paulson přišel s radikálním plánem, jak zbavit hospodářství "toxického majetku": vykoupit ho v aukcích za "skromnou" sumu, konkrétně až 700 miliard dolarů. Dluhy se stanou vlastnictvím státu, který je někdy později zase může odprodat, ale nikdo neví, za jakou cenu. Stát nakonec může i vydělat, ale nejspíše už značnou část (třetinu?) státní pokladna nikdy nezíská zpět.

Detaily tohoto zdánlivě socialistického návrhu jsou ve skutečnosti velmi "tržní": stát by investoval převážně nákupem papírů v inverzních aukcích, tedy v dražbách, v nichž se banky přebíjejí, která chce od státu zaplatit za jejich dnes téměř bezcenné papíry nejméně (ale alespoň něco). Všechny banky tak mají stejnou příležitost.

Projekt, který o něco zvýší americký dluh, může očistit hospodářství od (pro všechny) demoralizujícího "toxického majetku" a navrátit tak Americe a světu důvěru v banky, pojišťovny a kapitalismus samotný. Obyčejní Američtí občané, považující se za šetrné daňové poplatníky, si plán vůbec neoblíbili. Akcionáři mají zajisté odlišný názor. Senát projekt s rezervou schválil a na druhý pokus se k němu těsně připojila i dolní sněmovna.

Osobně bych plán také podpořil. Přirozenou úlohou státu je regulovat základní makroekonomické parametry, jako je dostupnost a hodnota peněz, inflace, nezaměstnanost a obecná důvěra v trh. Převedení neprodejné hypotékové "toxické alternativní měny" na dolary (přibližně podle loňských cen) je jen o trochu více "socialistické" než úprava úrokové míry. A v mimořádné situaci je asi správné státu toto právo přiznat.

Ony stovky miliard dolarů nejsou "obyčejné peníze", pro které mají "obyčejní lidé" dobrou intuici. Rozhodnutí o těchto "abstraktních číslech" je radno ponechat na expertech, jako je Ben Bernanke, šéf centrální banky a profesor specializující se na hospodářské krize, nebo Henry Paulson, ministr financí a bývalý výkonný ředitel Goldman Sachs.

Přijetím plánu Amerika obětovala "čistý kapitalismus" a snížila efektivitu trhu v daleké budoucnosti, ale zase pomohla "trvale udržitelnému kapitalismu" a prosperitě všech v následujících letech. Ale poučí se zachráněné banky ze svých chyb? Uvidíme.

Paulsonův záchranný balíček může fungovat

2008-10-01T19:36:00.001+02:00

V roce 2000 splaskla americká technologická bublina. Lidé přestali věřit pohádkám o tom, že zisky internetových společností budou trvale růst ke hvězdám, a vrátili se z nebes na zem, kde jsou internetové služby jen malou částí hospodářství. Akcie těchto firem se začaly hbitě prodávat a jejich cena propadat.

Asi o dva roky později se však už začala nafukovat bublina nová, tentokrát realitní. Ceny nemovitostí rostly celé roky dvoumístným tempem. Mnozí lidé tvrdili, že podobný růst se nikdy nezastaví. Relativně nezámožní lidé měli dojem, že si mohou dovolit koupit poměrně drahé domy, neboť trvale rostoucí hodnota těchto domů (jejich zisk) jim umožní splácet úvěr. A mnohé banky měly podobné představy o budoucnosti, a tak tyto úvěry bez průtahů poskytovaly. A těmito úvěry růst poptávky a cen domů ještě více urychlovaly.

Ovšem v dlouhodobém časovém horizontu musejí ceny nemovitostí růst podobným tempem, jakým rostou platy na stejném místě, poněvadž doba, kterou průměrný člověk potřebuje, aby si vydělal na nový dům nebo alespoň byt, například nikdy výrazně nepřesáhne délku jeho života, jelikož početní sourozenci by se pak zákonitě stávali bezdomovci.

Mnohým lidem ovšem jejich strategie vyšla a levně se tak dostali k hodnotné nemovitosti. Ovšem raketový nárůst cen musel dříve nebo později skončit. Jakmile se tak asi před dvěma roky stalo, miliony lidí najednou nemohly hypotéky splácet. Řadě z nich banky musely nemovitosti zabavit, čímž ještě více vzrostla nabídka domů na trhu. Stalo se obtížné prodat dům. Pro zadlužené vlastníky domů byla i stagnace cen špatnou zprávou, protože splátky čerpali z nárůstu ceny, ale převis nabídky vedl dokonce k reálnému a zrychlujícímu se poklesu cen, zvláště v několika městech, kde dříve ceny rostly nejrychleji.

Banky, které na koupi nemovitostí půjčily peníze, je najednou nemohly dostat zpět, jelikož dlužníci nebyli dostatečně solventní a jejich domy už dluh nemohly pokrýt. Dokumenty, podle kterých bankám lidé dlužili peníze, se staly bezcennými. Tyto dluhy byly součástí mnoha dalších cenných papírů, takzvaných derivátů, s nimiž banky a obchodníci obchodují. V derivátech je často role hypoték ještě zesílena podle principu "páky". Protože reálná cena mnohých cenných papírů klesla pod nulu, staly se neprodejnými, ačkoliv jejich vlastníci stále chtějí věřit, že hodnotu mají. Těmto cenným papírům se dnes přezdívá "toxický majetek".

Pozitivní bilance nejedné banky a obchodní společnosti závisí na tomto druhu vlastnictví. S poklesem jeho ceny ztratila řádka finančních firem schopnost plnit své pohledávky. Tento "jed" se začal šířit ekonomikou jako dominový efekt.

Společnost Lehman Brothers, čtvrtá největší americká investiční banka, se stala největší obětí. Byla založena v roce 1850 bratry Lehmanovými, kteří se z Bavorska přestěhovali do Alabamy a začali s důmyslnými obchody s bavlnou. Jejich firma se rozvíjela, přežila dvě světové války, Velkou hospodářskou krizi i útok na její kanceláře v Severní věži 11. září 2001, ale hypotéková krize se jí v září 2008 stala osudnou: americká vláda ji nechala padnout, čímž umožnila dosud největší bankrot v dějinách lidstva.

Vláda spěchá na pomoc

V dalších případech již ovšem americká vláda tak odvážná a věrná principům čistého kapitalismu nebyla. V březnu 2008 daňový poplatník splatil dluhy investiční banky Bear Stearns, protože byla příliš velká, než aby směla zkolabovat. Podobně se nedávno stalo s megapojišťovnou AIG. Hypotékové společnosti Freddie Mac a Fannie Mae byly vždycky polostátní, ale před měsícem je raději vláda znárodnila úplně. Bankám byly nabídnuty mimořádné půjčky od centrální banky a řadu bank koupily jejich větší konkurentky.

V čem spočívá problém? V nejhorším případě může další vývoj připomínat Velkou hospodářskou krizi, ačkoliv jsem přesvědčen, že toto přirovnání je přehnané. Lidé se bojí investovat, protože mohou o všechno přijít. Tím klesá cena akcií a dalších cenných papírů. Banky nemají dost kapitálu a odvahy, čímž se stává obtížnější půjčovat si peníze, konzumovat na dluh nebo třeba vytvářet nové firmy a pracovní místa. Nezaměstnanost roste a ekonomika slábne. Exportéři v dalších zemích také trpí a špatná nálada se šíří. Psychologické faktory, konkrétně panika a přehnaná opatrnost, je nejspíše hlavním viníkem. To však nic nemění na rizikovosti situace. Budou bankroty (a nervozita) pokračovat? Nikdo si nemůže být jist odpovědí.

Ministr financí Henry Paulson přišel s radikálním plánem, jak zbavit hospodářství "toxického majetku": vykoupit ho v aukcích. Na to však od daňových poplatníků potřebuje "skromnou" sumu, konkrétně 700 miliard dolarů, tedy hrubý domácí produkt celých USA za 14 dní. Za tu má vláda nakoupit ony "toxické dluhy". Stanou se vlastnictvím státu, který je později zase může odprodat, ale nikdo neví, zda se tak stane a jaká bude cena. Dá se očekávat, že značnou část (třetinu?) oné sumy už daňový poplatník nikdy neuvidí; stát nakonec ale může i vydělat.

Cena plánu se zdá být obrovská a celý projekt vypadá jako megalomanický projekt z dob socialismu. Ovšem detaily návrhu jsou ve skutečnosti velmi "tržní": peníze by se investovaly převážně nákupem papírů v inverzních aukcích, tedy v dražbách, v nichž se banky přebíjejí, která chce od státu zaplatit za jejich dnes téměř bezcenné papíry nejméně (ale stále více, než by dostaly, kdyby stát nepomohl). Všechny banky tak mají stejné příležitosti.

Navzdory oslepující sumě tento projekt může navrátit Americe a světu důvěru v banky, pojišťovny a kapitalismus samotný. Americký dluh by o něco stoupl, ale ekonomika by byla téměř úplně očištěna od onoho "toxického majetku", který dnes ubírá síly tolika hráčům, včetně těch "nevinných". Rozhodování je složité a ovlivněné rozmanitými politickými zájmy. Dolní sněmovna amerického kongresu již jednou plán těsně zamítla, zatímco senát ho později přijal. Mezi obyčejnými lidmi je plán velmi nepopulární, protože Američané se sami považují za daňové poplatníky, na jejichž peníze by se nemělo sahat. Banky a jejich akcionáři mají pochopitelně jiný názor.

Osobně bych plán podpořil. Stát se do detailů ekonomiky a do konkurenčního boje mezi společnostmi nemá vměšovat, ale jeho přirozenou úlohou je hlídat a regulovat základní makroekonomické parametry, jako je dostupnost a hodnota peněz, inflace, nezaměstnanost a obecná důvěra v trh. Z tohoto pohledu je převedení neprodejné "toxické alternativní měny" odvozené od problematických hypoték na dolary (přibližně podle loňských cen) jen o něco málo více "socialistické" než úprava úrokové míry. A v dostatečně mimořádné situaci je asi správné státu toto právo přiznat.

Ony stovky miliard dolarů nejsou "obyčejné peníze", pro které mají "obyčejní lidé" dobrou intuici a které by se měly spojovat s mravními apely, ale spíše jen abstraktní čísla, jejichž významu dobře rozumějí jen profesionálové jako Ben Bernanke, šéf centrální banky a profesor specializující se na hospodářské krize, nebo Henry Paulson, ministr financí a bývalý výkonný ředitel Goldman Sachs. Myslím, že je zdravé taková vyjímečná rozhodnutí ponechat těm, kteří s nimi mají nějakou zkušenost.

Pro některé z nás je "čistý kapitalismus" důležitým ideálem, ale neměli bychom zapomínat ani na "trvale udržitelný kapitalismus". Pokud by se všechny problémové banky nechaly zbankrotovat, tržní hospodářství by za 50 let bylo jistě o něco efektivnější, zkušenější a zodpovědnější než v případě jejich záchrany. Otázkou však je, zda toto vylepšení v roce 2058 je pro dnešní lidstvo důležitější než odvrácení deseti let slabého hospodářského růstu, které mohou začít už letos. Řekl bych, že není. Pokračující bankroty by jistě potrestaly řadu lidí, kteří učinili špatná rozhodutí, ale potrestaly by i velké množství dalších lidí, protože velká část společnosti na finanční sektor musí spoléhat. Americká vláda asi spíše hledí na celkové zdraví ekonomiky než na potrestání viníků a jistě se bude snažit svůj program záchrany oživit.

Nehledě na to, zda se jí to podaří, je žádoucí, aby se všichni z této krize něčemu novému přiučili a aby se určité velmi rizikové nebo zcela iracionální chování v budoucnosti neopakovalo, alespoň ne do takové míry.

Příspěvky na konferenci CEP

2007-11-19T10:50:00.000+01:00

15. listopadu 2007 se konala v Autoklubu v Opletalově ulici 29, Praha, konference o klimatických změnách. Hostitelem byl Prof. Václav Klaus. Psaná verze mého příspěvku "Nízká citlivost klimatu a další nepříjemné pravdy" je dostupná ve formátech:

Microsoft Powerpoint, Microsoft Word

Klima: pravdu má Hrad, nikoli Hradec

2007-05-30T15:03:00.000+02:00

Pan Ladislav Metelka z Českého hydrometeorologického ústavu v Hradci Králové se stal oblíbeným oponentem v diskusích o globálním oteplování, a to zvláště proto, že i lidé s racionálním přístupem ke klimatickým otázkám považují jeho chování za civilizované.

Z nového, duchaplného a informativního bestselleru pana prezidenta Klause, Modrá, nikoli zelená planeta, se soutředil na šestou kapitolu, která je věnována odborným klimatologickým otázkám, protože právě v těch bychom očekávali, že pan Metelka může pana prezidenta "strčit do kapsy" svou odbornou, nikoli ideologickou klimatologií. Jak uvidíme, toto očekávání by však nebylo zcela správné.

Pan prezident odpověděl panu Metelkovi článkem "Nejde o spor klimatolog vs ekonom", ale já se pokusím o argumenty poněkud komplementární.

Opava

Pan prezident obdržel teplotní data z Opavy. Teploty v Praze jsou přímo ovlivněny civilizačními vlivy - blízkostí aut a domů - a město jako Opava tedy vypadá jako vhodnější ukazatel teplotních trendů, a proto mu ho asi meteorologové doporučili. Praha nemusí být neustále pupkem světa, a i kdyby byla, tak od Luďka Soboty víme, že z Opavy rychlík jede do Prahy.

Pokud proložíte nejlepší možnou rovnou čáru grafem teplot v Opavě od roku 1921, dostanete v podstatě vodorovnou čáru. Jinými slovy, v Opavě k oteplování v posledních 85 letech nedošlo.

Ve většině prací, které hovoří o globálním oteplování, se prokládají údaje za poslední století lineární funkcí, tedy rovnou čárou. Pan Metelka ovšem vysvětluje, že právě v případě výjimečného města Opavy je třeba použít kvadratickou funkci, tedy parabolu. Proč? Jednoduše proto, že lineární aproximace je nevhodná: Opava totiž nevykazuje žádný lineární trend.

Pokud užijeme parabolu, můžeme alespoň s panem Metelkou říct, že v první polovině období se spíše ochlazovalo, zatímco v druhé polovině období se stejným tempem oteplovalo. Pan Metelka přitom nemusí vysvětlovat, co bylo příčinou ochlazování v první polovině tohoto období. Místo toho celou tuto polovinu dat odhodí a vybere si jen druhou polovinu dat, kterou může použít jako argument pro oteplování.

Taková náhrada lineární funkce parabolou je zjevně ekvivalentní výběru nejpohodlnějšího možného začátku grafu v minulosti - volbě nejpohodlnějšího roku, od něhož bychom měli měřit teplotu, aby naše víra v svaté principy oteplování co nejvíce posílila.

Místo aby pan Metelka připustil, že data z Opavy očividně nepotvrzují existenci oteplování, používá zjevně jiný algoritmus, a to následující. Pokud studujete data z nějaké oblasti a pokud z nich plyne trend oteplování, tak ho publikujte a vášnivě ho propagujte v médiích. Vše je v pořádku. Pokud z nich plyne něco jiného, vymyslete jiný způsob, jak data reprezentovat, oříznout, interpolovat, interpretovat, zašeptat, nebo úplně zahodit. Vraťte se k předchozímu kroku a postup opakujte tak dlouho, dokud nereprezentujete zbylá data způsobem, který je v souladu s teorií o globálním oteplování.

Osobně si nemyslím, že předchozí odstavec popisuje vědeckou metodu.

Vybírání třešniček v přístupu pana Metelky je nepřehlédnutelné, ale chci říct ještě něco jiného. Jakmile dokážeme určitou změnu naměřit, tak jsme ještě velmi daleko od závěru, že tato změna je důležitá pro lidské životy, pro světové národy, nebo že je dokonce nebezpečná. Dnes třeba dokážeme měřit drobné výkyvy v trvání slunečního dne, způsobené gravitačním vlivem ostatních planet. Naše technika jednoduše měří čas přesněji, než kdybychom se otrocky spoléhali na zdánlivě periodické pohyby Země. Proto občas musíme přidat "přestupnou sekundu" na konec roku. Ale fakt, že můžeme tyto efekty změřit, neznamená, že jsou pro člověka nebezpečné.

Analogicky lze tvrdit, že pro obyvatele Opavy je důležitější teplota v jejich městě, která žádné statisticky významné oteplování neukazuje, než teplota globální. Je dost pravděpodobné, že ani v následujících 100 letech žádné mimořádné klimatické změny v Opavě neuvidí. Stejně tak je tomu s ostatními městy a místy v naší vlasti i na celé zeměkouli. Asi tak v polovině míst k prokazatelnému růstu teplot vůbec nedochází a i na ostatních místech jsou trendy zanedbatelné ve srovnání s normálními výkyvy počasí a meziročními fluktuacemi teplot. I když věříme, že oteplování průměrných teplot na Zemi je reálné, jak by mohlo ovlivnit svět hmatatelně a globálně, když očividně neovlivňuje žádné konkrétní místo na světě?

Samotný fakt, že se mnozí lidé i vědci soustředí na "globální" teplotu raději než na zajímavější, podrobnější, informativnější a ověřitelnější lokální otázky, vypovídá ani ne tak o tom, že je globální teplota užitečný pojem, jako spíše o tom, že její obhájci mají "globální" plány, jak pan Klaus ve své knize také osvětluje.

Staleté trendy

Pan Metelka pak rozebírá teplou zimu 2006-2007. Někteří čtenáři, přinejmenším pan Nohavica, si možná ještě pamatují ladovskou zimu 2005-2006. Myslím, že většina čtenářů si uvědomuje, že zimy jsou občas teplé a jindy zase chladné a že přehnaným důrazem na jeden typ zim nutně zkreslujeme své vlastní představy a vzpomínky o počasí a podnebí. Jsem rád, že si tato nebezpečí vyplývající z asymetrického důrazu uvědomuje i pan Metelka.

I kdyby zimy v nedávné doby byly většinou teplé, není na tom nic až tak neobvyklého. Teplota je spojitou funkcí času a nemůže najednou klesnout o pět stupňů. Důsledkem toho se teplé roky zákonitě shlukují a studené roky také. Nic z toho nedokazuje vliv člověka.

Na Neviditelném psu vyšla řada článků o malé době ledové a středověkém období tepla a jejich vlivu na českou kotlinu. Je dost dobře možné, že v květnu 1348 bylo tepleji než dnes. Osobně nevím jistě, zda tomu tak bylo, ačkoliv věřím tomu, že Karel IV. vypil vína dost. Dokonce si ani nemyslím, že na tom stojí a s tím padá otázka globálního oteplování, protože odpověď, který z těchto dvou roků byl teplejší, závisí primárně na náhodách. I kdyby byl rok 2007 teplejší než rok 1348, tak to ani zdaleka neznamená, že člověk způsobuje nějaké nebezpečné oteplování planety.

Pokud chceme takový mimořádný vliv člověka demonstrovat, neobejdeme se bez kvantitativního důkazu, že se změny klimatu v průmyslové éře vymykají přírodním výkyvům, které existovaly po tisíce či miliardy let. Až do roku 2003 byl nejpřesvědčivějším důkazem tohoto typu takzvaný hokejkový graf.

Hokejkový graf

Na obrázku výše je hokejkový graf, výsledek práce Manna, Bradleyho, a Hughese z let 1998 a 1999, zobrazen modře. Není až tak strašidelný, ale přece jen vidíme, že růst teplot v 20. století v něm vypadá opravdu výraznější než změny v předchozím tisíciletí, asi tak dvojnásobný. Pro srovnání je na grafu výše také červený graf s velkou boulí: to je graf ze zprávy OSN o klimatu z roku 1990, ve kterém je vidět výrazná středověká doba tepla. Černý graf je jednou z nejnovějších a nejprofesionálnějších rekonstrukcí teplot z roku 2005, kterou provedl Moberg a spol. Pouze modrý graf Manna a spol. vypadá jako hokejkový graf a pouze ten vykazuje něco neobvyklého v 20. století. Nejnovější graf od Mobergova týmu zachycuje šum: lehké klikatě náhodné ochlazování následované podobným oteplováním v posledních třech staletích.

Srovnejte modrý hokejkový graf s předchozím grafem červeným od IPCC z roku 1990: v letech 1998 a 1999 provedl Mann a spol. hotový puč v paleoklimatologii. Ačkoliv tento graf zjevně protiřečící všem předchozím představám o klimatu před staletími se stal hlavním argumentem pro bilionové investice do takzvaného boje proti klimatickým změnám, trvalo téměř pět let, než někoho se znalostmi statistiky napadlo graf zkontrolovat.

Dnes ovšem víme, že graf Manna a spol., symbol zprávy OSN z roku 2001, byl postaven na chybných statistických metodách. Před měsícem došlo k takové menší bitvě o prvenství. Na oficiálním klimatickém blogu časopisu Nature publikovali Hans von Storch a Eduardo Zorita, dva mainstreamoví klimatologové, kteří jinak věří teorii globálního oteplování, svou verzi historie "rozpadu hokejky".

Podle jejich učebnice dějepisu, oni byli těmi hlavními, kteří se zasloužili o důkaz, že je hokejka špatně. V roce 2004 publikovali článek o tom, že metoda Manna a spol. podcenila přirozené fluktuace klimatu v daleké minulosti dvojnásobně až pětinásobně, což dalo hokejce nezaslouženě rovnou tyč.

Skutečná historie byla trochu jiná. Po obecné kritice od astrofyziků Willieho Soona a Sallie Baliunasové z Harvardu, kteří argumentovali, že hokejkový graf protiřečí záznamům o teplém středověku, se do věci skutečně se zápalem pustili dva Kanaďané, Ross McKitrick a Steve McIntyre, kteří chtěli celou práci Manna a spol. jako první lidé na světě replikovat. McKitrick je profesor ekonomie, ovšem většinu matematické práce odvedl McIntyre, který byl jako mladý muž nadějný ekonom a vítěz matematických olympiád, ovšem desetiletí strávil jako statistik a konzultant pro firmy těžící minerály.

McKitrick a McIntyre zveřejnili v letech 2003 a 2005 články, které postupně ukázaly, že metoda Manna a spol. generuje hokejkové grafy i v případě, že jako vstup nasypete do programu úplně náhodná čísla! Je to proto, že období 1000-1900 a 1900-2000 normalizují odděleně a tato období proto mohou vést k odlišným trendům. Jejich konvence proto vytvoří zlom v roce 1900. Zbytek algoritmu zaručí, že souborům dat, které vypadají jako hokejka zlomená v roce 1900, je přiřazena mnohem větší statistická váha než souborům ostatním. V konkrétním případě Manna to znamená, že celá hokejka v podstatě pochází z informace o tloušťce letokruhů jednoho starého cedru v kanadském Gaspé. Jsou navíc dobré důvody si myslet, že tloušťka těchto letokruhů nereaguje tolik na teplotu, jako spíše na vlhkost.

S jistou nadsázkou lze tedy říct, že biliony dolarů za boj proti klimatickým změnám visely na neporozumění jednoho starého osamělého stromu v Quebecu, který za dob Kolumba asi neměl moc vlhkosti.

Analýza McKitricka a McIntyreho byla plně potvrzena speciální komisí sestavenou americkým kongresem, takzvanou Wegmanovou komisí, zatímco komise Národní akademie věd USA skončila se shrnutím, který mimochodem jak chybnost statistických metod, tak nevěrohodnost rekonstrukce Manna a spol. před rokem 1600 - například jejich odvážného tvrzení o neexistenci doby středověkého tepla a o prvenství roku 1998 mezi nejteplejšími roky milénia - potvrdil. Použili ovšem diplomatického jazyka, aby panu Mannovi nezkřivili vlásek na hlavě.

Wegmanova komise skončila s mnohem jasnějším závěrem, podle kterého je práce Manna a spol. nespolehlivá, zatímco analýza McKitricka a McIntyreho je robustní. Wegman a spol. navíc zanalyzovali kombinatorický graf sítě spolupracovníků pana Manna a došli k závěru, že pan Mann v podstatě celou tuto komunitu ovládá a mnohé další články s rekonstrukcemi teplot nelze považovat za nezávislé.

Každopádně všichni informovaní lidé - včetně "alarmistů", jakým je William Connolley - dnes vědí, že články Manna a spol. byly chybné. Novější rekonstrukce podobného typu, jako například Moberg a spol. z roku 2005, ukazují 20. století jako jedno z teplejších, ale změny v 20. století v nich nevypadají bezprecedentně. Jeden z hlavních důkazů antropogenního oteplování se vypařil. Ve zprávě OSN z roku 2007 byl hokejkový graf přidán do sady 13 špagetových grafů. Zpráva cituje asi pět článků, které ukázaly, že práce Manna a spol. byla chybná, a jeden článek, který se dost neúspěšně snažil tvrdit opak, že totiž podobné závěry jako Mann a spol. lze učinit i bez zopakování jejich dobře známých chyb. Ale autoři zprávy IPCC úmyslně nenapsali jasně, že tento základní výsledek zprávy předchozí byl chybný, ačkoliv to zjevně vědí. "Kontinuita" je pro ně očividně důležitá, zvláště pro ty členy IPCC, kteří jsou zároveň hráči Mannova "hokejového týmu".

Reklama: Garret Lisi and E8 pattern

Zájemci, kteří rozumí anglicky, se mohou dostat k řadě dalších článků, i těch originálních vědeckých, o hokejkovém grafu na mém blogu.

Pan Metelka ohledně hokejkového grafu tak trochu mlží. Má samozřejmě pravdu, že i pánové McIntyre a McKitrick v životě někdy udělali nějakou chybu. Ale co je podstatnější, je to, že jejich kritika metodologie hokejkového grafu je legitimní a že byl výsledný hokejkový graf chybný. Sám jsem toto tvrzení také ověřoval. Pan Metelka říká, že nezávisí na tom, zda se novým grafům nahrazujícím Manna a spol. říká "hokejka". S tím vřele souhlasím. Na čem ovšem záleží, je to, zda tyto grafy vypadají jako hokejka, tedy zda ukazují nějaké bezprecedentní oteplování v průmyslové éře. Odpověď na tuto otázku je záporná. Neukazují.

Pokud někde ve vědecké literatuře existuje článek, který obsahuje nějaký alespoň částečný důkaz antropogenního globálního oteplování, tak to určitě není článek Manna a spol. Který článek to ovšem je, to vám povědět nedokážu.

Jižní polokoule

Pan Metelka nesouhlasí s mým tvrzením, že na jižní polokouli nedošlo v posledních 25 letech k žádnému statisticky významnému oteplování. Používá při tom grafy HadCRUT3. Podle nich je oteplování na jižní polokouli asi jen poloviční než na severní polokouli, ale je stále kladné.

Soubory HadCRUT3 obsahují teploty povrchu Země a jsou ovlivněny teplem z městské zástavby. Z podobných důvodů nejen já důvěřuji více meřením teplot satelity a balóny NASA. Tato měření zpracovávají Roy Spencer a John Christy.

Horní graf je globální průměr od roku 1980 a prostřední graf se týká severní polokoule. Spodní graf zaznamenává jižní polokouli a není na něm vidět žádné oteplování.

Obecněji si čtenáři mohou všimnout, jak asymetricky pan Metelka a nejen on zachází s důkazy hypotéz. Pokud někdo, třeba já, vysloví nějaké tvrzení, například že k oteplování docházelo v posledních 25 letech jen na severní polokouli, panu Metelkovi stačí, když nalezne jeden tým, jejichž měření nesouhlasí s mým tvrzením, k tomu, aby sebevědomě pravil, že nemám pravdu.

Na druhé straně, pokud nějaký skeptik chce ukázat, že určitá práce, jejíž závěry jsou pro teorii globálního oteplování užitečné, není správně, pak takový skeptik musí docílit souladu s všemi měřeními všech týmů na světě a projít bažinami obvinění z korupce ropnými společnostmi. A ani to nestačí. Globální oteplování se stalo náboženským dogmatem a vědecké výsledky jsou považovány za natolik důležité, nakolik podporují tato dogmata.

Poslední desetiletí

Totéž platí i údajích o posledním desetiletí. Od roku 1998 - roku, který byl neobvykle teplý zvláště kvůli oceánskému jevu zvanému El Nino - nelze z grafů vyčíst žádný trend oteplování, a to ani na globální úrovni.

Proto někteří experti, jako například profesor Lindzen z MIT, autor teorie o irisovém jevu, rádi říkají, že jedním z problémů globálního oteplování je to, že skončilo v roce 1998. Rok 2006 byl nejchladnějším rokem od roku 2001. Můžeme se bavit o tom, zda je deset let dostatečně dlouhá doba, abychom činili velké závěry o trendech. Samozřejmě, že to až tak dlouhá doba není. Trend oteplování je tak pomalý, že potřebujete několik desetiletí, abyste ho odlišili od šumu, a ani potom si nemůžete být jisti.

Čeho si ale pozorný čtenář jistě musí všimnout, je fakt, že každý údaj, který souhlasí s teorií o globálním oteplování, je důležitý fakt, který je třeba brát vážně, zatímco každý údaj, který s touto teorií nesouhlasí, je jen statisticky nevýznamný šum, na kterém není nic zajímavého a kterému bychom neměli věnovat žádnou pozornost.

Pokles teploty od roku 2005 do roku 2006 byl téměř jedna desetina stupně. To je stejný teplotní rozdíl jako vzrůst teplot přisuzovaný globálnímu oteplování za celé desetiletí. Když jde o globální oteplování, tak 0.1 stupně Celsia za deset let je pro pana Metelku, a mělo by být pro nás všechny, ohromné číslo, teplotní rozdíl, který nás jistě všechny upeče jako lívance, pokud se tedy poslušně neshlukneme za panem Gorem jako stádo ovcí. Když ovšem za jediný rok klesne teplota o stejnou desetinu stupně, je tato změna "na hranici přesnosti odhadu samotné globální teploty".

Přesto, že teplotní rozdíl odpovídající globálnímu oteplování za celé desetiletí je "na hranici přesnosti odhadu globální teploty", někteří lidé by rádi donutili svět, aby přiškrtil průmysl pokud možno už letos.

Měření teplot na Marsu

V naší předchozí výměně jsem panu Metelkovi pracně vysvětloval, že má velmi naivní představy, pokud si myslí, že data o teplotách na Marsu pocházejí od Vikingu 1,2, Pathfindera, Spirita a Opportunity. Zdlouhavě jsem mu vyprávěl o tom, že o teplotách na Marsu víme zejména z misí Mars Global Surveyor a Mars Odyssey, o nichž pan Metelka zjevně nemá vůbec ponětí, a že sond na Mars NASA vyslala už desítky. Přes to všechno opět vidíme, že si pan Metelka myslí, že kam se nedostane nějaký ten lunochod, tam teploty měřit nejde. Mohli bychom se ptát, jestli jsem já takovým špatným učitelem, nebo on tak špatným žákem. Hodnocení od mých studentů silně naznačuje, že je správně druhá odpověď.

Zbytek kritiky měření teplot od pana Metelky by se dal popsat jako bezobsažná posloupnost kyselých poznámek o experimentech, o jejichž povaze autor zjevně nemá sebemenší ponětí. Fakt je ten, že o existenci klimatických změn na Marsu máme úplně stejně spolehlivé důkazy jako o změnách na Zemi. Také jsou částečně lokálního a částečně globálního charakteru, přesně jako na Zemi. Něco podobného lze říct i o jiných tělesech sluneční soustavy.

Tvrzení pana Metelky, že změny na Zemi jsou globální, zatímco změny na Marsu jsou regionální, je naprosto nesmyslné. Takové otázky je třeba studovat kvantitativně, protože žádné změny nejsou úplně lokální ani úplně globální. Když se člověk rozumně podívá na dostupné údaje, uvidí, že mezi změnami na Marsu a na Zemi není žádný kvalitativní rozdíl, pokud jde o jejich globální povahu. Změny na Zemi jsou také převážně regionální. I podle pana Metelky je oteplování jedné, jižní polokoule jen poloviční proti oteplování druhé, severní polokoule.

Slunce může být původcem těchto změn, ale nemusí být. Spíše než celkový výkon Slunce hrají roli sluneční magnetické pole a jeho vliv na kosmické paprsky (zájemci znalí angličtiny mohou začít s touto stránkou, chtějí-li vědět více o teoriích o vlivu kosmických parsků na klima), které například na Zemi více či méně ovlivňují tvorbu mraků. Každopádně nám pozorování těchto dalších kosmických těles důrazně připomíná, že klima se mění i bez zásahů člověka, a kdokoliv se snaží přirozené klimatické změny popírat nebo bagatelizovat, dělá velkou, ale opravdu velkou vědeckou chybu.

Čtenářům, kteří umějí anglicky, vřele doporučuji dokument britské televize nazvaný Velký švindl s globálním oteplováním, který je dostupný na Internetu.

To, že vliv člověka na klima lze pozorovat z dostupných dat, je přijatelná hypotéza. Ale existence přirozených klimatických změn je základní fakt, bez kterého nelze o fyzice klimatu říct vůbec nic.

Pan Metelka si stěžuje, že teploty na různých kosmických tělesech byly pozorovány jen několik desetiletí. Když ale někdo poukáže na fakt, že teploty na většině zemského povrchu se také měřily jen několik desetiletí, páchá tím šeredný hřích proti jednomu z přikázání globálního oteplování.

Diskuse o výběru relevantních dat je iracionální. Je úplně jasné, že jakákoliv data, která by mohla být v nesouladu s teorií antropogenního globálního oteplování, se zesměšňují, pomlouvají a bagatelizují. Do jisté míry tak činí i pan Metelka, ale věřte mě, že v zemích, kde je oteplování skutečně "hot", pracuje cenzura a filtrování výsledků o klimatu mnohem efektivněji.

Mě osobně jako fyzika zajímají trendy na všech kosmických tělesech, nejen na těch, která se dají dezinterpretovat a politicky zneužít. Pokud nedokážeme vyváženě předpovídat alespoň kvalitativní charakter vývoje na různých planetách zhruba podobných Zemi, pak je to proto, že neznáme správnou teorii.

Lidé, kteří chtějí používat jiný druh vědecké metody a jiná kritéria pro Zemi než pro jiná tělesa, jsou přímými dědici inkvizice a katolických obhájců geocentrismu. Myslím, že není možná racionální vědecká diskuse s lidmi, kteří popírají, že máme důkazy řádově srovnatelných přirozených klimatických změn na většině těles sluneční soustavy, a přesně to bychom také očekávali na základě známých fyzikálních zákonů.

Takoví lidé mohou používat zdánlivě moderních slov jako "oteplování Marsu je na vodě", ale princip jejich uvažování je identický přístupu věřících, kteří viděli v heliocentrismu hrozbu pro víru v pravdivost Bible. Oteplování na Marsu a jiných planetách a jeho podobnost s ději na Zemi je neoddiskutovatelný fakt.

Emise, oxid uhličitý a aerosoly

Ohledně ochlazování mezi roky 1940 a 1975, pan Metelka opakuje některé mýty, jejichž chybnost jsem již podrobně vysvětlil v našich předchozích výměnách. Pan Metelka tvrdí, že započítání aerosolů správně popisuje ochlazování před rokem 1975, ochlazování, které mnohé vedlo k ohlášení nové doby ledové.

Toto tvrzení je prokazatelně chybné. Vliv aerosolů na klima je extrémně neurčitá veličina. Podle IPCC způsobují aerosolu v průměru radiační změnu mezi -0,35 a -1,35 wattů na čtvereční metr. Chladící účinek aerosolů je tedy podle některých výpočtů čtyřikrát menší než podle jiných a žádný celkový obrázek situace, který by do sebe zapadal a souhlasil se všemi známými daty, neexistuje.

Přírodní vs sociální vědy

Souhlasím s panem Metelkou, že předpovídání pohybu teplot a klimatu obecně je v ideálním případě úkolem pro fyzikální vědy. Ovšem celé schéma teorie o globálním oteplování je sociálním jevem. Fyzika by asi nenapadlo vybrat si globální teplotu Země - jedno pochybně zprůměrované nezajímavé číslo - jako zajímavou veličinu. Fyzik ví, že o teplotě má smysl mluvit jen v případě tepelné rovnováhy, v níž celá naše planeta zjevně není.

Fyzik by také náhodně nevybral jeden z desítek možných vlivů na pohyb klimatu a neudělal by z něho jednu z největších otázek moderní civilizace. A i kdyby by fyzik nakonec předpověděl na základě jeho nejlepších informací a znalostí, že tento efekt povede k oteplování, ani by ho nenapadlo proti oteplování "bojovat". Proč ne? Protože je to neobyčejně hloupé a fyzik by prostě hloupý být neměl. A k tomu všemu přírodní věda jednoduše nemůže člověku říct, co je morální a co nikoli.

Lidé, kteří pohánějí celou tuto teorii, její podivný výběr zajímavých otázek, veličin a věrohodných dat, jsou očividně hnáni něčím úplně jiným než vášní poznat pravdu. Jsou hnáni politickými "aplikacemi" takové teorie. S tímto faktem se aktéři tohoto hnutí ani netají. Například říkají, že i kdyby celá teorie byla špatně, tak přece není nic špatného na tom, když těm zlým společnostem a bohatým lidem stejně trochu přiškrtíme tok uhlíku, nebo ano?

Správná odpověď na tisíce zajímavých otázek je moc nezajímá a o přírodu skutečný zájem už také nemají. Kdyby třeba měli rádi stromy, jistě by jim trochu dodatečného oxidu uhličitého dopřáli, protože ho stromy mají velmi rády. Václav Klaus se trefil do černého, když odhalil, že za celou ideologií globálního oteplování je snaha omezit svobodu člověka a nastolit nový centrální systém, který má ovládat lidi celé zeměkoule.

Jak praví lidová moudrost, obhájci celého učení o globálním oteplování jsou typičtí melouni: jsou na povrchu zelení, ale uvnitř jsou rudí. A věřím, že pan Metelka bude souhlasit, že bychom si na ně měli dát pozor.

Luboš Motl

Pochybení pana Metelky

2007-02-28T02:08:00.000+01:00

Pan Metelka zareagoval na mou esej o globálním oteplování v příloze "Orientace" Lidových novin z 24. února 2007, kterou také přetiskl Neviditelný pes. Jsem rád a vděčen, že se na mou analýzu někdo podíval kritickými očima. Ovšem zdá se, že text pana Metelky je postaven na poměrně dlouhé řadě nedorozumění, a jelikož se domnívám, že by analýza těchto nedorozumění mohla být užitečná i pro ostatní, pokusím se teď chybnost velké části jeho tvrzení vysvětlit a doložit.

V prvním odstavci mně pan Metelka vytýká, že v mém článku pro tištěnou verzi Lidových novin nelze klikat na internetové odkazy. Moc se za to omlouvám, ale chtěl bych pana Metelku ujistit, že na papír klikatelné odkazy zatím vytisknout nelze.

Meteorologie vs. klimatologie

Otevřete-li jakoukoliv učebnici nebo úvod do počasí a podnebí, například internetovou encyklopedii Wikipedia, dozvíte se o rozdílu mezi počasím a podnebím už v první nebo druhé větě. Počasí zahrnuje atmosférické jevy na časové škále hodin a dní, zatímco podnebím rozumíme atmosférické jevy studované na delších časových měřítcích, například 30 let. Pan Metelka naznačuje, že už tyto první dvě věty o počasí a podnebí jsou v rozporu s jeho znalostmi: primární rozdíl mezi počasím a podnebím údajně není v časovém měřítku. Místo správného vysvětlení rozdílu mezi počasím a podnebím nás obšťastňuje větami o hydrosféře, které s oním rozdílem nemají žádnou souvislost, a poměrně bezobsažnými výroky o rozdílných metodách. Dozvídáme se, že meteorologové nikdy nestudují atmosférické jevy statistickými metodami. To je vskutku půvabný názor. Nejsem si jist, zda pan Metelka už někdy nějakého opravdového meteorologa viděl. Co je podle pana Metelky evidence teplotních rekordů, pokud to není statistika počasí? Meteorologové používají v podstatě všechny metody známé v klimatologii, a to samozřejmě včetně počítačových modelů.

Pestrost metod

Ve třetím odstavci čteme, že klimatologie nikdy nemůže být "tvrdá" věda, protože údajně nelze provádět žádné experimenty, které by výroky o klimatu mohly ověřit podle obvyklých požadavků "tvrdých" věd. Musíme rozlišit nynější stav vědy od toho, co je v principu možné. Pan Metelka tvrdí, že klimatologie nemůže být ani v principu "tvrdou" vědou. Stejně absurdní tvrzení bychom mohli říct o kosmologii nebo libovolné další vědě, která studuje "velké objekty" nebo "velmi dlouhé časové intervaly".

Navzdory těmto názorům je dnešní kosmologie zcela exaktní vědou. Je tomu tak už nejméně od roku 1998, kdy bylo naměřeno zrychlování expanze vesmíru. Například díky sondě WMAP víme, že je věk vesmíru 13,7 miliardy let: chyba tohoto údaje je asi jen dvouprocentní. Podobně detailní skutečnosti známe i o některých fázích evoluce živočišných druhů, kterou také nemůžeme spustit od začátku v laboratorních podmínkách: detailní statistické analýzy DNA molekul dnes dokážou divy. To, že si pan Metelka nedovede představit, že by se oxid uhličitý v atmosféře mohl studovat standardními vědeckými metodami, odráží pouze jeho omezenou představivost, nikoliv žádné principiální omezení přírodních zákonů. Fakticky se řada souvisejících otázek skutečně vědecky začíná studovat, ačkoliv jde v jistém směru o dětské krůčky. Experimenty s vlivem kosmických paprsků na tvorbu oblačnosti v CERN jsou příkladem.

Pan Metelka propaguje vágní slovník klimatických zpráv, v němž je přisouzena například 50-66procentní pravděpodobnost mnohým výrokům: výroky s pravděpodobností v tomto intervalu se nazývají "spíše pravdivé než nikoliv". Tento druh slovníku zpráv odráží pouze fakt, že spolehlivost našich znalostí o podobných otázkách je dnes chatrná a velmi nejistá. Člověk nemusí být odborník, aby věděl, že příští rok bude teplejší než tento rok s pravděpodobností asi tak 50 procent.

Pan Metelka nabízí jen velmi stereotypní a poměrně chudou výbavu vědeckých metod a strategií, jak studovat klima, když hovoří o modelech a jejich ensemblech a dalších ensemblech. Existují ale desítky dalších přímých a nepřímých metod, jak zjistit a ujasnit nové informace o klimatu - včetně laboratorních testů domnělých procesů a korelací. Čím tvořivější, pracovitější, chytřejší a otevřenější vědci jsou, tím lepší metody a tím více metod, jak studovat systém, mohou najít. Některé tyto metody jsou již známé, jiné budou nalezeny v budoucnosti. Nejsem si jist, zda dnešní klimatologové těmito přívlastky oplývají.

Problémy s klimatickými modely

Pan Metelka též tvrdí, že existující modely neobsahují žádné nezdůvodněné předpoklady.

Nuže, musím být konkrétnější. Všechny dnes existující modely například předpokládají, že dva mraky nikdy nemohou být nad sebou. Všechny známé klimatické modely chybně předpovídají dynamiku stratokumulů nad oceánem, závislost kumulů na denní době a závislost teplých vzestupných proudů se srážkami nad zemí na denní době. Žádný známý klimatický nebo meteorologický model nepředpovídá správnou závislost pravděpodobnosti tvorby vzestupných teplých proudů na výškovém profilu vlhkosti vzduchu. Všechny existující modely předpokládají, že tvorba oblačnosti nezávisí na hustotě různých chemických sloučenin nebo kosmických částic v daném místě. Když tyto hlavní problémy shrneme, lze říct, že existující klimatické modely v podstatě nedokážou správně spočítat srážky a oblačnost. Ponechám na čtenáři, zda jsou mraky a déšť pro podnebí nepodstatné.

Všechny existující modely zanedbávají cirkulaci tepla v oceánu, jehož hloubka přesahuje určitou mez. Všechny klimatické modely předpokládají, bez dostatečného důkazu, že hlavní nečistoty v atmosféře, které ovlivňují klima vedle skleníkových plynů, jsou aerosoly. Většina modelů zanedbává velkou část vlivů bouřek. Všechny klimatické modely předpokládají, že geomagnetické pole nehraje roli. A mohli bychom pokračovat. Čtenář si může přečíst několik z 38,800 stránek na webu, které obsahují zmínky o defektech klimatických modelů.

Zlomená hokejka: rekonstrukce teplot

Pan Metelka je ale zcela zmaten ohledně hokejkového grafu. Čtenáři mohou nalézt shrnutí současného stavu hokejkové kontroverze ve Wikipedii, jakož i na řadě jiných míst. McIntyre a McKitrick byli první vážní kritici. Další kritické práce vydal Hans von Storch, mainstreamový klimatolog, a jeho spolupracovníci: ti vysvětlili, že Mann a spol. podcenili přirozené fluktuace klimatu v minulosti asi tak dvojnásobně a možná až pětinásobně. Nakonec sestavila Národní akademie věd USA vědeckou komisi, která se na problém podívala. Komise potvrdila, že statistické metody byly chybné a že tyto chyby ovlivňují důležitou část závěrů. Výroky Manna, Bradleyho a Hughese - autorů původního zavádějícího článku s hokejkovým grafem - o tom, že poslední desetiletí bylo nejteplejší za posledních 1000 let, mají podle této komise "velmi malou důvěryhodnost", viz Wikipedia. Komise pouze potvrdila, že se klima oteplovalo od malé doby ledové, což koneckonců tvrdí všichni.

Komise Národní akademie věd USA též potvrdila, že z dat lze vyčíst existenci s člověkem nesouvisející malé doby ledové před 2-4 staletími a možná i středověké klimatické optimum - teplé období v první polovině druhého tisíciletí. Existenci obou zvláštních intervalů, které dokládají přírodní variabilitu klimatu, se Mann a spol. snažili popřít a mezi roky 2001 a 2005 byli všichni klimatologové "povinni" věřit "konsensu" o tom, že žádná malá doba ledová v globálním měřítku neexistovala a že svědectví kronik o těchto variacích v počasí jsou bezpředmětná. Dnes je vše jinak.

Smrtící úder od Wegmanovy komise

Jak se stále můžete dočíst na stránce na Wikipedii, americký kongres také vloni sestavil svou speciální komisi statistiků (Wegman a spol.), která se na kontroverzi podívala. Komise potvrdila všechny konkrétní kritické body McIntyreho a McKitricka: oddělená kalibrace teplot v 20. století, kterou použil Mann a spol., vedla k tomu, že algoritmus systematicky "přeceňoval" soubory dat, které jako hokejky vypadaly, a proto byl celý zdánlivý efekt umělý a nesouvisející s realitou. Hokejka vyjde i z náhodných vstupních dat. Práci těchto dvou Kanaďanů komise ocenila, zatímco práci Manna a spol. zavrhla jako obskurní.

Navíc tato maximálně oficiální komise statisticky zanalyzovala síť přímých a nepřímých spolupracovníků Michaela Manna a korelace v tom, jak si všichni vybírají spoluautory, a došla k závěru, že celou tuto síť pan Mann v podstatě přímo ovládá a závěry jednotlivých prací vedoucích k "dalším hokejkám", o nichž mluvil pan Metelka, nemohou být považovány za nezávislé.

Na zmíněné stránce na Wikipedii můžete také nahoře vidět původní hokejkový graf, jakož i novější pokusy zrekonstruovat tatáž data, které jednoduše jako hokejka nevypadají. Spíše připomínají náhodně smotané těstoviny, pročež se nazývají špagetovými grafy. Podstatné je, že tempo změn teplot v 20. století není podle těchto nových grafů výrazně odlišné od několika minulých staletí: v původním hokejkovém grafu bylo toto tempo velmi odlišné. Nepřímý důkaz antropogenního oteplování zmizel. Asi jen pan Metelka je připraven si splést špagety a hokejky a dále nazývat tyto náhodné grafy hokejkovými grafy. Očividně přitom nemá ponětí, co se ve skutečnosti v hokejkové kontroverzi událo za poslední dva roky, a nabízí nám místo toho naivní a zastaralý výklad z webů ekologických nátlakových skupin, který nemá se skutečností v podstatě nic společného.

Některé další konkrétní výroky pana Metelky jsou opravdu kouzelné. V souvislosti s daty ITRDB tvrdí, že je McIntyre a McKitrick ("skeptici") neprávem vyřadili. Zjevně spoléhá na to, že nikdo si takových chyb v jeho povídání nevšimne. Já si jich ale všimnu. Naopak alarmisté Mann, Bradley a Hughes bezdůvodně odstranili velkou část ITRDB dat a McIntyre a McKitrick je za to kritizovali, viz web Steva McIntyra. To je zábavné, že ano? Pokud si najdete slovo CENSORED v tomto článku, dozvíte se o strašidelném adresáři "Zpátky do roku 1400 - cenzurováno" na serveru pana alarmisty Manna, do něhož pravděpodobně přesouval nepohodlná data.

Sérii ze St. Anne vyřadili McIntyre a McKitrick proto, že byla jen omylem přidanou kopií dat z Gaspe, viz ClimateAudit.ORG.

Hokejkový graf byl každopádně přesunut na smetiště dějin vědy a nikdo se ho dnes nesnaží vzkřísit. Také si můžete prohlédnout pracovní verzi úplné zprávy IPCC, která bude vydána v květnu. Ačkoliv 20. století samozřejmě patří k nejteplejším, ani první ani druhý PDF soubor s paleoklimatickými grafy neobsahuje nic, co vypadá jako původní hokejka z roku 2001. Středověké teploty a jejich tehdejší tempo změn se příliš neliší od dnešních hodnot. Pokud chce čtenář nový, ale populárně laděný článek o hokejce, může si například přečíst Hokejka - klimatologický skandál desetiletí, tři dny starý článek Dr. Foxe.

Polokoule a konec oteplování v roce 1998

Pan Metelka dokonce popírá i to, že ke statisticky pozorovatelnému oteplování docházelo v posledních 25 letech pouze na severní polokouli. Čtenáři stačí kliknout a prohlédnout si teplotní data o troposféře ze satelitů NASA. Horní graf je globální průměr, veprostřed je severní polokoule a dole je jižní polokoule. Všimněte si, že graf jižní polokoule kmitá v blízkosti vodorovné čáry a nevykazuje žádný trend, který by stál za řeč. Velký výkyv směrem nahoru v roce 1998 byl způsoben klimatickým jevem El Nino.

Zatímco rok 2006 prezentuje pan Metelka jako velmi teplý, neříká, že tento rok byl nejchladnější z posledních pěti let 2002-2006 a patřil do chladnější poloviny mezi posledními deseti roky. Pokud se na věc podíváte racionálně a kvantitativně, uvidíte, že nejméně od roku 1998 vůbec žádné statisticky relevantní oteplování nepozorujeme, zatímco média i pan Metelka se snaží vzbudit dojem, že uškvaření je otázkou let či měsíců.

Formulacemi o "teplotních stabilizátorech" se pan Metelka snaží popřít, že téměř všechny existující klimatické modely předpovídají růst teplot i srážek na Antarktidě. Ani jedno není pozorováno. Čtenáři si mohou přečíst například článek Antarktické teploty nesouhlasí s předpověďmi klimatických modelů.

V dalším paragrafu se pan Metelka snaží zlehčovat fakt, že rok 2006 byl o 0,06-0,09 stupně chladnější než rok 2005. Ačkoliv je tato změna malá, je rovna přibližně změně předpovídané podle trendu "globálního oteplování" na celé průměrné desetiletí 20. století. Za jediný rok poklesla teplota o tolik, o kolik v průměru musí růst 10 let. Tato změna je také téměř přesně rovná snížení teploty, které přinesou bilionové investice do Kjótských protokolů za celých následujících 50 let: pouhých 0,07 stupně Celsia. Tutéž 50letou změnu, za kterou zaplatíme snížením růstu ekonomiky téměr o polovinu, dokáže příroda udělat za jeden rok a zadarmo.

Obecněji, dozvídáme se, že všechna pozorování, která se zdají být v souladu s teorií o antropogenním globálním oteplování, jsou velmi důležitá a všechna pozorování, která jsou s nimi v rozporu - například ochlazování oceánů v posledních letech - jsou jen "šum". Já sám bych se cítil trapně, kdybych takto očividným způsobem dokazoval tvrzení o zaujatosti a neférovosti.

Pan Metelka v tomto okamžiku navíc zapomíná, že on je tím, kdo se jinak snaží tvrdit, že přírodní variace jsou nepodstatné, a kritizuje mě za to, že nevím o meziročních fluktuacích. Právě naopak. Jsem přesvědčen, že v podstatě všechny změny, které v průběhu let pozorujeme, se dají klasifikovat jako meziroční fluktuace.

Viděli jste kupříkladu někdy graf teplot z Klementina za posledních 230 let? Graf je na první stránce PDF souboru. Žádný viditelný trend v obrázku není. Většinou chaotické teploty v Praze se trochu ochlazovaly v 19. století a trochu - asi stejně - oteplovaly ve 20. století.

Přicházející doba ledová ze 70. let a emise

Pan Metelka si také myslí, nebo alespoň tvrdí, že ochlazování v době 1940-1975 (konec intervalu jsme oba měli zvolit v roce 1975, kdy éra ochlazování skončila a kdy spekulace o nové době ledové vyšly z módy - berte to jako překlep v mém původním článku, který pan Metelka nekriticky zkopíroval) je dnes perfektně vysvětleno emisí aerosolů. Ale vůbec ne. Ačkoliv aerosoly zůstávají hlavním "chladícím" kandidátem na to, jak se jinak očividnému rozporu vyhnout (i v mém článku jsem psal o tom, že aerosoly přispívají k ochlazování), jsme velmi daleko od souhlasu s pozorováními. Otevřete-li například tuto stránku na RealClimate.ORG profesionálních obhájců teorie globálního oteplování, dozvíte se, že známá data o dobách ledových a údaje z měření neurčitosti vlivu Slunce, ozónu, a terénních změn mají za následek, že vliv aerosolů samotných nemůže být ani podle těchto klimatologů příliš velký. Ve vědě prostě není možné vykřiknout jméno prvního vlivu - v tomto připadě "aerosol" - který má stejné znaménko jako chyba dosavadních teorií a považovat věc za vyřešenou.

Na stránkách, které pan Metelka cituje a které dobře znám, se dozvídáme, že emise CO2 vzrostly od roku 1975 do roku 2002 asi o 50 procent. Pokud změníte tyto roky za podobné roky, můžete dostat o něco více než 50 procent. Toto jsem myslel slovy "téměř stejně" - poměr je menší než dva. Rozdíl v teplotních trendech je ale mnohem více očividný. Před 40 lety jsme měli ochlazování (kvůli němuž se tehdy mluvilo o nové době ledové), teď pozorujeme oteplování. Pokud by změny oxidu uhličitého byly klíčové, jejich nárůst v 40.-70. letech měl býval vést k oteplování podobnému tomu současnému, nikoliv k ochlazování. Data jednoduše takovou zjednodušenou interpretaci nepřipouštějí.

Nesouhlas mezi modely na jedné straně a pozorováními na druhé straně se někteří snaží vysvětlit poměrně náhodně vybranými dalšími jevy - v tomto případě aerosoly: obvyklou analogií takto náhodně zvolených oprav jsou epicykly v astronomii. Někdo jiný by třeba užil znamení zvěrokruhu jako vysvětlení jinak nepochopitelných chyb modelů. Každopádně je celková teorie, ve které se takto nesystematicky snažíme ucpávat největší "díry", značně nepřesvědčivá, pokud nám nové přidané jevy nepovolí zvýšit věrohodnost a přesnost modelu zásadně. A to aerosoly nedokážou. Článek na RealClimate.ORG výše vysvětluje kvantitativně, že nelze zvolit žádnou citlivost na změny koncentrace aerosolů, podle níž by všechna důležitá pozorování souhlasila s modely.

Grónsko a arktické oblasti

Jsem rád, že pan Metelka souhlasí s tím, že viditelné oteplování v Grónsku není pozorováno a že maximální teploty nastaly ve 30. letech 20. století. Tloušťka ledu uvnitř Grónska fakticky roste asi o 5 centimetrů ročně. Bohužel hned v další větě uvádí naprostý nesmysl, že totiž prý klimatické modely nepředpovídají oteplování v oblasti Grónska a podobných oblastech severního Atlantiku. I divák hororových filmů Alberta Gora musí vědět, že pan Metelka nemá o existujících teoriích příliš podrobné znalosti. Grónsko a jeho tající ledovce se uvádějí jako hlavní příklad katastrofy, k níž se blížíme.

Proč právě tam má vzniknout peklo? Protože podle vědců, kteří rádi předpovídají katastrofy, bude oteplování v arktických oblastech obzvláště silné díky mnoha "zesilujícím" či "amplifikačním" mechanismům. Jedním z těchto (domnělých?) mechanismů je vegetační feedback. To, že právě takto jejich předpovědi vypadají, že můžete dočíst například na stránce Svazu uvědomělých vědců USA, alarmistické aktivistické organizace zahrnující nejen vědce. Pan Metelka se tedy podobá věřícím, kteří neznají svou vlastní Bibli.

Oteplování jiných planet: Mars

Pan Metelka má dvě hlavní námitky proti faktu, že pozorujeme klimatické změny na jiných planetách. První námitkou je, že jde o poměrně oblíbený argument. Nad touto námitkou se pouze usměji. Druhou jeho námitkou je, že pozorování jiných planet jsou údajně "nereprezentativní". Vzhledem k tomu, že velmi rychle se odpařující masivy oxidu uhličitého sledujeme takřka v přímém přenosu, viz například tyto fotografie, si nejsem jist, zda si z nás pan Metelka jen dělá legraci. Navíc nás asi chce ohromit znalostmi o astronautice a vyjmenovává pět kosmických sond a zařízení, které nemají s pozorováním klimatu na Marsu v podstatě nic společného. (Zapomněl snad jen na Lajku, Gagarina a soudružku Těreškovovou.) Zjevně vůbec netuší, že klimatické údaje pocházejí zejména z Mars Global Surveyor, globálního zeměměřiče této planety, a z mise Mars Odyssey, nikoliv od Spirita a jeho kamarádů. NASA neposlala "asi pět" sond a výprav, aby studovaly Mars, jak si myslí pan Metelka, ale více než dvacet.

Fakt, že se klima na Marsu velmi rychle mění a otepluje, víme asi tisíckrát spolehlivěji než jakoukoliv z páně Metelkových oblíbených spekulací o budoucím klimatu na Zemi. Pan Metelka ovšem asi nevěří teleskopům. Ono asi není pohodlné jim příliš věřit, protože tání na Marsu podporuje solární teorie, například teorie šéfa Pulkovské astronomické observatoře v Petrohradu, Habibullo Abdussamatova, o jehož práci popírající jakýkoliv větší vliv oxidu uhličitého psal například předvčírem National Geographic. Ten předpovídá značné ochlazování, které má asi za 10 let opravdu vypuknout. Co mě ale fascinuje ještě více, je to, že týž pan Metelka, který si myslí, že 0,038 procenta oxidu uhličitého v naší atmosféře může vést k velkým důsledkům, si nedokáže představit žádné klimatické změny na Marsu, jehož atmosféra obsahuje o něco více, konkrétně 95,72 procenta oxidu uhličitého, byť je celkově marťanská atmosféra méně hustá.

Pan Metelka s vážnou tváří tvrdí, že je nemyslitelné, aby se klima na Marsu měnilo - asi proto, že by to znamenalo, že tam musejí žít Marťané, jelikož podle pana Metelky bylo klima již od stvoření světa v sedmi dnech ovládáno lidmi. ;-) Ale ono se klima na Marsu přesto velmi rychle mění. To buď znamená, že jsou Mars a lidé v NASA podplaceni ropnými společnostmi, nebo to znamená, že představy pana Metelky o klimatu jsou v zásadním rozporu s pozorováními. Fyzikální zákony platí na všech planetách, a až jednou budeme mít opravdu dobré klimatické modely, pokud je někdy vůbec mít budeme, bude možné je s modifikacemi použít pro několik planet zároveň. Očividně v této situaci zatím nejsme, protože nedokážeme uspokojivě vysvětlit ani ty nejdramatičtější jevy, které pozorujeme na jiných planetách.

Křišťálová koule a důvěra v předpovědi

Pan Metelka se také snaží zesměšňovat fakt, že počasí neumíme předpovídat více než na týden, ale přesto se někteří tváří, že vědí poměrně přesně, co bude za sto let. Takový výrok je ovšem mimořádný a mimořádné výroky vyžadují mimořádné důkazy. Lidé se snažili předpovídat budoucnost na Zemi na sto let dopředu mnohokrát, ale zatím se to v podstatě nikomu nepodařilo. Je představitelné, že se krátkodobé a lokální výkyvy "zprůměrují", ovšem nikdo zatím nesestavil rovnici či algoritmus, který by takto zprůměrované klima úspěšně dokázal předpovídat.

Nepřeklepl jsem se, když jsem napsal, že velká část vědců se tváří, že všechny velké otázky o klimatu jsou zodpovězeny a katastrofické globální oteplování je podle nich fakt. Platí to i pro řadu lidí, kteří pracovali na zprávě IPCC, ačkoliv samozřejmě všichni opravdu seriózní vědci vědí, že k takovým velkým závěrům jednoduše spolehlivé, ani nepřímé důkazy neexistují. Vím velmi dobře, že shrnutí zprávy IPCC mluví v řeči pravděpodobnosti a pravděpodobnost přisuzovaná mnoha výrokům je velmi vzdálená 100%. Čím více se pohybujeme od seriózních vědců k méně seriózním vědcům, pavědcům a novinářům, tím častěji slyšíme, že je všechno zcela jasné a že jsou všechny velkolepé předpovědi teorie globálního oteplování faktem. Těší mě, pokud pan Metelka v tomto jednom ohledu nepatří do té nejradikálnější skupiny.

Vnější tlak na vědce

Z druhé strany uvedené pravděpodobnosti pouze odrážejí nejistotu, kterou i členové panelu IPCC o klimatu mají. Přesná velikost čísel vyjadřujících tyto pravděpodobnosti je ovlivněna politickými nátlakovými skupinami. Samozřejmě, že ty se snaží tlačit vytištěné pravděpodobnosti směrem nahoru. Například Mike Hulme, ředitel jednoho jinak alarmistického klimatologického ústavu v Británii, si nedávno postěžoval na teror ze strany ekologických aktivistů.

V další partii se mě pan Metelka ptá, kterým vědcům je vyhrožováno a kteří vědci jsou obviňování ze spolčení s ropnými společnostmi. Tak o těch bych mohl mluvit dlouhé hodiny, protože jich znám celou řadu, často osobně. Vyhrožování bylo nasměrováno v podstatě úplně na všechny vědce, kteří ne zcela sdílí "desatero" globálního oteplování. Richard Lindzen, Roy Spencer, Willie Soon, Sallie Baliunas, Fred Singer, Steve McIntyre, Ross McKitrick, Bjorn Lomborg atd. - opravdu v podstatě všichni. Existují o tomto faktu desítky článků. Profesor Richard Lindzen z MIT, jinak vážený klimatolog a skeptik, tuto situaci popsal v článku Klima strachu ve Wall Street Journal. Kupříkladu jen kombinace slov "alarmisté zastrašují" dává téměř 15 tisíc odkazů na vyhledávači Google.

Ačkoliv nejsem oficiálně členem klimatologické komunity, také jsem si užil své a některé příhody bych se snad ani neodvážil uveřejnit. Předstírat, že tento jev neexistuje, může jen člověk, který buď ztratil kontakt s realitou, nebo má neobyčejně silný žaludek na nepravdivé výroky.

Média a dělba práce mezi profesemi

Jsem rád, že pan Metelka souhlasí s tím, že novináři často silně zkreslují výsledky klimatologie, a to i výsledky zásadní a základní. Ve srovnatelné míře to bohužel činí i pan Metelka. Závěrem bych s ním rád souhlasil v tom, že v ideálním světě by toho klimatolog měl vědět více o klimatu než teoretický fyzik. Nechám na čtenářích, zda usoudí, že žijeme v ideálním světě, nebo nikoliv. Nezbývá si než přát, že v budoucnosti k takovému ideálnímu světu budeme o něco blíže než dnes.

Luboš Motl

Film: The Great Global Warming Swindle

Pochybnosti o globálním oteplování

2007-02-24T14:57:00.000+01:00

Lidové noviny, příloha Orientace, 24. února 2007

Teorie, že za globální změny klimatu může člověk, nebyla otestována tak, jak věda žádá

Nedávno zveřejněná zpráva Mezivládního panelu pro klimatickou změnu při OSN považuje globální oteplování za fakt, který je způsoben produkcí skleníkových plynů.

Situace ovšem není tak jednoduchá, jak se převládajícímu proudu v klimatologii zdá.

Co2 lags temperature

Naši předci si nedokázali vysvětlit řadu přírodních jevů.

Strach z bouřek či zatmění Slunce stál u kolébky prvních primitivních forem náboženství a prvních bohů, jimž byly přisuzovány lidské vlastnosti. V průběhu posledních několika staletí se ovšem lidé naučili nahlížet na přírodní jevy racionálně. Vědecká metoda jim umožnila formulovat domněnky a za pomoci pečlivého rozboru experimentů rozhodovat, které z nich jsou správné a které nikoli. Získané poznatky jsou hodnotné samy o sobě; mnohé z nich ovšem mají i praktický význam.

V poslední době ovšem stále častěji slyšíme, že naši pohanští předci možná přece jen měli pravdu v tom, že hlavní původce klimatických jevů má lidské vlastnosti, jelikož je jím člověk sám. Řada laiků i odborníků navíc věří, že věda nade vši pochybnost dokázala, že se den zúčtování nezadržitelně blíží. Můžeme z existujících vědeckých poznatků skutečně vyvodit, že lidská činnost povede ke katastrofálnímu oteplování? Nejdříve si připomeňme, jaké odborné otázky jsou důležité pro analýzu podnebných změn. Ke konci eseje se pokusím vysvětlit, proč má právě klimatologie takové potíže se zachováním objektivity a proč tolik lidí dospívá k vědecky nezdůvodnitelným ponurým vizím budoucnosti.

Věda o podnebí

Podnebí a počasí v sobě skrývá řadu poměrně složitých jevů, jimiž se zabývají různé vědní obory. Většina příslušných otázek je zajímavá pouze pro badatele – obyčejného člověka nebo politika nemusí trápit. Přírodu na druhou stranu nezajímá, která z jejích tajemství budou užitečná pro lidstvo. Pokud chceme jevům správně porozumět, je nezbytné pochopit i mnohé jevy bez politického či praktického zabarvení. Tyto jevy lze zhruba uspořádat podle jejich charakteristické doby trvání.

Vesmír se zrodil před 13,7 miliardy let a sluneční soustava asi před 4,6 miliardy let. Pro pochopení jevů před miliardami let potřebujeme jadernou fyziku a další obory, které očividně do vědy o podnebí nepatří. Mezi fenomény, které trvají o něco méně než miliardu let, patří posouvání světadílů a obíhání Slunce kolem středu Mléčné dráhy. Slunce kmitá nad rovinou a pod rovinou Galaxie a jedna perioda trvá desítky milionů let. Všechny tyto jevy ovlivňují podnebí a průměrné teploty: více či méně periodické a více či méně chaotické vlny s různými dobami trvání musíme zkombinovat, chceme-li získat dobrou představu například o závislosti průměrné teploty na čase. Podnebí se mění a vždy se měnilo, nehledě na časové rozlišení, se kterým ho studujeme. Představa, že klimatické změny jsou čímsi, co vyrobil člověk, je veskrze naivní. Pokračujeme-li směrem ke kratším časovým měřítkům, narazíme na takzvané Milankovičovy cykly: perioda oscilací výstřednosti eliptické dráhy Země je asi 100 tisíc let, zatímco otáčení osy zemské rotace kolem jiné osy čili precese trvá asi 20 tisíc let. Tyto cykly zodpovídají za střídání dob ledových a meziledových, ačkoli novější teorie se snaží najít jejich vysvětlení uvnitř Slunce.

Cirkulace vody v hloubi oceánů zabere asi 2000 let. Ve Slunci samém také tikají hodiny: dlouhodobé sluneční variace trvají 100–400 let, zatímco krátkodobé výkyvy v počtu slunečních skvrn mají periodu asi 11 let. Dostali jsme se až ke střídání ročních období a střídání dne a noci a k počasí – k větrům, dešti, mrakům a tlakovým výším a nížím. Rozdíl mezi počasím a podnebím je hlavně v časovém měřítku: žádná ostrá hranice ovšem neexistuje.

Člověk sám začal podnebí ovlivňovat mnoha způsoby, ačkoliv v mnoha ohledech zůstáváme pouhou třešničkou na dortu. Kácení lesů a stavba silnic a domů změnila odrazivost zemského povrchu a lidé vypouštějí řadu chemických sloučenin. Aerosoly a prach odrážejí sluneční světlo a ochlazují planetu, zatímco skleníkové plyny, zejména vodní pára, ale také oxid uhličitý nebo metan, pohlcují tepelné záření Země, které by jinak uniklo, čímž naši planetu pomáhají oteplovat. Tento jev objevil už v roce 1827 Joseph Fourier, ovšem skutečně populárním se stal skleníkový efekt až na konci 20. století. Existují však desítky dalších přírodních jevů i civilizačních vlivů, které mohou být klíčové pro pochopení klimatu. V současné době kupříkladu několik týmů, a to včetně velmi dobře placených experimentátorů, pracuje na teorii, že kosmické záření, jehož intenzita závisí na čase, ovlivňuje míru oblačnosti, a tudíž i teplotu. Pokusy probíhají v Dánsku a ve švýcarském CERN a kosmické paprsky se jednou mohou stát pro popis klimatu důležitějšími než oxid uhličitý.

Jak se tvoří velké závěry

Dokáže dnešní věda říct, které z těchto jevů jsou podstatné a které nikoli? Stal se opravdu oxid uhličitý hlavním hráčem a víme jistě, že jeho očekávaný nárůst v atmosféře povede ke značnému oteplování? Nepřehlédnutelná skupina klimatologů tvrdí, že odpověď je určitě kladná, ale zdaleka ne všichni.

Jsem přesvědčen, že žádné definitivní závěry učinit nelze a že teorie o antropogenním globálním oteplováním nebyly otestovány tak, jak věda žádá. Například výrok, že oteplování ve 20. století bylo bezprecedentní, byl vtělen do „hokejkového grafu“, symbolu zprávy OSN o klimatu z roku 2001. Podle tohoto grafu byla průměrná teplota Země devět set či více let v podstatě konstantní a kolem roku 1900 prudce vystřelila nahoru (vlivem člověka). Ukázalo se ovšem, a to zejména zásluhou relativních outsiderů Stevena McIntyra a Rosse McKitricka, že „hokejkový graf“ byl postaven na chybných statistických metodách. Novější verze grafu ukazují, že se změny ve 20. století kvalitativně neliší od staletí předchozích – středověk přece jen mohl být teplejší než současnost, ačkoli to nelze určit s jistotou. Z nové klimatické zprávy OSN pro rok 2007 byl původní „hokejkový graf“ potichu vyzmizíkován a všichni se tváří, jako by nikdy neexistoval.

Víme, že koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře je asi 0,038 procenta objemu a roste naší zásluhou o 0,0002 procenta ročně. Lze spočítat, o kolik tento jinak nevinný plyn oteplí atmosféru? Nejjednodušší výpočet dává asi 0,5 Celsiova stupně za celé 20. století, ale tento výpočet zanedbává vliv na tvorbu mraků, jejich schopnost regulovat teplotu, jakož i téměř všechny ostatní důležité jevy. Můžeme věřit existujícím klimatickým modelům, které zjednodušují situaci v tolika ohledech? Jsem přesvědčen, že správná odpověď je záporná. Tyto modely s ohromným množstvím vstupních parametrů a nezdůvodněných předpokladů pouze kvalitativně souhlasí s několika údaji o klimatu 20. století. Žádné detaily, zdá se, neodpovídají dostatečně přesně. A někdy nesouhlasí modely s realitou ani přibližně.

Nikdo neumí vysvětlit, proč k oteplování v posledních 25 letech docházelo pouze na severní polokouli, a nikoli na jižní. Nikdo neumí vysvětlit, proč se mezi lety 2003 a 2005 ochlazovaly světové oceány, proč se od 30. let ochladilo Grónsko, proč byl rok 2006 o tolik chladnější než rok 2005, proč globální teplota klesala mezi lety 1940 a 1970, kdy lidstvo emitovalo téměř stejně oxidu uhličitého jako dnes, proč pozorované teploty mají větší „setrvačnost“ než ty teoretické a proč dochází k oteplování nejen na Zemi, ale také na Marsu, Jupiteru, Saturnu, Enceladu, Tritonu a Plutu. Nikdo nemá uspokojivé vysvětlení, proč řada předpovědí o značném oteplování, které byly učiněny před 10–20 lety, nebyla potvrzena. Nikdo neví, proč se zdá, že Alpy byly v době Římské říše zalesněné, a proto teplejší než dnes. Nízký počet průduchů na 450 milionů let starých zkamenělinách listů naznačuje, že koncentrace oxidu uhličitého byla tehdy osmkrát vyšší než dnes, ale nikdo neumí vysvětlit, jak v takovém zdánlivém „pekle na Zemi“ mohly rostliny vegetovat. A nikdo neumí spolehlivě předpovědět počasí na více než jeden týden. Tyto a další problémy se obvykle zametou pod koberec, zatímco případy, kdy předpovědi vyjdou, se propagují s velkou slávou. Tato asymetrie ovšem do vědy nepatří.

Jak je možné, že tak velká část vědců tvrdí, že všechny velké otázky o klimatu jsou zodpovězeny a katastrofické globální oteplování je fakt? Je to proto, že věda vždy staví na jisté dělbě práce – někdo utváří „velký obrázek“ a na jiného zbude mravenčí práce. „Velký obrázek“ je obvykle svěřen nadaným lidem s koncepčním myšlením.

V případě klimatu bohužel vytvářejí „velký obrázek“ lidé s jistými vedlejšími, politickými zájmy, kteří zavedli do klimatologie několikastupňový filtr, díky němuž nemají novinové články téměř nic společného s vědeckou realitou. A navíc je komunita klimatologů pod vlivem skupinové psychologie, která lidem brání racionálně posuzovat jakékoli nové teorie – zvláště teorie „zvenčí“. Jak to všechno funguje?

Zatímco mezi klimatology v penzi je skeptiků řada, mladý klimatolog potřebuje vyrukovat s nějakou senzací, protože od nich se odvíjí financování jeho oboru: jelikož do klimatologie putují miliardy dolarů ročně – jistý zlomek bilionů dolarů, které civilizace utratí za „boj proti klimatickým změnám“ v následujícím desetiletí –, nemůžeme se divit, že peníze hrají podstatnou roli. Hlavní senzaci sdílí celý obor (nebezpečné globální oteplování), ale také jednotlivci jsou tlačeni k jejich vlastním senzacím. Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím nebo k odlišnému vysvětlení existujících dat, je běžně vyhrožováno, jsou rutinně obviňováni ze spolčení se „zlými“ ropnými společnostmi a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéře.

Pokud někdo přece jen k nepohodlným závěrům dospěje, jeho články nejsou otištěny. Mezi články, které otištěny jsou, se znovu vybírá podle ideologického klíče. Shrnutí vědeckých zpráv píší politicky nejaktivnější, a tudíž i nejzaujatější členové vědeckých týmů: OSN bohužel není výjimkou. Nejdrastičtější síto představují sdělovací prostředky, které mají asi pětinásobnou pravděpodobnost, že poreferují o práci, která vede ke „katastrofálním“ závěrům, než je tomu v případě práce s „umírněnými“ závěry nebo bez politických důsledků. Novináři v současnosti také mnohem raději informují o teplém počasí než o chladném počasí, ačkoli tomu bylo před třiceti lety naopak. A pokud přece mluví o chladném počasí, nikdy ne o globálním klimatu, zatímco články o teplém počasí nebo o hurikánech často globální klima zmíní. V případě tak složitého systému, jaký představuje podnebí, je nutné se vyhnout jakémukoliv zaujetí, nechceme-li okamžitě skončit na falešné stopě. V reálném světě klimatologie je ovšem míra zaujetí ohromná. Pokud někdo dostane volnost vybírat „třešničky“ z ohromného množství údajů o atmosféře a historii Země, které máme k dispozici, může dokázat v podstatě cokoliv.

Dosud jsem hovořil pouze o otázce, zda známe pravé příčiny pozorovaných klimatických změn a zda dokážeme spolehlivě předpovídat klima v budoucnosti, aniž bychom se naučili předpovídat počasí na měsíc dopředu. Mé závěry byly skeptické. Ovšem pokud bychom se soustředili na otázku, zda je věda schopna určit důsledky hypotetického oteplování pro lidstvo, dospěli bychom k ještě pesimističtějšímu hodnocení. Dánský statistik Bjorn Lomborg okusil na vlastní kůži, jaké to je, když člověka považují za kacíře. Stačilo, když ve své knize Skeptický ekolog shromáždil argumenty o tom, že případné oteplení by mohlo být pro lidstvo prospěšné. Dánská moderní inkvizice, přesněji řečeno Dánský výbor pro vědeckou nepoctivost, začala na objednávku ekologických aktivistů bleskově pracovat na Lomborgově exkomunikaci a trvalo rok, než byl Lomborg rehabilitován. Je jasné, že vážná vědecká diskuse klimatologů a ekonomů o těchto otázkách teprve začíná, a to navíc jen na několika institucích, kde to, co se smí a nesmí, nediktuje politická korektnost.

Přes to všechno věřím, že brzy nastane doba, kdy klimatologové budou moci studovat větší množství jevů a detailů – včetně těch politicky „nezajímavých“ – větším množstvím metod a bez zastrašování. Snad jednou budou jejich teorie soutěžit podle stejně férových vědeckých pravidel jako ve většině ostatních vědeckých oborů, a to bez ohledu na fakt, že klimatologie má politické dopady a mnozí lidé mají předem jasnou představu o tom, jak by měly vypadat odpovědi. Sice mám v této konkrétní situaci na mysli lidi, pro které je klima pouhým nástrojem, jak dokázat, že je tržní ekonomika cestou do pekel – lidi, které najdeme nejen mezi ekologickými aktivisty, ale bohužel i mezi profesionálními vědci samými, ale chtěl bych zdůraznit, že přímý vliv „opačné“ ideologie na vědu by byl stejně nežádoucí. Nezbývá než popřát celému vědnímu oboru tvořivější a svobodnější zítřky.

***

Výběr knih v příloze Orientace vzniká ve spolupráci s nakladateli a s pražskými knihkupectvími Academia a Fišer

Vědcům, jejichž bádání může vést k odlišným předpovědím nebo k odlišnému vysvětlení existujících dat, je běžně vyhrožováno, jsou rutinně obviňováni ze spolčení se „zlými“ ropnými společnostmi a není jim umožněno využívat grantových zdrojů a postupovat v kariéře

Novináři v současnosti mnohem raději informují o teplém počasí než o chladném počasí, ačkoli tomu bylo před třiceti lety naopak

O autorovi: Luboš Motl, fyzik; Autor (* 1973) je teoretický fyzik. Působí na Harvardově univerzitě.

Tajemný klavírista byl Němec

2006-11-23T06:08:00.001+01:00

Ale to jsem ještě 20. května 2005 nevěděl...

Je tajemný klavírista Čech?

Jednoho krásného dne, 7. dubna 2005, zajistili policisté v Sheernesu v Kentském hrabství v Anglii podezřelého muže v promáčeném saku s kravatou. Byl štíhlý, vysoký, blonďatý - ale hlavně neuvěřitelně plachý, nesmělý a vystrašený. Z muže nedostali sociální pracovníci ani slovo, ale jakmile mu dali tužku, nakreslil hezkou kresbu křídla - tedy velkého koncertního klavíru. Inu napadlo je, že mu nabídnou piano v nedalekém kostele, protože si možná potřebuje zabrnkat. Tajemný muž viditelně ožil a čtyři hodiny hrál podle paměti klasická díla z klavírní literatury, s důrazem na Čajkovského, Lennona a McCartneyho. Později ukázal, že umí hrát i z listu. Dali mu tedy přezdívku "Piano Man", tedy "muž od klavíru". Všechny laiky svou hrou ohromil; profesionálové tvrdí, že je jen sofistikovaný amatér.

Aktualizace: Ukázalo se později, že ten člověk je Němec a v podstatě ani nehraje na piano. Něco jako Rádio Jerevan.

Identita muže ovšem zůstala zahalena tajemstvím. Jelikož sociální odborníci usoudili, že promáčený muž bílé pleti v problémech je nejspíše z východní Evropy, kentská nemocnice v Dartfordu si pozvala tlumočníky z Polska, Litvy, Lotyšska a dalších zemí - ale z klavíristy nedostali ani po sedmi týdnech jediné slůvko. Přibližně tisíc lidí se v důsledku záplavy novinových článků o němém klavíristovi kentským úředníkům přihlásilo telefonem, aby nabídli svůj názor, kdo je oním tajemným muzikantem. Odezva byla skutečně fantastická a pravděpodobně ještě není u konce. I Vy můžete přispět svou špetkou do mlýna, vytočíte-li britské telefonní číslo 0500 700700 (Britský úřad pro chybějící osoby), uvedené v jednom článku o tomto případu na stránkách BBC.

Polská stopa

Volající tvrdili, že muzikant je Kanaďan, Švéd, Francouz nebo Ital. Žádná stopa se ovšem nezdála být dostatečně věrohodná. Dostatečně zajímavou výpověď podal až 33letý polský pouliční klaun, který nyní ilegálně pracuje před "trojuliční" (Trevi) fontánou v italském Římě. Polák vysvětlil, že neznámý muž je jeho bývalý kolega z francouzského Nice, konkrétně francouzský pouliční muzikant jménem Steven Villa Masson. Renomé tohoto polského občana Evropské unie bylo zjevně dostatečně úchvatné a jeho vysvětlení přesvědčivé, a tak světové agentury včetně CNN oznámily 18. května 2005, že záhada muže od klavíru byla definitivně vysvětlena a Steven Villa Masson je pravé jméno. Nezní to logicky? Když někdo umí hrát 4 hodiny podle paměti Čajkovského, nejspíše je to kolega trhana, který si vydělává šaškárnami v Římě. Kdo jiný by to také mohl být.

Netrvalo dlouho a Massona v Nice nalezli. Nedivím se Massonovi, že když mu oznámili, že se podle všech světových agentur Masson nalézá na jedné britské psychiatrické klinice, cítil se poněkud zmaten.

Pražský výběr

Co je dobré pro CNN, nemusí stačit na Neviditelného psa a možná ani pro The Independent. Druhý ze zmíněných listů uveřejnil tuto sobotu novou teorii. Listu se ozval Klaudius Kryšpín, 38letý bubeník Pražského výběru. S čím přišel on? V první řadě s fotografií svého starého kamaráda Tomáše Strnada z roku 1983. Novináři se shodli, že se na ní Tomáš Strnad podobá "muži od klavíru" snad ještě více, než se Jiří Paroubek podobá starostovi Springfieldu Joe Quimbymu.

Abychom pochopili celou novou teorii, musíme se vrátit do 80. let. Pražský výběr je nejrespektovanější česká rocková kapela, byť nikoliv právě našimi milovanými socialistickými představiteli. Dva dospívající mládenci, Kryšpín a Strnad, právě vytvořili kapelu Ropotamo, která má za cíl napodobovat Pražský výběr. Strnad má talent pro hru na klavír a dokáže celé hodiny hrát skladby od Chopina, Liszta a dalších velikánů. Kryšpín se ještě před revolucí stává bubeníkem v Pražském výběru - tentokrát v originální kapele, nikoliv v napodobenině. V roce 1988 Kryšpín emigruje do Austrálie, kde jeho um také ocenili, ovšem po pádu komunismu se vrací do vlasti. Strnad se mezitím snaží stát klavíristou. Ačkoliv na jednom svém koncertě ohromí přítomné hudební profesionály a učitele, kariéra se nakonec nějak nevyvede. Přátelé se Strnadem ztrácejí kontakt.

Kryšpín ovšem tušíval, že Strnadova schopnost hrát celé hodiny z paměti ho jednou proslaví, a to se možná právě stalo právě teď. Kryšpínův bratr i rodiče viděli fotografii "muže od klavíru" a nezávisle došli ke stejnému závěru jako Kryšpín sám: je to Tomáš Strnad. Kryšpín ovšem má ještě jedno potenciální eso v rukávu: zná jedno z míst, kde má mít Strnad mateřské znaménko. To by mohlo Kryšpínovu teorii prakticky dokázat navzdory tomu, že Strnad je téměř o 10 let starší než dosud předpokládaný věk "muže od klavíru".

S použitím zahraničních zdrojů sepsal Luboš Motl

Summers a feministky

2006-11-23T06:06:00.000+01:00

Psáno 20. ledna 2005.

Tahle příhoda oblétla celý svět, ale česká média jí zatím nevěnovala patřičnou pozornost. Hlavním hrdinou příběhu je Lawrence Summers, který do roku 2001 pracoval jako ministr financí v Clintonově kabinetu a je tedy podepsán na všech bankovkách z této doby. Jakmile do Bílého domu napochodoval George Bush, Summers se vrátil na Harvardovu univerzitu a stal se jejím prezidentem - jednoznačně nejvýřečnějším a nejotevřenějším univerzitním představitelem na světě. Ačkoliv v politice působil jako Demokrat, proslavil se řadou bitev s levicovými intelektuály. Co se ale stalo minulý pátek?

Začnu od začátku. Někdy před 2 měsíci jsem na svém anglofonním blogu motls.blogspot.com otiskl článek o ženách ve fyzice. Článek začal oslavou žen, které to ve vědě dotáhly daleko, ale brzy se věnoval hlavnímu tématu, totiž důvodům, proč je děvčat a žen v matematice, fyzice a v inženýrských oborech tak málo. Tvrdil jsem, že to není ani tak kvůli diskriminaci, ale jednoduše kvůli vrozeným odlišnostem mezi oběma pohlavími. Článek obsahoval dlouhou řadu odkazů na webové stránky, které dokumentovaly anatomické i fyziologické rozdíly mezi "mužským" a "ženským" mozkem.

Něco takového je v USA naprosté tabu. Jedna feministka z Chicaga kromě podrážděných komentářů na blogu poslala také stížnost všem mým přímým a nepřímým nadřízeným - šéfovi fyzikální fakulty, ale také například prezidentovi Summersovi (tento fakt je sám o sobě zábavný, jak vyjde najevo na konci článku). Vyjádřila hypotézu, že s takovými názory jsem určitě také nacista, homofob, a dokonce mě obvinila z toho, že děvčata, která učím, mohou mít horší průměrnou známku než hoši!

Šéf fyzikální fakulty John Huth si mě pozval na kobereček a velmi rozumně jsme spolu pohovořili - samozřejmě, že mezi našimi názory ve skutečnosti nebyly žádné hluboké rozpory. Aby mě ujistil, že takové příhody také zná, řekl mně o jednom článku, kterým kdysi kritizoval Václava Havla za jeho prohlášení, že fyzici by měli "věřit antropickému principu, protože se tím posílí mravní hodnoty ve společnosti". Poté, co Huth klasifikoval takový postoj k vědě jako středověkou zatemněnost, se za ním dostavil agent CIA, který se Johna Hutha ptal, zda chce opravdu svrhnout prezidenta spřátelené země. Jak vidět, byl to zajímavý rozhovor. John Huth mě přesvědčil, abych dobrovolně stáhnul článek z blogu a poslal omluvný e-mail feministce do Chicaga.

O měsíc později jsem byl pozván na jeden večírek do sídla prezidenta Harvardu Larryho Summerse. Šli jsme s Terezou Novotnou, kterou jsem předem varoval, že si mě Summers může pamatovat. Samozřejmě, že jeho první věta poté, co jsme si potřásli rukama, byla "Ty jsi ten hoch s tím webem, že ano?" Řekl jsem, že ano, a začal se mu omlouvat. A Summers říkal, že se vůbec nic nestalo, že je všechno v naprostém pořádku - a pokračoval ve svých útocích na "politickou korektnost".

Vždycky jsem věděl, že Summers se mnou souhlasí, ale netušil jsem, že zajde stejně daleko jako já. Minulý pátek byl Summers pozván na konferenci ekonomů, věnovanou zastoupení žen v různých profesích. Pronesl tam názor, že diskriminace bude sotva hlavní příčinou, proč je dodnes tak málo žen v exaktních a technických oborech. Řekl, že primární příčinou je, že ženy většinou nechtějí obětovat své soukromí a pracovat 80 hodin týdně. Za druhé si dovolil naznačit, že mezi oběma pohlavími mohou být rozdíly. Podle Summerse, který byl na konferenci pozván jako špičkový ekonom, jehož úkolem je vyprovokovat diskusi, je třeba skutečné důvody nerovného zastoupení dále zkoumat.

Summers uvedl i vlastní příklad toho, že odlišné zájmy děvčat a chlapců nejsou pouhou sociální konstrukcí. Své dvě dcery (dvojčata) vychovával pohlavně neutrálním způsobem. Když ale jedné z nich koupil dva modely náklaďáků, jeho dcera je hned pojmenovala "tatínek náklaďák" a "miminko náklaďák", jako kdyby to byly panenky!

Bioložce z Massachusettské techniky Nancy Hopkinsové, která seděla tři metry od řečnícího Summerse, se v té chvíli udělalo bleskově na zvracení. Aby zachránila holý život, sbalila notebook a utekla ze sálu. Dalších pět účastnic konference si stěžovalo na Summerse. Představte si to: na konferenci věnované zastoupení žen ve vědě si prezident Harvardovy univerzity dovolí říct, že mezi muži a ženami jsou biologické rozdíly, které mohou částečně vysvětlit odlišnou míru zastoupení žen a mužů v různých oborech!

Mezi účastnicemi byla také řádka žen, které považovaly Summersovu přednášku, pronesenou bez poznámek, za brilantní. Každopádně zpráva o Summersově názorech se roznesla a v pondělí o Summersově skandálu referovala všechna světová média: CNN, BBC, New York Times (kde jsou články o Summersovi nejčastěji posílanými články), Guardian, Washington Post, FoxNews, jakož i všechna ostatní anglojazyčná média, která si dokážete vybavit. Summerse kritizoval univerzitní ženský výbor. Pod tlakem Summers nakonec publikoval na svém webu president.harvard.edu prohlášení, ve kterém se všem omluvil.

Asi si nemohl dovolit trvat na svém, už proto, že pod jeho vedením významně kleslo zastoupení žen mezi nově jmenovanými plnými profesory na univerzitě. Summers je známý i kvůli mnoha dalším prohlášením, která extrémní levice považovala za kontroverzní. Na začátku 90.let jako vedoucí ekonom Světové banky poslal "memo" svým kolegům, v němž vyložil svou teorii, že z ekonomického hlediska je výhodnější skladovat odpad a jedy v rozvojových zemích - a rozvojové země jsou "nedostatečně znečištěné", což znamená, že nevyužívají správně svůj ekonomický potenciál. Pro ekoaktivisty se stal ztělesněním ďábla. Hned po svém nástupu do funkce v roce 2001 měl přestřelku s Cornellem Westem, populárním afroamerickým profesorem, který nejen sjednocuje myšlenky marxismu a náboženství, ale také nahrál řadu cédéček a všem studentům dával jedničky. V důsledku Summersovy kritiky West opustil Harvardovu univerzitu a dostal okamžitě místo v Princetonu.

Pokud pojedete do USA a budete se chtít vyhnout jakýmkoliv problémům, nezapomeňte, že existence dvou pohlaví je pouhou sociální konstrukcí a důsledkem diskriminace.

Kofiho brejk

2006-11-23T06:05:00.000+01:00

Psáno 5. prosince 2004.

Americká média a blogy mnoha lidí začaly spekulovat o výměně Kofiho Annana na postu generálního tajemníka OSN. Nejčastěji vyslovované jméno možného následovníka je Václav Havel, ačkoliv řada lidí má obavy o zdraví pana Havla. Reklamu českému exprezidentovi udělal následující článek Glenna Harlana Reynoldse, profesora práv na Univerzitě státu Tennessee, publikovaný asi před týdnem v novinách Wall Street Journal, a překlad tohoto článku je níže. Nápad nicméně předložily i další noviny, například Boston Globe ve svém sobotním článku "Annan je symptomem nemoci OSN" nebo nedělní vydání britského The Sunday Times. Vedle jména Václava Havla se někdy objevuje i Alexander Kvašněvský, polský prezident, jakož i Bill Clinton, jehož hlavním negativem jsou Kerryho prohrané volby.

Je čas na Kofi brejk

(Přestávka na kávu neboli výpověď pro Kofiho...)

Kofimu Annanovi se nedaří. Skandál ohledně programu "ropa za jídlo" obnažil chování Spojených národů ve vztahu k Iráku Saddáma Husajna, které se dá označit za přestupek, zločin, nebo rovnou za korupci. Znásilňování žen i dětí, prováděné mírovými jednotkami OSN, se sice nedočkalo takové pozornosti, jako kdyby šlo o vojáky americké, ale tyto skandály nicméně začínají mít důsledky. A schopnost OSN plnit svůj klíčový úkol - tedy zabránit jakékoli nové genocidě, jak OSN vyhlásilo po holocaustu a poté znovu po tragédiích v Kambodži a Rwandě - se zdá být stále méně věrohodná v důsledku pasivity OSN ve vztahu k probíhající genocidě v súdánském Darfúru. A k tomu všemu, OSN zatím nehrálo vůbec žádnou úlohu v řešení ukrajinské krize.

Věci se vyvinuly dostatečně špatně na to, že někteří začali volat po rezignaci Kofiho Annana, přičemž bývalý prezident České republiky Václav Havel je zmiňován jako náhradník. (Samolepky na nárazník, které praví "Havel generálním tajemníkem", se dají koupit přes Internet.) Ať zhodnotíte šance Václava Havla stát se generálním tajemníkem jakkoliv, srovnání Havla s Annanem je pro Annana devastující. Pan Havel je koneckonců hrdina svobody: muž, který pomohl přiblížit konec komunistické nadvlády ve východní Evropě, navzdory vlastnímu uvěznění a výhrůžkám smrtí - muž, který také měl sílu napsat "Se zlem je třeba se utkávat v samotném zárodku, a pokud to nejde jinak, je třeba se s ním bojovat s použitím síly". Pan Annan je na druhé straně muž kompromisů, který se stavěl za tyrany více než proti nim.

Ačkoli je takové srovnání trapné pro pana Annana, pro Spojené národy je ještě trapnější. Pan Havel jednou napsal českému diktátorovi [needitováno] Gustávu Husákovi: "Dosud jste si ... vybral ... cestu vnitřního rozkladu kvůli vzhledu navenek ... cestu prohlubování duchovní a mravní krize naší společnosti a pokračující degradace lidské důstojnosti, jejichž méněcenným smyslem byla ochrana Vaší vlastní moci." Totéž by se dalo říct o byrokracii OSN.

A to je možná jediný argument proti získání Václava Havla pro OSN. (Tedy kromě očividného nedostatku: Havel by pravděpodobně tuto funkci nepřijal.) OSN ztrácí poslední zbytky mravní věrohodnosti, a to i mezi těmi, kteří dříve byli organizaci nakloněni, spolu s tím, jak se míra zkorumpovanosti světové organizace stává příliš očividná, než aby ji bylo možné přehlédnout. Existují úvahy o náhradě - nebo diplomatičtěji řečeno o doplnění - Spojených národů novou Komunitou demokracií, jejíž podpora by se odvíjela od legitimních vlád a nikoliv od vrahů a zlodějů. Skromně řečeno, zdá se nyní pravděpodobné, že se OSN ocitne pod ohromným tlakem nutícím OSN k reformě.

Paradox je ale tento: je těžké si představit, že by pan Annan tomuto tlaku mohl odolat. Ale OSN vedená panem Havlem by dokázala ukořistit dostatek legitimity na to, aby těmto změnám odolala. Podle webových stránek pana Annana se od generálního tajemníka očekává, že je "symbolem ideálů" OSN. Je dost možné, že tuto svou práci pan Annan plní mnohem přesněji, než by kdy mohl plnit Václav Havel nebo třeba Naomi Oreskes a snad i než Christopher Monckton.

Překlad: L.
Motl

Peníze pro indické strunaře

2006-11-23T06:04:00.000+01:00

Psáno 27. září 2003.

Už jsem na tyhle stránky skoro zapomněl, ale poněvadž jsem nezapomněl úplně, něco zase napíšu.

Příhoda s podpisem na bankovce nebyla jediná, v níž najdeme jméno Larry Summerse. Při první večeři se stalo ještě něco dalšího: Summers hovořil s Andy Stromingerem a Allanem Adamsem o teorii strun a náhodou přišla řeč i na indické strunaře. Andy ví, jak nejlépe vysvětlit důležitou myšlenku svému posluchači, v tomto případě exministru financí USA, a tak pravil: "Tento ústav v Indii má největší produktivitu na jeden vložený dolar." Summers byl ohromen a začal se vyptávat, kolik peněz potřebují, aby se dostali z největších problémů. "Sto tisíc dolarů," odpověděl Andy. Summers hned přislíbil, že se zeptá svého přítele miliardáře Epsteina, zda by nepřispěl.

Shiraz Minwalla a Andy Strominger hned začali psát komplikovanou a mnohostránkovou žádost o grant, kterou plánovali poslat Epsteinovým sekretářkám. Tak to inu v univerzitním prostředí chodí: hromada zatuchlé byrokracie, přehnaná chvála v doporučujících dopisech, hromada triků, jak z institucí vysát peníze, a k tomu všemu všudypřítomný respekt k tomuto levicovému způsobu organizace společnosti. Najednou se ozval v Stromingerově kanceláři zvuk telefonu a Epstein na druhé straně drátu říká: "Ahoj, jak se máte? Kam mám poslat těch sto tisíc dolarů?" A bylo to. Rozpočet onoho ústavu v Indii se nejspíše zdvojnásobil.

Budou si moc koupit čtyři auta Toyota M-theory.

Ve čtvrtek jsme odeslali článek napsaný ve spolupráci s Robbertem Dijkgraafem z Amsterdamu. Dijkgraaf byl dlouho zaneprázdněný - například dostal Spinozovu cenu pro nejlepšího vědce v Nizozemském království, a dostat cenu znamená hromadu práce - ale najednou se do toho opřel a ohlásil, že podle jeho názoru je článek připraven k zveřejnění. Týká se kontaktních členů v maticové teorii strun. Takzvaná nová maticová teorie, s níž náš článek souvisí, je dnes ve srovnání se starými maticovými modely téměř zapomenutá. Jaká škoda! Rozdíl mezi starými a novými maticovými modely totiž není těžké vysvětlit ani laikovi, a to bez použití rovnic: staré maticové modely jsou hnusné, smradlavé, primitivní, bezrozměrné, napůl inkonzistentní, nerealistické a blbé, zatímco nové maticové modely jsou krásné, supersymetrické, voňavé, duchaplné, mnohorozměrné, konzistentní i poruchově, částečně realistické, netriviální a inteligentní. Maticová teorie strun je odrůda nové maticová teorie, jejíž otcem jsem já spolu s Dijkgraafem, který má ovšem dva další holandské spoluotce, konkrétně Verlindeho a Verlindeho.

Právě jsem se vrátil z McDonalda, kde jsem si dal McKuře, hranolky a powerádu k pití. Poweráda je naprosto modrá limonáda, která sice vzhledem připomíná agresivní tekutý prací prášek, ale jinak je to skvělý nápoj. Říkám McKuře, protože slovo "kuře" jsem už naučil vyslovovat prodavače resp. kuchaře v mexické jídelné, prodávající burita a jiné vymoženosti mexické gastronomie.

Rozhodl jsem se z tajnosti před českými čtenáři odkrýt skutečnost, která byla dosud tajemstvím: Brian Greene napsal novou knihu "Kosmická příze" (nebo jak budeme "Fabriku kosmu" nakonec překládat) a přicházejí poslední dva týdny, kdy bude možné v knize něco změnit. Asi se mu na to ještě jednou pořádně podívám. Navíc se na přelomu října a listopadu plánuje vysílání dohromady trojhodinového pořadu "Elegantní vesmír" na americké veřejnoprávní televizi PBS (program "NOVA" - nepleťte ovšem s českou nejsledovanější televizí), který bude doslova nabit počítačovými triky, jehož hlavním hrdinou bude Brian Greene a kterým chce PBS oslavit výročí 30 let vysílání vědeckopopulárních pořadů. Kabel kvůli tomu registrovat nebudu, a tak asi budu Brianovi za poslání DVD s pořadem vděčný.

Massachusetts v. EPA

Večeře se Summersem

2006-11-23T06:03:00.000+01:00

Psáno 15. září 2003.

Dnes večer, v pondělí 15. září 2003, jsme opět zasedli ke stolům a poprvé povečeřeli se zbytkem harvardské Society of Fellows. Pro nováčky to byla večeře vůbec první. Každá večeře se skládá z několika chodů - kupříkladu dnes šlo o předkrm s mořskými příšerami, hlavní chod v staroanglickém stylu, vybrané sýry - které nakupuje sýrový steward - se salátem a sušenkami a nakonec zákusek s kávou, prokládaný drahými čokoládovými bonbóny, které nakupuje pro změnu speciální čokoládový steward - ale důležité je i víno, za které vínový steward ročně pro těch asi 35 lidí zaplatí 30 tisíc dolarů.

Diskuse vedeme o všem, co Vás napadne: o novém objevu kolegy Joshe Plotkina ohledně určování rychlosti evoluce na základě analýzy kódonů DNA jednotlivce, o starých i nových filmech, o americké politice, o vlivu médií, o odvaze jednotlivých středoevropských vlád provádět reformy, o ideální době, kdy se malé děti dokážou to či ono naučit, o vztahu starých maticových modelů a kosmologie. Ale žádná z těchto diskusí se nemůže rovnat s vystoupením, které nám předvedla naše rozkošná mladá harvardská soudružka Jane Tolmieová - Kanaďanka specializující se na středověkou islandskou krvavou poezii. Co že se stalo?

Na každou první večeři v roce se dostaví i prezident Harvardu, do jehož rukou skládají přísahu noví mladí harvardští soudruzi. Pravda, nepřijde sám Viktor Kožený, ale pošle za sebe náhradu, kterou považují za prezidenta Harvardu Američané: konkrétně Larry Summerse, který v Clintonově kabinetu pracoval jako ministr financí. Nápad strunového fyzika Andy Stromingera se již stal každoroční tradicí: většina lidí požádá Summerse, aby ke stávajícímu vytištěnému podpisu na jednodolarové bankovce žádajícího přidal bývalý strážce americké pokladny ještě jeden podpis propisovačkou. Larry Summers ochotně vyhoví.

Jane Tolmieová vytáhla svou dolarovou bankovku a požádala Summerse, aby jí tam napsal i speciální věnování. "Jmenuji se Jane," říká, ale předpokládá, že prezident Harvardu na nikoho jiného nemyslí, protože vždycky, když se potkají, tak se Summers na Jane usmívá. Summers vyhověl a napsal na bankovku "Milé Cady [Kejdy] srdečně věnuje Lawrence Summers."

Ostřílená feministka Jane - držitelka karatistického hnědého pásku - se podívala na bankovku s chybným křestním jménem a zařvala na prezidenta Summerse: "SUMMERSI, TY JSI GIGANTICKÁ PRDEL!" Šila do něho ještě chvíli a pak nám vysvětlila, že je skandální, že si Summers nezapamatoval správně její jméno, ačkoliv při každém setkání dává Summers najevo, že se odněkud znají, ale neví odkud. Jinak sebevědomý Summers zalezl do ulity a hbitě vytáhl z peněženky pětidolarovou bankovku, na kterou napsal ještě jedno věnování, přičemž se Jane až do posledního okamžiku omlouval.

Inu, holka ví jak na to! ;-)

McGreevy, Adams a Vodkomil

2006-11-23T06:02:00.000+01:00

Psáno 13. září 2003.

Konečně jsem se dostal ke svému deníčku. Tento týden byl kromě výzkumu nabitý očekávanými i neočekávanými činnostmi, zvláště organizačními. Asi pěti novým fyzikům, kteří se objevili na Harvardu, jsem odvirovával notebooky a připojoval je na Internet, přičemž jsem jejich ethernetové adresy zaregistroval jako své vlastní. Podle tabulek univerzity teď vlastním čtyři notebooky. Odchod Michala Spalinského, našeho dosavadního počítačového admina, do Polska s sebou nese řadu možných organizačních problémů.

Zvláštní pozornost si vyžádal John McGreevy, který se rozhodl první dualitový seminář ve čtvrtek 11. září přednést se svým notebookem Apple. Nevzal si ovšem z Princetonu speciální kabel, se kterým je možné notebook připojit k promítačce na zeď. Takže jsme jeho data přetáhli na můj laptop s Windows XP a zvýšili tak grafickou kvalitu prezentace o několik set procent. Seminář jsme zahájili promítáním upoutávky na Matrix Reloaded (pětkrát) a potom mohla následovat Johnova vlastní přednáška o "matrixových" modelech odvozených z nestabilních brán. Nebylo vůbec snadné si v těch jeho rovnicích udělat jasno!

V budově naší fakulty Harvardu navíc probíhají závěrečné stavební práce a zanedlouho se bude moct část lidí přestěhovat ze stávajícího čtvrtého patra do nového pátého patra, kde ještě nedávno byla špinavá půda. Zedníci museli přistavět mimo jiných věcí i několik nových schodišť a nový výtah. Když jsme byli na privátní exkurzi v pátém patře naposledy, pořádně jsem se chytil za zábradlí, které bohužel bylo čerstvě natřené, a tak moje ruka připomínala asi hodinu modrého ptáka ódéesáka, než se mi podařilo barvu smýt. Stavební práce s sebou kromě snesitelného hluku přinášejí i pěknou dávku chaosu. Kupříkladu jsme před Johnovým seminářem nedokázali sehnat dřevěné ukazovátko, a tak jsem mu alespoň rychle přinesl srolovanou mapu starověkého Egypta. Posloužila dobře.

Ve čtvrtek ráno televize vysílaly přenos z New Yorku, kde děti četly jména obětí útoků z 11. září 2001. Jedno poetické vystoupení hocha, který tam přišel o tátu, mně nahnalo slzy do očí. Děti, které ve dvojicích četly jména mrtvých, právě příliš nezazářily. Mnoho z nich se zaseklo a jejich partner, se kterým se při čtení střídaly, za ně musel zaskakovat. Mimochodem Pavel Hlava, který byl ještě nedávno ochoten svou videokazetu prodal za dvě piva, dostal od ABC 40 tisíc dolarů (nebo možná i sto tisíc?) a podařilo se mu už i zažalovat jednu televizi. Inu, nejlépe člověka naučíme plavat tak, že ho hodíme do přehrady.

V pátek jsme měli první oběd v Society of Fellows, kde se objevila řada nových tváří, konkrétně nový ročník harvardských soudruhů. Mafii teorie strun reprezentuje tento rok - který je mým posledním - Allan Adams. Teorie strun ovšem nepředstavuje jedinou mafii v naší učené společnosti, která má dostatek sil, aby si každý rok přizvala nové posily. Další mafií je mafie slavistiky. Bill Todd, kmotr této mafie, vyprávěl zajímavé věci, kupříkladu o své návštěvě Petrohradu, který právě slaví velmi kulaté výročí založení. Po jeho pravé ruce seděla Edyta Bojanowska, nový to přírůstek do slavistické mafie. Specializuje se na ruskou literaturu, a tak se vtipně zeptala Billa, kolik tisíc let že to od založení Petrohradu uplynulo. Inu, každý ročník je trochu jiný. Naproti Edytě sedící Bert Halperin, nový profesor ve společnosti, který je specialista na polovodiče, chtěl hned předvést svou převahu v humanitních oborech, a tak vysvětlil, že i Boston je starší než Petrohrad. Petrohrad mimochodem slaví třísté narozeniny a město teď prý vypadá krásně. Vloni za slavistiku nastoupil Jonatán Bolton, který je nejen příjemný mladý muž, který - což je v dnešním světě obzvláště důležité - mluví velmi dobře česky, ale také ví o české a ruské literatuře v podstatě všechno. O prázdninách jsme měli možnost se setkat i v Plzni. Metropole českého západu se mu prý líbila, ale při jeho do nebes dosahující slušnosti netuším, jestli tomu mám věřit.

Já jsem nakonec také na okamžik "zazářil". Když jsem byl požádán, abych vysvětlil historii vztahů mezi Českem a Polskem, tak jsem - při líčení legendy o bratrech Čechovi a Lechovi - vyslovil slovo "legend" jako "lídžend". Dvacet sekund na mě všichni kolem koukali jako na vola, na což jsem nakonec už trochu zvyklý, až si jeden uvědomil, že to znamená "ledžend". Budiž mě omlouvá fakt, že anglická výslovnost je jeden velký nevěstinec zkřížený s holubníkem. Slovo "lethal" se může tisíckrát vyslovovat s "lí", ale to neznamená vůbec nic pro zdánlivě podobná slova, která také začínají na "le-". A takového slušně řečeno bordelu jsou v angličtině tuny. No nevadí, jakmile jsem starou pověst českou vylíčil, Edyta mě doplnila, že Čech a Lech měli ještě jednoho bratra, praotce Rusa! Pravděpodobně měla na mysli praotce Vodkomila.

Pavel Hlava a 11. září 2001

2006-11-23T06:00:00.000+01:00

Psáno 9. září 2003.

Včera bylo venku hezky, a tak jsem žádné blogy a bláboly nepsal, ačkoliv jsem toho hodně naposílal do diskusní skupiny sci.physics.research.

James Glanz dnes publikoval z New York Times článek o tom, jak jedna česká hlava, která se shodou okolností jmenovala Pavel Hlava, natočila v podstatě nejcennější snímky katastrofy 11. září 2001, ale kopii kazety prodal v hospodě za pivo a s kazetou nepřišel na světlo celé dva roky od 11. září 2001 - což je mimochodem den, kdy jsem v 9:30 ráno nedaleko New Yorku obhajoval doktorát.

Hlava si nechtěl namastit svou kazetou kapsu a raději dělal svému ruskému mafiánskému šéfovi Cohenovi na stavbě poskoka a podávat ostatním cihly. Inu, česká hlava se ve světě neztratí.

Jamese Glanze znám proto, že o mně také jednou napsal do jeho novin článek, a jeho nový článek se mi tak líbil, že jsem ho pro Váš přeložil. Když už jsme u těch mých nedávných překladů článků z novin, slyšeli jste, jak japonský robot odhalil, že je premiér Špidla suchar?

Je SUGRA finite?

Odšroubované víko

2006-11-23T05:59:00.000+01:00

Psáno ve stejný den jako předchozí dva příspěvky.

Tak jsem se odhodlal odšroubovat víko z bedny toho počítače FEYNMAN, a vida: když jsem očistil špínu z ventilátoru a stiskl tlačítko přímo uvnitř, tak se zapnul a funguje skvěle. Prodloužil jsem tedy ještě navíc vnější nástavu tlačítka brčkem od kávy, aby šel zapnout i zvenčí, a stojím za názorem, že bychom FEYNMANa těm opravářům dávat neměli. Mezitím jsme vedli hovory o tom, zda lze černou díru vytvořit ve dvourozměrném vesmíru spojitou transformací vakua. Nevím, nevím. Kromě toho se dnes vrátili, mezi jinými, i Andy Strominger a Cumrun Vafa. Cumrun mně pak vysvětlil jejich nový vzrušující objev: v topologické teorii strun způsobí zapnutí vazebné konstanty na velkou hodnotu to, že Calabi-Yauova varieta zmrzne a stane se z ní kvantovaný krystal, popsaný trojrozměrnými Youngovými tableux. Važte si toho, že to čtete, protože pro fyziky celého světa je tenhle poznatek zatím tajemstvím.

Rozbitý počítač

2006-11-23T05:56:00.000+01:00

Psáno chvíli po předchozím příspěvku.

Přišel jsem do kanceláře 466 v laboratořích Thomase Jeffersona a co nevidím: můj linuxový počítač FEYNMAN pod stolem, který je rozbitý a na stisknutí tlačítka ZAPNOUT reaguje stejně jako spící medvěd na pozdrav, si stále lebedí pod stolem, ačkoliv si pro něho přišli opraváři před hodinou. Čím to je? Inu, naše jinak milá sekretářka Nancy jaksi nepochopila, že když je počítač rozbitý, o čemž byla informovaná nejméně pětkrát, tak se nemůže spravit bez toho, aby pro ten počítač nejprve někdo přišel. Nachystala si tedy prak a odpálila na milé opraváře vajíčka, rajčata, nadávky a možná i hovínka: prostě je vykopla jako Maradona mičudu. Je pravda, že ji omlouvá, že ženy mají v průměru o 20 procent méně neuronů než muži, ale přece: kdyby hloupost nadnášela, mohla by vyletět a srazit asteroid, který nás jinak rozmete na cucky v březnu 2014 (podle novějších výpočtů ne), pokud do něho nenasypeme polovinu jaderného arzenálu naší modré milované planety. Naštěstí mám svůj laptopek Hewlett-Packard s Windows XP, díky nimž se mohu roztáhnout po obou monitorech a přesouvat si z jedné obrazovky na druhou cokoliv mě napadne.

Pár nepodstatných odkazů...

physics blog or Mary Winkler's murder motive. HP keyboard laptop. pictures of physicists.

Ale co to nevidím?

2006-11-23T05:41:00.000+01:00

Ale co to nevidím? Je 5. září 2003, venku sluní svítíčko, v mém apartmá - za které platíme 1400 dolarů měsíčně - houká už hodinu nesnesitelná houkačka požárního poplachu a na mé placaté obrazovce se najednou objevilo prázdné okno. Okno, které sice nemá žádné sklo, ale kterému žádný grafoman neodolá a do kterého musí okamžitě načmárat hrstku blábolů. Opravdovou extázi ovšem zažije až v okamžiku, kdy takové čmáranice odešle, aby se mohly objevit na webu a jako nadržené exbicionistky se předvést lidstvu. A tak hledám tlačítko POST, které má čekat někde v pravém horním rohu. Á, tady je. Takže jedeme, CVAK!